Lezou mi na mozek a to doslova - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Všimli si mě a jeden zakřičel:
„Masóóóó!!" Jedním plynulým pohybem jsem nabila a zamířila. Začali se ke mě hrnout a já jsem je jednoho po druhém sestřelovala. Přistihla jsem se, jak couvám. Dost rychle couvám. Těla padala k zemi a tím pádem zdržovala ostatní mrtvoly, ale i tak jsem je nestíhala všechny sestřelovat.

20.05.2012 (12:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 537×

Projížděla jsem kolem Národního technického muzea a vzpomínala. Vzpomínala na mého prvního kluka. Honza Jáchym. Bylo mi šestnáct a on byl takový ten frajírek, po kterém vzdychala každá holka. Rozešla jsem se s ním poté, co mi zemřeli rodiče. Nebyl mi absolutně žádnou oporou. Před dvěma rokama jsem ho zabila. Stal se z něj zombie a byl ve špatný čas na špatném místě. Dostal dvě do čela, ale mně ho nebylo líto. Zombíků mi nikdy nebylo a nebude líto, protože jsou to bestie největšího kalibru. Zabíjejí a surově požírají lidská těla. Přesně tak, jak mi před mýma očima zaživa sežrali celou rodinu. Bylo mi patnáct a za celých těch pět let jsem nezapomněla... Nikdy nezapomenu.

Projela jsem Bubeneč, Dejvice, Vokovice a najela na Pražský okruh. Mířila jsem do Knovíze. Mírná invaze „punkových zombie". Nevím, kdo ten pojem vymyslel, ale je to výstižné. Bylo jich jen pár, ale rychle se šíří a složitě zabíjejí. Musí se upálit.

Zaparkovala jsem vedle supermarketu, ve kterém se údajně (Zoomie občas blbne) vyskytují zombie. Ze zadní sedačky jsem vzala AK-47... Klasika. Vystoupila jsem a hned před autem jsem sejmula jednu holku? Nebo kluka? Nevím. Vzala jsem ji za ruku a dotáhla do supermarketu. Chtěla jsem mít všechna omráčená těla pohromadě, abych je mohla zapálit. Supermarket byla nejbližší budova u hřbitova. Prošla jsem jednotlivé regály. Nikde nic... Vešla jsem do skladu a tam se to spustila. Velká hala byla plná zombie. Rychlých, dravých zombie. Bylo jich mnohem, mnohem víc, než jsem počítala a byli rychlejší, než jsem počítala. Všimli si mě a jeden zakřičel:

„Masóóóó!!" Jedním plynulým pohybem jsem nabila a zamířila. Začali se ke mě hrnout a já jsem je jednoho po druhém sestřelovala. Přistihla jsem se, jak couvám. Dost rychle couvám. Těla padala k zemi a tím pádem zdržovala ostatní mrtvoly, ale i tak jsem je nestíhala všechny sestřelovat.

„Co se to děje?!" vykřikla jsem, ale už předem věděla, že mi nikdo neodpoví. Něco se dělo. Na planetě Zemi se dělo něco, co už jedna agentka nezvládne. Byla jsem si jistá, že potřebuji učence, pomoc. Ve všech zemích byl jeden agent na regulaci a v posledních dobách se mi čím dál víc dostávaly informace, že Zombie přibývá. Tentokrát jsem to zvládla. Zapalovač chytil a já ho hodila na hromadu těl. Z kapsy jsem vytáhla Zoomie a než se zapnula, opustila jsem supermarket. Od teď je to práce hasičů. Musím pracovat v naprostém utajení. Hned jak se rozsvítila obrazovka, upadla jsem do šoku. Asi pět velkých, rudých skvrn jen na území ČR. Chvíli jsem jen stála a váhala, co mám dělat. Potom jsem nasedla do Audiny, nastartovala a vyrazila na centrálu. Velice, velice rychle. Obvykle mi cesta trvala půl hodiny, nyní deset minut. Audinu jsem zaparkovala doprostřed parkoviště, nedbaje na ohraničení a vběhla do budovy.

„Potřebuju mluvit s nejvyšším ředitelem, který se tu nachází!" Téměř jsem vykřikla na sekretářku. Ta nadskočila, ale bezeslov mi podala kartu od výtahu. Vběhla jsem do něj, na čip přiložila kartu a zmáčkla tlačítko 12. Výtah byl rychlý.

„Nastala invaze! Potřebuji minimálně učence, jestli ne armádu. Něco se děje. Musíme o tom informovat postižené oblasti. Už to nemůžeme tajit, lidé jsou v neskutečném nebezpečí. Do jednoho!" Nervózně jsem přecházela po kanceláři.

„Dostanete dva nadané učence a nejlepší výbavu. Víc ne," řekl Radim. On je tak hrozně, hrozně tvrdohlavý!

„Ale Radime, pochopte to! Nastává zkáza, nebezpečí, podsvětí se zlobí. nevím, proč a nevím, co bude následovat, ale vím, že to nebude jednoduché."

„Dobře, tři učence. Hned ti je pošlu do tvé kanceláře. Dále pro každého z vás auto a možná... Možná! Informuji starosty velkých měst. Ti by museli držet přísahu dosavadní mlčenlivosti, ale nic nezaručuji," řekl. Já kývla a opustila místnost.

Kancelář jsem měla hned vedle. Nebylo času na zbyt. Hned jsem zapnula notebook a napsala všem, co mají výcvik a ochotu riskovat život za záchranu... Zatím státu. Bylo jich všehovšudy pět, ale nebylo jisté, že do toho půjdou všichni. Nějácí učenci mi pomohou minimálně. Potřebuji profesionály a potřebuji vědět, co se děje. Profesionálové to jsou, opravdu. Jsou to mí kolegové, jen se nedostali tak vysoko, jako já.

Viola, Žofie, Leoš, Vít a Bořek. Dva manželské páry (Viola+Vít, Žofie+Bořek) a jeden osamělý lovec zombie. Vlastně mi pomáhají průběžně. Občas si zajdou na lov zombie, ale teď je potřebuji akutně. Akutně! Tak jsem uzavřela mail a odeslala. Čekání na odpověď jsem strávila hledáním možných příčin v knihách a na internetu. Nic, absolutně nic. Lidé zombie berou jako pověru a nějáké dívčí povídky nejsou založeny na pravdě (jak které, ale na to moc spoléhat nemohu). Ozvalo se cinknutí a na obrazovce notebooku bliklo: Máte jeden nepřečtený e-mail! Rychle jsem si sedla na židli a rozklikla e-mail.

Ahoj Vaisová,

Vím, že se něco děje, také to vnímám. Rozhodně ti pomohu. Jsem u vás na centrále do hodiny. Beru zbraně i Víťu. :)

Viola

Usmála jsem se a znovu se vrátila ke knihám. Asi bych měla pobíjet zombie, ale základ je zjistit, jakým způsobem se mohou tolik šířit a vytvořit si tým. Bylo kolem osmé večer a zombie nejen, že se probouzejí v hrobech, ale už z nich i vylézají...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování