OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in memories 3

08.07.2009 (15:35) • Arrui • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 969×

Zastavila jsem se.Moje zrychleně bijící srdce se mi snažilo prorvat si cestu z mé hrudi a zachránit život aspoň sobě,když já sem se začala smiřovat se svým osudem.Od úst mi nepravidelně odskakovali obláčky páry.Ze začátku jsem citíla nesnesitelný strach.Ale s každým jejich blížícím se krokem mě starch opouštěl, což sem naprosto nedokázalo pochopit.To už jsem opravdu tak moc ztracená existence, že se vůbec nebojím vlastní smrti ,která mě určitě a nevyhnutelně čeká?

„Copak to tu máme?“řekl ten předemnou ,jehož hlas byl naprosto odzbrojující.

„Takhle v noci,sama,to není moc bezpečné.“ozvalo se za mnou.Cítila jsem jak se mi tělem rozlévá zvláštní teplo.Smíření s realitou?napadlo mě.Ten za mnou hlasitě nasál vzduch do nosu a slastně vydechl.

Surově mě přirazili ke zdi.Jeden mi zlehka přejel nosem po krku a jemně zavrčel.To zvláštní teplo,které jsem cítila mi, začínalo vřít v žilách a začalo být celkem nepříjemné.

„Úplně se mi zbíhají sliny.“řekl a otevřel ústa jako nějaká šelma, co chce dát poslední smrtelný polibek své kořisti.Jeho ostré zuby se přibližovaly velice rychle, ale mě to připadalo jako věčnost.

Pak se to seběhlo tak rychle.To teplo ve mně mi dodalo takovou sílu,proudilo ze mě jako žhavá láva se sopky.Ani jsem neregistrovala ,co to vlastně dělám.Připadala jsem si jako divoké zvíře zmítané svými instinkty s jediným cílem:ZABÍT!Než jsem se nadála dívala jsem se na dvě hromádky načervenalého popeplu s nebezpečně žhnoucíma očima.

Probudilo mě ostré sluneční světlo.Zamžourala jsem a snažila si přivyknout na to neuvěřitelně ostré světlo.Jako lavina přišli vzpomínky na včerejší noc.Nemohla jsem jim uvěřit a jen jsem se zmateně snažila popadnout dech.Né,upíři neexistujou,ani nic podobného.To je vyloučené!Byl to určitě jen velice živý sen.Snažila jsem se přesvědčit samu sebe.Rozhlédla jsem se kolem sebe.Ležela jsem ve své posteli. Zvláštní.Vůbec si nepamatuji jak jsem se sem dostala.Asi jsem toho prostě s Torienem, při pomyšlení na něho sem pocítila zvláštní teplo,hodně vypili. Zpomínka na včerejší odpoledne a večer mi trochu pozvedla náladu.Myslím,že takovou náladu jsem za posledních hodně let ani neměla.Sama sobě jsem se musela zasmát.Zachvilku se stane ze mě -připomínající mrtvolu - zombie.Ha ha ha ha ha.

Jako každé ráno jsem se zvedla a šla do koupelny.Došlo mi to až při pohledu do zrcadla.První den co mě přestala pronásledovat ta příšerná noční můra nebo taky můžeme říct Minulost! To bylo první co mě překvapilo.Při podrobném zkoumání změn v mém oblečiji,musím podotknout, že jsem se při tom stále pitomně usmívala jako nějaká psychicky narušená osoba,ikdyž jsme určitě nebyli daleko od pravdy-další pitomej úsměv,ha ha-mě vyvedly z míry moje oči.Naklonila jsem se blíže k zrcadlu.Moje vždy čokoládové oči po tatínkovi-au,ozvala se má díry v hrudi-doplňovaly slabé nitky růžové. Růžové?Asi jsem vážně psychicky narušená osobnost.Měla bych vyhledat odbornou pomoc.Radši jsem to nechala plavat - připsala jsem to na vrub vodce - dala si rychlou sprchu a v županu šla do kuchyně.

Otevřela jsem ledničku.S povzdechem jsem ji zase zavřela.Zapomněla jsme nakoupit.Zase.Vůbec se mi do obchodu nechtělo.No nic.Převlékla jsem se.Obchod je jen kousek odsud,za rohem.Už jsem nad svou myslí vyhrávala 3:0 v přesvědčování,že se mi všechno jen zdálo.

S cinkotem jsem otevřela dveře do malého obchůdku.O pult u pokladny se opírala asi sedmdesátiletá paní se špatnou trvalou a pobožným naivním úsměvem se na mě podívala. Z jejího výrazu se dalo vyčíst že si čte jeden ze srdceryvných románů s happyendem a na čele jakoby měla napsáno : Milujte se a množte se. Líně jsem vzala do ruky nákupní košík a míjela regály se zdravou výživou. Za chvíli jsem měla vrchovatý košík. Teď nastala chvíle,kterou jsem od srdce nenáviděla.Přistoupil jsem k pokladně a začala vyskládávat věci na pul. Stará dáma se na mě podívala s milým úsměvem a oči se jí leskly slzami.Určitě sem ji vyrušila u nějaké dojímavé pasáže. „Dneska je krásný den, že?“snažila se navázat konverzaci. „Hmm...“broukla jsem a dělala,že mě velice zajímají ty noviny, pro které jsem rychle sáhla ,abych se vyhnula zdvořilé konverzaci.Aby neřekla přihodila jsem je také k nákupu.Zaplatila jsem a rychle se vydala zpět do bytu.V břiše mi zakručelo.Přemýšlela jsem,jak dlouho už jsem asi nejedla.Podle bolesti v břiše asi pěkně dlouho.

Vyskládala jsem nákup do ledničky. Zvedla jsme noviny,které mi spadli na zem. S jogurtem jsem si sedla na postel a zapla televizi.Přepínala jsme kanál po kanálu -všude byly mimochodem jihoamerické telenovely, ze kterých se mi zvedal žaludek-ale hned sem to vzdala.Lehla jsme si a civěla do stropu.Asi bych si měla najít práci. Hmm.. Skočila jsem pro noviny a našla stránku s nabídkou práce.Pomalu jsem si četla nabídky a prstem jezdila po černobílém papíře. Uklízečka, prodavačka, zámečník, řidič, prodavač a zase prodavač,účetní,servírka,barmanka,.......

Odhodila jsem noviny.Najednou mi to tu začalo připadat tak prázdné. Kromě mého vyrovnaného dechu a bití srdce tady bylo hrobové ticho.Připadla jsem si jako ve vězení.Rychle jsem odsud musela vypadnout.

Když jsem procházela kolem uličky vedle domu,kudy jsem včera šla, nedalo mi to a znovu jsem do ní vkročila. Připadalo mi to absurdní.Co bych tady mohla najít? Vždyť to všechno bylo jen výplodem mé fantazie.Vstoupila jsem do uličky, která se nebezpečně podobala té z mého “snu“. V hlavě se mi začaly rojit detaily. Pomalu jsem postupovala dopředu, rukou jsem opatrně přejížděla po hrubém povrchu zdí.

Zastavila jsem se pod světlem, které svítilo, ikdyž bylo ráno. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po popelu ani stopy.Oddechla jsem si, byl to určitě jen sen.V zátylku jsem však stále cítila podivné mrazení.

Kolem mě s hlasitým mňuknutím proběhla kočka. Lekla jsem se a ve snaze se něčeho zachytit jsem zhodila popelnici. „Blbá kočka“,zaklela jsem a snažil se srovnat dech.Jednou rukou jsem se opřela o zeď a druhou si přidržovala hruď,mírně skloněná k zemi. Dech se mi znovu zasekl a cítila jsem jak mám rozšířené oči. Dýchej,dýchej, musela jsem si několikrát připomenout.

Ze zhozené popelnice se přes uličku vysypal popel. Měl zvláštní barvu, takovou načervenalou.Zatřepala jsem hlavou a rychle se vydala pryč.

Tohle prostě není možné! Nic takového neexistuje! Všechno jsou to jen moje výmysly! Třeba jsem vážně duševně narušená! JO! Zajdu si za psychologem. Musí být nějaké rozumné vysvětlení! Z návalu zlosti se mi po obličeji začaly koulet slané kapky slz....

Autor: Arrui, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in memories 3: