OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lessons of French 9. kapitola

30.11.2013 (14:00) • Pavluss • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 609×

On

Zmizela mi z očí a tím svým zadečkem si hezky natřásala. Teda, pořádně mě provokuje. To se ti líbí, ty jeden… Okamžitě se otáčím na bráchu, který se spokojeně šklebí a upíjí ze své láhve vody.

„Řekni to,“ vychrlím na bráchu hlasitě, div se nepolije. Zakucká se a polkne. Vylekaně se na mě podívá.

„Co jako?“ nechápe. Zamračím se a ukážu ukazováčkem na schodiště. To je trouba, fakt. Zakroutím hlavou a mnu si spánky. A to většinou ten vnímavější k něžnějšímu pohlaví je brácha.

„Claire je. Jiná,“ řekne prostě a usměje se. Jiná? Proč mám pocit, že je v tom „něco“ jiného? Proč mám tak blbý pocit, že to možná není správná cesta. Naše společná cesta…

„Jak to myslíš?“ Jared pozvedne obočí. Asi se netvářím zrovna nadšeně. Taky nejsem nadšený, když mi takhle odpoví. Co si o tom mám myslet? To dobrý, nebo snad to špatný?

„Hele. Hlavně se uklidni. Ještě jsem nedořekl,“ mírní mě a já se alespoň zčásti uklidním. Jako by na té odpovědi hrozně záleželo. Nikdy jsem se takhle odpovědi nedomáhal a ne rozhodně po mém mladším bráchovi, ale teď je jiná doba a jiná holka. Mladší holka. Prostě holka… „Claire je jiná, ale líbí se mi,“ dodá, když si všimne, jak afektovaně se tvářím.

„Nechci to zakřiknout, ale možná k ní něco cítím,“ vyleze to ze mě najednou a v plné parádě, aniž bych nad tím popřemýšlel. Do hajzlu! Tak teď jsem si pekelně zavařil. Ne, nezavařil… Jared ztuhne a vytřeští na mě oči. Ani sebou nehnu. Nevím totiž, co bych tím způsobil. A teď se nesnaž se ani nadechnout…radí mi moje podvědomí. Co snad můžu? Tak tohle je špatné. Špatné. Špatné!

„Wow. Tak to bych nečekal. Ne od tebe. Ne tak rychle. Jsi si jistý?“ Jestli si jsem jistý? Já nejsem jistý natož sám sebou, natož ničím, jako jsou city. Bože, tohle je totálně v hajzlu.

„Já nevím.“ Složím hlavu do dlaní. Přitom je to obyčejně jednoduchá otázka, ale sakra těžké je na ni odpovědět. Odpověď znáš už od prvního dne… Vidím bráchu, jak kontroluje schodiště, ale Claire je naštěstí z doslechu, takže mám pocit, že by tohle slyšet nemusela.

„Hele, to bude dobrý. Jen si to nech ještě projít hlavou, ano?“ Brácha, na kterého se můžu spolehnout. Vážně ve všem. Na schodišti se ozvou kroky a Claire se vrací zpátky. Usmívá se a cítím na tváří, že se na mě dívá. Nepřítomně dělám z prstu na stole kolečka.

„Co se stalo za těch deset minut, co jsem tu nebyla?“ prohlásí a úsměv jí pomalu začne opadávat. Pozvednu obočí. Nevím, na co bych se vymluvil.

„To nic. Jen jsme se bavili o problému, co řešíme s kapelou. Je to na dlouho,“ ozve se Jared místo mě. Ušklíbnu se. Pacholek jeden. On ví, jak se vymluvit.

„Fajn, tak vrhneme se na to jídlo?“ mrkne po mně a svůdně našpulí ty svoje rtíky. Právě mi vnukla vynikající nápad.

„Vlastně jsem si říkal, že bych tě vzal někam na jídlo. Potřebuju na vzduch,“ vymluvím se. Claire se usměje. Proč by mi vlastně neměla věřit? A jo, potřebuju si ujasnit, co od toho vztahu vlastně doopravdy chci. A nechci to řešit tady, když je tu brácha.

