OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 7. kapitola

22.11.2013 (13:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 596×

Ona

Ach, mon dieu. To je tak lákavá nabídka. Kdybych mu mohla tak říct, že při východu slunce myslím na něj a že čekám na chvíli, kdy mě bude svírat ve své náruči a líbat na mé tváři. Rozhoří se mi tváře, když pomyslím na minulou noc. Vrať se zpátky na zem, Claire… varuje mě vesmír. Do smrti na mou odpověď čekat nebude.

„To je skvělý nápad. Potřebuju vypadnout. Natálie a její snoubenec. Oni teď spolu mají pár těchto dní trošku rozpory, tak nechci tady překážet, než se zase naskytne něco, čím sestra po něm nepřátelsky vytasí zbraň. Příklad? Neuklizené ponožky,“ vysvětluju a on se zasměje. No jo, muži. Jeden stejný vedle druhého.

„Je jako máma. Vždycky si najde něco, co na nás vytasí. I když s bráchou všechno uklidíme, tak pokaždé něco vyšťourá. Nechápu, jak to dělá,“ stěžuje se mi do telefonu. A tak ten rozhovor jde dál, než se nakonec domluvíme na našem dalším rande. Nemůžu se dočkat. Házím na sebe své oblíbené květované šaty a bílý svetřík. Takže dnes za slušňačku a neviňátko, jo?  Claire, vous êtes, mais une chienne…Natálii neujde, že se někam chystám, když jde kolem mého pokoje, tak nahlédne dovnitř.

„Někam se snad chystáš, Claire?“ ucedí jízlivě. Zamračím se. Sakra, měla jsem se zamknout. V ruce drží koš se špinavým prádlem a tváří se jako na trní.

„No, mám schůzku s kamarádem. Potkala jsem ho včera večer a pozval mě na kafe,“ plácám. Já vážně neumím moc lhát a lidi to umí prokouknout. Natálie však jen mávne rameny a zase se otočí na podpatku i s košem prádla a mizí pryč z mého pokoje. Zvednu oči v sloup. To bylo o fous. Beru do ruky antistresový míček, abych se uklidnila. Taky to dělám pokaždé, když někomu lžu. Je to nepřípustné a děsně otravné, ale překvapivě mě to uklidňuje. Uslyším domovní zvonek, ale ignoruju ho. Někdo otevře stejně. Usedám si ke kosmetickému stolku, abych na sebe něco lehce napatlala. Nejsem zrovna příznivce make-upu, ale když se chci líbit, tak tomu obětuju čas. Přejedu si řasenkou už tak dost husté řasy a na tvář nahodím trošku pudru. Doplním lesk na rty a hotovo. Vypadám senzačně. A teď, pane Leto, koukejte, jaká umím být, takovou, jakou mě neznáte. Jenom to mě rozesměje.

„No ne, kdopak je ten šťastný?“ uslyším povědomý hlas. Ztuhnu. Ach ne. Teď ne… Otáčím se a vidím ve svých dveřích moji sestřenici Agnes. Sakra! zakleju v duchu.

„Agnes, co. Co tady děláš?“ donutím se zeptat, když mě dlouze obejme. Je fajn ji vidět po dlouhé době, ale teď se mi to fakt nehodí.

„Říkala jsem si, že bych tě mohla navštívit, a navíc Natálii jsem neviděla dva roky. Sebrala jsem odvahu a nastoupila na letadlo ihned po našem rozhovoru. Tak jsem tady,“ šklebí se od ucha k uchu. Byla na studiích v Římě, takže jsme se během letošního roku viděly naposledy o Vánocích. Ona snad něco tuší, nebo je tady vážně jenom na prázdniny?

„Ehm, to je super, a táta o tom ví, že jsi odjela? Jen tak a sama?“ zdůrazňuju slovo „táta“ a Agnes se zasměje.

„Chápu tvoje obavy, ale neboj se. Ví o tom, a navíc už jsem dospělá a vím, co můžu a co ne,“ mrkne po mně a začne si protahovat postavu. Nesnáší létání stejně jako Natálie. Pro mě je to něco víc než je adrenalin.

