Legie - Kapitola druhá • OurStories.cz ~ naše povídky

Je tu druhá kapitola, kde se dozvíme, co je předmětem Sořiné mise a její příběh, než se dostala k Legii.

02.09.2012 (16:00) • Midori • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 385×

EDIT: Článek neprošel korecí!

Test? On nějaký měl být? A sakra. Přesně tohle mi prolétlo hlavou, když jsme ve škole před sebe dostali papír s otázkami. Školní rok je již v plném proudu a začal hon za dobrými známkami. Na teologické jsem poprvé, takže s tím je trochu problém. Ostaní jakožto Kenta, Masahiro a Jack již na teologické byli, takže se nemusejí bát toho, že propadnou a jejich mise by tím pádem měla status "Nedokončeno". Zatímco já v tom plavu, že to ani není možné. Škola, brigáda a ještě k tomu vykonávat misi pro legii je trochu moc. Asi si najdu doučování.

„Soro! Nemysli si, že propadneš! Jestli propadneš, tak končíš a děláš lehké mise jako na začátku tvého bytí!" děsila mě naše bohyně. Naše pravidelné hlášení probíhá většinou přes webkameru, takže její děsivý výraz mě bude určitě děsit ještě dlouho.
„Ano madam." odpověděla jsem poraženeckým tónem, neboť vím, že má pravdu. Moje mise je přeci jen těžší než se zdá. Mám vysledovat jednu z démonních vyšších loutek, protože jsme dostali hlášku, že by se tady měla zdržovat. Netušíme, jak má vypadat, či co umí, ale vím, že to nedopadne bez modřin a šrámů. I když nikdy nezestárneme, tak dokážeme být zranění, skoro až zemřít. Jediné, co nás může zabít, jsou démonické zbraně. A démony můžeme zabíjet zase jen my se svými zbraněmi. Tak to prostě funguje. „Shio? Můžu mít otázku?"
„Ptej se, ale zkrať to. Spěchám."
„Potřebovala bych nějakou malou zbraň, kterou můžu nosit i do školy."
„A děláš si srandu? Máš zbraní, že to pomalu nejde ani spočítat a ty nemáš žádnou, která by se dala při této misi uplatnit?" začala se smát.
„No... Víš... Mám... Ale do školy se nosit nesmí. Mám pistoli, co dokáže reagovat na mou frekvenci. Jinak ne." začervenala jsem se a věděla jsem, že mi pomůže.
„Zítra to budeš mít na bytě." a skončila rozhovor. Tak to bychom měli. Zbraň je vyřešená, ale stále je tu problém toho, že nezvládám školu. Kašlu na to. Půjdu si zaběhat. Je to nejlepší, protože si tam dokáži vyčistit hlavu a hlavně můžu narazit na stopu po tom démonovi.

„Soro? Ty jdeš běhat?" ozval se klučičí hlas z kuchyně. Kenta.
„Jojo. Jdeš taky?"
„Rád bych... Teda pokud ti to nebude vadit." chci vidět jeho výraz, když to říká, protože se určitě musí červenat. Nevím proč, ale od té doby, co jsem mu vlítla do sprchy, tak se přede mnou strašně moc stydí. Už jsme si všichni na sebe navykli. Já můžu chodit po bytě jen ve spodním, či v pyžamu a nic se neděje. A u kluků je to to samé. Jídla už také zvládáme, tak je všechno v pořádku. Dvěrmi jsem ještě nikoho neprokopla, ale už tady bylo pár chvil, kdy jsem to chtěla udělat.
„Jasné, vezmi si mikinu, je tam zima." mám o něj prostě jen starost!

Už byl podzim a již byla tma. Vlhká ulice voněla po předešlém dešti a dalo se krásně dýchat. Akorát byla prostě jen zima. Zvedala se nám pára od úst, neboť jsme kecky ukecané a povídáme si vždy celou dobu. „Sluší vám to! Jste jako dvě hrdličky!" ozval se jízlivý smích zpoza temné uličky, kde často parkuje zásobování do blízké restaurace. „Díky, ale my to víme." odpověděla jsem do prázdna a chytla Kentu za pas. Dívka? Chtěla jsem běžet dál, ale něco ve mě mi říká, že bych neměla. Že to je to, co hledám. „Soro za tebou!" zařval Kenta, který zpozoroval bandu kluků, která na nás běžela s noži. Loutky? „Ta holka! Najdi jí! Je to předmět mise!" zakřičela jsem zaneprázdněná střelbou na lidské schránky bez svého myšlení. Jako zombie. Chtějí jen ubližovat. Kenta vyběhl za děsivým smíchem do tmy. Když v tom smích přestal. Jelikož jsem měla s sebou pistoli, tak to bylo rychlé, takže jsem mohla jít za Kentou. „Kento! Kento!" začala jsem křičet, když jsem ho v prázdné uličce viděla v bezvědomí.

„Dělejte! Volejte Shio! Je to průser jako kráva! Kurva dělejte! Hoďte po mně lékarničku!" volala jsem na všechny trochu histericky, když jsem dotáhla Kentu domů. Jeho životní funkce jsou utišené, ale jsou zachované. Přežije, ale musí se mu napravit frekvence. Je to jasné. Byla to jedna z vyšších! Kde je přístroj sakra? Hnalo se mi hlavou. Vypadá to jako defibrilátor, ale nevydává elektrické výboje, ale frekvenci toho daného, která se zadá do přístroje a znormalizuje se. Kenta... Skoro nejsilnější z nás... A dopadl takhle...
„Soro! Co se stalo?" zeptal se Masahiro, který viděl jako první Kentu. Kenta na sobě neměl žádné šrámy, ale věděli jsme, čím to je způsobené a co teďka musí probíhat za děsná muka v jeho mysli. Nejhorší vzpomínky, co se staly. Mučení jako odplata za její temnotu v duši.
„Byli jsme běhat, když se ozvalo z jednoho zákoutí ulice, jak chodím běhat, že nám to spolu strašně sluší, načež z druhý strany vyběhla banda loutek třetího stupně. Měla jsem svojí pistoli, takže jsem je zneškodnila a bylo to v klidu, ale došlo mi, že ten hlas... Že to je jedna z vyšších. Poslala jsem za ní Kentu. Běžela jsem za ním a našla ho v bezvědomí." odpověděla jsem souběžně se zadáváním údajů do přístroje.
„A Soro? Jsi v pořádku?" ozvalo se z počítače. „Vím, co se stalo. Asi jsem špatně zhodnotila situaci. Jestli to byl dívčí hlas, jak jsi teď říkala, tak by to mohla být jedna z vyšších. Mám pocit, že to bude Evelin. Je to strašná potvora, ale skvělá vojevůdkyně. Za války jsi jí naštěstí nepotkala. Jen jejího učně." když to Shio dopověděla, věděla jsem, o koho se jedná. Ten učeň byl ten, co mi proklel oči. Dostala jsem ho, ale to neznamená, že dokážu porazit jeho učitelku.

Evelin se specializuje na útok pochybnostmi. Nasadí vám do hlavy myšlenku a nechá ji rozvíjet, dokud nezačnete pochybovat, uzavírat se do sebe a propadat depresím. Poté vás začne strhávat temnota a podepíšete smlouvu s Loutkářem... Stanete se loutkou. Loutky mají více úrovní. První - nejnižší je tím, že člověk má svoje myšlení, ale "něco" ho nutí, aby začal šířit temnotu. Druhý - střední stupeň je význačný fanatismem a přáním, aby ostatní trpěli více než on. Nevypadají normálně. Vypadají, jak kdyby byli již po smrti. Třetí - nejvyšší stupeň je tak trochu již o ničem. Lidé se stanou slintající nic necítící bytosti, které jsou ovládány z povzdálí. Vyšší stupně mohou ovládat nižsí. Ale je tu zvláštní skupina vojevůdců (*viz minulá kapitola), která má svoje myšlení a jsou poskoci Loutkaře. „Kenta bude v pořádku." ozval se hlas Jacka.
„Vím. Ale i tak mám o něj strach. Nejen o něj, ale i o vás." řekla jsem starostlivě a naběhla si u Masahira.
„Ále ále? Naše drsňačka má citlivoučkou stránečku plnou strachu a jednorožců?" odpověděl jeho obvyklým rýpavým tónem, na který jsem už zvyklá.
„Ne. Jsou tam koťátka a anime." odsekla jsem mu a chtěla odejít.
„A jsi v pořádku, že ano?" a obejmul mě. Co mám dělat? Ještě se mi nestalo, aby o mě měl Masahiro strach.
„Jojo jsem." a odmlčela se. Odtáhla jsem se od Masahira a šla k sobě do pokoje.

Takže Evelin? Fajn. Má psychické útoky na pomalé mučení, ale na zabíjení má zbraň. Buď ještě nechtěla Kentu zabít, nebo má poškozenou zbraň. Což znamená, že na nás bude čím dál tím častěji útočit a bude nás chtít uhnat jako divokou zvěř. Sakra. Mysli. Jak by se dala dostat? Co mám dělat? Shio nám v tomhle moc nepomůže, ale vím, že když to dokážeme, tak budeme všichni povýšeni na kapitány. Už dlouho se o tenhle post snažím, ale mám z něj i strach. Kapitáni většinou jezdí na samostatné mise, ve kterých jde už vážně o život. Od špionáže po obyčejné očišťování. Mám nápad. Ale musím se jít najíst a jít chvíli posilovat.

V kuchyni seděl Jack s Masahirem, zatímco Kenta si spokojeně odfukoval u něj v pokoji. „Musíme chodit po dvojicích, které spolu budou moci nejlépe spolupracovat. Jinak nás dostanou jednoho po druhém a mise skončí blbě." řekla jsem u misky našeho obvyklého rámenu s pohledem naštvaného vojevůdce, který skrývá dokonalou strategii na poražení protivníka. Bohužel mě nic nenapadalo. Věděla jsem, že se Evelin bude chtít chránit a útoky se budou stupňovat. Je dost možné, že bude vědět, kde, jak a co zrovna děláme. Jsme jako ovce v ohradě a ona je náš pastevec. „Fajn. Kenta půjde s Jackem. Protože Jsou oba průměr. Ty půjdeš se mnou. Sedí to?" odpověděl mi Masahiro chladným tónem. Bylo na něm vidět, že by se chtěl bavit jen se mnou a o něčem jiném než o tomhle. Bohužel smůla. Teďka máme moc velké problémy.

Následující den byl znamením něčeho nového. Místo mého známého z vyššího patra se přistěhoval nový kluk. Vypadal celkem vyděšeně, ale normálně. „Ahoj! Jsi tady nový, co?" usmála jsem se na něj a chtěla jít na vyučování.
„Zdárek! Jasné, že jsem. Jdeš teďka na vyučování, že jo?" zeptal se mě na oplátku.
„Snad ho stihnu." začervenala jsem se pozorujíc své hodinky.
„Počkala bys? potřebuju to tady ukázat. Tedy pokud chodíš na teologickou."
„Jojo, půjde s námi ještě jeden můj kamarád. A pospěš. Nechci přijít pozdě."
„Dělej poběž Soro!" ozvalo se o patro níž. Masahiro.
„Ještě moment! Máme tady zelenáče!" zařvala jsem na celý dům, takže mám zase o ostudu navíc. Byl průvan, takže se moje hnědé vlnité vlasy lehce nadnášely a volánková sukně taky. Bohužel. Po dlouhé době jsem jí na sebe natáhla, jenom kvůli tomu, aby se nade mnou učitel historie smiloval a nenechal propadnout. Dokáži bojovat s démony, ale s historií ne. A to už na světě pár set let jsem. Po cestě do školy se probírala různá témata.

„Jmenuji se Danno." pronesl zadýchaně s batohem na zádech.
„Já jsem Sora a dole je Masahiro." po představení jsme se dali na cestu. Museli jsme vypadat komicky. Masahiro bílý jako stěna, černé kalhoty a mimořádně měl šedé tričko, zpoze kterého bylo vidět kousek jeho tetování, které má na rameni. Přes to hozenou černou koženou bundu a vůbec se nestaral o to, že má tričko na ruby. Zatímco já měla volánkovou sukni, tričko a přes to lehký kabátek a balerínky. A to musíme chodit všude spolu. Během cesty se řešilo vše možné.
„Danno? Máš nějaké sourozence?" zeptala jsem se mimoděk, protože mi přišel takový uzavřený.
„Měl jsem... Neznal jsem jí, ale měl jsem sestru, která se v devíti letech zbláznila a zmizela. Jmenovala se Evelin." přišlo mi divné, že by se dítě v takto raném věku zbláznilo, ale měla jsem strach, jestli to nebyla ta Evelin, co hledáme. Je to ona? Když tak přemýšlím, tažení proti nim bylo před pár lety, takže by to sedělo.
„To je mi líto. Taky jsem měla. Mladšího brášku. Umřel při autonehodě." odpověděla jsem tichým hlasem, protože jsem věděla, jaké to je někoho ztratit. Zabolelo mě u srdce a začala jsem na něj vzpomínat.

Na něj, na otce i na maminku. Dala jsem se k legii po jejich smrti... Nezemřeli při autonehodě, jak jsem řekla, protože se to stalo kolem roku 1719. Stalo se to za severské války, která není tolik známá, jako ostatní bitvy této doby. Bydleli jsme v domě nedaleko lesa, o kterém jsme věděli, že se tam schovávají nepřátelé. Slyšela jsem, když si báby na návsi štěbetaly, že tam jsou švédové. Nebrali ohled na to, kolik dívce je, či není. Prostě ji zatáhli do lesa, znásilnili a zabili. Stalo se to již několika dívkám a ženám, proto otec zorganizoval partyzánský útok. Bohužel nevěděl, že jich tam je tolik a nikdo z našich nepřežil. Otec se nevrátil. Nikdy nezapomenu na jeho milý, ale vyděšený úsměv, když odcházel a sliboval, že se vrátí, ať pro něj prostřu na večeři. Ten večer ale nepřišel. Seděla jsem na zápraží, když jsem viděla maminku ve světnici, jak pláče. Došlo mi to. Věděla jsem, že se otec nikdy nevrátí. Milovala jsem ho. Jako můj bratr. Vypadal stejně jako on, akorát měl zelené oči po mamince. Otec byl vysoký muž s blond vlasy a vždy jsem ho obdivovala. Bratr - Minoru, utekl a běžel směrem k lesu. Jeho tělo jsme nikdy nenašli. Když zmizel maminka se mi omluvila a odešla do stodoly. Nechápala jsem to... Co se děje? „Mami! Maminko!" zakčičela jsem úpěnlivě, když jsem ji viděla viset na konopném provaze. Kvůli jedné události jsem se stala sirotkem. Brečela jsem. Kradla jsem jídlo abych vůbec přežila a jednou jsem i zabila kvůli kousku chleba svého kamaráda - také sirotka. Zmocnila se mě temnota. Neměla jsem daleko od toho stát se loutkou, když jsem potkala Shio... Dělala provazochodkyni v cirkuse...

„Soro? Soro! Pospěš! Nestíháme!" vyrušil mě ze vzpomínek Masahiro.
„Už běžím!" odpověděla jsem, otřela slzu z koutku oka a běžela za nimy. Zatímco po ulici plné lidí se zněl dívčí smích. Evelin. Malá dívčí postava sedící na zídce do jedné ze zahrad. V ruce svírala paraple a na sobě měla škrobené šaty, jako pro princeznu, tmavě fialové barvy s bílou podšívkou. Její sněhobílé vlasy chytaly fialový odlesk a modrá růže v nich náramně vynikala. Nejvíce mě upoutaly její oči. Byly rudé! Není pochyb... Je to Evelin.

Autor: Midori, v rubrice: Povídky » Na pokračování