„Skvělý nápad. Tak já si skočím pro věci,“ souhlasí a políbí mě na tvář. Wow, i tohle se mnou něco dělá, tak to už je vážně něco. Co je to za holku, která mě vzrušuje už jen při takovém malém obyčejném dotyku? Sakra, jak to dělá? Nejradši bych se na to jídlo vykašlal a prostě ji ohnul přímo tady. A bylo by mi jedno, jestli by nás někdo viděl. Klidně i před celým světem. Zatnu prsty v pěst, abych trošku zklidnil hormon. To už jdeme k autu a venku už je tma. Tak si říkám, jestli to byl dobrý nápad někam jezdit. Zastavím se u auta a nějak zírám do blba.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě s neklidným výrazem ve tváři. V podmračené tváři se jí rýsuje jak znepokojení, tak starost. Nevím, co jí mám na to říct. Že jsem to zpackal, když jsem se bráchovi svěřil, nebo mě víc děsí to, že jsem to řekl? Tipuju to druhé.

„Jo, promiň. To je v pořádku,“ usměju se a snažím se na to nemyslet. Je zvláštní, že mě trápí taková obyčejná věc. Spíš přemýšlíš nad kravinami… Jo, to je pravda.

„Jestli nechceš, tak tam nemusíme jezdit, ale byl to tvůj nápad,“ připomíná mi. Samozřejmě, že to vím, ale když se někde zjevíme, tak se na nás seběhne ta sebranka a nenechá nás v klidu. Ach jo.

„Vadilo by ti, kdybychom to pro dnešek ukončili?“ No jo, jsem debil, ale fakt potřebuju čas popřemýšlet. Hodně času. Jen aby to nevzala špatně.

„Jo. Jasně,“ pípne, ale netváří se zrovna šťastně. Ale pak se na mě usměje a chytne mě za ruku. „Nechceš mi říct, co se děje?“ Zakloní hlavu na stranu a čeká, co jí na to řeknu. Mám jí to říct, nebo ne? Když jí to řekneš, tak se ti uleví… To je fakt, ale na druhé straně to může být i horší. Radši s tím počkám.

„Nic se neděje. Vážně.“ Abych si ji usmířil, tak se doširoka usměju a tím ji uklidním. Jde blíž a omotá mi ruce kolem krku.

„Dobře. Tak já půjdu.“ Natáhne se, aby na mě dosáhla, a vlepí mi pusu. Jen jednu, ale já jich chci víc. Jenže pak si vzpomenu na to, co jsem řekl, a hned mě to přejde. Když se odtáhnu, tak se trošku zamračí. Je zaražená.

„Tak teda ahoj,“ dodá a trošku se jí klepe hlas. Já jsem otřesný společník. Moje skvělá nálada je v hajzlu a mám nutnou potřebu to ze sebe vymlátit. Měl bys něco udělat… radí mi svědomí. No jo, to je fakt. Rozeběhnu se k ní zpátky a přitáhnu si ji k tělu. Sice se lekne, ale to už ji líbám. Tvrdě, ale ona si to evidentně užívá. Vjede mi rukou do vlasů a tím mě ještě víc pokouší. Když se ode mě konečně odlepí, tak oba dva sotva popadáme dech. Pomůžu jí nastoupit do auta. Ale zapůsobilo to. Usmívá se. Když jí mávám a ona mi mizí z dohledu, tak mě napadá, že to bude potřeba vzít si něco silnějšího. Vzpomenu si na starou láhev vynikajícího borbounu. Šetřím si ji pro speciální chvíle, ale myslím, že tohle je ta chvíle.

Ona

Co to mělo být? Choval se dost… zvláštně. Jako bych ho odradila. Takhle to určitě není… Tak ale co? Když mě pak na rozloučení tak políbil, jako by mě chtěl, a předtím? Co to mělo být? Neřeš to… Asi možná to nechám být. Stejně to nemá cenu, a potom... V mých, myšlenkových pochodem mě vyruší mobil. Opět Agnes. Ta holka mi nedopřeje chvilku klidu! Rozčiluju se a hovor jí típnu. Ne, prostě teď s ní nechci mluvit, i když vím, že na mě později vystartuje. To je mi v podstatě fuk. Když o půl hodiny později parkuju auto před naším domem, tak vidím, jak se ke mně řítí.

„Proč jsi mi to típla?!“ rozčiluje se Agnes, když vystupuju ven z auta. Přiřítila se jako neřízená střela. Leknu se jí. Merde… Zvednu oči v sloup a natáhnu se po mojí kabelce.

„Agnes! Cessez de me suivre!“ křiknu a schovám obličej v dlaních. Agnes o krůček poodstoupí. Stále šokovaná mým chováním. Mračím se a třísknu s dveřmi auta. Agnes se tiše zajíkne. Proto raději mě následuje do domu velmi pomalým krokem asi tři metry ode mě. Proč jsem tak naštvaná? Proč jsem taková, jaká jsem? Zastavím se u prahu dveří a otočím se na svoji sestřenici. Mlčí, ale podívá se mi do obličeje. Ani si nedovolí pípnout. Není to vůči ní hezký, vždyť za nic nemůže. Nemůže za to, že mi dnešní rande nedopadlo tak, jak bych zrovna chtěla. Další bude lepší. Jestli ještě nějaké bude… Nahlas si povzdechnu a přitáhnu si ji do náruče.

„Promiň,“ omlouvám se jí někde u pravého ucha a mačkám ji v objetí, jako bych ji viděla snad naposledy. Trvá to pár sekund, ale nakonec i ona mi objetí přijímá a hladí mě po zádech.

„C'est tout droit, Claire,“ chlácholí mě a už mi naznačuje, že bych ji měla pustit.

„Jo, jasně,“ zasměju se a spolu vstoupíme dovnitř. Dneska máme dům pro sebe. Natalie s Billym se sbalili a odjeli na víkend někam na pláž. Vrátí se až v neděli večer. A po dnešním večeru, který měl být „úžasný“, nakonec nebylo, tak si ho aspoň zpříjemním s Agnes. Sice je výrazně o pár let mladší než já, ale zase je to jediná kamarádka, co mi z minulosti zůstala. Nikdy mě neopustila a v nejtěžší chvíli mého života stála při mně. Proto je pro mě a vždycky bude důležitá. Milujeme popcorn s čokoládovým toppingem! I když je to pro některé lidi něco odporného, tak my tohle milujeme. Naděláme si obrovskou mísu, vypotřebujeme celý topping a zakotvíme to u televize. Zrovna dávají Last Song. Oblíbený Agnes. Je to silný příběh se smutným koncem. Tohle nesnáším. Na konci filmu už brečím. Fakt skvělý.

„Promiň. Už půjdu do postele,“ omlouvám se Agnes a ještě jednou ji obejmu. Usměje se a dívá se dál. Je něco po půl dvanácté. Jsem tak utahaná. Převleču se a zapadnu do postele. Jsem naprosto vyřízená…

Ještě se zalepenýma očima šmátrám po vypínači na lampičce a rozsvítím si. Někdo prstem mačká neustále na domovní zvonek. Merde… Hodím na sebe svůj krátký župan, který mi v podstatě zahaluje, no, skoro nic. Zasměju se a ještě omámená spánkem vylezu z pokoje. Díky Bohu, že má Agnes pokoj úplně nahoře. Tam je zvonek sotva slyšitelný, takže to Agnes aspoň nevyruší ze spánku. To se ale někdo má. Snad to není zloděj nebo někdo, kdo není zvaný. Mrknu na displej u dveří. Billy zavedl kameru k hlavním dveřím, takže můžu vidět, kdo tam je. Ten někdo je Shannon! Ach bože, co tu dělá? Opírá se hlavou o dřevěný trám a znovu začne mačkat zvonek. Jak, do háje, zjistil, kde bydlím? Odemknu a rozrazím dveře.

„Ahooooooooooj!“ zvolá a rozesměje se. Je snad opilý? Zamračím se. Nemám ráda, když někdo pije. Nemám to ráda.

„Co tady děláš? Je půl třetí ráno,“ řeknu naštvaně a i tak se tvářím. Zakroutí rameny a málem spadne na zem. Je opilý! Zachytí se sloupu a fascinovaně se na něj zadívá. Potom začne přejíždět rukou nahoru a dolů. Usmívá se. Kroutím nevěřícně hlavou. Tohle je dospělý chlap. 

„Au!“ vyjekne. Super, zadřel si třísku. Zvednu oči v sloup. Je jako malé dítě. To si snad dělá srandu, ne?

„Ty jsi pil?“ ptám se, i když je na první pohled jasné, že si něco vypil.

„Neee. Jen jsem si dal jednu skleničku a pak další a další.“ Točí ukazováčkem dokola a pak jako hradbička z karety sjede na zem podél sloupu. Zvedne ke mně hlavu. „A najednou byla láhev prázdná." Rozchechtá se. Těžce si povzdechnu. A to má být chlap, který mě ještě před pár hodinami těžce vzrušoval. Pomůžu mu na nohy. Překvapivě není namol, když se udrží na nohách, ale pravděpodobně se mu točí hlava. Panečku, to bude ráno kocovina. Nějak se ho snažím tiše nasměrovat do naší kuchyně. Přinutím ho posadit se na barovou stoličku. Mlčí a rozhlíží se po kuchyni. Vytáhnu ze skříňky lékárničku.

„Řekni mi, kde ses tu vzal, a jen mi, prosím tě, neříkej, že jsi řídil,“ zajímám se a na světle se mu pokouším vytáhnout malou pinzetou třísku.

„Jel jsem… taxíkem.“ Silně polkne, ale pak se narovná a zmlkne. Dívá se na mě a ani necekne. Díky Bohu!

„Fajn,“ odseknu a věnuju se malé rance. Když mu pinzetou zajedu trošku do ruky, tak bolestivě sykne. Ten toho moc nevydrží. Nebo to na mě jenom hraje. Incroyable…  „Proč ses opil? Je to kvůli mně?“ Když se dívám, jak se snaží vymluvit, tak mi to nedá prostě. „Prosím, pravdu,“ předběhnu ho. Takže není až tak opilý, jak se zdá. Nechám ho topit se v myšlenkách, zatímco mu vytáhnu třísku. Vítězoslavně se usměju. Natáhnu se po vatovém tamponku a nechám si na něj nakapat dezinfekci. Jsem opatrná. Ani na vteřinu ze mě nespustí oči.

„Chceš vědět, proč jsem se opil?“ zeptá se mě teď už nahlas. Hlasitě škytne. Znovu zvedám oči v sloup, ale ano, chci to vědět. Chci vědět, proč se choval tak divně. Přikývnu a posadím se na vedlejší stoličku. Hned vedle.

„To, co ti chci říct, že jsem si potřeboval vyčistit hlavu, ale trošku jsem to přehnal.“ Cože? Co to žvatlá? Asi jsi taky opilá… Takže se opil kvůli něčemu? Konkrétně kvůli mně?

„Počkej. Nějak to nechápu. Mluv srozumitelně.“ Sjedu ho pohledem, aby mě víc nenapínal.

„Claire, já, já...“ zakoktává se a já si právě uvědomuju, že to nechci slyšet. Nechci to slyšet zrovna teď. Ne v tuto chvíli. Zacpu mu pusu rukou.

„Neříkej to. Nechci to slyšet!“ zakřičím najednou. Pozvedne polekaně obočí. Je jako vystrašený malý medvídek. „Ještě je moc brzo,“ dodám a stoupnu si. Omotám mu ruce kolem krku a pohladím ho po tváři. Oči se mu lesknou, jak na mě fascinovaně zírá. Musím se usmát. Je to až komické.

Obejme mě kolem pasu a hlavu si opře o mé břicho. A stisk nepovoluje. Doufám, že si uvědomuje, že by mě mohl rozmačkat. Na to má síly dost. 

„Promiň,“ pípne vyděšeně a mačká si mě ještě víc k sobě. Nevím, jak bych reagovala na to, že mi chce říct to slovo na m, ale vím, že by mi to určitě řekl. Pokud bych ho nechala. Přejedu mu rukou po vlasech, tak jak mě máma hladila, než se to všechno pokazilo.

„To je dobrý,“ polknu těžce. Pustí mě a nadechne se. Narovná se a sleze ze židle. Mírně se zapotácí. Nad hlavou mi visí otazníky. „Co to, sakra, děláš?“ ptám se ho a měla bych svůj jazyk trošku krotit.

„Potřebuju kafe,“ řekne mi a zamíří ke kávovaru. V tom mu okamžitě zabráním.

„Ty se potřebuješ jedině vyspat.“ Nelíbí se mu to. Bručí a mračí se. Zakoulím očima. Vážně jako malý dítě. Ale takoví opilí jedinci bývají. Nakonec ho donutím přeci se jen dostat do postele, aniž by neprobudil půlku ulice. Svalí se do mojí postele a bez jediného slova ihned usne. Jako malé mimino. Promasíruju si spánky. Na tohle nemám nervy. Chvíli koukám, jak klidně spí, ale už i mně se zavírají oči. Zkontroluju displej budíku a zjistím, že je půl čtvrté ráno. Klidně si lehnu vedle něj na neobsazenou část mé postele a okamžitě usínám…

_________________________________________________

Děkujuuu srašně moc, tak jako v každém díle se opět opakuju, už to

musí být srašně otravné -_- :D Příští týden se těšte na nový díl, bude tam tak trošku

romantiky, tak se uvidíme, a strašně moc vám děkuju! Jste moje zlatíčka! ♥

Autor: Pavluss, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lessons of French 9. kapitola: