OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 3. kapitola

21.11.2011 (12:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 878×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola - „Proč jste to udělali?“

Chester

Z bezesného těžkého spánku mě probere svižné kopnutí do ramene. Znechuceně zavrčím a zaostřím na toho idiota, který mě probral. Šklebí se na mě a cení ve své náruživosti dychtivé špičáky po čerstvé krvi. Zdá se, že za oknem už opět vládne noc, takže den jsme prospali v opileckém oparu a nyní je tak těžké neodevzdávat se do rukou kocoviny.

Hlava mě bolí, jako by se mi každou chvíli měla rozskočit, takže ani pořádně nevím, o čem se Dick s Di baví. Ovšem když se pomalu zvednu a nabodnu se na její plachý lítostivý pohled, okamžitě uhne popelavýma očima, skloní hlavu a předstírá, že má na práci raději úklid kuchyně, než by se věnovala mně.

Zatnu zuby a těžce se zvednu z tvrdé podlahy. Už nemám sílu se na ni dívat. Raději celý ztuhlý dojdu do koupelny. Potřebuju sprchu, abych se probral a zkusil žít…

* * *

Sotva si navléknu černé vyšisované upnuté kalhoty, které na mě začínají viset, vletí mi do koupelny rozjařený Dick, který opět vypadá jako ze žurnálu, zatímco mé vzezření se spíše podobá alkoholikovi bez střechy nad hlavou. Cítím se o to hůř, když mi tělo pumpuje nesnesitelná bolest hlavy a žaludku.

„Co je?“ zavrčím, nerad za jeho přítomnost.

„No dělej, pojď!“ Chytí mě za zápěstí a silně mnou trhne. „Myslel jsem, že uteče za tebou, ale nějak to nevyšlo… Musíme na to teďka. Mám právě nejvíc psychické síly na to, abych mučil někoho, kdo si to nezaslouží.“

S nepříjemným trnutím celého těla ho následuju do ložnice, kde se před ním i mnou Di ukryla ve snaze dělat mrtvého brouka. Cítím její strach i touhu utéct a nedělá mi to dobře.

Lehce otevřu dveře a zaševelím to ticha pokoje. „Co se stalo? Něco ti udělal?“ Pohledem probodnu Dicka, abych jí dal nápovědu, ale ona se před námi jen o to více schová na posteli a rozkňučí se. „Co se stalo?“ Mám pocit, že mi každou chvíli žaludek prorazí skrze břišní stěnu a … to mám dneska ještě pít z Diany! Do hajzlu, to nevydýchám…

„Co bych jí dělal? Vůbec nic…" protáhne zvráceným hlasem Dick, zatímco k němu Di otáčí ublížené oči a pohlíží k němu s raněnou důvěrou. „Nehraj si na ublíženou!“ štěkne po ní ostře a vycení výhružně špičáky. „Tebe už ani Chester neubrání, když jsi na něj uvalila klatbu…“ rozesměje se a olízne si rty, jako by na ni měl neskutečnou chuť. Zřejmě má…

„Dicku, nech jí…“ hlesnu pevně a dívám se, jak Di opět obrací svou tvář k němu. Nikdy mi neuvěří… Už nikdy mi nebude důvěřovat. Hruď se mi znovu sevře v bezútěšném pocitu a já se pokusím uvolněně nadechnout, ale nejde to. Jako by mě svazovaly pevné provazy a zarývaly se mi až do masa. Znemožňovaly mi dýchat… žít.

„Ona tě nechce, tak mi ji přenechej. Já už bych věděl, co s ní… Ty jsi na ni moc měkký a milý!“ Nahrbí své tělo v útoku, a jakmile skočí, protočí se mi oči a zasáhne mě mučivá vlna slasti, až se zhroutím k zemi. Celé tělo mi v šoku zabrní a tělem se mi skoro prožene orgasmus.

Když se proberu a mlha se před mýma očima pomalu rozpouští, zjistím, že Di v ložnici není. Prudce se postavím na nohy a zacloumám Dickem, který se válí jak dlouhý, tak široký na posteli a stále zastřeně vzdychá. Zasáhla ho silněji než mě.

„Kurva, co to?“ zahučí, když ho táhnu z postele.

„Co by? Přece feromony. Dělej, musíme ji chytit.“ Vyletím z okna do temné noci, protože cítím, že v domě není. Utekla. Tak trochu mě těší skutečnost, že zdrhla před Dickem a nikoliv přede mnou…

* * *

„Hele, támhle je!“ zvolá potěšeně Dick a ukáže pod rozložitý strom s velkými košatými větvemi bez listí. U hrubého statného kmene se choulí cosi malého křehkého. Černé vlasy má rozevláté kolem pobledlé tváře a celé tělo se jí chvěje nezvladatelnými vzlyky.

„Di… Neboj se. Už ti neublíží. Pojď ke mně…“

Trochu mě děsí, že se drží za břicho. A tak lehce dosednu špičkami na pevnou zem a pomalými krůčky se k ní blížím, zatímco ke mně nedůvěřivě shlíží. Oči má zachmuřené neblaze proslulým strachem a prosebností, kterou nenávidím.

„Prosím… Neubližuj mi.“ Zas ten tichý vláčný hlas, který je tak kajícný, až mi to dře uši.

„Nic ti neudělám…“ zaševelím tiše a natáhnu k ní dlaň.

Di se ihned přikrčí a zajíkne. „Omlouvám se!“

Ostře vtáhnu do úst pach strachu, který se kolem ní rozlévá a dráždí mě v nose. Musí být cítit na míle daleko. Tak snadná a poslušná kořist pro každého nebezpečného upíra, který by si chtěl hrát…

„Dianko, pojď si hrát!“ zavrčí divoce Dick a prolétne mi tak rázně za zády, až se do mě opře vítr a Di vyvalí oči v poplašeném šoku. Jemně, s plachou nadějí zračící se v šedých očích, se dotkne svými prsty mých a to už ji stahuji do své náruče, zatímco tiše pofňukává.

„Ničeho se neboj…“ zašeptám srdceryvně a přitisknu ji k sobě. Alespoň malé vítězství. Opatrně ji vezmu do náruče, abych ji nepolekal, a zahledím se na Dicka, který se dravě šklebí a hřmotně kolem sebe kope, jako by se snažil nahnat hrůzu i mě. „Poletíme domů… Poletíme za dětmi.“ Věnuju jí sladký úsměv a vznesu se do vzduchu.

* * *

Ačkoliv je to k podivu, máme v obýváku rozsvícená světla, aby Di lépe viděla, protože její upíří smysly už nejsou stoprocentní. Ovšem to není to nejzvláštnější… Kuriozitou se pro mne stalo, že mi Di sedí skoro uvolněně v klíně a nechá se ode mě objímat a hladit po vlasech. Pro mě to znamená strašně moc. Je to malé vítězství, díky kterému cítím, jak mi žilami opět koluje život.

Má bývalá šťastná krev úží oči a nechápavě pohlíží na svého kamaráda. Zřejmě teď cítí hlubokou křivdu. Dick, ten dokonalý upír, ji zklamal. Tuším, že jí tím zlomil srdce…

„Copak?“ zašklebí se na ni hrůzostrašně a notně si lokne z láhve skotské, zatímco já se jí věnuju a snažím se snížit její stav pohotovosti a napjatosti. Kdyby se u mě uvolnila… Nemyslela na nebezpečí a toužebně se mi zadívala do očí, tak jako dříve…

„Nad čím kurva přemýšlíš?“ vytrhne ji zuřivě ze stavu zadumanosti, kdy si nervózně kouše spodní ret. Ovšem nezdá se, že by ji Dickovy špičáky nebo jeho chování nějak děsilo… Di se nepřikrčí, ani nezajíkne. Prostě nic. Jen nehnutě sedí a upřeně ho pozoruje.

Vyměním si s Dickem pohled.

„Neumíš odpovědět?“ zavrčí ostře a přimhouří modré oči. „Chester si tě moc dobře nevychoval…“ zářivě se ušklíbne a frajerským pohybem se vyhoupne na nohy a postaví se provokativně před ní, ale ani to s Di nehne. Jen k němu zvedne oči a probodne ho snad až vyčítavým pohledem.

Dick nevraživě zavrčí a chytí ji pevně za ruku, vyrve mi ji z náruče, až Di zalapá po dechu a stoupne si před něj plna jakési důvěry, která je téměř hmatatelná a šíří se kolem jako smrad. Blonďatý upír tímto gestem celý znejistí…

„Ty se mě nebojíš?“ zavrčí jí dlouze do tváře a přejede jí dráždivě drápy po krku.

„Dicku…“ povzdychne si Di, jako by se trápila se zlobivějším dítětem a lehce zavrtí hlavou.

„Možná bys měl jít…“ hlesnu obezřetně.

Di už se ho bát nebude. Nezabere to, protože mu stále důvěřuje. Ona důvěřuje jemu! Ale nikoliv mně… Naši hru prokoukla téměř ihned… Poděkuju Dickovi očima, než zmizí v okně a pošle Di polibek. Za normální situace by v tuhle chvíli už dávno vyletěla a domáhala se vysvětlení. Jenže teď není dřív. Teď tu jen stojí uprostřed místnosti, pohled upřený do potemnělého okna, kterým Dick odešel a mlčí.

„Na nic se mě nezeptáš?" prolomím tíživé ticho.

„Proč jste to udělali?“ hlesne a probodne mě soucitným pohledem, který mi z nejasného důvodu udělá dobře.

„Aby ses mi vrátila…“ vydechnu a vpíjím se do šedých očí, které se mi zdají snad o trochu ráznější. Jako by snad byla naděje, aby byla sama sebou. Dravá, něžná, moje.

Nechápavě mi oplatí pohled. „Takhle jsi mě chtěl. Patřím ti navždycky. Jsem jenom tvoje.“ Skloní hlavu, když říká naučená slova, za které bych si vyrval duši.

„Nemám ten pocit… Kdybys mi patřila, vypadalo by to jinak.“

„Ale já ti patřím…“

„Tak mi to dokaž.“

Zvedne ke mně oči plné zoufalství. „Udělám, cokoliv si budeš přát… Stačí říct.“ Kajícně skloní hlavu a já znovu ucítím to těžké zachvění v hrudi, jako by se cosi uvnitř trhalo.

„Řekl jsem, co chci. Tak dokazuj… A neskláněj hlavu. To je přece pod tvou úroveň, ne?“ provokuju ji ve snaze připomenout jí ty chvíle, kdy by mi za to, co jsme si na ni s Dickem vymysleli, vyškrábala oči a rozhodně by přede mnou neskláněla hlavu. Byla by živlem, tak jako kdysi…

S pohledem stále přišpendleným na kamenné dlažbě dojde váhavými kroky až ke mně a v přímé blízkosti se rozklepe jako osika. „Co si přeješ?“

„Abys konečně přestala sklánět hlavu! Já tě nebudu trestat za to, když se mi budeš dívat do očí.“ Jemně ji chytím za bradu a zvednu jí tvář tak, abych viděla její popelavé duhovky. „Tak je to lepší…“ usměju se. „Co mi dopřát trochu lásky?“ přejedu jí něžně drápy po krku.

Jen tupě přikývne a nechá se svést do mé náruče. Obkročmo se mi posadí do klína. Tak moc bych si přál, aby se zas dráždivě vrtěla, vyplazovala jazyk a chovala se nezodpovědně, přímo ďábelsky.

Jakmile zvednu ruku, v očekávání bolesti zavře oči. Ale já jí nechci ubližovat, chci ji laskat. Chci ji milovat… Tak jako dřív. Letmo se dotknu její křehké tváře a palcem ji pohladím přes rozechvělý ret.

„Prosím…“ zašeptá a dál strnule přijímá mé něžnosti.

„Neboj se…“ vydechnu potěšeně, protože zas cítím její teplé dívčí tělo. Hladovím po jejích dotecích. „Uvolni se.“ Skutečně se snaží ze sebe tu napjatost setřást a snad i s nepatrnou důvěrou se mi poddává a nechává za sebou ten zlovolný strach.

Když se odhodlá a sama se štíhlými prsty dotkne mé ledové tváře, vyvolá to ve mně hluboce posazený pocit naděje. Možná existuje cesta zpátky. Di možná ještě žije, stačí ji jen probudit…

Bez pohybu se jí dívám do očí, které jsou odrazem všech jejích roztodivných pocitů. Nechávám vše v její režii, nechci, aby se polekala. Klouže mi ledovými prsty po obličeji, jako by se mě snažila poznat po paměti. Pohled stále zabodnutý v mých očích, jak se snaží přečíst mé úmysly. Snažím se na ni dívat, co nejvýmluvněji a snad se mi to do jisté míry i daří. Ovšem když se jí na konečky prstů, kterými se dotkne mých rtů, vtisknu drobný polibek, ucukne.

„Co se děje?“ zašeptám melodicky a snažím se ji nevyděsit.

„Nezlob se, prosím. Omlouvám se. Já … nemůžu. Já se hrozně bojím,“ zajíkne se a schoulí se do sebe. Drápy si zaryje do vlasů a mohutně se rozechvěje, jako by čekala, že ji snad prohodím zdí. Nejraději bych se sám rozeběhl proti stěně. Jemně ji popadnu za zápěstí, aby si dál neubližovala.

Sám bych nejraději třískal hlavou o kamennou podlahu, abych udusil tu psychickou bolest, která působí jako ostré drápy a drásá celé mé nitro. Pokud v něčem vážně vynikám, pak je to zabíjení veškeré náklonnosti k mé osobě.

„Nemusíš se bát… Půjdu se proletět, budeš tu mít klid.“

Jemně ji posadím na sedačku a ztratím se v temnotě okna, protože tohle už jaksi nezvládám. Potřebuju se z toho dostat a ona potřebuje … být ze mě. Jak absurdně to zní, když jsme bez sebe kdysi téměř nemohli udělat ani krok! Musí mít klid, který jí poskytnu.

Má cesta nevede jinam, než k Nickovi a jeho partě. K upírům, kteří jsou schopní mi na chvíli vyštvat mozek z hlavy. Přesně to potřebuju… Další nekonečný mejdan, kde ochotně přijmu láhev chlastu a děvku na svém klíně.

* * *

Stojím na upraveném trávníku, zpola schovaný za vysokým jehličnatým stromem, a pozoruju, jak Di s dětmi sedí kousek od vchodu do domu. Věnuje se dětem a sem tam si přivoní k divokým liliím, které jsem z osobních důvodu nechal kvést. Jinak nemám rád na zahradě živé rostliny, ale tyhle… pro mě mají význam.

Toužebným pohledem přejíždím po její bledé tváři, hladím ty suché neživé černé vlasy i křehké neurotické tělo, které se svíjí v křeči po každé, když se jí snažím dotknout. Ubíjím se tím pohledem na svou rodinu, protože vím, že já nejsem v jejich kruhu vítaný.

„Jak ses vyspala?“

Vystoupím ze stínu a ihned zahlédnu v jejích očích mizerně známé zděšení a úzkost. Těžce polknu, zatímco Di skloní hlavu. Vezmu do náruče svou nádhernou dcerku, která roste jako z vody a směje se na celý svět. Rošťáctví jí svítí z očí, stejně jako kdysi zářilo z její matky. Jsem teď tak neskutečně šťastný, že ona získala její tehdejší náturu a divokost, kterou jsem tolik miloval.

„Dobře, děkuji… Už je chladno, mohla bych je vzít zpátky do baráku?“

„Do hajzlu, nemluv se mnou takhle strojeně!“ zavrčím znechuceně, až sebou trhne. Nenávidím ten její kajícný přístup! Běhá mi z něj mráz po zádech a mám chuť si zarýt drápy hluboko do kůže a trhat. „Promiň, já jen… Proboha, jsi jejich matka, tak se přece nemusíš na nic takového ptát.“ Div nešťastně nezavyju.

Chytím se za kořen nosu a snažím se uklidnit, protože ona se mnou mluví, jako by snad byla naprogramovaná.

Padne přede mě na kolena do měkké orosené trávy. „Odpusť mi, prosím!“ Schoulí se do sebe a rozechvěje se strachem, až zatnu čelisti.

„Takhle to nejde,“ syknu zlovolně skrze zuby.

Di se na mě okamžitě zadívá zoufalým pohledem, plným úzkosti.

Položím Charmed vedle svého následovníka Draculy a pokleknu před ní, abych se jí mohl věnovat a dívat do očí. Do těch nevinných bázlivých duhovek. Jakmile zvednu ruku, abych ji pohladil, zajíkne se, ale já ji jen velmi jemně pohladím po vlasech.

„Nesmíš se mě bát…“ zašeptám prosebně, zatímco ji přeopatrně stahuji do své ledové náruče.

„Prosím!“ Z očí jí uniknou slzy, které mě zabolí.

„Neplakej.“

Čelem se mi odevzdaně opře o rameno. Dech zrychlený a chvějící se. Je celá napnutá, jak ode mě očekává ránu, zuřivost či bolest. Ale ničím takovým ji obdařit nechci, toužím jen po troše náklonnosti, kterou jsem od ní dříve měl automatickou.

„Musíš pochopit, jak se věci mají,“ zapředu tiše.

„Prosím ne!“ Křečovitě mě chytí kolem krku a tvář se jí zkřiví, tak výrazným strachem, že zatajím dech. „Budu poslušná! Budu poslušná, slibuju!“

„Do hajzlu, Di, poslouchej… Podívej se na mě!“ Jemně ji od sebe odtáhnu a donutím ji, aby se mi zadívala do očí. Lehce jí setřu slané slzy a zašeptám: „Nejsi moje oběť…“ něžně se otřu nosem o ten její. „Nevzal jsem tě sem proto, abych tobě nebo dětem ubližoval! Já ti nebudu nic přikazovat nebo zakazovat… Chovej se svobodně. Já si to přeju. Nepřikazuju ti to, ale přeju si to…“ Palcem jí setřu krev ze rtu, který si tvrdě prokousla. „Jenom prosím… Neodcházej.“

„Já nemůžu odejít!“ zaštká bezmocně a rozbrečí se. Být se mnou je pro ni trest, ten největší!

„Můžeš…“ dostanu ze sebe. „Jediný, kdo mě ještě potřebuje, je dítě kvůli jedu. Nikdo jiný… Proto tě prosím, abys vydržela alespoň do porodu. Pokud se za tu dobu nic nezmění, tak … tě nechám odejít.“ Slíbím jí s krátícím se dechem. Přijdu o ní, protne mě děsivá myšlenka. Ona mi odejde a já bez ní nemůžu žít! V nitru se mi rozhoří protivný hlas: Přišel jsi o ni už dávno. Zabil jsi ji. Zabil jsi svou lásku!

„Jestli půjdu… Vezmu si s sebou i děti a už nás nikdy neuvidíš.“ Zadívá se mi odhodlaně do očí a já mám pocit, jako by se v ní znovu probudila rozhodnost.

„Já vím… Nebudu ti bránit.“

Její pohled při mým slovech, které myslím naprosto vážně, roztaje. Oči se jí zalesknou, ale nikoliv strachem, ale podivnou choulostivostí, kterou jsem u ní neviděl snad věky.

„Neubližuj mi…“ zašeptá a nakloní se ke mně s příslibem polibku.

Kdybych měl srdce, rozbušilo by se bezbřehou blažeností. Takhle jen čekám, až se sama dotkne mých úst. A když to udělá, něžně jí saju poraněný ret a uzdravuju ji. Její krev mi stále nedělá dobře, ale v tuto chvíli je mi to jedno. Už jen to, že mi sama od sebe dala drobné políbení, beru jako zázrak! Dotýkám se jí, jak nejopatrněji dovedu, abych ji nevyplašil. Laskám ty hebké chvějící se rty a nechávám to všechno na ní ze strachu, že mi zas uteče…

„Promiň…“ pípne a znovu skloní hlavu, když se ode mě po chvíli odtáhne.

„To je v pořádku,“ vzdychnu. „Alespoň jsem měl možnost zahojit ti ten ret.“ Smutně se pousměju a pohladím ji po tváři, která je vlhká od slz. Když mi na dlaň dopadne první dešťová kapka, zadívám se na zachmuřené bezcitné nebe. „Asi bychom měli vzít děti dovnitř…“

* * *

Stojím u zdi vedle dětských postýlek. Doteďka jsem ji s něhou pozoroval, jak uspávala děti, ale nyní… Di ostýchavě těká do mých očí. Zůstávám v klidu a jen jí ten tichý, skoro vroucný pohled oplácím. Pohledem rychle sjede na mé uvolněné dlaně, které nechávám volně kolem boků.

„Neubližuj mi…“ zašeptá tiše a obezřetnými krůčky se dostane až ke mně. Dělí nás snad pouze dvacet centimetrů a já bych tak moc chtěl tu mezeru zrušit a … Lehce mě chytí za zápěstí, zatímco se mi ostražitě dívá do zastřených duhovek. „Prosím…“

„Buď klidná… Nic se neděje,“ hlesnu měkce a ani se nehnu. Sebemenší pohyb ji teď vyděsí. Místo pohlazení čeká ránu, místo polibku kousnutí… Rval bych si vlasy. „Měl bych se z tebe zas napít…“

Okamžitě mě pustí, jako bych měl mor a zakryje si tvář, která se jí křečovitě sevřela bolestí. „Prosím tě, ne!“ Prchá ode mě tak rychle, že div nezakopne o svou nohu.

„Víš, že tě to nebude bolet.“ Jemně ji stahuju k sobě, do svého náručí.

„Ublížíš mi!“ vyjekne zděšeně, a když se k ní nakloním, abych ji mohl utěšit něžným dotekem, srazí mě silnou dávkou feromonů k zemi. Díky tomu, že zuřivě vzlyká, to opojení slasti brzy pomine a já ji znovu sevřu v náruči, ze které se panicky snaží dostat. Je to boj a ona při něm zmateně pláče.

„No tak…“ zašeptám bezmocně a obejmu ji těsněji, zatímco do vzduchu pustím vlastní dávku feromonů, při které se mi sveze do náruče. Obličej se jí uvolní a rozrušení pomalu opadává. Nahrazuje ho okouzlení, ale tváře má stále od slz a oči vyhaslé, ponuře šedé. „Neublížím ti, Di…“ Jemně ji hladím a kolébám, jako bych snad měl možnost navodit jí pocit bezpečí, když já jsem pro ni tím největším nepřítelem. „Nechci se ti mstít… Chci jen dát našemu dítěti to, co potřebuje. Svůj jed.“ Hladím jí po tvářích a choulím ji u sebe, abych si užil jejího doteku. „Přece nechceš znovu krvácet,“ šeptám jí do ucha a lehce zaplňuji vzduch, když feromony vyprchávají.

Feromony jsem měl použít už dříve, dojde mi. Možná by mi to i k něčemu bylo a já bych ji ušetřil strachu a zděšení při každém mém pohledu nebo doteku.

Když slastně vzdychne, posadím se s ní na postel a odrhnu jí vlasy z krku. Líbám to tepající místo a mazlím se. Vdechuju její vůni. Něžně olizuju tu křehkou hebkou pokožku. A po chvíli se přece jen zakousnu, není zbytí. Snažím se být opatrný a dopřávat jí prostřednictvím sání jen příjemné pocity, i když z toho množství hořkosti, kterou do sebe pumpuju, se mi dělá mdlo.

Jakmile mám pocit, že má v sobě dost mého jedu, začnu jí ranku drobnými motýlími polibky hojit.

„Di…“

Dívá se na mě uslzenýma očima, které jsou konečně sladkobolně popelavé, skoro takové, jaké je mám rád. Prsty mi něžně zajede do vlasů, až zasněně přivřu víčka. Nebráním se, když mě k sobě rozechvěle přitáhne a políbí na rty. Sama od sebe! Ba naopak, uvnitř jásám a dodávám jí sílu, aby byla … zas svá. Vracím jí ty jemné rozechvělé polibky a tisknu se k ní, jako bych ji snad věky neviděl. Užívám si tuto chvíli, jak nejvíce mohu, protože vím, že brzy přijde náhlý konec. A ten bude pro mě bolestivý…

Laskám jí na rtech, zatímco volnou rukou se probírám jejími temnými vlasy. Šílím z její vůně. Ani nemusí používat feromony a jsem z ní hotový. Podlamují se mi kolena, když se jí dotýkám a v těle upíra se mi mísí podivný stesk a nadšení. Její hebká pokožka je slastným afrodisiakem a každý dotek mě více a více povzbuzuje k životu a dává mi do žil radost. Smysly mám dlouhodobých půstem zjitřelé, vnímající všechno intenzivněji než kdykoliv předtím. Ona se mi oddává a já to přijímám tak niterně, až to téměř bolí.

Po chvíli mi to jemné šimrání rtů přestává stačit. Potřebuju ji! Mám chuť zavýt. Tohle nemám šanci dlouho vydržet. Mám pocit, že se snad zblázním, když ji neochutnám!

„Di…" šeptám mezi něžnostmi, které mi věnuje a za které bych měl být neskutečně rád… A jsem a ještě bych byl, kdybych nebyl chlap… „Di, počkej..." snažím se ji brzdit, ale mám pocit, že mě v tu chvíli vůbec neposlouchá. Na okamžik mě napadne, že bych díky feromonům mohl ukojit svůj chtíč podle svého, ale … do hajzlu! Jako upír bych měl. Mám na to právo, je moje, ale … já ji nechci takhle. Nebyla by to ona!

Když se k ní přitisknu roztouženěji a ona zákonitě musí cítit mou touhu, která je až bolestivě tvrdá, neodvrátí se ode mne. Neudělá nic, aby mi v tom zabránila. Jen se mi … odevzdává a dívá se na mě tím výmluvným nevinným pohledem, při kterém by se každý upír zalykal blahem.

„Neublížím ti,“ zašeptám jí do rtů, zatímco jí kolenem oddálím stehna od sebe. Cítím její hluboký rozechvělý nádech, ale opět mě od sebe neodstrkává. „Přísahám, že ti nic neudělám!“ Moje polibky jsou hlubší a vášnivější. Líbám ji na roztřesená vláčná ústa, poddajnou pokožku krku i dráždivého výstřihu, až se pode mnou zalyká. A já doufám, že rozkoší!

Roztouženě ji hladím po celém těle, které jsem tak dlouho nemohl mít… Nemohu se jí nabažit. Nedokážu se brzdit, dojde mi, když jí jedním rychlým pohybem roztrhnu tričko od spodního lemu až ke krku, až vyjekne. Rozervu ho na ní a ubezpečuju jí něžným chtivým pohledem.

„Neboj se…“ zazoufám si, když Diinu tvář protne zděšení. Ovšem, když znovu nasadí masku trpělivosti a očima na mě opět důvěřivě pohlédne, vzedme se ve mně vlna naděje a ještě vyšší touhy.

Netrpělivě a toužebně dál tápám v předehře. Jsem tak nedočkavý, až se mi z toho třesou ruce a díky tomu se hrozím, že bych ji snad mohl někde škrábnout a všechno by bylo znovu v hajzlu. Tělem mi probíhají důvěrně známé pocity, tak intenzivní a popohánějící k jasnému cíly, až jsem sám překvapený, jak moc ji chci!

Snažím se do téhle hry zapojit hlavně rty, kterými líbám každý centimetr její téměř hřejivé a hladké kůže, i když občas neodhadnu míru a na těle jí zanechávám červené znamení lásky. V momentě, kdy už mi kontakt s jejím nahým tělem začíná značně odkrvovat mozek a ta touha začíná nesnesitelně bolet, zaplním vzduch novou dávkou feromonů a servu z ní kalhoty.

Titěrné kalhotky roztrhnu se stejnou rychlostí jako tričko, a zatímco ji stále chraptivým hlasem dál ujišťuju o tom, že se nemá čeho bát, na ni nalehnu svou vahou, až trochu zalapá po dechu.

„Promiň..." vydechnu a ve chvíli, kdy do ní proniknu, se s ní propletu prsty, aby se případně už nemohla bránit, protože odmítnutí už bych nezvládl.

Když začnu s těmi známými pohyby, kdy se nořím v jejím nádherném dívčím těle, probíhají mnou vlny slasti, už jen proto, že jsem po takové době zas v ní. Je mi v tu chvíli tak báječně, že bych v ní snad mohl být pořád, ale kvůli ní se snažím zůstat v klidu a při smyslech.

Křečovitě se pode mnou propíná a snaží se zůstat v klidu. Pomáhám jí při tom svými feromony, zatímco jí při každém přírazu úlevně sténám do ucha. Tak dlouho jsem ji neměl! Tak moc jsem po ni toužil, že jsem si začínal myslet, že už nikdy nebude moje, aniž bych si ji musel vzít násilím.

Díky mé nezkrotné vůni se pode mnou chvílemi propíná tak, že se musím držet, abych jí vzrušeně nezaryl drápy do bělostné pokožky.

„Di,“ zachraptím a s pohledem zabodnutým do její tváře se blížím k vrcholu. Slast mnou projede tak náhle a zákeřně, že rozkoší zasténám a zabořím se nosem do jejích vlasů, abych si vychutnal její vůni, která mě zasahuje tak, jako nikdy.

Jakmile dosáhnu vrcholu, poznám, že se jí uleví. Svým způsobem pociťuju zvláštní úlevu také, protože jsem jí neublížil a nevystavil ji zážitku, který by ji ode mne zas katapultoval na míle daleko. To sebeovládání mi vážně dalo zabrat.

Ulehčeně ji políbím a lehnu si vedle ní. Pozoruju, jak se jí postupně zklidňuje dech a ona se neodtahuje a snad ani nemá chuť si servat kůži z těla, jen proto, že jsem se jí dotknul.

„Chceš, abych zůstal?“

„Záleží na tobě,“ špitne a uhne pohledem.

„Aha,“ hlesnu stylem, kterým jí naznačím, že jsem pochopil. Mírně mě bodne v hrudi, když vstanu, zapnu si kalhoty, které jsem si ani nesvlékal, jen jsem je mírně popustil dolů. „Nebudu tě rušit.“ A aniž bych se na ni více podíval, vyjdu s nepříjemným pocitem na chodbu.

I když jsem se jí na to ptal, tak nějak jsem doufal, že … Zavrtím hlavou. Naivní blbče. Po takovém výkonu by tě u sebe nechala leda panna. Vysměju se sám sobě a v druhém prostorném a prázdném pokoji se posadím na okno, abych si zapálil cigaretu na uklidnění. Nikdy jsem nekouřil, ale … Poslední dobou jsem začal dělat různé věci, které mi kdysi byly cizí.

Lehce si přejedu po hojící se ráně na ruce, která mi zůstala z minulé upíří sešlosti. Popotáhnu si a vypustím z úst oblak šedavého dusného kouře.

Znovu tupě zavrtím hlavou sám nad sebou. Vážně jako puberťák. Natolik mě vykolejila, že jsem to totálně projel. Tak moc jsem se bál toho, že jí nějak ublížím, až… Nahlas si povzdechnu. Alespoň že jsem věděl, kam ho strčit…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 3. kapitola: