OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 14. kapitola

14.01.2014 (11:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 545×

On

„Není ti něco?“ ptá se mě Jared. Přisedne si vedle mě na gauč a sleduje s lehce pozvednutým obočím moji reakci. Co mě prozradilo? Můj výraz? Moje oči jsou pečlivě skryty před okolním světem za skvělými tmavými slunečními brýlemi. Má tě přečteného…

„Nechci o tom mluvit,“ odseknu a zírám dál do stropu. Je celý bílý a pro mě ničím nezajímavý, ale stejně je tam něco, co mě zaujalo. Nutí mě to pořád přemýšlet.

„Stejně jako já nechci, aby ženy nosily kalhoty, ale nemůžeme mít všechno, že? Tak to vybal. Co se stalo?“ nutí mě do něčeho, co nechci. Ztěžka si povzdechnu a posadím se. Brýle si sundám z očí a podívám se na bráchu. Je koncentrovaný a za uchem má tužku na psaní.

„Je to složitější,“ odpovídám.

„Něco s naší francouzskou krasavicí?“ Přikyvuju. Semknu rty k sobě a zadívám se na zašitý polštář, který leží na opačné straně gauče.

„Něco k ní cítím.“ Přitom otáčím hlavu, abych stihnul bráchovu reakci. Překvapuje mě, že není šokovaný. Usmívá se. Tak to je divný.

„Ani mě to nepřekvapuje,“ usmívá se od ucha k uchu. Tohle je můj brácha. Stejně se musím zeptat, i když předem znám odpověď.

„Vážně?“ Jak kdybych to neříkal. Teď se mi směje.

„Ale nechápu to. Vždyť ráno jsi byl v pohodě, a teď?“

„Teď jsem trošku v depresi?“ Jared lehce pozvedne obočí. Mávnu nad tím rukou. Proč by si s tím měl lámat hlavu? Je to jen můj problém. Dostanu od zúčastněného termickou ránu do ruky. Přinutí mě to nedělat ze sebe nemožného chlapa. Jsem to já ale vůl….

„Fajn. Ona má svoji minulost. Stejně jako já. Svoji temnou minulost, a mně to k ní váže ještě víc. Jenže ona mi nechce nic říct a pak je na řadě ta druhá věc,“ dořeknu mu a nadechnu se. Bije mi srdce o sto šest.

„Ta druhá věc?“ nechápe. Sedí naprosto v klidu, což mě vyvádí z rovnováhy. Někdy nechápu, jak může řešit svoje vlastní problémy, aniž by nezmatkoval. Je zkrátka jiný člověk…

„No, ze začátku. Říkal jsem si, že bude super mít někoho. Užijeme si spolu, jenže já se do ní…“ A teď nastává ta chvíle, kdy přestávám být mužem a je ze mě slaboch.

„Ty ji miluješ? Jako doopravdy?“ vydechne brácha. Až teď si všimnu, jak šokovaně se tváří. A jéje… Polknu těžký knedlík a přikývnu.

„Vlastně jo, miluju, a to je ten problém.“ Na pár vteřin se v bráchově obličeji objevily náznaky úsměvu a zase se proměnily v nechápavý. Škrábe se na hlavě a mlčky čeká, co ze mě vyleze.

„Neodpověděla mi. Jako by měla strach. Nic mi nechce říct. Co mám dělat?“ vychrlím to na něj všechno. Vážně potřebuju radu. Chci jí pomoct.

„Ta holka se ti dostala pořádně pod kůži, co?“ Zacukají mi koutky úst.

„Ani nevíš jak.“ Tak teď se zasměje. Vážně mě těší, že si utahuje z mých citů.

„Myslím, že vím. Ta menší předehra v předsíni mi vážně stačila.“ Rozesměju se. Jo, tak teď se mi výrazně zlepšila náladu. Zvednu se z gauče a zamířím ke dveřím.

„Kam jdeš?“ ptá se brácha. Nasazuju si zpět brýle a usmívám se. Otočím se zpět směrem k němu a gesty mu naznačuju, ať jde se mnou.

„Budu potřebovat pomoc.“ Doufejme...

Ona

„Můžeš mi aspoň říct, kam to jedeme?“ ptám se zvědavě. Mám na očích černou pásku a slyším jen, jak si to míříme po hlavní silnici někam.

„Uvidíš,“ uchechtne se Shann tajemně a plácne mě po ruce. Co blbne? Přijel k nám domů a bez jediného slůvka mě vzal za ruku a donutil, abych nastoupila do auta. Prý pro mě má překvapení. Aha. Byla jsem trošku napružená. Pohádala jsem se sestrou, když jsem jí vysvětlovala, proč jsem se uprostřed noci vydala sama někam do města a nic nikomu neřekla. Dělá, jako by mi bylo pět.