„Aha. Agnes, já vím, že musíš být unavená a tak. Ten časový posun je hodně, tak co kdyby sis šla lehnout? Já už něco mám, takže...“ postupuju rychle. Mám zpoždění. Už chci být u něj…

O půl hodiny později

Dorazím právě včas. Bože, to je tak. Jejich dům, obrovská moderní bílá vila. Je překrásná. Zaparkuju vedle domu a celá nervózní už skotačím před zvonkem a zběsile zvoním. Claire, ne tak zhurta… varuje mě mé podvědomí a já přestávám tlačit na zvonek. Musím se zašklebit. Dveře se otevírají a v nich však nestojí „on“, ale jeho brácha. Jared. Má v ruce něco, co mi náležitě připomíná elektrický kartáček na zuby.

„Bonne Journée, Monsieur,“ pozdravím a nezapomenu na své vychování. Jared se na mě kouzelně zazubí. Aha, takže on už mě zná.

„Ty jsi Claire, že ano?“ řekne a ustoupí, abych mohla vejít dovnitř. No ne! Vevnitř to vypadá ještě větší než zvenku. Přitakám a polknu. Kdyby Agnes věděla, co opravdu provádím, tak by mě nejspíše zabila.

„Oh, oui, monsieur,“ odpovím a on se zasměje. Na bratra moc podobný není, ale šarm a úsměv mají podobný, přátelsky mi stiskne ruku.

„Moc mě těší a říkej mi Jared. Já nikdy nebyl moc na to vykání.“ Usměju se a dívám se za ním, jak mizí na schodech, které míří do prvního patra. No ne. Agnes měla pravdu. Oba dva jsou sexy, jsou milí a mají ten svůj podobný bělostný úsměv. Jo, rozhodně to na mě působí. Zasměju se. Ta vila je neskutečně obrovská a v krbu, kde by teď plápolal oheň, což neplápolá, jelikož je právě horké léto, na něm visí fotky. Fotky nějaké ženy, která je, předpokládám, jejich maminka. Moc hezky o ní mluvil, je vidět, že ji milují. No, rozhodně lepší než ta moje. Zamračím se. Moje matka je komplikovaný člověk, a když o ní mluvit, tak se raději vyhnu špatným vzpomínkám.

„Claire?“ vyslechnu hlas a otočím se právě včas. OH, MON DIEU!!!!… Čekala jsem, že už mě nic nepřekvapí, ale tohle. Tak ten pohled stojí za všechny prachy. Stojí přede mnou rockový Bůh bez trička a na sobě jen plandavý kalhoty, zřejmě na doma. Na obou dlaních potítka a drží pevně paličky na bubnování. Já asi umřu… A to jeho tělo! Vyrýsované svaly a ta jeho tetování, co na něm tak zbožňuju. Každé má svůj příběh. Musím se opřít, o cokoliv.

„Ehm, ahoj,“ pípnu. Na světle se mu zatřpytí kapičky potu. Všimne si mého šokovaného výrazu a nahodí tamten svůj „sexy“ pohled. To mi snad dělá schválně… To, že mě to upřímně až rozpálí do červena, že se ve mně zvednou choutky a vzpomínky na tu noc v autě. Vrhnu se k němu, že ani nestačí zareagovat, když ho tlačím ke zdi a zuřivě mu drtím rty. On jen upustí své paličky na zem, až hlasitě dopadnou na podlahu, a pevně si mě chytí kolem pasu a polibky mi zuřivě a s náležitostí oplácí. Už se to zase stane… Nohou se mu zaháknu kolem pasu a on mi dlaní přejíždí po stehně až nahoru k mým šatům, které mi vyhrne nahoru. Mé tělo se chvěje touhou a nějak si neuvědomujeme, že jsme teprve v předsíni, ale v tu chvíli to nikomu nevadí. Líbá a laská mě na krku. Bože, ať už se to stane… prosím v duchu a ztěžka dýchám. Vždycky mi tím vášnivým líbáním úplně vyrazí dech.

„Bože, ne. V předsíni ne,“ ozve se hlas za námi a Shannon ode mě ihned odskočí. Rychle si srovnám šaty, ale značný rudý výraz v obličeji mi zůstane. Na schodech stojí Jared a cukají mu koutky úst. „Klidně pokračujte. Já si jen skočím pro krabici sušenek, abych zapomněl na to, co jsem tu právě viděl.“ Otřeseně zavrtí hlavou a pak pokračuje do kuchyně. Opřu se o zeď, abych se vydýchala, a teprve pak se začnu smát. Otočím hlavu a vidím ho, jak na mě zmateně kouká, ale pak ho taky přemáhá smích.

On

Zjevila se tady dřív, než jsem plánoval si všechno nachystat, a navíc mě sváděla těmi ultra sexy krátkými šatičkami, co měla na sobě. A pak se na mě prostě znenadání tak vrhla. Takovou chtivou ženskou jsem neměl hodně dlouho. Zašklebím se. Stojí v mém pokoji u okna a zírá na ten skvělý výhled. Mám pootevřené dveře do koupelny a koukám na její dokonalé nohy. Teď, když ji mám tady u sebe doma, si s ní můžu dělat, co chci. V očích mi plápolají jiskřičky. To musíš být pořád tak nadržený?… ptá se mě podrážděně podvědomí. V její blízkosti se držím jen tak tak. V rychlosti na sebe hodím nějaké džíny a tričko a vejdu zpátky do pokoje. Nadělám přitom hluku. Polekaně se otočí a smutně se usměje.

„Děje se něco?“ zpozorním. Claire zavrtí hlavou a podívá se znovu z okna.

„Ne, to je dobrý. Jen jsem si na něco vzpomněla,“ odpoví mi a odvrátí pohled zpět k oknu. Porozhlédne se po mém nijak moc zvláštním pokoji. Kromě toho, že je tu velká postel a pár cetek, které jsem si posbíral z našich cest po světě, tu není nic zvláštního.

„Omlouvám se za bráchu,“ vzpomenu si a Claire se zasměje. Jde ke stolku, kde jsou rozházané fotografie.

„To je v pořádku. Vždyť za to můžu já.“ Cože, to se jako omlouvá za to, že mě nechtěně svedla? Nejradši bych ji tady okamžitě přehnul a… Nějak mi zatepe v kalhotách. Musím se ušklíbnout, abych se hlasitě nerozesmál.

„Claire, byla to hloupost. Příště si to necháme do ložnice nebo do mého, mustangu,“ připomenu jí a ona zrudne, raději se zadívá do mých fotek. Usmívá se víc a víc.

„Jsou překrásné. Jsi talentovaný na víc věcí než jen hudbu, viď?“ To měl být kompliment? Tak v tom případě ho beru. Pro tuto chvíli bych fotografování nějak neřešil. Omotám jí ruku kolem pasu a přitáhnu si ji k sobě, tak musí pustit fotografie zpět na stůl.

„Oh, oui, mademoiselle. Jsem nadaný na víc věcí,“ zaskřehotám. Moje francouzština ze střední školy oproti její. To se prostě nedá srovnávat. Ale i tak se rozzáří.

„Svádíte mě snad, pane?“ škádlí mě a já si ji víc přišpendlím k sobě, aby mi nikam nemohla utéct, takže je na mě nalepená jako sladká žvýkačka.

„Já už tě držím v náručí, svádět tě nemusím,“ řeknu a ona se zase zachichotá. Zablábolí něco z té své francouzštiny, čemu nerozumím, a pak mě začne zase líbat. A tak to začíná nanovo. Zase mě pohlcuje ten chtíč, a když jsme v nejlepším, tak nás vyruší klepání na dveře.

„To si snad dělá srandu,“ zavrčím a pustím Claire, aby nabrala trochu vzduchu do plic. Rozrazím dveře, abych poslal bráchu někam. On snad, jako by tušil, co přijde, tak se natáhne, aby mi podal telefon. Volá máma. Se zamračeným výrazem si ho vezmu od bráchy a podívám se na Claire, která okamžitě přikyvuje a dává mi čas na soukromí. Je tak ohleduplná, když propluje kolem mě, tak mi věnuje úsměv, až se celý zatetelím.

O patnáct minut později

Ať hledám, jak chci, po celém prvním patře, nemůžu Claire najít. Kam se asi zatoulala?

Najednou slyším smích zezdola. Slezu po schodech dolů, kde jasně rozpoznám smích bráchy a Claire. Co to zase je? Oba sedí v obývacím pokoji a něčemu se smějí. Fotky? Fotky z dětství. Jarede, já tě asi zabiju! Zuřím. Oba zjišťují, že jsem se objevil.

„Ahoj, brácho!“ volá na mě Jared zvesela a směje se dál. Opřu se o zeď a propichuju ho očima.

„Jayi? Co to děláš?“ zeptám se a sleduju, jak si Claire prohlíží fotky. Moje fotky. MOJE FOTKY Z DĚTSTVÍ!

„To, co dělá každý mladší sourozenec. Ztrapňuju tě,“ odpoví mi úplně v klidu. Já mu snad jednu trefím. A pořádně… Ale Claire se usmívá, když se dívá na ty fotky. Odhodím svoji neurvalost, protentokrát. Kvůli ní cokoliv… Docela mě začínají šokovat mé vlastní myšlenky.

„Tady jsou bráchovi tři. Tehdy vlastně začal poprvé hrát,“ vysvětluje jí a Claire se doširoka usměje. Zvedne ke mně oči, když zjistí, že ji pozoruju, tak se doširoka usměje a já jí úsměv oplatím. Ale to jí Jared už zase ukazuje jinou fotku. I já se jdu podívat a posadím se vedle ní. Je to z narozeninové oslavy, kdy mi bylo pět let. Ušklíbnu se. Tohle je jedna z oblíbených fotografií naší mámy. Sedím u stolu, celý zapatlaný od šlehačky, a na hlavě mám narozeninový klobouček. Házím na fotce ksichtíky, až mě to samotného rozesměje a připomene mi, že jsme i přes všechno s bráchou měli docela pohodové dětství.

„Ty jsi měl ale pořádný hlad,“ poznamená Claire hlasitě a směje se. Zakroutím rameny. Co já vím, je to už tak dávno, a jestli jsem hlad měl, to nevím, což mi připomíná, že teď ho rozhodně mám.

„Moc si to nepamatuju,“ odpovím, čímž Jared zavrtí hlavou a hlasitě poznamená.

„No, ale já jo. Museli tě držet, aby ses na ten dort nevrhnul hned, jak ho před tebe postavili. Máma se jen na chvíli otočila pro foťák a šlehačka létala fakt všude.“ Tak teď se směju i já. Jared je patetický lhář… Claire se na mě otočí a lehce nenápadně mi přejede rukou po stehně. Sakra… Tady ne, a ne před mým bráchou, který je natolik zaujatý vzpomínkami, že si toho sotva všimne. Nervózně si poposednu blíž k ní. Jak to dělá? Že je taková „v pohodě“, vůbec tomu nerozumím. Claire, já se z tebe zblázním. Nebo do tebe… Jared si všimne mého výrazu a pozvedne obočí. Zaklapne album.

„No, já bych, myslím, už šel. Nechci vám dvěma hrdličkám kazit pěkné odpoledne.“ Zvedá se z gauče, až se zhoupne. Claire se na bráchu usměje. Okamžitě si ho oblíbila. Jak by ne. Brácha je odjakživa ten, co to se ženami umí. Sice to, že jsem starší, by mělo znamenat, že bych měl mít víc zkušeností, ale zatímco já jsem spíše uzavřenější typ, tak on je zase přátelštější a více výřečnější. Má skvělou osobnost. A já jsem mu najednou moc vděčný, že mi dopřeje soukromí, když tu mám dámskou společnost. No jo, já tu mám vážně ženskou… Moje ego narůstá do obrovských rozměrů. Měl bych se zklidnit.

„Ráda jsem tě poznala, Jarede,“ usměje se a brácha jí úsměv oplatí, zatímco mu tiskne ruku. Zatímco já sedím na sedačce a tiše si vychutnávám pocit, že jsem si možná našel někoho, koho bude mít rád i můj mladší bráška. No, pane jo… Když se Jared odebere do horních pater našeho domu, která zasahují do části, kde tvoříme naši hudbu, se Claire vrátí na své místo. Opře se o gauč a rukou si podepře hlavu, zatímco se na mě nepřestává dívat. Nevím, jak to dělá, ale přenáší na mě svoji náladu. Skvělou náladu. Celou mě jí obklopuje a nepouští mě.

„Co?“ zeptám se, když to nevydržím. Vrhne na mě ten svůj líbezný francouzský úsměv, který málo kdy ukazuje.

„Ty a tvůj brácha. Jaký spolu máte krásný vztah,“ řekne prostě a já se rozesměju. No páni, takže takhle na mě, jo? Ok, tak teď mě sleduj a budeš moje.

„Jo tak. Víš, on je s mámou moje jediná rodina. Plně mě ve všem podporuje, jako já jeho ve všem. Taky je to můj nejlepší kamarád, takže když mám problém, tak jdu za ním. I přesto, že fakt tvrdě dře a jde si za svým, tak si i na chviličku na mě čas udělá. Stejně jako já na něj. Mám ho fakt rád.“ Není těžký si přiznat, že toho bastarda fakt zbožňuju, je to můj bratr a vždycky jím bude. Celou dobu jsem se koukal do země a teď, když se na ni odvážím podívat, tak je v mírném šoku. A pak se vyškrábe ze svého místa přímo na můj klín. Vlepí mi pusu a omotá se mi kolem krku.

„Za co?“ ptám se překvapeně.

„Za to, že jsi úžasný,“ odpoví mi. Jo, jsem úžasný, ale ty jsi víc. Má malá, krásná, Claire… „Jsi upřímný. To se mi líbí. A nebojíš se ukázat, že máš city.“ Zaculí se a schová svůj obličej v mém tričku. To děláš ty se mnou… Prudce se nadechnu, abych umlčel příval těch slov. Cítím, jak vdechuje moji vůni, a ruka ji sjíždí z krku dolů k místu, kde je moje srdce. Horlivě a usilovně tepe. A za každým jejím dotykem se jeho typ prudce zvyšuje. Myslím, že budu mít srdeční kolaps. Sakra, co to se mnou dělá? Vždyť to nejsem ani já. Opřená o moji hruď se zatajeným dechem poslouchá, jak mé srdce bije. Doufám, že mě tím nic neprozradí. Prsty jí sjíždím po tváři sem a tam. A najednou otevře oči. Je možné, aby někdo měl tak dokonalé oči? Úplně mě omámily už poprvé, co jsem je uviděl. Oči plné života, dobrodružství. Oči, co viděly snad už všechno, a co ještě neviděly, tak toužily zažít. A teď. Je v nich něco jiného. Něco, co neznám, ale chci. Proto se shýbám a lehce se svými rty třu o její. Než se vzpamatuje a nadechne, tak rychlostí blesku se vrhá na mé horké rty. Neodolávám. Rukou jí temeno hlavy tlačím k sobě, zatímco se náš polibek prohlubuje a vstupuje do něj vášnivost. Aby toho nebylo málo, tak mi začne přejíždět rukou pod tričkem, takže mě její dotyky doslova rozpalují. Ano, i na gauči, klidně…

_______________________________

Děkuju! DĚKUJU! DĚKUJU MOC! Jste skvělí a ty vaše komentáře, takže příště

vás čeká opět nový díl. Budu se těšit :)

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 7. kapitola: