OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lezou mi na mozek a to doslova - 5. kapitola

26.05.2012 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 850×

„Podsvětí se otevírá, to jsou slova nejvyšší agentky oddělení pro paranormální jevy, která v současnosti hýbe Českou republikou. Nemrtví zamořili republiku, ale naši nejlepší agenti je vymítají. Doufejme, že se jim to podaří. Důrazně vás prosíme, abyste neopouštěli své obydlí. Kdokoliv má příslušný vojenský, nebo policejní výcvik, ať se dostaví na centrálu oddělení pro paranormální jevy v Praze!“ hlásila mladičká moderátorka. Do centrály se nám už přihlásilo přes tisíc vycvičených lidí a devadesát procent dostalo odznak a výzbroj. Dnes večer by měli začít z hrobů vylézat silnější monstra.

Seděla jsem v obývacím pokoji a z okna pozorovala obrovský mrak nad světem. Popíjela jsem horkou čokoládu a přemýšlela, jestli jsem normální. Většina lidí by plakala, třásla se, vymýšlela, jak se zabít a já přemýšlím, jakou zbraň si vezmu na vymítání. Dohoda zní, že já a ti silnější půjdeme do nových, dosud nepoznaných druhů a ostatní budou trajdat po hřbitovech. Mailovou schránku mi plnily e-maily. Pročítala jsem notes a zjistila, že v pátém stupni již budou vylézat z hrobů i ve dne. V osmém stupni prý povstane jistý Pán zla. Najednou zacinkala Zoomie. Bylo to zvláštní, všichni mrtví se přesunuli na jedno místo, do Klatov. Všichni, do jednoho… Čtvrtý stupeň, tak rychle…

„Ale Radime, já tu nechci žádnýho frajera z Ameriky!“

„Budeš ho tu mít, budeš ho mít jako parťáka! Je výbornej, v boji! Má jisté… schopnosti. Jako ty!“

„Ale já svoje schopnosti nepoužívám! Svoje druhé já jsem zavrhla! Nechci ho používat a nechci být s někým, kdo ho používá!“
„Ale on ho používá jen v důležitém boji. Potřebuješ ho! Potřebujeme ho! Za půl hodiny tu bude!“ 

Vyběhla jsem z Radimovy kanceláře. Za chvíli měl nastat pátý stupeň, tedy trvalé ohrožení. Chápala jsem Radima, ale prostě jsem nechtěla být po boku nějakýho kokota z Ameriky! Většina agentů se zalekla a zamkli se v kumbálu… Ale proč Američan?!? Nějakej nabušenej frajírek! Mathew, ty vole! Mathew Smith! Těžce jsem dosedla na židli a začala mlátit hlavou do stolu. Hlavou mi znělo: „Mathew Smith, Mathew Smith, Mathew Smith…!“ Hlavou jsem mlátila stále intenzivněji. 

„Mathew Smith…“ ozvalo se trochu reálněji, potom jsem uslyšela tichý smích. Zvedla jsem prudce hlavu a opatrně otevřela oči. Rozzářený americký ksicht, vypasované triko, dokonale obepínající jeho svaly a za opaskem glock.

„Evelína Eleonora Amálie Vaisová,“ řekla jsem a podala mu ruku. Potom jsem pokynula levačkou k židli u stolu. Posadil se a na stůl mi položil svůj spis.

„Ó, plukovník. Ovšem v Americe, v ČR jste pouhý nadpraporčík. Nic proti vám,“ řekla jsem a na tváři vytvořila umělý úsměv. Stejně uměle mi ho opětoval.

„A vaše hodnost?“ V jeho angličtině byl jasně slyšet americký přízvuk.

„Major,“ řekla jsem a pohledem se vrátila ke spisu. Dvacet pět let, svobodný, bezdětný… klasika.

„Nebolí vás hlava?“ zeptal se samozřejmě zcela mimochodem.

„Víte, že docela jo…“

„Hm… Nevyplácí se jí mlátit do stolu.“

„To při představě, že mi sedíte v kanceláři,“ řekla jsem samozřejmě s dokonalým úsměvem. Jak bych se na něj mohla neusmívat? Vrrr! V očích se mi zableskl oheň, ale on dělal, že si ničeho nevšiml.

„Mám vám říkat Mathew, nebo pane Smith?“

„Mathew. A já vám?“

„Buď Vaisová, nebo Eleonora,“ řekla jsem a zaklapla Američanův spis.

„Dobře, jdeme. Ubytujete se v mém domě, ve vlastní bytové jednotce. Máte zbraň?“

„Mám glock a AK-47.“

„Možná nebudete tak marnej, AK-47 je dobrá,“ řekla jsem a vstala.

„Budeme pracovat už dnes?“ zeptal se.

„Budeme pracovat pořád, tedy alespoň od nastání pátého stádia,“ řekla jsem a opustila kancelář. Dohnal mě až na chodbě.

„Co proti mně máte?“ zašeptal mi do ucha.

„Dodržujte moje pravidlo: Odstup minimálně patnáct centimetrů od těla,“ řekla jsem a odstrčila jeho hlavu od mého ucha. Zamračil se a následoval mě.

„Nasedejte,“ řekla jsem a usedla na sedadlo řidiče.

„Nemám vlastní auto?“ zeptal se překvapeně.

„Nejste major, nemáte auto.“

To už jsem startovala.

„No nic, budu si muset nějaké sehnat,“ ozvalo se napravo ode mě.

„Nevím kde, ale klidně. Jo a odpověď na vaši otázku: Nemám ráda žádné frajírky, co vlastně nic neumí, jenom si na to hrají. Jo a nemám ráda Američany.“

„Víte, co je na této republice nejlepší?“ zeptal se a jeho obličej rozzářil široký úsměv.

„Nevím.“

„Že vás tu nezavřou za sexuální obtěžování.“

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lezou mi na mozek a to doslova - 5. kapitola :