Lezou mi na mozek a to doslova - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Eleonor, zažila jsi to už někdy? To, co se děje?"
„Ne… nikdy v životě… Za padesát minut začne pátý stupeň. Stav, kdy jsou zombie vzhůru pořád. Dobré je, že se z neznámého důvodu přemístili do Klatov. Do centra Klatov."
„Co si bereš za vybavení?" zeptal se a také začal večeřet.
„AK-47, nože, glock a zoomie. Identifikátor…“
„Já vím, co je to zoomie."

28.05.2012 (10:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 692×

„Tak, tady mám ložnici já a naproti ty. Máš tam i koupelnu a záchod. Co se týče auta, tak máš v garáži stříbrnou Audinu, já mám černou," řekla jsem a hodila mu klíče. Znovu se nechutně široce usmál a zalezl do pokoje. Já jsem se také přemístila do ložnice a sundala si triko. Když jsem štrachala ve skříni, tak do pokoje vrazil Američan.

„Hej, já se převlíkám!" To už zmizel.

„Promiňte, já to nevěděl," omlouval se zpoza dveří.

„Co chcete?"

„Tykat si."

„Okay. Ještě něco?"

„Jsi vdaná?"

„Ne, svobodná. A takovýhle blbý otázky zcela od tématu si nech pro jinou."

„Dobře."

Štval mě, ale tykat jsme si mohli. Když už jsem byla oblečená, seběhla jsem do kuchyně.

„Oh… Tak to je masakr… On je teplej?" tiše jsem poznamenala, když jsem uviděla Američana, jak dělá večeři.

„Ahoj," řekl a na stůl položil talíř. Byl vysoký a měl svaly, ne morbidní, ale svaly měl. Byl to takový hezoun, ale pravda… Frajírek moc nebyl. Radši jsem se zakoukala do jídla.

„Chováš se, jako bych byla tvoje žena. Nezapomínej, že nemám ráda Američany a že za hodinu jdeme makat," řekla jsem.

„Neboj, nechci tě požádat o ruku." Usmál se a já jsem se na chvíli zakoukala. Naštěstí jsem stihla ucuknout pohledem, než si toho všiml.

„Radim říkal, že jsi… že máš nějakou schopnost," načnula jsem téma a nabodla rajče.

„Jo, jsem jinej. Však uvidíš, tedy… Doufám, že neuvidíš. Používám to jen v boji. V náročném boji. A ty?"

„Já to nepoužívám vůbec."

„Eleonor, zažila jsi to už někdy? To, co se děje?"

„Ne… nikdy v životě… Za padesát minut začne pátý stupeň. Stav, kdy jsou zombie vzhůru pořád. Dobré je, že se z neznámého důvodu přemístili do Klatov. Do centra Klatov."

„Co si bereš za vybavení?" zeptal se a také začal večeřet.

„AK-47, nože, glock a zoomie. Identifikátor…“

„Já vím, co je to zoomie."

„Dobře… Víš, já nejsem týmový hráč. Nemám ráda, když se mi kdokoliv plete do práce. Teď potřebuji zjistit, proč se to děje a potom to zlikvidovat, ale ber na vědomí, že já jsem tu šéf!" řekla jsem a nabodla poslední těstovinu.

„Já také nejsem týmový hráč…“

„A doufám, že jsi pochopil, že od vaření těstovin tu nejsme, i když uznávám, že se ti povedly."

„Okay… Jdu se osprchovat," řekl a odešel. Konečně jsem se mohla na večeři soustředit. Předtím většinu pozornosti magneticky přitahoval Američan u kuchyňského pultu.

„Mňam… losos," libovala jsem si a vidličkou uždibovala kousky růžovoučkého masa.

„Chutná?" ozvalo se se smíchem za mými zády.

„Chutná…“ Hrozně mě štvalo, jak se pořád usmívá jako debil a nic nebere vážně.

„Až mi třikrát zachráníš život, můžeš se v tomhle domě usmívat," řekla jsem kamenně a doufala, že to pochopí. Pochopil, odešel a mlčel. Vyhrnula jsem si rukáv a mrkla na hodinky. Deset minut zašeptala jsem a ucítila tu známou bolest na hrudi. Strach. Čtvrtý stupeň nebyl žádný med, ale v pátém už se odvážím do Klatov snad jen já. Všude venku je tma, mlha a ozývají se hromy.

„Mathew, musíme zjistit, co je příčina tohohle masakru. A to i za cenu, že bych měla chcípnout…“

***

„Za tebou!" vykřikl Mathew a bez váhání mi kulka z jeho glocku proletěla centimetr od obličeje.

„Díky," řekla jsem a hluboce polkla. Mathew byl úplně jiný, takový vážný a dospělejší. Byl jak socha. Nenašla jsem jediný náznak úsměvu na jeho dokonalé tváři. Prošli jsme centrem Klatov. Zatím jsme potkali jen klasické zombie, ale nyní jsme zastavili a já zalapala po dechu. Obrovská postava, nejspíše mužská, stojící uprostřed parku s velkou knihou v ruce. Opakoval kletby a zpod jeho kabátu se nořili nekromantičtí zombie. To byla asi jedna z nejhorších variant - tedy, v tu chvíli jsem si myslela, že je to jedna z nejhorších variant. Nekromantické můžeme zbraněmi jen omráčit a zničíme je jen odvoláním kletby. Na to ovšem potřebujeme tu knihu, co drží v rukou pětimetrový humusák. Neváhala jsem a střílela. Oba jsme stříleli. Najednou se ozvala ohlušující rána, nekromantičtí zombie padli omráčení k zemi.

„Mathew?" zašeptala jsem a nevěřícně koukala na Američana.

„Oh, shit…“ poznamenala jsem nakonec a nevěděla, jestli si za něj mám stoupnout nebo couvat. Potom mi to došlo.

„Asi bych měla rozproudit živel. No co, alespoň se trochu pobavím…“ zkonstatovala jsem a postavila se vedle Američana. Trvalo mi asi pět vteřin, než jsem se proměnila. To už se posbírali nekromantičtí zombie a muž, který byl teď stejně vysoký jako my, zvedl hlavu od knihy. Nekromantických přestalo přibývat. Neměla jsem strach, ale cosi ve mně mi říkalo, že i přes to, že jsem přeměněná a jsem připravena plně využít svých schopností, ten chlápek je asi přece jenom silnější. Říkalo mi to asi to, že se smál. Normálně se smál, vůbec se nebál, a to jsme byli hmotně v přesile. Nekromantičtí se však zalekli naší výšky a hrozivého vzhledu a spolu s malým zbytkem pudu sebezáchovy začali ustupovat. Muže to nezneklidňovalo, k tomuto boji je evidentně nepotřeboval.

Mírně jsem zaváhala, ale potom jsem se rozhodla ukázat své schopnosti. Luskla jsem prstem a zákrutem ruky utvořila nad mojí hlavou obrovskou ohnivou kouli. Druhou rukou jsem udělala to samé, ale nad ohnivou koulí se vytvořilo malé vzdušné tornádo. Potom jsem tyto dva segmenty spojila a poslala směrem k chlapíkovi. Ohnivé tornádo prskalo kousky lávy, ale mně a Američanovi se naštěstí vyhýbaly. Tornádo silně narazilo na chlapíka, ale s tím to nic neudělalo, vůbec nic… Jen si pomalým pohybem smetl prach ze saka a já věděla, že je zle. Ovšem také jsem věděla, že umím další věci a Američan také. I přesto jsem pochybovala.

„Co budeme dělat?" zašeptala jsem nelidsky chraplavým hlasem.

„Bojovat," řekl a jeho klid mě děsil.

„Tak jo…“ Udělala jsem bleskovými pohyby několik dalších tornád a i přes pocit, že to nepomůže, jsem je vyslala. Potom jsem sledovala Američana. Došlo mi to. Já jsem vzduch a oheň, on je voda a země… Jsme čtyři živly…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování