OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Láska ve větru - 46. kapitola

26.01.2012 (19:00) • Chensie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 796×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

46. kapitola - „Můj pane!"

Chester

„Tak co Diana?“ zastaví mě Mia na chodbě a pohladí mě po paži. Když už jsme ji našli, tak moje nevlastní sestra neztrácí víru, ale … já jsem ji ztratil už dávno!

Jsem mou maličkou naprosto zhnusený! Takže jen zavrtím hlavou a sklopím temné oči, aby se nemusela dívat, jak mě ničí byť jenom pouhá myšlenka na ni.

„Tak děti k sobě nechceš? Nevadí. Dvojčata si s Baltízkem rozumí,“ usměje se na mě mile a já si povzdychnu.

„Kdybys slyšela, co o nich vykládá, taky bys je k sobě nechtěla," ušklíbnu se. Vypadnul sem z pokoje, abych se stavil u Mii za dětmi. Tím jediným, co mě drží nad vodou a zabraňuje mi, abych jejich matce zakroutil krkem. Nechápu, kde se to ve mně bere, ale mám toho všeho plný zuby. Mám jí skutečně dost!

„Co s ní vůbec je?“ hlesne nechápavě, zatímco za ní jdu do jejich ložnice.

„Nevím,“ promnu si oči a vezmu do náruče svou dceru Charmed, která ke mně nadšeně natahuje ručičky. „Podle všeho jí ten hajzl tak narušil myšlení, že ... vůbec neví, co mluví. Mě chce zabít, o dětech se nevyjadřuje zrovna moc lichotivě a ... no prostě to bys musela slyšet, nechce se mi to opakovat,“ ušklíbnu se jízlivě. I přesto, že se snažím nedávat najevo, jak jsem z toho zničený, se kolem mě vlní aura nepřátelství a veškeré nechuti něco s tím dárečkem, který mám přikovaný v ložnici, dělat.

„Dick ti tady něco nechal…" řekne a ukážu mi vytrženou stránku z knihy. „Je to návod, jak obrátit emoce. Takže jestli jsem to pochopila správně, tak ona si myslí, že ty seš ten zlej, ten co jí mučí a unáší a jeho, toho svýho pána, bere za tebe. Dick si myslí, že ten její páníček studoval v naší knihovně, protože je tam neskutečně přeházeno a nikdo z nás to nebyl. Takže je jasný, že on něco hledá… Tohle už našel, ale evidentně hledá dál!" Probodne mě pohledem, jako by mi chtěla něco říct. Jako by se chtěla ujistit, že udělám správnou věc!

Vezmu si od ní listr papíru a začtu se do něho.

Pak odfrknu: „Takže ze sebe mám zase dělat vola a snažit se ji milovat, zatímco ona mě posílá do hajzlu, ano?" Nějak na to nemám náladu. Nějak nemám náladu na nic. Nejradši bych ji tam nechal zavřenou a vůbec tam nechodil.

Do hajzlu, co se to se mnou děje?! Napadne mě náhle, když si naplno uvědomím svoje myšlenky. Proboha, vždyť je to moje Di! Nejenom, že nerozumím jí, ale už nerozumím ani sobě!

„Chazzy, jsi v pořádku?“ zadívá se na mě zkoumavě, jako by snad měla možnost prohlédnout moje myšlenky. Naštěstí nemá, protože nyní se za ně vážně stydím. Co mne to proboha napadlo?! Co to se mnou je?! „Mám pocit, že od tý doby, co zase piješ, tě ten chlast nějak stravuje za živa… Vypadáš fakt příšerně a chováš se tak divně. Nemůžeš mít ten alkohol nějakej zkaženej?“ pozvedne obočí a natočí mě přímo k zrcadlu, které mají vystavené naproti velké posteli.

„Ano, já jen…" zarazím se, když se uvidím. Je fakt, že poslední dobou zrcadlo moc nevyužívám. Ten odraz mi připomene dobu, kdy jsme s Dianou byli v novém domě. Vypadám podobně sešle.

Tvář mám celou pohublou a podivně poblednou. Bledší, než obvykle upíří mívají. Jako by mne vážně něco stravovalo zevnitř. Vlasy mám zplihlé, bez lesku a záře. A přitom se přece napájím šťastnou chutnou krví. Znovu jsem zvláštně hubený a oblečení na mě visí, takže si nemohu ani vzít oblečení, které by na mně neviselo.

„Zkažené?" trhnu sebou, když mi konečně dojde význam slova a já se přestanu děsit svého vzhledu.

A pak mi náhle dojdou i jiné věci! Ty moje náhlé výpadky, kdy jsem netušil, co dělám, začaly, když jsem začal zase pít! Podvakrát jsem měl totální okno, přitom jsem toho nevypil tolik. Pak si ale uvědomím, že jsem měl alkohol i dneska.

„Upíří kořalka! Za zasraná zkvašená krev!"

„Cože?" zavrčí nechápavě Mia, mírně vykolejená mou náhlou reakcí. Doposud jsem se choval spíše jako tichý, do sebe uzavřený upír, ale nyní je na čase zase projevovat emoce. Své vlastní emoce a nenechat se ovládat!

„Ten hajzl mi něco namíchal do pití! Samozřejmě. Když se staly ty podivné věci, pil jsem upíří kořalku a měl úplné výpadky. Jenže dneska jsem pil s Dickem vodku, a jak vidíš, nic se neděje. Samozřejmě. Vymyslel to dokonale! Ty moje myšlenky a pocity. Já to svinstvo ještě musím mít v krvi!" zavrčím naštvaně a div neprásknu do zdi.

Položím malou zpět do postýlky, protože už zívá a já jsem plný vzteku, ale nyní toho správného. Neobracím ho proti své maličké, ale proti tomu hajzlovi. On chce, abych v sobě vyvolal to nejhorší a začal Dianu nenávidět! A tímhle podpůrným prostředkem mi v tom všem jenom pomáhá!

** ** **

„Už jsem tak nějak doufala, žes pošel…“ zívne, když rozrazím dveře a zapátrám po ní očima. Ruce má stále připoutané, stejně jako nohy, ale ve tváři má odhodlaný drzý výraz plný jejího obvyklého cynismu. Oči jí planou hněvem a neskutečnou nenávistí…

„No to si ještě chvíli počkáš," usměju se na ni líbezně a posadím se k ní, abych se jí pozorně zadíval do obličeje. Po celou tu doby jsem se tomu vyhýbal, ale teď udělám přesný opak toho, k čemu mě pobízejí moje myšlenky.

Je to ona. Pořád je to ona! Přesvědčuju sám sebe, protože se to ve mně pořád pere. Kdoví, jak dlouho to svinstvo zůstává v těle. Když se začne ošívat, moje pohledy a mlčení je jí zřejmě nepříjemné, chytím ji lehce za obličej, aby sebou nemohla cukat, a palci ji začnu jemně přejíždět po kůži a obkreslovat jeho rysy, jako bych si takhle chtěl zapamatovat.

Z očí jí samovolně vytrysknou slzy a Di se je snaží polykat a neukázat své slabosti. „Nech toho!“ zavrčí ostře a vycení na mě znechuceně své špičáky. „Takhle se mě může dotýkat jenom můj pán!“ snaží se mi vytrhnout, ale nenechám ji.

Držím ji pevně a přitom něžně. Dívám se jí láskyplně do šedých duhovek, tak známých a plných nejistoty a strachu, který jsem v nich před tím neviděl – nechtěl jsem to vidět. Její reakce mě přesvědčují o tom, že dělám správnou věc!

Neodpovím. Zatímco ji jednou rukou dál hladím po tvářích a palcem přejíždím po jejích pootevřených rtech, druhou se začnu probírat jejími vlasy. Při tom se jí stále dívám do očí, ze kterých čím dál víc hrnou slzy. Když už díky nic nemůže téměř nic vidět, znovu ji jemně uchopím za obličej a rty se zlehka dotknu její tváře, abych jí ty slzy začal pomalu slíbávat.

„Ne!“ vyjekne plna zoufalství a zaryčí. „Dost! Hnedka s tím přestaň, sakra!“ Rozpláče se ještě víc, jako by ji mé doteky bolely. „Tohle bolí, prosím tě, nedělej to…“ šeptá rozechvěle a snaží se uhýbat před mými ledovými rty.

Stále neodpovídám a tvářím se, že ji vůbec neslyším. Když jí osuším mokré tváře, něžně svými rty přejedu přes ty její, až ucítím, jak se jí zrychlí dech. Udělám to znovu, a i když mě zapřísahává, ať už konečně přestanu, vrátím se k nim potřetí, ale tentokrát se s jejími ústy začnu mazlit, jak jen nejemněji to v tu chvíli dovedu. Líbám každý její ret zvlášť, lechtám se špičkou svého jazyka, ale mezi ně se zatím neodvažuju. Nechci nic uspěchat.

Pláče jako želva a já se sladkobolně usmívám, protože jsme na dobré cestě, a i když mě mučí, že tím trpí, vím, že zas budeme spolu. „Prosím, dost! Prosím tě, nedělej to! Prosím!“ úpí mi do rtů a snaží se nevnímat lásku, kterou jí zahrnuju, ale to je nemožné. Jako by nemohla popadnout dech, propíná se pode mnou v beznaději a hledá únik před mými pocity, které dávám tak bezprostředně najevo.

Nedokážu ji zlomit, dojde mi krutě. Ať se snažím sebevíc, nedokážu ji přimět k tomu, aby mi to oplatila. Nakonec se uchýlím k poslední možnosti. Přestanu ji líbat, ale jen proto, abych svými rty sjel na její krk, a po chvíli, kdy jí rozmazluju tepající místo, se do někoho opatrně zakousl.

„Ne!“ zařve bezmocně. Evidentně nebyla připravená na slast, kterou při tom cítí. Počítala s bolestí, protože si stále myslí, že je s ním…Okamžitě znehybní pod mým jedem, plným lásky, touhy, důvěry a majetnosti. Nemůže se mnou bojovat, nemá na vybranou. Znovu se rozpláče a pomaličku se mi poddává.

Přitisknu ji k sobě, a zatímco ji hladím svýma rukama i feromony, dopuju ji svým jedem. Její krev mě trochu zaskočí. Je šťastná, ale jako bych cítil pocit zrady z její strany. Proboha, ona mě snad doopravdy nepoznává, prolítne mi hlavou a já se od ní odtrhnu, abych jí zlíbal celý obličej.

„Di..." šeptám srdceryvně a otírám se jí rty o tvář. „To jsem přece já Chester. Copak ty mě i přes tohle všechno nepoznáváš?" zadívám se jí do uslzených očí.

„Já vím, přesně, kdo seš!“ prskne a zkroutí se pode mnou psychickou bolestí. „Ty seš ten, kterej chce tolik ublížit mně i mýmu pánovi! Ale já ho zase najdu. On nemohl umřít… To nikdy. Já ho miluju a ty s tím nikdy nic nesvedeš! Je pro mne nejdůležitější na světě. Tak moc pro mě znamená, že ty to nikdy nepochopíš! Je to můj smysl žití… Už tolikrát mě zachránil. Ne, tys ho nezabil, protože na mýho pána nikdo nemá! On je ten nejhorší hajzl, kterej kdy chodil po týhle planetě. Je mnohem lepší, než kdy Oskar byl! Můžeš mě týrat, jak dlouho chceš, ale já ti nikdy nepodlehnu, protože já jsem jeho šťastná krev a to navždy!“

Zoufale se jí dívám do očí a pak skloním hlavu. Je vážně paradox, že to, co mi tu říká, je vlastně vyznání. Paradox, že od ní slyším věci, které mi předtím nikdy neřekla, a přesto … jako by vlastně nepatřily mně.

„Jak tě mám přesvědčit o tom, že to jsem doopravdy já?" přejedu jí palcem znovu po tváři.

„A kdo by pak byl můj pán?!" ušklíbne se jízlivě.

„Ten, který … ti tolik ublížil. Který mi tě vzal a takhle tě proti mně poštval," řeknu potichu a dívám se jí do očí, které jako by se probouzely ze zimního spánku a nejistě po mně těkaly.

„Mám strach, že když uvěřím, tak svýho pána zklamu, ublížím mu a to já nechci. Nemůžu. Miluje mě, tak jako já jeho…“ zachraptí a zamilovaně se usměje. Celá září, když mluví o lásce, která je mezi námi. Které skutečně důvěřuje. „Ty nechápeš, jak nádhernej vztah mezi sebou máme. On je … dokonalej a já ho potřebuju," hlesne těžce a zvedne ke mně prosebně oči. „Jestli seš to ty, tak … mě udržíš naživu. Jestli to nejseš ty a můj pán nepřijde, pak zemřu," pokrčí rameny, jako by smrt byla mnohem lepší, než budoucnost beze mě.

„Smrti se bát nemusíš," pohladím ji znovu. Popisuje mi tu něco, co cítím stejně, ale jako by stála na druhém břehu a já se k ní nemohl dostat. „Kdybych to nebyl já, copak bych o tobě a o našem vztahu věděl tolik věcí?" zkouším to dál, zatímco ji láskyplně hladím. „Odpovím ti na cokoliv. Na věci, které nikdo jiný kromě tebe a toho, kdo k tobě patří, neví."

Zkoumavě na mě pohlédne a zúží nedůvěřivě oči. „Ty víš o lásce ze zadu…" zamumlá stydlivě a já se v duchu musím usmát. Tak přece jen… Ona nezapomněla vzpomínky, ona jen neví, že já jsem ten, který ji skutečně potřebuje. „Já ji praktikuju se svým pánem už od prvního okamžiku, co jsme se potkali," zvedne hrdě bradu a lže.

Tiše se zasměju, abych ji nějak nepopudil. „Od prvního okamžiku? Tak na něco takového si vážně nepamatuju. Já bych řekl, že jsme postupovali dost pomalu, jelikož jsi byla ještě nevinný poupátko," usměju se na ni.

Nedá na sobě vůbec nic znát a s ironickým úšklebkem pokračuje. „Můj první polibek z mým pánem byl na cestě, kde si mě vyhlédl jako kořist. Bylo to naprosto úžasný a hned tam jsme se i pomilovali!"

Tak tohle mě dostane ještě víc. Pobaveně se protáhnu a uchechtnu se. „Kéž by to s tebou bylo takhle jednoduché a divoké už do samého začátku," bavím se. Diana protočí oči a nejistě se na mě ušklíbne. „Ovšem první pusa proběhla až v rámci mého výcviku, kdy jsem chtěl, aby ses do mě zamilovala a to tvoje milování? Tak to až po tom, co ses bouchla do hlavy a Dex tě ne zrovna jemným způsobem vracel zpátky do reality."

„Už od začátku můj pán věděl, že láska a sex se míchají dohromady!“ řekne napjatě. Zdá se, že ji začínám přesvědčovat a Diana mi začíná důvěřovat tak, jak má.

„Nevěděl,“ usměju se a políbím ji na vlahé čelo. „To jsi mi tvrdila ty a já se tě snažil přesvědčit o opaku,“ hlesnu a namotám si jeden z jejích pramenů na prst a začnu si s ním hrát, zatímco vdechuju její vůni, která mě okouzluje.

„Řekni mi ještě něco, co může vědět jenom můj pán…“ zachraptí a odevzdaně se mi dívá do tváře, přímo toužebně a potřebně.

„Vyrůstala jsi u pěstounů, kteří ti kromě peněz nedávali vůbec nic. Proto ses tak klepala na každý můj dotek a objetí, které jsem ti věnoval. Proto ses tu rozhodla zůstat, i když jsem byl ochotný tě odnést zpátky…" řeknu a na okamžik se odmlčím, jak přemýšlím, co ze všech těch věcí vybrat, aby ji to přesvědčilo. „Je toho hodně… Nejíš maso. Teda, nikdy jsi ho nejedla. Až v těhotenství. To jsi ho začala jíst i syrové. Pamatuju si, že poprvé jsem to zjistil, když jsem byl totálně namol a snažil se ti dostat do postele. Hrozně mě ta tvoje zakrvácená pusa vzrušovala," usměju se při vzpomínce, kdy jsem si později uvědomil, že mám vážně následovníky. Nejdřív to Mia házela na Dicka a on to přijal, ale nakonec se ukázalo, že děti jsou jenom moje! „A také…" zarazím se, protože tohle by na ni mohlo zapůsobit, ovšem mně se to špatně říká. „Vím, že jsi viděla mé slzy."

Celá ztuhne a podezřele se mi zadívá do tváře. „Můj pán nikdy nebrečí…“ řekne sebejistě a zavře oči, jako by si to všechno srovnávala v myšlenkách. „Je fakt,“ protáhne dlouze. „Že to co mi tady říkáš, tak trochu odpovídá pravdě, ale…“ odmlčí se na pár vteřin a zahloubá se do sebe. „Musím si být stoprocentně jistá. Protože já jsem svýmu pánovi věrná. Chci jenom jeho a nikoho jinýho. Kdybys ho znal… On je dokonalej, fakt. Nejlepší upír v okolí, často mu to říkám.“

Neplakal jsem pouze jednou, pomyslím si úkosem a promnu si kořen nosu. „Vážně mu to říkáš? V tom případě je smutné, že to od tebe slyším poprvé. Od tebe jsem zvyklý přijímat spíše lichotky typu, že jsem sebestředný hajzl, který nemyslí na nic jiného, než na sebe a jde mu pouze o své pocity a potřeby, a nikoliv o lidi a upíry okolo… Především o tvé pocity a potřeby, abych to upřesnil,“ zazubím se, jelikož jsem trefil hřebíček na hlavičku. Nadhodila vějičku a myslela, že se chytnu, ale já ji skutečně znám. A vím, že musím být trpělivý, ale jsem tak nadšený, že jsme konečně na dobré cestě…

Moje maličká pozvedne obočí a oči se jí zalesknou v bezbřehé ironii. „Evidentně už jsi s ním měl tu čest,“ ušklíbne se a vycení na mě drze špičáky. „O důvod víc, proč bych tě měla zabít…“

„Ano, čest jsem měl. Jsem jím už přes čtyřicet pět let, i když jako upír pouze osmnáct,“ zazubím se a bráním se nostalgii.

„Když mě teda znáš, víš, že pro mne smrt není překážkou! Sakra, vraždím často a ráda! Nemám problém někoho umučit a vzít mu život!“

„Nevykládej mi tu takové hlouposti o vraždění a smrti. I když jsi v Oskarově době měla své temné období, jsi stále ten nejlidštější upír, jakého znám. Vždyť už ani lidskou krev nechceš pít, abys někomu neublížila,“ usměju se na ni něžně a projedu drápy hebký pramen vlasů.

„To je pomluva…" zachraptí nejistě, a když jí přejedu svými rty po jejích, tak už se nebrání. Jen zavře oči a odevzdává se mi, ale polibek mi neoplatí.

„Ale není a ty to moc dobře víš,“ skousnu jí lehce spodní ret, až sebou trhne. „Vím, že tohle máš ráda, tak se tomu nebraň,“ zašeptám jí do úst a dál jí laskám, zatímco prsty putuju po jejím těle a přeopatrně ji hladím.

„Nebudu ti to vracet! Můj pán … on by mi neublížil, ale byl by zklamaný. Nemůžu ho zradit. Má rád, když jsem jenom jeho a já chci být jenom jeho!“ vydechne zasněně a znovu pro mě pláče, až mě bodne v hrudi z citů, které ke mně chová a stále si neuvědomuje, že já jsem ten, kterého tak moc chce a miluje. „Stýská se mi… Strašně moc se mi stýská. Chci být s ním, sakra! Nejlíp pořád… Chci usínat v jeho náručí a dívat se mu do tváře, milovat ho…“ rozbrečí se a zachřestí okovy, kterými má ruce stále spoutané k pelesti. „Já už ani nevím, jestli můj pán je venku nebo seš to ty…“ dostává ze sebe rozpačitě.

No konečně nějaký obrat k lepšímu! Usměju se pro sebe, zatímco poslouchám věty, které jsou pro ni jednodušší říct někomu cizímu než mně. „Snažím se ti dokázat, že jsi v bezpečí. Jsi tam, kde být chceš a nemáš důvod být smutná…“ Přivinu ji k sobě velmi něžně a křehce jí políbím na krk.

„Sakra, strč si ty svý keci někam. Možná vypadám jako nějaký zamilovaný tele, ale jsem pěkný číslo. Jenom se zeptej mýho pána, ten by ti řekl, že se mnou není radno si zahrávat, natož mě oblbovat a lhát mi!" Snaží se ode mne odtáhnout a zle si mne poměřuje s ohníčky v očích. „Porvu se s tebou klidně hned… Já přeperu každýho!" vycení afektovaně zuby, aby mě vyděsila.

„Ty a každého přeprat?" zasměju se, aniž bych se dal nějak rozhodit jejím jednáním. Je mi jasné, že to s ním půjde pomalu. Hlavní je, aby to šlo, i když u toho moje trpělivost bude trpět jako pes. Nevadí mi to, hlavně, že bude zase se mnou! „Víš dobře, jak to je. Tebe přepere i Angela. I Desire," bavím se, protože ona možná vypadá jako divoká upírka, ale rozhodně taková není. „Pouštíš akorát hrůzu, ale jak přijde na akci, vyjdeš z ní leda s oteklým nosem."

Di se zatváří více než otráveně a ušklíbne se. „Jsem tady vězeň nebo můžu kamkoliv zdrhnout?“ zatváří se cynicky a zachrastí pouty. „Jestli seš můj, tak … mě pusť. Ukaž, že ti můžu věřit!“

Dlouze se jí zadívám do očí, ale jelikož jsem s ní a dům je plný upírů a lidí, myslím si, že neuteče… „Ale budeš hodná,“ usměju se na ni a sundám jí pouta, rozvážu jí nohy.

Pokrčím rameny a postavím se, zatímco si ji prohlížím. Už je v lepším stavu, ze všeho se tak rychle dostane. „Nejsi vězeň. Vždyť jsi tu doma. Tahle všechna opatření byla jen proto, že… Že nevíš, že jsi tam, kde tak moc chceš být," povzdychnu si. Obrátím se k oknu a sám jsem zvědavý, co vlastně bude dělat. Pokud bude utíkat, nezbude mi nic jiného, než ji přivléct zpátky.

„Ty mě miluješ?“ ozve se namísto toho a Diana ke mně tiše a zádumčivě přijde blíž. Moc dobře ví, jak je láska pro upíry bolestivá a vyznávat se není lehké, je to téměř nemožné!

„Miluju…“ připustím, i když to slovo zrovna dvakrát v oblibě nemám. Rád jí dokazuju tenhle cit svými činy. Chráním ji, pečuju o ni, dopřávám jí tělesné slasti a za nic na světě bych nechtěl, aby trpěla, bála se nebo byla nešťastná.

„Jak moc mě miluješ?!“

„Jak moc?“ opakuju po ní, jako bych té otázce nerozuměl. Do hajzlu, teď mě tu bude citově ždímat? „No prostě moc… Víc než kohokoliv jiného. Víš dobře, že na tohle vyznávání moc nejsem," zamručím a ošiju se.

„Můj pán mi lásku vždycky vyznat uměl!“ blýskne nadšeně očima a přejede si drápy po krku, jako by si hrála se smrtí a rizikem, protože ona je poslední dobou stále na hraně života a smrti.

„To je blbost," ušklíbnu se. „Moc dobře víš, že jsem to s tím slovním vyjadřováním nikdy nepřeháněl. Nikdy mi to přes pusu moc nešlo. Většinou, když jsem ti už něco takového řekl, používal jsem spíš spojení "mít rád" než milovat."

„Neřekla jsem, že mi ji můj pán vyznával slovně," odfrkne pobaveně. Znovu je tak ironická, až bych neřekl, že se kdy dokáže děsit, protože všechno bere s takovým cynickým nadhledem, až mě to samotnému nepřijde normální.

Zaskřípu zuby, ale nic na to neřeknu. „Začínáš být nějaká drzá. Asi tě kousnu," postraším ji trochu a vzpomenu si, jak se celá klepala chtivostí, když jsem se tvářil jako dravý upír a říkal, že mi jde pouze o mou šťastnou krev. „Stejně mám nárok na svou šťastnou krev, takže ti ani nic jiného nezbude," zvednu se z postele a přistoupím k blíž k ní. Jak jinak jí znovu dokázat mou lásku?

„Moje krev pro tebe nemůže být šťastná!"

„Ale může. Dokonce přímo musí," poušklíbnu se a chytím ji za loket.

Vystrašeně na mě obrátí svůj pohled a zalapá po dechu.

„Ostatně lepší krev než tu tvoji, jsem nikdy nepil. A nehodlám se jí jen tak vzdát," přitahuju si ji blíž k sobě, i když se celá chvěje. „Tak kampak chceš udělat dvě něžné ranky, maličká?" olíznu se mlsně.

Chvíli na mě zírá s pootevřenými rozechvělými ústy. Šedé duhovky má rozšířené a ponořené do podivného stavu, snad si vzpomene… „Za prvý. Jde ti jenom o mojí krev, sakra! A za druhý. Žádný pití nebude, protože já nejsem žádná kořist! Jsem plnohodnotnej upír a ne nějaká flaška, abys ze mě pořád mohl nasávat!“ zavrčí ostře, ale nikoliv výhružně. Je nejistá!

„Samozřejmě, že mi jde pouze o krev," zasměju se a dlaněmi sjedu na její boky, abych ji k sobě pevně přitiskl. „O co jiného by mě mělo jít? No možná ještě o tvé hebké téměř lidské tělo," blýsknu očima a sjedu ji chtivým pohledem. „Ale to je tak asi všechno. No tak sebou necukej. Stejně víš, že se z tebe musím napít, abys nezačala krvácet."

„Sakra, ty seš ale hnusnej upír!“ Použije na mě dávku feromonů, naštěstí je ještě vysílená, takže se mi jen zamotá hlava a znovu na ní obrátím svůj temný důrazný pohled.

„Zbláznil ses?! Nebudeš ze mě pít! Jestli nejseš můj pán, bude mě to mrtě bolet a já nejsem žádnej masochista! Upíří slast si zkoušej sám na sebe!" prskne naštvaně, jako by se vztekala malá hněvu plná holčička. Komicky zatíná dlaně v pěst a prská kolem sebe dost ohnivě na mou mírumilovnou maličkou.

„Ale vždyť už jsem z tebe před chvíli pil a nevypadalo to, že bys u toho zmírala bolestí," ušklíbnu se.

„Byla jsem pod dávkou feromonů. Vím houby, jestli mě to bolelo nebo ne!“ odsekne dráždivě a téměř se mě provokuje k akci, aniž by o tom nejspíš věděla.

Než se naděje, strhnu ji pod sebe a plnou vahou na ni nalehnu. „To jsem ale krásně těžký, co?" připomenu jí tak její větu.

Celá rozněžná se pode mnou prohne a zalapá po dechu, jako by si své uvěznění skutečně užívala. „Nedává to smysl,“ vydechne choulostivě. „Tohle nemůže být možný… Byla jsem tak přesvědčená!“ mumlá a brání se okouzlení, které pociťuje.

„Věř, že může…" zašeptám jí od ucha a pak se jí zlehka zakousnu tam, kde jsem z ní před chvílí pil. Prohne se mi vstříc a kňouravě zasténá, když pocítí rozkoš – můj zamilovaný jed a nezkrotnou touhu spolu s majetností.

„Můj pane!“ dostane ze sebe a nejspíš myslí na lásku tak moc, že mi dopřeje hodně kvalitní krev. Pochvalně mručím s ústy plnými toho lahodného moku a cítím, že se z té nehorázně báječné krve snad zblázním.

„Proboha, neříkej mi tak!" vydechnu omámeně, když se po tom, co jí dopřeju slastný vrchol, složím vedle ní do peřin. Mám toho tak akorát. Málem mi tou krví vymyla všechny smysly. Ještě teď se mi z ní točí hlava a mám pocit, jako bych se přímo vznášel v prostoru.

„Já vím, že to nemáš rád…“ zachraptí a vydechuje v doznívající slasti. Nejistě se na mě zadívá a pohladí mě prsty po tváři. „Vážně jsi to ty?“

„Vážně jsem to já, Di,“ řeknu vážně a dívám se jí do zamilovaných ohnivých očí.

„Omlouvám se. Sakra, ani nevím, jak se to stalo, že mě tak zblbnul…“ zazoufá si a vjede si prsty do vlasů.

Cuchá je a snad se je snaží k mé nelibosti i vytrhnout, protože já mám ty hedvábné havraní provázky moc rád. Přivinu ji k sobě a chytím ji za ruce, aby si neubližovala. Vdechnu její dívčí vůni a usměju se.

„Už se tím netrap.“ Po dlouhé době můžu slavit úspěch. Kdo by to u smolaře, který podělá, co může, čekal.

„Tak moc jsi mi chyběl,“ vydechne a něžně mě kousne do rtů.

Vychutnávám si ty doteky a polibky, které mi chce věnovat. Od těch něžných po bouřlivě tesklivých, protože jí se skutečně stýskalo, i když byla celou dobu se mnou…

„Proč jsi tak ošklivě mluvila o našich dětech?“ hlesnu a zamračím se.

„Myslela jsem si, že ty seš ten špatnej… Bála jsem se, že kdybych dala najevo, jak moc mi na nich záleží, je využiješ proti mně a budeš jim ubližovat. Když by sis myslel, že k dětem nic necítím, tak bys jim přece neubližoval… Ten zlej upír půjde po lidech, kteří pro mě něco znamenají. Ani se nepozastaví nad někým, o kom by si myslel, že je pro mě bezcennej…“ pokrčí rameny a prsty mě hladí ve vlasech. „Kde jsou teď děti?“ Mateřský cit jí přímo září z očí.

Uklidní mě, že je stále miluje a teď už alespoň vím, proč o nich mluvila tak špatně, proč to vůbec dokázala říct! „Kde by byly? Přece u Mii," usměju se na ni a ještě jednou ji políbím.

** ** **

Když Diana bez klepání vletí do dveří, popadne ji obezřetně Mia pod krkem a zvedne ji do výši, až moje maličká vyvalí oči a zasípe: „Sakra, Mio!“ Víc ze sebe dostat nezvládne, protože jí dochází dech. Bezmocně kope nohama ve vzduchu a drží Miu za zápěstí, zatímco ji moje nevlastní sestra stále houževnatě svírá.

„Mio, to je v pořádku. Můžeš jí pustit. Mateřský pudy neztratila," poušklíbnu se trochu. Všichni se na ni teď budou dívat trochu jako na blázna, takže jí budu muset zase hlídat. Role jejího osobního strážce už mi nejspíš zůstane napořád.

Mia poslušně povolí sevření a postaví ji na zem.

Diana se chytí za krk a probodne ji svárlivým pohledem. „Něha ti asi nic neříká, co?“ prskne sarkasticky a drze se zamračí. „Ale děkuju za hlídání… Lásky moje, maminka je tady!“ vydechne a popadne dvojčátka do náruče, zatímco stojí v postýlkách. Líbá je na tváře i čelíčka a tiskne k sobě, jako by je měsíc neviděla. „Jsem tak šťastná, že je jim fajn…“

„Takže dobrý?" otočí se na mě Mia a pro jistotu mluví potichu.

Přikývnu. „Ano, snad ano. Je, jako by se probudila z nějakého snu. Doufám, že tohle už teď bude v klidu."

„A ty?" sjede mě Mia pohledem.

Já vím, že stále nevypadám zrovna nejlépe, protože ten alkohol mě vážně sejmul. „Také v pořádku. Ještě pro jistotu vyliju veškerý alkohol, co tu je, a začnu abstinovat," zazubím se na ni a plánuju si pomstu, kterou tomu hajzlovi nepřeju.

Kdyby se mu to povedlo, proboha, kdyby se mu tenhle jeho záměr podařil, tak bych o ni navždy přišel. Nenáviděl bych ji a ona by cítila zášť ke mně… Možná bych ji časem i zabil nebo už se ani nezajímal, kdyby si ji odnesl a ona zmizela z mého života. Nejspíš bych za to byl rád, protože ty pocity, které jsem cítil, než jsem zjistil, že mě mate alkoholem, ty byly hrozné. Jsem nehorázně šťastný, že jsme na to přišli a jemu se to nepodařilo! Ale vím, že on se jen tak nevzdá…

Autor: Chensie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Láska ve větru - 46. kapitola: