OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 45. kapitola

25.01.2012 (20:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 825×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

45. kapitola - „Tys zabil mýho pána, teď já zabiju tebe!“

Chester

„Baltízek!“ vyjekne Mia a všichni se za ní ženeme na zahradu, odkud se ozývá pronikavý dětský pláč.

Mezi temnými stíny, které očima prohledávám, nevytuším žádné nebezpečí. I obloha je prázdná. Jen zvuky nočních zvířat a hrůzostrašné výkřiky upírů se mísí s hlasitým pláčem mého syna.

Při pohledu na malého sedícího v trávě, se mi alespoň částečně uleví. Vypadá, že je jenom vyděšený. Přejíždím dlaněmi přes jeho tělíčko a naštěstí ho nic nebolí. Černé tričko a tmavě modré tepláčky má neporušené – z dupaček už dávno vyrostl.

„Není mu nic?" přiženu se k Mie, která ho opečovává a utírá mu mokré tvářičky.

„Ne, je v pořádku…" hladí ho a tiskne k sobě téměř křečovitě.

Pohladím ho po tmavých vláscích a dívám se na ten nevinný upíří obličej, ze kterého září vyděšené dětské oči, plné bázlivosti. „Kdo je u dvojčat?!" zadívám se na Miu, a aniž bych čekal na odpověď, chci se vznést do vzduchu, ale zarazí mě Dicků hlas.

„Hele, tady něco je..." shýbne se pro kus papíru, který se válí na zemi kousek od mého prvního následovníka.

Diana mi patří, tak jako mi kdysi patřila ona… Nebraň mi, nebo zabiju tvé následovníky stejně, jako tys zabil mou Eleanor

Těžce polknu a zadívám se do okna Miiny ložnice, zatímco mi svírají hruď bolestné emoce. Moje Eleanor… Moje děti… Moje Diana!

** ** **

Moje maličká v domě samozřejmě není. Prohledáváme ho systematicky od sklepa až po půdní pokoje, ale nikde není ani stopy. Jako by se po ní snad slehla zem! Di v domě samozřejmě není! A já ani netuším, kdy jsem z ní naposledy pil…

Promnu si obličej a snažím se potlačit to zoufalství, nepropadat mu, protože bych se jinak na místě zhroutil. Jak je možné, že mě o ni znovu připravil? Byl jsem si tak jistý, že ji ochráním! Že už mi ji nikdy nesebere a on se přitom domem prochází, jako by mu to všechno patřilo. Jako by mu patřila ona!

Snažím se nemyslet na to, v jakém stavu jsem ji našel v Nickově domě, když ji Joe týral… Myslel jsem si tenkrát, že je mrtvá, ale ona je bojovnice, zvládla to. Ovšem jak to zvládne nyní? Tentokrát ji najít vůbec nemusím…

Musím mít čistou hlavu, abych ji našel. Aby všechno bylo v pořádku! Všechno bude fajn! Opakuju si v duchu stále dokola, když otevírám bar a nalévám si sklenku zkvašené krve pro uklidnění. Zaletím za Nickem, aby nám pomohl s hledáním, a všechno se vyřeší. Bude to fajn…

** ** **

Probere mě upíří, téměř vzteklý řev a pak mě kdosi popadne za bundu a zvedne mě na nohy. Okamžitě otevřu oči a rázně se zadívám do Cristoballovi tváře, kde mu pronikavě svítí surové tmavě modré oči.

„To je snad moje oběť! Co to tady kurva děláš!“

„Co?!“ oženu se po něm, protože je evidentně šílený. Odtrhnu jeho dlaně od sebe a div nezakopnu o Angelino krvácející tělo, které se mi válí u nohou. Ballova kořist má divoce prokousnuté hrdlo a je v bezvědomí. „Do hajzlu, co to s ní tady děláš?!“ prsknu znechuceně a odtáhnu se od nich. Když mě Mia letmo pohladí po paži, trhnu sebou. „Myslel jsem, že vy dva hlídáte dvojčata, namísto toho, abyste tady mučili Angelu!“ zavrčím vytočeně a slabost mě zatlačí zpátky do koženého křesla, na kterém jsem v knihovně usnul.

„Chazzy, tohle jsem neudělal já, ale ty!“ zavrčí ostře Cristoball a otcovsky zvedne Angelu do své náruče. „Podívej se na sebe! Seš zase od krve a mučíš mou kořist!“ zavrčí a odejde i s Ang.

Nechápavě zavrčím a promnu si oči. Co se mi to tady snaží namluvit?!

„Chestere, co je to s tebou?“ hlesne Mia a dívá se kolem.

V knihovně je totiž neskutečný nepořádek. Takhle to tu nikdy nevypadalo… Jako by tu někdo něco hledal a to velmi bouřlivě. Knihy nejsou na hromádkách, natož v policích, jsou ladem skladem poházené po místnosti. Jako by je někdo zuřivě vyhazoval a nedbal na jejich křehké vazby. Některé jsou natolik poničené, až se Oskar musí obracet v prachu.

„Se mnou? Co by se mnou do hajzlu mělo být?! Zeptej se raději Cristoballa! K Angele se chová jako ke kusu hadru, jako šílenec!“ Masíruju si spánky, jak nehorázně mě bolí hlava.

Proč jsem v knihovně? Vždyť jsem přece pil u baru v obýváku… Nepamatuju si, že bych sem šel. Nepamatuju si vůbec nic, do hajzlu! Dával jsem si skleničku a chtěl jsem letět za Nickem a … pak už nic nevím.

„Chazzy, tohle Angele neudělal on… Všechno ukazuje na tebe,“ řekne netrpělivě Mia a poukazuje na krvavé stopy, které mám na bundě, kalhotech, dokonce i na křesle a dřevěných parketách.

Jak to, že jsem zase samá krev?!

„Ale to není možné! To…“ nedopovím a v myšlenkách mi začne šrotovat. Tohle je určitě práce nějakého hajzla! „Vy jste to na mě nastražili, že ano? Ty a Cristoball!“ zavrčím, když se ve dveřích zastaví i Dick, který mi neustále strká svůj nos do života.

„Zbláznil ses?!“ prskne Mia a chytí mě za ramena, když se chci rozeběhnout proti Dickovi a pořádně mu pocuchat ty jeho blonďatý vlásky a nevinný obličej.

„Ty vole, chlapi!“ zahučí Mike a postaví se před Dicka. Ruce dá tak, abych se na něj nemohl vrhnout, protože blonďatý upír také zatíná dlaně v pěst a je odhodlaný se se nou porvat.

„Co je? Ty v tom jedeš s nimi, viď?!“ obořím se na Miu a odstrčím Mikea od sebe. Nečeká to a div neupadne, kdyby ho Dick nechytil a nepodržel ho.

„Ty ses zbláznil! Ty napadneš Angelu a pak vyjedeš po nás?! Co ti hrabe?!“ zavrčí temně Cristoball, který stojí Dickovi za zády a probodává mě vzteklých pohledem, jaký jen upír může mít, když si někdo kousne do jeho oběti.

„Kdybys raději hledal Dianu…“ hlesne Dick a to už se neudržím.

Rozmáchnu se pěstí a ucítím menší bolest, jak se v rychlosti dotknu jeho tváře.

Dick bezmocně zaúpí a chytí se za tvář, zatímco plive krev z úst. „Ty magore!“ zavrčí naštvaně a nebesky modré oči se zatáhnou pohnutkou a vztekem. „Kurva, tak tohle jsi posral!“ chce se na mě vrhnout, ale Ball ho rázně chytí za ramena a Mike se mu opře o hruď. Sám by Dicka neuhlídal, ale jelikož je s ním i druhý upír, bez problému ho zpacifikují a jemu nezbývá nic jiného, než se mi štítivě dívat do tváře.

„Ty o Dianě vůbec nemluv, ty hajzle!“ zavrčím provokativně a ještě jednou mu ukážu pěst, aby bylo jasné, že jsem schopný si ho kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek podat. „Kdyby ses nám nesral do života, všechno by bylo jinak! Všechno!“ zařvu a tentokrát mám na mysli i Sue, kterou zabil…

** ** **

Rozzuřeně přecházím po knihovně a snažím se vzpomenout, co se dělo po tom, co jsem si dal asi třetí skleničku. Přece není možné, abych měl takové okno! Tolik jsem toho přece nevypil! Vyjdu z místnosti s úmyslem prohledat bar a zjistit, kolik chlastu ubylo, když se dole v obýváku srazím s Miou.

„Chazzy, všichni se tě tu bojí…“ řekne neklidně a prsty mě pohladí mateřsky po tváři. „Bude to dobrý, ale … musíš držet s námi.“

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš…“ Chci se jí vymanit, ale nenechá mě. Obejme mě kolem krku a opře se mi čelem o tvář. „Hele, někdo – nejspíš jeden z těch tří slavných lovců upírů – se na mě evidentně snaží hodit něco, co jsem neudělal! Nehodlám tomu jenom tak přihlížet!“

„Zkus přestat pít…“ Změní téma tak rychle, až ztuhnu. „Všechno se zhoršuje, když piješ. Copak to nevidíš?“ Její hlas je něžný a konejšivý, až mi to v tu chvíli pomáhá.

Trochu zkrotnu. „Je zase pryč! Zase! A já nevím, co mám dělat. Nevím, kde ji mám tentokrát hledat. A už to prostě nedávám. Nedokážeš si představit tu beznaděj…" zavrtím hlavou a snažím se dát rychle do kupy, aby mě takhle neviděla. Aby nevěděla, jak moc jsem na dně…

„Zkus na něj vyzrát. Víš, že tu někde je a pozoruje nás! Chazzy, on zná Oskara, zná i tebe… Zná nás všechny! A nejspíš využívá toho, že ty piješ, aby nám prováděl tyhle věci. Dianu najdeme, musíš věřit!“

„Takže ty si nemyslíš, že to dělám já?" zadívám se jí nadějně do zelených kočičích očí, které přetékají mateřskou láskou a touhami predátora. Je to celkem paradox, že mě tu utěšuje právě Mia.

„Věřím ti. Dělá to On. Všechny nás mate. Přestáváme věřit jeden druhýmu a začíná to tu být hrozně chaotický. Bojím se o děti, Chazzy, ale ty máš šanci ho dostat. Já to vím, vždycky si z nás byl ten nejlepší. Jsi můj stvořitel, moje ... první láska," zvedne ke mně oči a láskyplně mě pohladí po vlasech. „Milovala jsem tě už od první chvíle, co jsi k nám přišel... Proto ti tolik věřím. Proto jsem za tebou chodila, i když jsi byl sebevíc horší. Jenže teď jsi sám sebou a já vím, že ty jsi jediný, kdo ho dokáže dostat!“

„Aspoň někdo si nemyslí, že jsem se pomátl," usměju se na ni a pohladím ji po tváři. Je tak jiná… Změněná tím mateřstvím a přesto se v ní skrývá sexuální symbol, nevybuchlá erotická vášeň a nymfomanie, kterou nezapře, ani kdyby se snažila žít jako jeptiška. „Omlouvám se, pokud jsem ti někdy nějak ublížil," řeknu ve slabé chvíli a obejmu ji. „Pořád jsi moje sestra…"

„Vždycky budeš můj zvrácený bratříček," pousměje se a přilípne mi rty na krk. „Ty to zvládneš. Najdeš Dianu a najdeš i jeho. Jenom musíš být stejně chytrý jako on. Přijde mi, že je to jako strategická hra, kdy se nás snaží poštvat proti sobě... Nesmíš se tomu poddat." Ještě jednou mě pohladí po tváři, zatímco se mi vyzývavě dívá do očí. „Jdu za dětmi… A ty běž hledat jejich maminku…“ vydechne mi do rtů a odtáhne se.

** ** **

Nicka zastihnu přímo při vybalování náčiní na upíří slast. Poněkud nostalgickým pohledem přejedu stříbrné křížky, ostré hroty, nůžky, nože i skalpely, kapátko se svěcenou vodou…

Všechno mi to vrací vzpomínky na dobu, kdy jsem věřil, že jsem Dianu na vždy ztratil kvůli vlastní hlouposti. Tenkrát jsem si přál tu největší fyzickou bolest a nyní mi někdo činí ta nejhorší psychická muka, když mi bere mou maličkou, bez které už nejsem schopný žít.

„Ahoj Chazzy!“ přivítá mě nadšeně a dravě se na mě zakření, zatímco poukáže na nejnovější násilnost, která způsobuje upíří slast. Ozubené ostré nože a ostnaté drátky vybízejí přímo k použití! „Copak? Chybí ti bolestivá dávka rozkoše?“ zasměje se a začne se mi věnovat. Postaví se mi čelem a zářně se usmívá, jako by mne po dlouhé době moc rád viděl.

„Spíše mi chybí dotyčná, která by mi ji způsobovala…“

„Myslíš Bianku?“ uchechtne se a černé oči zasvítí nadšením. Ovšem když si všimne mého výrazu, zvážní. „Nebo…?“

Přikývnu, protože mu došlo, že zmizela moje maličká. Sám se s tím faktem stále nemohu vypořádat. Je to tak nemožné. Přece jsem ji už měl. Držel jsem ji ve svém náručí, miloval ji a my prahli po společné budoucnosti a najednou mi zmizela…

„Posaď se,“ nabídne mi a ukáže na křeslo, na kterém jsem si dobrovolně vytrpěl a doufal, že ta bolest bude trvat neustále.

„Ten parchant ji zas dostal…“ syknu nenávistně skrze zuby a zatnu si drápy do dlaně, abych ulevil psychické trýzni, kterou moc dobře znám. „Musíš mi pomoct,“ zvednu k němu oči v naději.

„Jasně, pomůžu ti. Počítej se mnou… Mám se někde poptat?“

„Poptej se…“ zachraptím a rozhlédnu se kolem sebe. Dům je podivně prázdný, nejspíš ostatní přijdou později. „Kde jsou všichni?“ To nezvyklé ticho mi není příjemné. Neslyším žádné kroky. Ani ten Biančin pronikavý hlas, natož duchaplné chvástání ostatních upírů.

„Jsem tady sám. Poptám se. A Chazzy, neodešla třeba sama? Kořist občas utíká,“ hlesne a zadívá se na mě jako na malé dítě, kterému se ztratila hračka.

Zavrtím hlavou a zvednu se. Nemám sílu tu zůstávat. Naplňuje mě to nepříjemnými vzpomínkami na dobu, kdy mi nepatřila. Teď je sice zase má, ale… „Bez dětí by nikdy neodešla," řeknu rozhodně a projdu se po místnosti. Snažím se hlubokým vdechováním vzduchu zjistit, zda tu neucítím Dianinu vůni, tak jako tenkrát. „Na co se chystáš?“

„Znáš to… Další upíří slast,“ uchechtne se a vyskočí na okno. „Půjdu se ti optat, tak … se drží.“ Zmizí dříve, než stačím něco podotknout.

Vlastně mi to ani nevadí, že mě tu nechal samotného. Jsem tomu rád. Využiju toho, že mě tu nechal samotného a porozhlédnu se kolem. I když se tomu bráním, nějak mě to podvědomě táhne do Joeova pokoje. Do místnosti, kde zemřel můj syn, kde Di pozbyla své nevinnosti…

Když otevřu dveře, zjistím, že je ještě pořád v tom stejném stavu, jako když jsem tu Di našel. Při těch vzpomínkách se mi sevře žaludek tak silně, až mi nepříjemná křeč vystřelí do páteře. Rychle dveře zase zavřu a vyletím ven.

Chci letět zpátky domů, ale pak mě něco zarazí. Vzpomenu si na náš dům, kam jsem Di a dvojčata odnesl po své proměně a ... zaplaví mě zvláštní pocit. Nečekám ani minutu a rozletím se tím směrem.

** ** **

Už z dálky vidím, že okno do naší ložnice je zavřené. Sletím tedy k domovním dveřím a vyběhnu tedy schody do patra. Když otevřu dveře, pocítím úlevu i neskutečný strach zároveň.

Nečekal bych, že ji najdu zrovna tady, ale doopravdy tu je!

Leží na posteli celá zakrvácená. Stulená do sebe. Kolem zápěstí má obtočené řetízky, kterými je připoutaná k pelesti. Tělo má přikryté dekou, ale i přesto ze spaní drkotá zuby a chvěje se.

Přikleknu si k posteli a odhrnuju ji z čela krví slepené vlasy, abych se ji svými ledovými dlaněmi pokusil probudit. „Di…" šeptám zlomeně a ruce se mi klepou. Děsím se toho podívat se, co všechno jí ten bastard stihl udělat. Musím ji nejdřív pobrat. Ujistit se, že žije, a přitisknout ji do své náruče.

Když otevře své prázdné oči, hrkne ve mně. Ten pohled… Těžce polknu a usměju se na ni. Hladím ji po tvářích, když se ode mne maličko odtáhne a obrátí hlavu na stranu, jako by jí mé doteky byly nepříjemné.

„Můj pane…“ zachraptí poraněnými ústy.

Při těch slovech se zarazím a chvíli na ni nevěřícně hledím. Jak odevzdaně zírá ke dveřím, jako by ještě někoho čekala. „Di, to jsem přece já," pohladím ji po tváři, zatímco jí stírám z kůže tu protivnou krev.

„Sakra, běž ode mě! Můj pane, netrestej mě za jeho přítomnost! Nemohu za to!“ dostane ze sebe úzkostně a plačtivě zavrtí hlavou. Jako by z posledních sil chtěla uprchnout, zachrastí řetězy a zoufale se rozpláče v bezmoci, když se jí nepodaří pomalu ani pohnout.

„Di, co se děje?“ zazoufám si a chytím ji jemně za bradu. Otočím její tvář k sobě a dívám se na ni. Je stále stejná, ale má tak prázdný zničený pohled, až mi to drásá nitro. „Uklidni se. Vezmu tě domů.“ Přitisknu ji k sobě a houpu s ní jako s malým dítětem, i když se snaží bránit. Pokouším se ji utišit, protože potřebuje můj jed… Ale mám obavu, že ho nepřijme. Nechci si připouštět, že tentokrát ji dostal ještě víc než minule. Zatlačím do sebe všechny obavy, protože by mi z toho snad už muselo přeskočit.

„Ne!“ zachrčím. „Musíš mě tady nechat! Já musím být se svým pánem!“ zavrčí ostře a snaží se mě zneškodnit svou dávkou vůně, ale naštěstí nemá sílu.

Při každém jejím slovu mě bodne v hrudníku. Zoufalost mě začíná dohánět. Nevím, co dělat, protože ať se snažím, jak chci, odmítá mě! Moje šťastná krev, moje láska mě odmítá! Nakonec ji omámím svými feromony, protože už to přestávám zvládat. Má to své výhody. Uklidní se a alespoň přestane pociťovat bolest, která se jí musí rozlévat celým tělem.

Odevzdává se a propadá se mé péči, i když nechce. Jak těžce snáším, když se mi snaží vytrhnout a nejraději by místo mě měla vedle sebe nějakého jiného upíra. Nechápu, proč mě nepoznává!

„Můj pane!“ zasténá zoufale a já vím, že ta slova nepatří mně…

Dělám, že to neslyším, protože mi to do žil vlévá takový vztek, že bych vraždil! Zatnu zuby a snažím se to ignorovat, protože mi je jasné, že tentokrát tím pitomým oslovením nemyslí mou osobu, ale JEHO!

** ** **

Když ji doma položím do čistě povlečené postele, kterou opět ihned zbarví do ruda, už to její naříkání, nedokážu snášet. Jemně ji stisknu tepnu na krku a teprve potom, co omdlí, začnu kontrolovat spoušť na jejím těle.

„Našel jsi ji,“ vydechne vděčně Dick a poklekne si vedle postele, zatímco já se odtahuju. Pozoruju ho, jak se k ní má. Jak ji hladí a myslí si, že je to ona… Ale v jádru není! Sám jsem zvědavý, jak na jeho přítomnost bude reagovat.

Opřu se o parapet okna a dám si ruce křížem, zatímco se Diana probírá, snažím se nedat najevo bolest, kterou mi způsobuje jenom myšlenka, že mě nechce. Ona až moc dobře tuší, kdo jsem… Jenom je šílená!

„Di…“ hlesne nadšeně Dick, když na něj otevře oči.

Ty šedé bojovné duhovky jsou plné vzteku a nenávisti. Dívám se, jak komicky zatíná dlaně a díky mé dávce jedu už cítí tu sílu a nejraději by ji použila k útěku. Chápal bych, kdyby mě nenáviděla a chtěla ode mě odejít, protože jsem jí tolikrát ublížil a … jsem vrahem jejích rodičů, ale nerozumím tomu, proč nechce mě, ale chce jeho! Když on je ten, proti kterému celou dobu bojuje! On je ten skutečný upír, který ji týrá a ona ho nyní tak moc chce!

„Hned mě odneste zpět!“ zavrčí bezvýrazným hlasem a rozhlíží se po místnosti, jako by se jí tohle prostředí hnusilo. Jako by ani nepoznávala, že je v naší ložnici, kde se mi tolikrát poddávala…

Dick po mně střelí vyděšeným pohledem. Nepodívám se na něj. Uhnu očima a ruce si ve vzteku narvu do kapes, jinak bych si musel drápy zarýt do dlaní. Ten bastard ji dokonale zprznil. Ani ve snu by mě tohle nenapadlo!

„Di... Co to povídáš? Tady jsi doma... Chester tě přece zachránil!" vydechne blonďatý upír zmateně a chce ji pohladit po vlasech, ale Diana uhne hlavou, aby se jí náhodou nedotknul.

„Nepotřebuju zachránit!“ prskne naštvaně a vycení na něj špičáky. „Musím zpátky ke svýmu pánovi! Hned!“

Dick se po mně znovu podívá, jako bych mu snad mohl zodpovědět otázku, na kterou sám nevím odpověď. Nechápu, jak se mu podařilo … mi ji vzít! Jen zavrtím hlavou, abych mu dal najevo, že to nemá smysl.

„Kurva, on jí úplně zblbnu!" šeptá mi úplně zničený, když ho vyprovázím ke dveřím.

„To mi povídej... Je to ... v hajzlu. Povedlo se mu to. Dokonale..." zatvářím se hořce a kdyby mi teď někdo nabídnul kůl do srdce, s radostí bych to přijal!

„Sakra, chci ke svýmu pánovi! Hned!“ vykřikne a propne se na posteli. Je trochu komické, že i když mě podle všeho právě teď nechce, tak její tělo mě potřebuje! „On mě ztrestá, když mu nebudu sloužit!“ zaúpí bolestně a bezděčně kopne nohou, jako by ze sebe chtěla tu bezmoc dostat.

Zadívám se Dickovi do nešťastných očí a zavrtím hlavou. „Nikdo tě neztrestá. Zabil jsem ho,“ hlesnu napjatě a čekám, jak na tu lež zareaguje.

„Ne!“ Ten hrdelný křik, plný zoufalství, neštěstí, znechucení projde celým domem a neustává. Jako by snad ztratila smysl života. Tělo se jí zkroutí jako by byla v bolestné křeči, zatímco pláče po svém pánovi a křičí do světa svou bolest.

** ** **

„Můj pán nemůže být mrtvej! Můj pán…“ Oči jí blednou hrůzou, ale už to není ten hrůzný ryk a šílenství, které ji zaplavilo, když jsem jí řekl, že zemřel. Teď už naštěstí reaguje trochu klidněji, ale … jako by jí to zlomilo srdce.

A tím ona zlomila srdce mně…

„Je to tak… Smiř se s tím,“ pokrčím ledabyle rameny a ušklíbnu se zuřivě, přestože cítím bezbřehou bolest a znechucení, jak neskutečně ji dokázal ovládnout!

„Tys zabil mýho pána, teď já zabiju tebe!“ sykne pomstychtivě, přímo zákeřně. Přesně jako moje bojovná divoká maličká, která se pere za svou věc. Která ví, co chce…

Ušklíbnu se, protože něco podobného jsem čekal. Tedy, čekal jsem jako první hrubou nenávist. Tím, že pro něj začala plakat a hroutit se, mne nepříjemně překvapila. Je mi jasné, že v tuhle chvíli na ni žádné city a přesvědčování nebude působit. Je úplně mimo!

„Tím bych si být tebou nebyl tak jistý," zvednu hladinu feromonů tak moc, až sebou se vzdychnutím plácne do peřin. Posadím se jí na břicho a ze zásuvky vytáhnu pouta. „Lásko, moc mě to mrzí, ale jiná možnost momentálně není," připoutám jí jednu ruku k posteli.

„Chazzy…" ošije se Dick, když vidí, co dělám.

„Co? Máš snad lepší nápad, jak ji udržet na jednom místě?" povytáhnu obočí a ušklíbnu se na toho chytráka.

„No asi ne…" přizná nerad a dlouze si povzdychne, zatímco ji nejistě hladí po temných vlasech.

„Myslel jsem si to," řeknu mírně pohrdavě a zadívám se na Di. Tohle bude ještě hodně těžká cesta. A já si nejsem jistý, jestli jsem schopný ji ujít.

Jakmile své feromony stáhnu, vztekle zarachotí s pouty a protne mě nenávistným pohledem. „Za tohle mi sakra zaplatíš! Okamžitě mě pusť! Já musím hned pomstít svýho pána. Tebe si vychutnám, to mi věř! Dám ti do těla takovou bolest, že budeš plakat, jako Oskárek! Jste všichni stejný! Pozabíjím vás! Můj pán by si to přál!“ usykne zle a sekne po Dickovi drápy.

Rozřízne mu ret, až upír usykne a odtáhne se od ní. „Kurva!“ zavrčí ostře a chytí se za ústa. „Ona není mimo. Je při smyslech a to je snad ještě děsivější!“ Znechucením se oklepe, zatímco Dianě z hrudi vychází temné vrčení.

„Tak a mám toho dost!" zavrčím vztekle, i když mě ty její věty zraňují. „Vidím, že to s tebou po dobrém nepůjde, takže..." chytím ji za druhou ruku a než se naděje, přicvaknu ji taky k posteli. „Takže budu muset udělat jistá opatření," ušklíbnu se jí do obličeje, ale pohledu do jejích očích se vyhnu, protože pak by mě tahle situace srazila na zem.

Ne, tohle není ona a mě nezbývá nic jiného, než ze sebe udělat zmrda upíra, který jí ukáže, kde je její místo. Jen si budu muset dát sakra pozor, abych to nepřehnal. „Jestli si myslíš, že ti tohle někdo bude trpět, tak to ses holčičko, pěkně sekla. Teď jsem tvůj pán já! A ty budeš dělat to, co ti já přikážu!" řeknu temně a vytáhnu z jedné skříňky dlouhý provaz, abych jí přivázal i nohy.

Dlouze zanaříká. „Nikdo, slyšíš, nikdo nenahradí mýho pána! Nikdy tě nepřijmu! Nikdy tě nebudu poslouchat! Ty za to všechno zaplatíš!“ sykne zlověstně, a když se jí pokouším svázat nohy, kopne mě surově do ramene, až usyknu rovněž.

V těle se mi propne nahromaděný vztek. Mám co dělat, abych nenapřáhl ruku a nevrazil ji facku, aby se konečně trochu probrala! Ztratím poslední zbytky trpělivost a svážu jí ty nohy tak pevně, že s nimi ani nepohne.

„Tak…" zvednu se z ní, zatímco rychle oddechuju. „A teď to bude pěkně po mém! A pokud bude potřeba, tak ti zacpu i pusu! A moc mě neprovokuj nebo ti ji zacpu jednou provždy!" zavrčím a otočím se na patě, abych se nabodl na Dickův vyjevený výraz.

„Chazzy, nepřeháníš to?“ hlesne tiše a otírá si stále spodní ret, který mu krvácí.

„Počkám si na tebe… Až nebudeš dávat pozor, budu nad tebou s kůlem v ruce!" ušklíbne se sarkasticky a dál tiše a temně vrčí, zatímco nás probodávám nesnášenlivými násilnickými pohledy.

„Vůbec to nepřeháním,“ ušklíbnu se a zírám na Dicka, protože na ni se nemohu ani podívat!

„Co budeme dělat?“ hlesne vyděšeně upír.

„Nevím, jak ty, ale já si jdu dát pár skleniček,“ pokrčím rameny a zavřu za námi dveře od ložnice.

** ** **

„Slyšela jsem Dianku!“ hlesne nadšeně Desire a přitiskne se k Dickovi, který ji obejme kolem ramen a dá ji polibek na čelo.

Vlastně mu závidím, protože jeho dvojčátko ví, ke komu patří a nechce se narvat do náruče cizího násilnického upíra! Ona ho miluje… A u mě Di ani pořádně neví, kdo jsem.

„Neřekl bych, že zrovna Dianku,“ zašklebím se jízlivě a i nadále klopím alkohol, abych se alespoň trochu vzpamatoval z toho, co se událo sotva před pár hodinami. Myslel jsem, že už ji nikdy nenajdu… Našel jsem ji a přece ztratil.

„Tomu nerozumím…“ Vjede si do dlouhých černých vlasů a striktně si je zastrčí za ucho. To by Diana nikdy neudělala, raději vypadá jako rebel, než upravená holčička. „Chtěla bych ji vidět,“ převaluje přemýšlivě ta slova v ústech. Naučeně vezme Dickovi sklenku z ruky a postaví ji stranou, aby už nepil… Rozkošné.

Mně se ta vodka, kterou tu s Dickem popíjíme, pomalu dostává do krve, takže se té její větě rozesměju. „To jistě Dianka bude ráda!“ zašklebím se zářně.

„Báječné! Je v ložnici?“

Aniž bych ji nějak vnímal, přikývnu a přihnu si ze své skleničky. Dál se užírám situací, která nás doběhla, která nemá řešení! Teprve, když se ozve Desiino známé:

„Ježíši Kriste!“

Vyskočím na nohy a spolu s Dickem pádíme do naší ložnice.

„Do hajzlu…" ujede mi, když mi dojde, co ta její vykutálená sestřička vyvedla. Ona ji pustila! Ten její rozum, jestli vůbec nějaký má, vážně nechápu! „Do hajzlu, Dicku! Už si tu Desire někam tak přivaž, nebo to udělám za tebe!" zavrčím a vyběhnu schody, bych Dianu překvapil jako první a drapnul ji za paži.

Vychází z ložnice a velmi pobaveně se rozhlíží s pozvednutým obočím sarkasticky kolem. Olizuje si rty a cení špičáky, jako by se připravovala na útok.

„Kampak, maličká?" syknu, a když se mi začne vzpouzet, popadnu ji za pas, trochu si ji nadhodím a i přes její protesty nesu zpátky do ložnice. Vhodím ji do postele, až zasakruje a chytím ji pod krkem.

Diana lapá po dechu a nejistě cení zuby, zatímco se pode mnou třese a snaží se mi drápy zatnout do těla a ublížit. Kdyby měla dostatek vzduchu, jistě by i zlověstně vrčela, ale nedávám jí možnost.

Blahosklonně se na ni usměju, protože ty její doteky mi díky upíří slasti nic neříkají. Zvykl jsem si na bolest, pozvedl práh bolesti a stal se upírem, kterého jen tak něco neskolí. Beru to jako plus!

„Tímhle mě nevyděsíš," usměju se na ni líbezně a znovu ji přicvaknu pouty k posteli.

„Co to děláš?!" vyjekne Desire, když vidí, že se shýbám pro provaz, který jí tak zručně rozvázala.

„Ochranná opatření. A byl bych ti velmi vděčný, kdybys mi to nekazila," ušklíbnu se na ni a sleduju, jak hledá oporu a zastání v Dickovi, který se přihrne vzápětí.

„Ale Dicku!“ Chytí ho kolem krku a přivine se k němu, jako by ji přede mnou mohl ochránit.

„Desire, je to potřeba. Di je trochu … mimo.“

„Sakra, nejsem mimo! Jsem při smyslech! Desire, musíš mi pomoct! Musíme utéct a najít místo, kam patříme! Jsi moje sestra, přece je nenecháš, aby mi zase ubližovali! Aby mě zase týrali!“ Ve tváři má tak panický výraz, až se mi zvedne žaludek. Ona si skutečně myslí, že jí chci ubližovat. Mučit ji!

„Co jí je?“ fňukne Desire a dívá se na své dvojče vlhkýma očima.

„Hovno mi je, sakra! Poslouchej mě! Musíme pryč! Musíme je všechny zabít! Desire, proboha pomoz mi, protože oni nám ublíží oběma! Musíme tyhle hajzly a ty děvky v domě pozabíjet!“

„Neposlouchej jí,“ mrknu na Desire, která se nejistě klepe a zoufale na svou šílenou sestru pohlíží. Skloním se k Dianě a drápy jí přejedu po krku. „A ty buď zticha! Nikdo vám neublíží. Žádné děvky tu nejsou… A mou děvkou jsi ty!“ zavrčím jí do rtů. „Měla by sis na to začít zvykat, protože v jiném případě by tě jisté věci mohly bolet! Třeba láska ze zadu, víš, maličká?“ řeknu pomstychtivě a blýsknu očima.

Tvář jí pobledne a na okamžik jí zrakem proběhne nechápavost spolu s nejistotou a strachem. Nejspíš zapomněla na to, co jsme spolu dělali, ale na Dexův teoretický výklad téhle prakticky si jistě dobře vzpomíná. Nikdy nezapomněla na hrůzy, hůř se jí vzpomínalo na hezké věci. Líbí se mi, jak bezbranně na mě okamžik zírá.

„Dianko, co to povídáš!“ štká tiše Desire a utírá si uslzené oči.

„My půjdeme… A ty by sis měl hrát po našem. Vykřesat emoce!“ zašklebí se na mě náruživě Dick a pošle Di němý polibek.

Když za sebou zavřou dveře, sjedu na její tělo, které sebou v marné snaze utéct, trhá. „No, konečně nějaký pokrok,“ usměju se spokojeně, když je ticho a evidentně se bojí. „Myslel jsem, že se trochu budeš zajímat o své děti, ale jak vidím, nejsi taková matka, za jakou jsem tě považoval!“ řeknu pohrdavě a doufám, že ji tím zasáhnu na citlivém místě. Něco na ni přece zapůsobit musí! A pokud ne dvojčata, tak už nic…

„Na těch parchantech mi nezáleží. Kdyby bylo po mým, žádný bych neměla,“ ušklíbne se vševědoucně a vycení pobaveně špičáky, když vidí mé zhnusené reakce.

Na okamžik mám pocit, že ji jednu opravdu vrazím, ale pak se ovládnu. „No... Hezky o našich dětech mluvíš…" ušklíbnu se a posadím se do křesla. Odvrátím se od ní a zadívám se z okna, protože to ve mně ještě pořád vře. Vytáčí mě tak neskutečně, že v té chvíli by pro mě nebylo nijak složité protnout ji tepnu…

„Teď mě ty ubožáku odnes zpátky!“ zasyčí nenávistně a pokusí se pohnout nohama, ale nemá šanci. Má je tak pevně svázané, že ji to musí bolet. A mně to v tuto chvíli vůbec nevadí!

Křečovitě zaryju drápy do opěradel, ale neotočím se na ni. Nechávám ji, ať si řve, jak chce, i když mi to rve uši a vyvolává to ve mně ještě větší vlnu zoufalství. Když už mi to začíná přerůstat přes hlavu, vztekle ji švihnu tak silnými feromony, jaké v sobě jen v tu chvíli dokážu probudit, abych od ní měl aspoň na chvíli klid. Pak se unaveně rozvalím do křesla a mnu si čelo. Jestli to takhle půjde dál, zbude ve mně místo lásky jen čirá nenávist.

„Jestli jsi ho zabil,“ spustí vyčerpaně a nešťastně. „Tak zabij rovnou i mě, protože já bez jeho jedu nepřežiju… Nepřežiju bez něj. Potřebuju svýho pána! Miluju svýho pána!“ štká tiše a z očí jí padají krokodýlí slzy, zatímco zmučeně chrastí pouty.

Neodpovídám. Dělám, že to neslyším, protože bych řekl něco tak bezcitného, až mě to samotného děsí. Rozhodnu se, že počkám, až začne krvácet. Znovu ji šlehnu dávkou feromonů, aby už konečně přestala mluvit.

Tak co se to podle Tebe děje?

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 45. kapitola :