„Ty jsi hrozný. Vždyť víš, že překvapení nemám ráda,“ pronesu suše a rozvalím se na sedadle. Po hmatu nahmatám cuplík a okno se automaticky sesune dolů. Slyším šum moře. Míříme někam pryč? Vítr mě ovívá a rozcuchává mi vlasy, které jsem ještě pečlivě měla zapletené v copu.

„Míříme pryč z města? Kam mě to unášíš?“ Slyším tiché povzdechnutí a cítím, jak mě chytá za ruku. Jak mi palce přejíždí po hřbetu ruky. Co to znamená?

„Co máš ráda, Claire? Prakticky nic o tobě nevím. Co kromě focení ještě máš ráda?“ Jeho hlas je tichý a vyrovnaný. Co to má znamenat? Chce mě poznat?

„Co mám ráda? Já ti nevím. Já… hele, co to všechno má znamenat? Kam mě to vezeš?“ vyštěknu nahlas. Cítím, jak pouští mou ruku. To si dělá srandu? On to myslí vážně?

„Až tam budeme, tak uvidíš, a teď se chovej slušně a nech si tu pásku na očích,“ naponímá mě jako přísný rodič. Musím se smát té smutné skutečnosti, že ve skutečnosti by mi mohl dělat tátu. Bože ne, tuhle myšlenku radši vystrnadím z hlavy, když si vzpomenu, co všechno jsme spolu dělali i nedělali. Přinutím se k úsměvu.

„Fajn, beru to, ale tu pásku si zdělám. Nemůžu si s tebou vykládat a nevidět, co si myslíš.“ Prudce si strhnu pásku z očí, i když se snaží hlasitým „neeee!“ mi zabránit. Na okamžik mě oslepí přímo sluneční světlo, takže musím před tou září zavřít oči.

„V přihrádce jsou ještě jedny sluneční brýle, tak si je vezmi,“ slyším vedle mého levého ucha jeho hlas. Poslepu nahmatám přihrádku a otevřu ji. Je tam neskutečný bordel. Spousta papírů, album. Nějaká krabička, a konečně! Brýle! Nasadím si je na oči a to je neskutečná úleva pro moje oči.

„Děkuju,“ zaplesám spokojeně a políbím ho na tvář. Podívá se na mě a spokojeně se na mě usměje. I když má oči skryté pod černou vrstvou skel slunečních brýlí, tak si stejně dokážu představit, že mu úplně plápolají. Vrátí se k řízení a lehce si poťukává prsty na volantu do rytmu s nějakou písničkou, která hraje v rádiu. Neznám ji, ale strašně se mi líbí. Otřu si slzy, které se vyrojily po zásahu ostrého slunce, a sleduju, jak se Los Angeles ztrácí v dáli. Vždyť už ani nejsme na hlavní silnici. Odbočil na nějakou, kterou ani pořádně neznám. Pořád ale ještě vidím moře.

„Je tu krásně, viď?“ Dívám se z okna, takže ani neregistruju, že na mě mluví. Otočím se, ale vidím, jak si mě prohlíží, ale taky dává pozor na silnici. Doširoka se usměju. Jako v nebi…

„Přímo kouzelně. Když si představím, že za pár dní už tu nebudu.“ Povadne mi úsměv na rtech a jak tak koukám, tak nejsem sama. Jako bych se propadla do temnoty, že mi to strašně drásá srdce, že nebudu tady. Lhala bych, kdybych řekla, že k němu nic necítím. Cítím, a po dnešní noci a tím nádherným probuzením si jsem stoprocentně jistá. Když se na něj podívám a vidím ho. Chytne mě za ruku a proplete mé prsty s mými. Políbí mě na hřbet ruky a usměje se.

„Netrap se. To zvládneme.“ On mi dává sílu a odvahu. Jak je to možné? Vracím se zpátky na zem k němu. Drží si mě na šňůrce jako balonek, ale já nikam neodletím. Řeknu mu to…

Agnes

Sedím doma, vypůjčila jsem si Claiřin laptop, jelikož já hloupá si zapomněla doma nabíječku. Furt si nemůžu zvyknout na to, že moje milovaná sestřenice, co mě prakticky od dětství vychovávala, když máma zdrhla, chodí s jedním z mých idolů. Je to bláznivé. Ne, je to úžasné, bláznivé, krásné a zamilované, a já jsem z toho totálně naštvaná, protože mi Claire nechce nic říct. Proč? Proč? Proč? Možná, protože jsem až moc upovídaná, anebo si myslí, že bych to psychicky nezvládla. To je taky možnost. Uchechtnu se. Je fakt, že když jsem viděla pravého nefalšovaného Shannona u dveří našeho domu, jak - pozor - líbá moji sestřenici takovým nevídaným způsobem, který by chtěl začít každý, tak jsem úplně zkoprněla a pak... No, ani nevím, jak bych to řekla, protože takové slovo ještě nebylo vymyšleno. Jsem zase sama. Protože pak si Claire odvlekl někam pryč a s omluvnými slovy se na mě podíval a řekl, že ji doveze v pořádku a že pro ni má překvapení. On to s ní myslí vážně. Jediná pozitivní věc na tomhle, ale jsem tu už pár dní a ještě jsem ho nepotkala. Jared byl a vždycky bude mojí platonickou láskou a mojí ikonou. Vždycky jsem chtěla být zpěvačka. Už odmala jsem si zpívala a v jedenácti jsem začala skládat písničky. Byla jsem i rozhodnutá jít na hudební konverzatoř sem do L.A, jenže pak, co se stalo, stalo se, a já upustila tužku na zem. Od té doby jsem ji už nezvedla.

Jenže když jsem tady ve městě, kde se plní sny... Už od příjezdu jsem chtěla tu tužku zvednout. A taky, že ji zvednu! Obleču se a zamířím i se svým notýskem dolů ke klavíru. Posadím se a otevřu ho. Ucítím vzrušení a začtu se do posledních tónů vět písničky, kterou jsem napsala těsně předtím, než máma odešla. Protáhnu si prsty a zlehka se dotknu konečků prstů kláves. Jako bych se bála, že tím pobouřím svoji minulost. Sakra, dost, Agnes! Do toho! Prsty mi začnou přejíždět po klávesách a tichým pokojem se roznese příjemná melodická balada, kterou miluju. Je pro moji mámu.

„Ta je moc krásná,“ ozve se ve dveřích. Ten hlas znám! Otočím se a zamrznu na místě.

„To je. Ty jsi...“ koktám. Přede mnou stojí nefalšovaná a pravá a jediná kopie Jareda. A kruci!…

On

Poslední půlhodinu je nějaká pokleslá a mlčí. Dívá se z okna a sleduje před námi ubíhající cestu. Zrovna takhle jsem si to nepředstavoval. Budu se muset víc snažit. Zaparkuju na odlehlejší cestě od silnice a vystoupím z auta. Všímám si, že zmateně sleduje, jak spěchem obíhám auto a pohotověji ji otvírám dveře.

„Kde to jsme?“ ptá se mě, ale já nic neříkám a neskrývám svůj tajemný úsměv. Vytáhnu znovu pásku na oči a udělám psí oči. Je vidět, že se jí do toho nechce, ale pousměje se a otočí se, abych jí pásku nasadil na oči. Lehce se k ní zezadu přitisknu a přejedu po pažích od shora až dolů. Zachvěje se a pootevře ty své dokonale tvarované rty.

„A co teď?“ šeptne a nakloní víc ke mně pravé ucho, aby mě slyšela. Roztáhnu úsměv doširoka. Ruka jí vyjede nahoru a dlaní mi přejede po čerstvě oholené tváři. Rozruší mě to.

„Zahrajeme si hru,“ odpovím tajemně. Ruka jí zůstane přitisknutá na mém obličeji a příjemně mě hřeje. Claire pohodí hlavou a začne se nahlas smát.

„Oh, Mon Dieu. Tohle když jsem ve filmu naposledy slyšela, tak to skončilo masovým vražděním.“ Otevřu pusu, ale nevím, co říct, zatímco Claire se směje. Otočí se a pásku si zdělá z očí. Omotá mi ruce kolem krku a nahodí ten svůj podezíravý pohled.

„Co?“ prohlížím si ji nechápavě.

„Ty jsi mluvil s Agnes?“ ptá se a stále má ten svůj podezíravý výraz. Zapřu to. Nezvídal jsem nic. Jen jsem se dozvěděl, že má zrovna zítra narozeniny, tak proč toho nevyužít, že?

„Agnes? Ne. Proč?“ Jsem skvělý herec, a ať se Jared vycpat, když tvrdí opak. Možná mi trošku stouplo ego. Fakt jenom trošičku… Claire pokrčí rameny a pustí mě ze svého sevření. Ale kam to jdeš? Neodcházej přeci. Líbily se mi ty letmé dotyky. Tou její ladnou chůzí pokračuje dál v cestě a otočí se směrem ke mně.

„Tak co? Budeš tam jen tak stát, nebo mi ukážeš to tvé velké překvapení?“ Rozesměju se. S velkou radostí se k ní rozeběhnu. K ní do náruče. K jejím letmým dotekům. K jejím šťavnatým rtům…

________________________________________________________________________________

Omlouvám se, že dávám díl až teď, ale měla jsem menší psací krizi,

která je doufám zažehnáná,  protože mám teď pár nápadů, tak snad se to bude líbit, i když

minulý díl to asi nepřekoná :-P :D Jinak bych chtěla popřát k úterním narozeninám mé nejdražší

sestřičce Leničce, která slaví 20. narozeniny, a tenhle díl proto věnuju jí, tak snad se ti bude líbit

kočko. Všechno nejlepší! ;) :* ♥ 

A k dnešnímu dílu máte i písničku, doufám, že se vám bude líbit, a budu se na

vás, mé drahé čtenáře, těšit příští týden, pokud práce dovolí, tak i dříve :*

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 14. kapitola: