OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Li Shane - Prolog + 1. kapitola



Li Shane - Prolog + 1. kapitolaLi Shane, je starodávná kletba, která držela Thomase po celá staletí uvězněného uvnitř času...
17ti letá Tereza Roseová dává přednost spíš klučičí společnosti, i když jen jako jejich kamarádka. Uzavřela sázku, prohrála... A to jí změnilo celý život.
Nejdřív to vypadalo jako hloupá noční hra, ze které se později vyklubalo něco jako noční můra.
Thomas Redcliffe byl uvězněný kletbou několik set let, než ji ona zlomila. Několik sotletí, to je dlouhý čas.
A teď je to ten její, který začně odtikávat.

Moje úplně první povídka. Je na téma Fantasy, ale není inspirovaná žádnou knihou, takže si nědělejte starosti, že by něco nešlo pochopit. Nevím, jestli tu už bylo něco podobného, ale přesto doufám, že mojí povídce dáte šanci.

Pěkné čtení přeje KatyH

EDIT: Článek neprošel korekcí!


Prolog

(Tereza)

 

Seděla jsem venku na zahradě a v prstech otáčela zvadlou růží. Ještě před hodinou byla krásná a voňavá, rudá jako krev, ale když jsem ji utrhla - zvadla, umřela...

 

Když jsem byla malá, často o mě tvrdili, že jsem zvláštní. S tou divnou Roseovic holkou, se žádná dívenka v okolí nechtěla kamarádit. Nevadilo mi to. Vždycky jsem trávila čas raději s klukama, které moje podivnost nijak neodrazovala... A je jedno, jestli mi bylo sedm nebo sedmnáct.

Možná za to molo moje přáteství s klukama, možná to už bylo ve mně... Ale už jako malinká hočička jsem milovala strašidelné příběhy. Ráda jsem se nechávala strašit hrůznými historkami o vlkodlacích, upírech, strašidlech a oživlých mrtvolách. Nikdy jsem nemívala zlé sny, protože všechny pohádky končily dobře. Maminka se bála, že se v noci budu s hrůzou budit, ale já jsem se vždycky šťastně vyděšená ukládala ke spánku a ani jsem nemukla. Nechávala jsem si zdát o šťastných koncích.

A v tom je právě ten rozdíl, mezi realitou a pohádkou.

V pohádce hlavní hrdina dělá chyb kolik chce, nezodpovědně se vrhá do dobrodružství a jakkoliv je to nebezpečné, nakonec vždycky ze všeho vyjde jako vítěz. V pohádkách pokaždé dobro zvítězí.

Oproti tomu ve skutečnosti... Člověk za své chyby musí platit. Když vyjde ven na ulici a nedá si pozor, srazí ho auto, když někdo zapomene vypnout sporák, dům shoří...

Když v pohádce vloží hrdina důvěru v nesprávné lidi, nakonec se vždycky objeví nějaký zachránce na bílém koni. V realitě - pokud máte štěstí a najdou vaše tělo - se objeví tak nanejvíš černý pohřebák a parádní funus.

Na rozdíl od pohádek totiž v životě nemusí nutně zvítězit dobro. Na rozdíl od pohádek totiž hlavní hrdinové umírají, mají problémy, neštěstí... A žádní princové, kteří za vás vyřeší všechny problémy se neobjevují.

Hrdinové v realitě platí za své chyby. Vsadí se, prohrají a musí za to pykat. A to je přesně můj případ.

 

hodiny.jpg

 

Trailer k povídce:

 

Je to můj první, nezabijte mě za to provedení...

 

hodiny.jpg

 

1. kapitola

Muzeum Redcliffe’s History

 

„Jooo! Pět : jedna! Pět : jedna! Vyhráli jsme, joooo!" Přitlačila jsem si dlaně na uši a poraženě se svezla zpátky do křesla. Prohráli jsme - já jsem prohrála. Chelsea : Barcelona - pět : jedna.

„Terezko," zašeptal mi někdo do ucha a stáhl z něj mou ruku. „Sázka je sázka," mumlal potěšeně.

„Jsme v řiti, Tess," zamumlal Colin a svezl se vedle mě.

Tak od začátku...

Před pár dny jsem se nechala přemluvit, abych s klukama uzavřela sázku. Nikdy mě nanapadlo, že toho budu později tolik litovat.

Před několika dny jsme uzavřeli něco jako dohodu. Pokud fodbalový tým, na který jsem vsadila já a Colin vyhraje, můžu po těch zbylých požadovat jakýkoli trest. Jenomže jestli můj tým prohraje - což se právě teď stalo - výherci nám můžou provést to samé.

Neuzavírali jsme podobnou dohodu poprvé. Patřilo to k našemu fotbalovému rituálu. Pravidelně jsme se vsázeli a prohrávali. Vítězové potom vymýšleli dětinské tresty pro ubožáky, kteří už to štěstí neměli. Jednou vyhraje on, po druhé zase někdo jiný. Tentokrát to byli Alan, Peter, Michael a Hank a mě nezbívalo nic jiného, než čekat na verdikt.

„Tak, copak to bude?" tlemil se od ucha k uchu Michael a dělal, jakože nad tím vážně přemýšlí. Trošičku mě zasvrběla ruka, když jsem měla nutkání seznámit svůj levý hák s jeho obličejem po tom, co něco vymyslí.

Ale upřímně - je lepší být s klukama, i když občas - skoro pořád - mývají idiotské nápady. Tady se člověk nemusí přetvařovat, malovat, předstírat, že je někdo jiný... Kluci jsou přímí, nemají rádi lsti a drby, jako některé holky.

To byl ten důvod, proč jsem vždycky dávala přednost jejich společnosti. Ne, že bych je chtěla balit. Mám dost rozumu na to, abych věděla, že hubená holka s červenou hlavou, bude sotva koho přitahovat. Brali mě jako kamaráda a já jsem jim za to byla vděčná. Prostě jsem byla další kluk do party. Kluk s prsama.

„Coline, mám pro vás s Tess něco jedinečného. Co byste vy dvě hrdličky řekli romanticky strávenýmu večeru?" nadhodil nadšeně Peter. Zaúpěla jsem. Od těch čtyř se něco podobného dalo čekat.

„Drž hubu, Péťo. Není teplej, ne? Se mnou na žádnou romantiku nepůjde," zavrčela jsem a vyvolala tím záchvat smíchu. Z kdo ví jakého důvodu mě těch pět exotů považovalo za krásku. Měli opravdu hodně divný žebříček hodnot. Po té sexy encyklopedii s kozama, jménem Daniela, se totiž ani neotočili. A to za ní zíral každý kluk v okruhu jednoho kilometru.

„Já jsem heterosexuál. Proto bych šel přece s tebou, ne?" namítl nechápavě Colin. Pro toho je každého vtipu škoda, stejně to nikdy nepochopí.

Aby bylo jasné, u nás v ročníku jsou hned dvě chodící encyklopedie. Jednou z nich je Daniela. Když někdo potřebuje pomoct, ona je první, na koho se obrací. A to nejen kvůli jejímu výstřihu. Byla jsem si jistá, že by ji Colin Dawlish hravě strčil do kapsy. Problém byl v tom, že tento kluk byl možná pěkný a chytrý, ale měl nemožný sklon každého poučovat. Nemohli jste s ním normálně promluvit, aniž by vás alespoň jednou neopravil.

„Žádné rande. Vymyslete si nějakou stezku odvahy, jako minule" požádala jsem. Pořád lepší plahočit se kanálem podle fáborků - Michaelův nápad asi před měsícem - než sedět celý večer s Colinem, poslouchat jeho rozbor jednotlivých zákonů a nakonec mu poděkovat a dát pusu. Takhle totiž vypadá rande s Dawlishem - moje spolužačka to zažila.

„Vzpomínáte si na to muzeum Redcliff’s History?" zeptal se najednou Hank.

„Jasně," opáčila jsem zmateně. Na to ani nešlo zapomenout.

Asi před třemi měsíci dostali Hank s Colinem úžasný nápad. Rozhodli se, že našim otupělým mozečkům nesvědčí, když celý den vysedáváme a vymýšlíme voloviny a tak uspořádali exkurzi do mutea. Netřeba dodávat, že na příklad takový Hank vůbec žádný mozek nemá.

Muzeum Redcliff’s History byla stará špinavá budova porostlá tmavým břečťanem a měla jsem nepříjemné tušení, že jenom ten ji drží po hromadě. Každý volný kousek omítky byl počmáraný sprejery a v nejednom okně bylo rozbité sklo. Ani z dálky to nevypadalo jako muzeum, ale jako zřícenina.

Naši dva nadšenci, kteří se vždycky dokázali nadchnout pro všechno staré a tajemné, nás nakonec přece jen donutili, aby jsme zaplatili za lístky drahé jako kráva šli se podívat i dovnitř. Musela jsem přiznat, že uvnitř to vypadalo ještě žalostněji než z venku.

 

 

 

Lístky byly drahé jako prase a uvnitř to za moc nestálo. Všude jen táhl lezavý chlad a vlhko, nic příjemného. Podél stěn byly rozestavěné knihovny, ve kterých v nebylo nic víc, než staré listiny, písemnosti a kroniky psané nejrůznější hatmatilkou. Nemohly jste se jich ani dotknout, protože ten provlhlý staletý papír by se vám v prstech rozpadl. Jediné, co snad stálo za podívání, byla stará vyřezávaná truhla z ebenového dřeva, připomínající sarkofág. Stála u ní cedule jak vrata, že ji prý nikdy nikdo nedokázal otevřít a že ani rentgenové snímky neprozradily nic o jejím obsahu.

To bylo samozřejmě něco pro Hanka s Colinem. Dva pověrčivé blázny posedlé vším tajemným. U nich doma by člověk našel všechny sady od Sapkowskiho, Rowlingové, Flannagana, Tolkiena a co já vím, čeho ještě. Obvykle jsem je moc neposlouchala, když o tom mluvili. Znám jenom ty autory, kteří byly v povinné četbě na základce.

Jakmile ti dva objevili tajemný sarkofág, první, na co mysleli, bylo, jak ho otevřít. Červená cedule Nedotýkat se! jim byla naprosto ukradená.

Náš osobní génius Colin Dawlish tam asi po deseti minutách usilovného pátrání, objevil nějaké drážky. Podle něj přímo na prsty někoho drobnějšího. Okamžitě to chtěl prozkoumat, ale v té chvíli se na nás vyřítil správce, který všechno viděl na kameře. Myslela jsem, že ty dva magory zabiju. Místo toho, aby se slušně omluvily a zaplatily za porušení předpisů, museli se hádat, že objevili otevírání a že to je vzájmu vědy. Hlídač jim samozřejmě nevěřil ani slovo a ještě jsme kvůli nim platili pokutu jak Brno, i když za čárou stáli jenom ti dva idioti.

„A vzpomínáte si na tu rakvičku?" přerušil Michael moje vzpomínky.

„Sarkofág," opravil ho automaticky Colin alias Hermiona Grangerová.

„Jestli po nás chceš, abychom tam vlezli a otevřeli to, můžeš si, víš co," odsekla jsem. Byla jsem v prvním ročníku na policejní akademii a vážně nestojím o to, aby mě ze školy vyhodili kvůli jejich pitomým nápadům. A Colin by taky mohl mít rozum. Studuje tam stejně jako já.

„Byl jsem tam minulý týden na brigádě. Oni zkrachovali, byli jsme jejich poslední návštěvníci za Bůh ví jakou dobu. Ani ta Hankova a Colinova pokuta je neudržela nad vodou. Všechno jsem to musel vystěhovat za pár kaček, ale lepší než nic. Budou to dražit, aby pokryli dluh. Uvnitř zůstala jenom ta rakvička a pár těžkých skříní a knihoven. Ani ty kamery už tam nejsou, ty prodali jako první," vysvětloval zapáleně Michael.

 

hodiny.jpg

 

„Nemůžu uvěřit, že jste mě k tomu přemluvili!" zasyčela jsem o dva dni později. Stáli jsme u nás na zahradě, všichni v montérkách a napjatí jako gumy. Připadala jsem si jako třináctiletá puberťačka, která chce na někoho udělat dojem a tak se vkrade do prázdného nehlídaného domu. O půlnoci za úplňku.

„Už jenom tři čtvrtě hodiny a bude půlnoc," oznámil mi Alan. Zvedla jsem hlavu k ingoustově černému nebi. Kluci si pro náš trest vybrali úplňkovou noc, aby vylepšili atmosféru. Obloha myla plná těžkých černých mraků, zkrz které prosvítal měsíc v úplňku. Temné kopce na obzoru ještě dokreslovali ten pocit nebezpečí a tajemna.

Otřásla jsem se. Nikdy jsem nebyla pověrčivá, jsem realistka. Ale v podobných chvílích mívá každý člověk pocit, že se v těch dlouhých protáhlých stínech něco pohnulo, slyší zvuky, které neexistují a vyděšeně se otáči při každém zapraskání větvičky. Byla jsem na tom stejně. Srdce mi bilo jako splašené a při každém nežádoucím zvuku jsem se vyděšeně rozhlížela. Navenek jsem se možná tvářila jako drsňačka nejtěžšího kalibru, ale ve skutečnosti jsem přece jen holka. Jedinou útěchou mi bylo, že Colin byl stejně roztřesený jako já.

„Můžem?" zašeptal Hank. Patřilo k jejich povaze, že z toho trestu udělali něco jako velkolepou noční hru. Michael, jakožto budoucí producent a scénárista, se v podobných věcech vyžíval. Když jsem zrovna já nebyla ta oběť, bavila jsem se na vyděšených obličejích svých přátel, stejně jako ostatní. Nedělali jsme něco takového poprvé, i když nikdy jsme se nikam nevloupali. A nutno dodat, že z toho vloupání jsem neměla největší strach.

„Hanku, hlídej, ať nepodváděj," přikázal Michael. Přisoupil ke mně a Colinovi a spolu s Peterm nám zavázali oči a ruce spoutali za zády.

„Tak vyjdeme, ať to stihnem," přikázal Michaelův hlas a jeho paže mě pevně popadli. Opatrně jsem našlapovala, zatímco mě vedl a neustále mi do ucha šeptal uklidňující slova.

„Slyšel jsem, že v tom domě straší. Zavraždili tam prý mladou dívku a její duch teď bloudí prázdným domem. Je zlá... Posedne každého, kdo se o půlnoci opováží rušit její klid..." Snažila jsem se rozluštit za těmi povídačkami skrytý smysl. Povídal o holce, to znamená, že do toho zatáhli pár dalších lidí a někdo tam bude strašit. Možná se k nim přidala Eliška, ta byla pro každou podobnou srandu... A nebo nemají Michaelovi kecy s naším úkolem nic společného a jen mě chce vyděsit. Vždyť je to jedno.

„Terezko, je ti doufám jasné, co v takových rakvičkách je?" chechtal se tiše Michael. Otřásla jsem se. Nad takovými věcmi se mi zrovna teď nechtělo moc přemýšlet, někde se tam plíží -

„Mrtvola!" zařval najednou Michael a já jsem zaječela. Fuu! Nesmím si připouštět takové blbosti, ani nad tím přemýšlet...

„Ty jsi vůl, Michaeli. Víš jak jsem se lekla?" stěžovala jsem si a zhluboka dýchala. Jsem zralá na infarkt a lezu do prázdného domu plného těch idiotů v převlecívh a ještě možná skutečné mrtvoly.

„To byl účel, aby ses lekla. Někdy tě možná použiju do svého filmu. Vyděšená kráska v nesnázích..." chechtal se.

„Jediné tvoje štěstí je, že že mám svázané ruce, jinak bych si s tebou tu krásku vyřídila ručně stručně," odsekla jsem. I před policejní školou jsem se zabývala bojovým uměním. Dokázala bych složit dvakrát tak velkého chlapa, než jsem já. Jenomže problém je, když někomu strach zatemní mozek. Člověk se nedokáže soustředit, vzpomenout si na naučené hmaty a údery... Umět to je jedna věc, ta druhá je potom použití v praxi...

„Svaly ti nepomůžou, když se bojíš," ujistil mě Colin vedle mě, který náš rozhovor posouchal. To jsem věděla i bez něj. Strach je mrcha.

„Coline, co víš o té mrtvole v sarkofágu?" zeptala jsem se rádoby statečně, abych přerušila Michaelovi kecy.

„Pamatuju si, co psali na té ceduli," vzpomněl si Colin.

„Tak povídej, alespoň to bude mít tu správnou šťávu, až polezete dovnitř," pobídl ho vesele Hank. Byla ve mě malá dušička. Fakt tam musím? Najednou jsem strašně obdivovala Petera, který za minulého úplňku lezl do těch kanálů úplně sám jen s baterkou. Ještě že já jsem tam mohla ve dne.

„Takže..." začal Colin strašidelným hlaem. Jen ať si straší, leze tam se mnou a bude mít srdce v gatích ještě víc jak já...

„Před pár stovkami let, se tehdejšímu pánovi z Redcliffu narodila dvojčata. Žena mu zemřela při porodu a nikdo neměl ani tušení, které z dvojčat je prvorozené. Jednoho pojmenovali Alexander, po jeho otci a toho druhého Thomas. Jelikož nikdo nevěděl, který z nich je pravý násleník trůnu, přinutili o něj oba bratry soutěžit. Oba od nejútlejšího mládí studovali čarodějné vědy a umění boje. V den jejich třiadvacátých narozenin byli coby sokové postavení proti sobě -"

„To sis vymyslel," odtušila jsem posměšně. „I já bych mohla být kreativnější. A kde jsi proboha vzal ten slovník? Takhle normálně nemluvíš dokonce ani ty."

„Jen cituju to, co jsem si zapamatoval. Je to jen hloupá pověst, tak mi hned nenadávaj, jo? Ale jestli chceš, můžu mluvit normálně," naježil se, když jsem urazila jeho kreativitu.

„No tak pokračuj," zabručel Hank nevrle. Znělo to, jako by ho ta historka opravdu zajímala. Začala bych si zpívat, abych ten blábol nemusela poslouchat, ale nechtěla jsem vypadat jako nána, zpívat stejně neumím...

„Kde jsem to skončil? Jo... Postavili je proti sobě. Prý: Vůle boží měla ukázat pravdu. To jest... Který z nich vyhraje, je doopravdy prvorozený a má nárok na dědictví. Ten druhý má smůlu, no... Jo a dál... Hm. Ten Thomas vyhrával. Byly tam u toho psané bláboly tipu jaký to byl statečný a bezchybný maldík -" ironicky se zasmál. „A když Alexander pochopil, že jeho dokonalý bratříček vyhraje, nasral se a začaroval ho." Vyprskla jsem smíchy.

„Nasral se a začaroval ho, jo? To chci umět taky," pošklebovala jsemse.

„Bylo v tom něco víc," začal Colin uraženě. „Všechno to vyhrál Tom a nikdo nepochyboval, že on je následník. Nevím, co to bylo... knížata? No, tak když ho - korunovali asi ne, že? Prostě prohlašovali za vítěze, zamumlal ten Lexa nějaké kouzlo a všechno se začalo bortit. Bylo by je to asi pozabíjelo a Tomíka taky, ale prý byl stejně jako jeho bratr čaroděj, tak se proti tomu nějak ochránil, aby z něj nebyla sračka. Lexu nasralo, že svýho brášku nezabil, tak ho začaroval. Už přesně nevím jak, ale psali tam něco jako že ho proměnil v hodiny? Já už nevím... Ty hodiny pak zavřel do truhly a tu si pojistil, aby ji mohla otevřít jen žena. A pro jistotu nechaal povraždit všechny holky v okolí, debil. A to je asi konec, no..." uzavřel Colin a potom se odmlčel. Zřejmě mu došlo, že ten příběh neměl pointu.

„Nádherná pohádka. Michael má volné ruce, tak ti za mě zatleská. Prosím tě Coline, až nás příště budeš chtít nudit podobnou hovadinou, dej mi vědět do předu," požádala jsem ho rozmrzele.

„Terezko, třeba toho stoletýho prince vysvobodíš!" řehtal se Hank. Vykopla jsem nohou směrem, kterým se ozýval jeho hlas. Ke své smůle jsem ale minula a zratila balanc.

„Teď by se mi takový princ hodil," zavrčela jsem, když mě Michael tahal ze země. Stejně jako já byl toho názoru, že si to Colin celé vymyslel.

„Mohlo to být aspoň trochu strašidelnější, aby v tom byla nějaká pointa. Na zasranou pohádku s trapným koncem bych si mohl zajít za babičkou," bručel. Nic jsem neříkala. Buď si to Colin vymyslel, aby nešlo poznat, že si to nepamatuje, nebo si to vymysleli ti, kteří tu pověst psali. Jedno nebo druhé - blábol nad blábol. N8sledovala jsem Michaela ještě přibližně padesát kroků, než se zastavil.

„Jste na místě!" ozvalo se před námi zasyčení a Michael mi strhl šátek z očí.

Rozkoukávala jem se. Díky tomu, že jsem měla až do teď oči zavřené, jsem v té tmě viděla a nemusela si na ni nijak přivykat. Ten někdo, kdo mluvil byl Peter a Alan. Teď nám oba pomáhali s rozvazováním.

„Ty dveře jsou zamčený," zahlásil podmračeně Alan. Otočila jsem se směrem, kterým ukazoval. Stará barabizna, která bývala muzem se za těch pár měsíců rozpadla snad ještě víc. Ve svitu úplňku vyhlížela obzvlášť děsivě. Nebyla jsem žádný strašpitel, ale když jsem si prohlížela to strašidelné, břečťanem porostlé stavení, které ve svitu měsíce slabě pableskovalo, dostala jsem strach. Tiše skřípalo a vrzalo a odněkud se zdvihl silný poryv větru. Roztřásla jsem se a se zimou to nemělo nic společného.

„To si ze mě děláš prdel," zamumlal Peter, který na svém iPhonu kontroloval čas. „Koukni se na to," sykl a strčil mi pod nos svítící displej.

„Dnes, 24. 8. 2 012, ve 24 : O8 zatmění měsíce. Tos tam napsal teď, ne?" nevěřila jsem svým očím. Tohle až moc zavánělo Sci-fi a Fantasy na to, abych tomu věřila.

„Je to na Googlu, protestoval Peter a znovu mi ukazoval displej, abych se o tom přesvědčila. Už jsem toho jejich idiotdkého strašení měla pok krk.

„Jste magoři. Jestli si myslíte, že mě tím vyděsíte, jste na omylu. Encyklopedie, jdeme. Chci to mít co nejdřív za sebou.," rozkázala jsem a vydala se k tomu domu s Colinem v závěsu.

„Ještě pět minut a bude půlnoc, běžte!" zahlásil se smíchem Michael a povolil nám vstup. Přes rameno jsem kývla a potom pomalu došla až k domu. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, Takhle zblízka to bylo docela strašidelné...

Jdeme na to!

Skusmo jsem zabrala za kliku a ta okamžitě povolila. Zvrzalo to tak, že mi vstávaly chlupy až na zadku, ale dveře se otevřely. Úlevně jsem se zasmála.

„Alane, já jsem si fakt myslela, že jsou zamčené," smála jsem se trošku křečovitě.

Celý kluci... Chtěli mi nahnat strach a tak tvrdili, že dveře nejdou otevřít, aby mě potom vyděsili. Alanova příští slova to jen potvrzovala. Když se kolem nás prohnal další náhlý poryv mrtvolně ledového větru, zakřičel:

„Terezo, Coline! Zdrhejte! Fakt byly zamklé, mě se to nelíbí! Mažem pryč," křičel vyděšeně o oktávu vyšším hlasem. Protočila jse oči. No jasně...

Ale v hloubi duše jsem si tím tak jistá nebyla. Co když...? Polkla jsem.

„Jdeme?" zeptala jsem se Colina. Můj hlas zněl mnohem vyděšeněji, než bych předpokládala.

„Mě se to taky nelíbí, Tess," zamumlal. Ani mě se to nelíbilo, tak jsem udělala to, co ještě nikdy v životě. Pevně jsem ho stiskla za ruku.

„Pokud to přežijeme, tak s tebou na to rande půjdu," slíbila jsem napůl ironicky a v duchu si přísahala, že když všechno dopadne, jak má, klidně ho i políbím. Vděčně se na mě usmál.

„Dík, jsi fakt kámoš," pronesl tu starou ohranou větu. Oplatila jsem mu úsměv. I když byl šprt, bedna, encyklopedie a co já vím, co ještě, měla jsem ho z naší party nejradši. Vždycky mě bral takovou, jaká jsem. Měl dar rozpoznat, jaký je člověk uvnitř, ne navenek.

„Tak jdem na to, zlato?" pokusila jsem se do toho dát co nejvíc sarkasmu, abych potlačila strach. Natáhla jsem nohu a překročila jsem práh.


Ahoj.

Ještě jednou bych chtěla dodat, že je to moje úplně první povídka, takže bych ráda znala váš názor na ni.

Moc prosím o komentáře, abych věděla, jestli má smysl ještě pokračovat.

hodiny.jpg

Vaše KatyH


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Li Shane - Prolog + 1. kapitola:

4.
Smazat | Upravit | 01.10.2012 [19:32]

Vypadá to zajímavě, takže se těším, až druhý díl admini zveřejní. :)

3. maky21 přispěvatel
01.10.2012 [18:36]

maky21No. Tak za prvé. Máš tam pár překlepů, který mě vždycky vytrhly z toho jinak úžasnýho děje. Vyprávíš naprosto bombasticky, nezadrháváš se a tak dále, což je něco, co bych chtěla umět Emoticon.
K ději: Perexem jsi už naznačila, co se stane, ale to nevadí, protože i když to víme, měla jsem pocit, jako by mi mráz lezl po zádech a zakusoval se do mozku, zatímco se mi před očima odehrává děj.
Pokud další kapitolu napíšeš brzy, snad na tuhle povídku nezapomenu a přečtu si jí Emoticon

2. annaliesen
01.10.2012 [16:49]

sem zvědavá jak se to bude pokračovat Emoticon Emoticon Emoticon

1. LiliDarknight webmaster
30.09.2012 [23:57]

LiliDarknight*Prepáč, trošku som ti musela upraviť perex, pretože bol až príliš dlhý.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!