OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 4. kapitola



Láska ve větru - 4. kapitola
Pro čtenáře od 18 let!

Lidský svět, ve kterém se upíří skrývají mezi námi, je stále stejný, ale realita hlavního hrdiny Chestera se změnila v cosi šedého a bezcenného. Zabil to nejdůležitější, co měl. Zabil duši své milované a nyní už není cesta zpátky. Musí jít dopředu a snažit se získat to, co ho dříve drželo nad vodou. Čeká ho těžká cesta plná ironie osudu. (Předělávka základní spolupráce s Wish)

Jak se pozná láska? Chester chce, aby ho poslušná, krotká a kajícná ovečka milovala... Ale copak by si někdo, kdo zabil svou lásku, zasloužil další?

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola - „Miluješ mě?“

 

Chester

„Tamhle ji máš," zahučí melodickým hlasem Nick a shrne si černé vlasy z čela, zatímco mu na tváři vytane šibalský upíří úsměv.

Při zvuku jeho hlasu sebou však Di natolik poplašeně cukne, že spadne z okna ve druhém patře. Kdybych tu titěrnou maličkou nezachytil do náruče, nedopadlo by to s ní dobře.

Jakmile se mi schoulí v náručí, vyjekne: „Omlouvám se!“

Přitisknu ji k sobě ještě pevněji a přejedu jí nosem přes lehce orosené čelo, abych jí navodil pocit bezpečí.

„Co je?“ Nick je mi v patách.

„Neumí létat,“ zavrčím nevrle, protože zrovna s tímhle jsem se mu svěřovat nechtěl.

„Ona neumí létat?“ Ten podivuhodný tón hlasu mi nedělá dobře.

„Nicku, neřeš to!“ prsknu unaveně a vletím oknem do obývacího pokoje, kde si ji konečně pořádně prohlédnu. Tělo se jí znatelně chvěje, jak uhýbá před mými doteky i pohledy, ale jinak je v pořádku.

„Neublížila sis?“ Drápy jí zajedu do vlasů a prohrábnu se neživými havraními provázky, při čemž jí z očí vytrysknou slzy. „Neplač…“ zašeptám příkře a stírám jí mokré tváře, zatímco nás Nickův napjatý pohled sleduje. „Nečum a táhni, pro co jsi přišel!“ Evidentně se na mou maličkou nemůže vynadívat a to mi v hrudi maluje pocit majetnosti a žárlivosti, kdy bych ho nejraději roztrhl, než bych mu dovolil se jí byť jen prstíčkem dotknout.

„Musíš dávat pozor,“ usměju se na ni měkce, jelikož si opět naivně snažím nacpat do hlavy, že jsem ji nevyděsil já, ale ten pád z okna…

„Budu! Slibuju, že budu dávat pozor!“ zadrkotá panicky zuby. Znovu uhne před mým pohlazením, až tupě zatnu čelist.

„Má z tebe panickou hrůzu…“ ozve se potěšeně. „Jak to děláš?“ Zálibně si nás prohlíží, zatímco v dlaních drží cosi, co budeme potřebovat na upíří slast. Můj vlastní zdokonalující nápad…

„To bys nepochopil…“ zavrčím nevrle. „Raději pojď!“

Jeho poznámka mne zrovna nepotěšila. Jen mi to potvrdilo jedno – že se mezi námi nic a to ani v nejmenším nezměnilo. A dny zákeřně ubíhají a já se děsím toho, že jsou naše poslední…

„No ano, už se nemůžeš dočkat upíří slasti či co?!“ Zašklebí se nadšeně Nick a skousne svůj plný spodní ret, zatímco své zdánlivě černé oči směřuje stále ke stejnému objektu. „Nechceš se k nám přidat, maličká?“ natáhne k Di ruku, až se jí zrychlí dech a už tak bledá tvář ještě více pobledne.

„Nezkoušej na ni zas tu svou manipulaci. Ona zůstane tady!“ zavrčím obranným tónem.

Že jsem ho sem vůbec bral! Nejsem rád, že ví, kde bydlím. Chtěl jsem tuto oázu jen pro sebe a Di. Myslel jsem, že je to naše druhá šance, ale prozatím to vypadá, jako stejné peklo, jen v jiném kabátě.

„Máš auťák?“ uchechtne se rozpustile.

Zprudka se své maličké zadívám do tváře a střetnu se s jejím pohledem. Okamžitě svými popelavými prázdnými duhovkami uhne a sklopí hlavu.

Ty chudáku, ty už ji přece dávno nezajímáš, směje se mi kdosi v mém nitru a já tuším, že má pravdu…


* * *

 

Tiše sedím na okně a pozoruju ji, jak si hraje s dvojčaty. Vypadá tak šťastně, když je beze mě… Nemůžu se nabažit pohledu na její úsměv, který věnuje dětem, a který mně už nepatří. Jak už dlouho jsem ho neviděl?Jindy by mě podobný pohled na šťastnou rodinku, do které už nejspíš nepatřím, srazil k zemi. Dnes ne… Přebil jsem psychické utrpení tím fyzickým, a teď cítím akorát palčivou bolest po celém těle a … neskutečně mě to těší! Užívám si jí, protože je pro mě snesitelnější než ta psychická.

Trochu se pohnu a tím ji nechtěně vytrhnu z bezstarostného světa. Úsměv z její tváře mizí tak náhle, jako by nikdy ani nebyl.

„Nechtěl jsem rušit…" zamumlám a seskočím do pokoje. Přikleknu si k dětem, avšak jen natáhnu dlaně, abych svého následovníka chytil do náruče, rozpláče se. Naprosto mě to vyděsí! Co se to do hajzlu děje?! Proč Drak v mé přítomnosti brečí, sotva se ho chci dotknout?! Střelím zoufalým pohledem po Di, která se hned skloní a vezme malého do náruče, zatímco ho k sobě začne zděšeně tisknout.

Ztěžka polknu a bezmocně sleduju, jak se ode mne moje rodina odtahuje. Tvoje rodina? Odfrkne protivné svědomí. Tvoje už přece dávno není…

„Jen se polekal…“ hlesne svízelným hlasem Di a kontroluje mě pohledem. Oči má měkké, topí se ve strachu a bolesti. „Mohla bych zprovoznit krb a zatopit?“

Téměř neznatelně přikývnu, pohled stále upřený na malého, který se sice už trochu uklidnil, ale stále ještě pobrekává. Baculaté tvářičky má od pláče celé opuchlé a červené, a mně je z toho hrozně.

„Klidně zatopím. Neuvědomil jsem si to," řeknu omluvně. Copak dětem, těm zima není, ale ona je pořád celá prokřehlá. Jako by se mi ztrácela před očima… „Jen se převléknu a hned to udělám." Slíbím temně a zmizím v patře.


* * *

 

S těžkým zadost učiněním si prohlížím své hluboké rány, které zdobí mé paže, břicho i hruď. Zrcadlo mé pořezané tělo odráží s naprostou upřímností a já vidím, že se ze mě stala … troska. Jsem houževnatým, drsným upírem, ke kterému ostatní vzhlížejí a bojí se ho, aniž by tušili, jaký skutečně jsem…

„Prosím, mohu dovnitř?“ Ten tichý zadýchaný hlas bych poznal vždycky.

„Klidně pojď,“ zavrčím jemně, zatímco si ručníkem suším své černé vlasy.

„Já…“ polkne a s hrůzným pohledem si prohlíží mé tělo. „Chtěl bys to zahojit?“

Když se mě letmo dotkne prstem na paži, s lehkým výdechem zavřu oči a užívám si ten dotek, který mi sama věnuje. I její otázka mě překvapila. Nic podobného bych nečekal… Dívám se, jak zrychleně dýchá a hruď se jí nepravidelně zvedá, přemáhám nutkání ji políbit.

„Nemusíš se do ničeho nutit…“ Uhnu pohledem. Nestojím o žádné přemáhání z její strany, nechci, aby to dělala ze strachu, že bych jí snad mohl ublížit, kdyby se nenabídla.

„Bolí mě, když tě takhle vidím…“

Znovu se na ni podívám a oči mi zněžní. Přejedu pohledem šrám, který mi zdobí ruku, a který palčivě pálí, jako kdyby mi kůži stále ještě olizovala "upíří slast". Posadím se na bělostný okraj vany, aby se ke mně moje maličká lépe dostala. Pochopí to jako znamení a opět se mě lehounce dotkne, zatímco obezřetně sleduje mé reakce.

Pomalými kroky se ke mně přiblíží natolik, aby mi svými rozechvělými rty mohla přejet po rozšklebené hluboké ráně.  S opatrností něžně saje a olizuje můj šrám, hojí mi ho.

Ani nevím, co jsem si od jejího hojení sliboval nebo co jsem snad čekal – šlo mi pouze o to, abych byl zas v její blízkosti, i kdybych při tom měl trpět sebevíc. Ale to, co mi projelo tělem v momentě, kdy se mé rány poprvé dotkla jazykem, mě srazilo na kolena. Ta známá, a přesto do té doby tak hořce vzdálená vlna sladkobolného pocitu! Její jed mi začíná proudit v žilách a já se tomu propadám více, než kdykoliv předtím. Tak dlouho jsem to necítil… To dokazování lásky prostřednictvím jejího zázračného jedu. Nechápu to! Přece není možné, aby mi tohle způsobovala, když její šťastná krev dočista zmizela… Není to možné, když jsem všechno, co mezi námi dvěma bylo, zničil…

Po celou dobu hojení se ani nehnu a vnímám ten sladkobolný pocit, který bych neměl cítit… Už by v sobě neměla mít ani střípek lásky a přesto cosi pociťuji! Trvá několik minut, než mi pomůže od bolesti. Přál bych si, aby to trvalo věčně…

„Děkuju,“ hlesne se skloněnou hlavou.

Jsem ještě natolik ohromený, že mi význam toho slova vůbec nedochází… „Za co mi děkuješ?“ Omámeně se zahledím do tváře, kterou sklání. Snažím se najít aspoň minimální znamení toho, co jsem cítil v jejím jedu. Absolutně se v ní nevyznám! „Miluješ mě?“ vypadne ze mě dříve, než jsem schopný to zastavit. Tahle otázka mě tíží a já si prostě nemohl pomoct.

„Já…“ Vyjeveně otevře ústa a couvne. „Já nevím…“ Z popelavých choulostivých očí jí uniknou slzy. „Já nevím… Já se prostě hrozně bojím. Nedokážu cítit nic jinýho. Moc mě to mrzí.“

Z její upřímné odpovědi mě bodne pod klíční kostí. Jestli jsem předtím měl chuť mlátit hlavou o zeď, nevím, co bych měl dělat teď. Celá situace je tak zoufalá, že vůbec nevím, co říct. Vyslovená pravda je o tolik horší… Jestli někdo dokáže dokonale zprznit jehňátko, tak jsem to já.

„Nemusíš se mě bát, já ti přece neublížím." Postavím se, čímž ji převýším téměř o hlavu a půl. Jemně ji pohladím po paži, až cítím v prstech hřejivé mravenčení. „No tak Di…“ vydechnu zdrceně, když vůbec nereaguje a stále se neuroticky chvěje.

„Co ode mě chceš?“ Zoufale zvedne hlavu a zadívá se mi prázdnýma očima do tváře. „Jsem tvoje kořist. Jsem jenom tvoje. Poslouchám. Udělám cokoliv, co si budeš přát. Už nikdy, nikdy se neodvážím udělat nic jinýho. Jenom ty budeš mít vždycky můj respekt a já ti budu klečet u nohou…“ Její hlas je zastřený bolestí a oddaností. „Nezlob se, že necítím lásku. Tu bys beztak nechtěl…“ Levou dlaní se chytí za ústa a vystrašeně ke mně vzhlédne. „Promiň. Omlouvám se, to byla drzost!“ zajíkne se a kolena jí začnou brnkat o sebe.

Jakmile k ní však natáhnu dlaně, abych ji uchopil, kdyby se jí udělalo špatně, vyjekne a padne přede mě na kolena. Další rána do mého těla… Naprázdno polknu. Na tohle je i fyzická bolest krátká.

„Prosím tě, vstaň…“ zašeptám a cítím na svých bedrech všechnu tu tíhu a bolest, kterou jsem jí způsobil. Musím se posadit na obrubu vany a dát si obličej do dlaní, protože mám pocit, že bych nevydržel stát rovně. Do uší se mi zařezává Diin úzkostlivý pláč. Tohle nezvládám… Potřebuju krev! Čistou a zdravou krev, protože jsem bez ní už třetí týden a tělo mi selhává. Diina kyselina mě jen pomalu, ale jistě ničí…

„Di…“ zašeptám zdrceně, když se mi schoulí u nohou jako poslušná ovečka a tiše pobrekává. Sesednu z vany a posadím se vedle ní na ledovou kamennou podlahu rudé barvy. „Neboj se…“ Přitáhnu ji k sobě do náruče a hladím po vlasech, zatímco mě s vděkem líbá na hrudník i krk. Snaží se mi vynahradit, co řekla, ale … to nemusí. Přesto jsem neskutečně rád, že mi tyhle doteky věnuje. Začíná se mi z toho vařit krev.

Jakmile se ke mně mírně přitiskne klínem, projede mnou vlna dravé upíří touhy a já se jí s drsným chtíčem zadívám do očí, když ke mně udýchaně zvedne hlavu.

„Di…“ zavrčím roztouženě její jméno a ona mě křehce políbí. Je to tak spontánní, až mi tělem projede šok a já ji k sobě tvrdě přivinu a políbím ji tak vášnivě, až zaúpí. Netuším, zda strachem.

Ihned do vzduchu vypustím svou vůni. Nadopuju ji takovou dávkou feromonů, až se mi v té náruči zalyká a sama se mi po chvíli odváží sáhnout na zapínání u kalhot. Chci ji! Hrozně moc ji chci, ale rozhodně ne tak, jako minule.

Nejde mi to … už to tak něžně snad ani neumím, do hajzlu! Probleskne mi hlavou ve chvíli, kdy na ní rozervu další tričko. Kupodivu si toho ani moc nevšímá. S jazykem ponořeným do mých úst se mi poslepu snaží co nejrychleji rozepnout kalhoty. Když náhle usykne, naše rty rozpojí.

„Co se děje?" Můj dech je přerývaný a nadšený nezkrotnou situací. Omámeně mi ukáže dlaň. Z prstu jí stéká proužek rudé krve… „To nic,“ zavrčím zastřeně a políbím ji. „Já ti to zahojím,“ zachraptím roztouženým drsným tónem a začnu jí prst, který si poranila o přezku od pásku, tak intenzivně sát a opečovávat, až mi slastně zavzdychá do ucha. Okamžitě mi z toho naskočí husí kůže – div, že nezavyju. Moje touha po jejím zasténání až bolestně ztvrdne. Když ji donutím zasténat po druhé, sama mi ruku vytrhne a s tichým žádostivým úpěním se mi ponoří do rtů, zatímco mi rve kalhoty z boků.

Pronikavě a souhlasně zavrčím, zatímco ji pokládám na chladnou dlažbu koupelny a trhám další část jejího oblečení. Jakmile je pode mnou nahá, vrhnu se k ní tak divoce, až se zalekne a chce vycouvat, ale nenechám ji. Věnuju jí další dech beroucí polibek a proniknu do ní jedním vláčným pohybem. Okamžitě mi vyjde vstříc a já si ji vášnivě a nespoutaně beru. Netuším, jestli tenhle drsný upíří sex jen tak vydýchá, proto ji zahaluju do své vůně, ale brzdit se nedokážu. Moje smysly jsou zaměřené jen na ni a já jsem po dlouhé době ovládaný nezkrotným chtíčem, který si na Di roztouženě vybíjím.

„Chazzy…“ sténavě zalapá po dechu.

Div z toho nezešílím! Tak dlouho mi neřekla jménem, že to z jejích úst zní jako vyznání.

„Řekni to ještě jednou, prosím…“ zavrčím bezmocně, lapený v jejím těle. Zahrnuju ji dalšími vášnivými polibky a pohyby, které nezvládám mírnit. Ani nemohu – její horké dychtivé tělo mě natolik přijímá a vychází mi vstříc, že to ve mně probouzí ty nejzvrhlejší myšlenky. Drápy ji bouřlivě hladím po křehkém těle a vedle rudých červených obtisků z minula, tvořím něžné láskyplné šrámy.

„Ach, Chazzy!“

Čím horkokrevnější jsou mé přírazy, tím hlasitě sténá mé jméno a já mám pocit, že se s nastupující slastí snad pomátnu.  Všechno je dokonalé. Její útlé tělo, které mi vychází vstříc. Její zastřené sténání a dech. Její svůdná vůně.

Když naposledy vykřikne mé jméno a tělem se jí prožene prudká rozkoš, přitisknu se k ní tak moc, až téměř ztratí dech. Vrchol, který mě po chvíli rozjímání v jejím těle dostane, se s tím minulým nedá vůbec srovnávat. V okamžiku, kdy mnou projede uvolňující křeč, se mi na těle napne snad každičký sval, a já při tom obdařím Di tak vášnivým polibkem, až jí poraním ret.

„Omlouvám se…" Vyčkávavě se jí zadívám do očí se vší něžností, zatímco jsem stále v jejím těle. Hladím ji a líbám krvácející místo…

Mírně se na mě usměje a toužebně se ke mně přitulí se zadrkotáním zubů. Samozřejmě, je celá prochladlá, ale i přesto mě čestuje drobnými polibky na tváře i hruď.

„Bylo to krásný… Děkuju. Jen … je mi hrozná zima, mohla bych se oblíknout?“

Potěšeně se usměju a vtisknu ji na rty polibek. „Neptej se mě stále." Když vidím, že nemá nic po ruce, natáhnu se pro košili, kterou jsem si sem vzal na převlečení. Ještě jednou sjedu pohledem její nahé tělo ozdobené mým nekontrolovaným chtíče a zabalím ji do košile. „Nebolí to?" kývnu k šrámům, které jí vykukují zpod tenké látky.

„Ne…“ vydechne a znovu se mi vetře do náruče. Sladce mě obejme kolem krku a já si užívám tyhle drobnosti, které jsem … dříve hloupě odmítal. „Už nebudu zlobit. Slibuju,“ zašeptá mi do rtů, až ztuhnu. „Už mě netrestej, prosím.“

„Nebudu… Copak tě poslední dva týdny nepřesvědčily o tom, že to není to, po čem toužím?“

Můj pohled je skleslý. Vím, že mě nezná mé okolí, ale myslel jsem, že ona… Povzdychnu si a vsunu pod ní ruce, abych ji mohl vzít do náruče, protože má po celém těle husí kůži.

„Odnesu tě do ložnice, aby ses mohla obléknout… Víš, jak to mám s tím zahříváním,“ zamumlám.

Di jen tiše přikývne a prohlíží si mě zmateným pohledem. „A po čem vlastně toužíš? Co chceš?“

„Vážně ti to ještě nedošlo?“ Křehce se jí zadívám do nevinných nedůvěřivých očí. „Nepoznala jsi to?“

Váhavě zavrtí hlavou, ale nespouští ze mě oči po celou dobu, co ji nesu do ložnice. Jakmile ji však postavím na zem, otře si dlaněmi paže a otevře skříň, aby našla své oblečení.

„Chtěl bych zpátky to, co ty v tuhle chvíli už nejspíš necítíš…“ řeknu obezřetně, protože při jejím hojení a tom divokém sexu, to tak nevypadalo.

„Přece máš, co jsi chtěl…“ hlesne beznadějně a zapne si úzké kalhoty. „Vychoval jsi mě dobře. Já už vím, kam patřím. Nemusíš mít obavu.“ Pokusí se o úsměv, ale tvář má zas staženou bolestí.

Zatnu čelist, když slyším, co mi tu říká. Cítím vztek a zoufalství a …

„Dej mi napít!" rozkážu jí. Chci v ústech cítit chuť její krve, chci vědět, že ten sladkobolný pocit při hojení nebyl jen moje představivost. Toužím si prolévat hrdlo šťastnou krví a vědět, že ona mě miluje! „Chci se přesvědčit o tom, že se od minula nic nezměnilo,“ zavrčím a udělám k ní rychlejší krok, čímž ji vyplaším.

Komicky se namáčkne na zeď. „Prosím!“ Obličej si schová do dlaní, ale teď mě nic nezadrží.

„Dej mi svou krev! Ihned!“ Jsem roztržitý, protože vím, že v sobě ty pocity skrývá. Musí ke mně chovat alespoň ždibíček náklonnosti… Prostě musí!

„Prosím ne!“ zanaříká a odvrátí ode mě hlavu, abych měl lepší přístup k tepně. Nepere se se mnou, odevzdává se mi.

„Pššt… Neboj se,“ zachraptím rozpustile a rty se mazlím s křivkou jejího krku. Potutelně vnímám to tepající místo a žádostivostí mi začínají brnět špičáky. Di se křečovitě napne, ale já už nemohu déle čekat. Zvědavost a touha cítit její lásku a chuť té nejsladší krve mě ovládá natolik, že ani nedokážu počkat, až se uvolní a zakousnu se do ní.

„Ach!“ vydechne a prohne se pod taktovkou mého jedu, který jí dostává do sedmého nebe. Z očí jí vytrysknou slzy, když i přes rozkoš zanaříká. „Prosím ne!“

Po chvilce jejímu přání vyhovím a neskutečně rád. S největším znechucením se od ní odtrhnu, protože tu hořkost už dál nedokážu snášet. Ani náznak citu, prostě nic! Necítí ke mně ani ten minimální střípek náklonnosti! Jsem pro ni jen někdo, kdo ji vlastní… To dole muselo být nějaké poblouznění, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Se zakrvácenými ústy rychle oddechuju, ale cítím, že tentokrát to jen tak nerozchodím. Do žaludku se mi zahryzne taková křeč, až na čele ucítím pot. Do hajzlu! Myslel jsem, že to nejhorší už mám za sebou. Že si na tu její proklatou krev dokonce snad začínám i zvykat. V duchu tu hořkost proklínám, když se včas snažím doběhnout do koupelny, abych v následující vteřině veškerý obsah svého žaludku vydávil do mísy. Trochu krutá daň za kousek lásky…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 4. kapitola :

19.11.2011 [16:54]

Faire Emoticon
Myslím, že jejich děti cítí pocity své matky jako vždy a proto na něj tak reagují. Emoticon

1. Tari
18.11.2011 [23:19]

Po třech dnech plných četby jsem se dostala do bodu, kdy jsem měla třetí kapitolu Lásky ve větru přečtenou a zoufale jsem se každou chvilku dívala, jestli už není pokračování a ono je!
Teď jen zbývá přečíst další a upadnout znovu netrpělivého stavu, při kterém mám chuť si okousat nehty nedočkavostí.

Chestera je mi líto, nejprve Di a teď Drak, ale může si za to sám, přestože teď se snaží, je jaksi pozdě...
Ovšem Di je mi líto dvakrát tak, právě pro svou povahu byla mou milovanou postavou (což Chester taky, ale někdy by opravdu jednu zasloužil), třeba Des jsem si tolik neoblíbila... prostě mi její povaha nebyla tak blízká, jako ta, co má její ohnivé dvojče. A teď je Diana takhle zlomená Emoticon

A nakonci jsem doufala, že snad alespoň náznak v té krvi bude a ono houby, no nic, jdu dál Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!