Lost in the middle -14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sol je na tom zle, pomůže mu Mel?

17.07.2009 (17:32) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1026×

Zhluboka jsem vzdychla a pak si všimla velikého krvavého fleku na jeho boku. Opatrně jsem mu vytáhla košili a odlepila obvaz z rány, kterou jsem ráno tak poctivě zašívala. Stehy byly popraskané a rána se nebezpečně otevírala.
„Páni, tohle chce vyčistit a přešít, jinak se to zanítí.“ Koukla jsem na něj. Vypadal velmi vyčerpaně.
„Poprosím Lucia, jestli bych tě mohla ošetřit.“ Opatrně jsem mu přilepila prosáklý obvaz zpět. Bylo více než jasné, že v téhle špíně něco chytí.
„Hlavně si kvůli mně nedělej problémy. Snaž se ho nenaštvat, mohl by ti ublížit.“
„Nemyslím si, že mi chce něco udělat.“
„On není jako Will. Je to upír se vším všudy. Je nepředvídatelný, Mel.“
„Já vím, Sole.“ Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct, že Lucius je můj otec, ale radši jsem mlčela. Zatím se s tím musím smířit nejprve sama a pak mu to řeknu.
„Hned jsem zpátky.“ Vystřelila jsem ke dveřím a on jen prohmátl vzduchem, když se snažil zachytit moji ruku. Byl tak slabý, že se ani nepostavil, aby mne zadržel. Jen na mě zíral s očima vytřeštěnýma a v jeho pohledu jsem četla nesouhlas.
Klepla jsem na dveře a jeden z upírů, kteří mě sem doprovázeli, mi otevřel. Prošla jsem zpět do katakomb a bez protestů se nechala odvést zpět k otci.
Zdálo se mi, že ze svého křesla snad vůbec nevstává. Seděl v naprosto stejné pozici, jako když jsem odcházela. Zvedl jen oči a neznatelně se usmál.
„Spokojená.“ Dokonalá melodie jeho hlasu mě opět omámila.
Sedla jsem si bez vyzvání naproti němu a opřela se lokty o kolena.
„Otče, potřebuji ještě něco. Vím, že bylo od tebe šlechetné, že jsem ho směla vidět a jsem ti za to neskonale vděčná, ….“
„Ale?“ Sakra, jako by mi uměl číst myšlenky. Jeho tvář byla klidná, zatím nejevila známky podráždění.
„On je raněný a potřebuje ošetřit. Když jeho rány neuzavřu, zemře.“ Věděla jsem, že se pohybuji na pomyslné hranici toho, co je Lucius ještě schopný zkousnout. Bála jsem se, abych ji nepřekročila a neohrozila tak život nás obou. Na druhé straně, pokud ho nechám neošetřeného stejně zemře, tak co.
Chvíli mlčky studoval krvavé skvrny na mém tričku a pak pozvedl obočí.
„Dobře, běž si zachránit toho svého lovce, ale žádné levárny, má milá. Jsem tvůj otec, ale nemám svatou trpělivost.“
Trochu zbrkle jsem přikývla a vyskočila na nohy.
„Pascale.“ Zavolal otec ke dveřím a v nich se objevil postarší upír. Pokorně přistoupil až k nám.
„Zaveď ji na ošetřovnu, ať si tam vezme, co potřebuje a pak ji doprovoď k tomu lovci. Dávej na ni pozor.“
Pascal beze slova přikývnul a chytil mě za paži. Jeho dotek známě zastudil a já se oklepala.
Vedl mě chodbou do jiné části domu. Divila jsem se, jak je tohle sídlo rozlehlé.
Cestou jsme potkali jenom pár upírů, kteří si mě obezřetně a s nedůvěrou v očích prohlíželi. Nedovedli mě podle vůně nikam zařadit. Nevoněla jsem jako člověk, ale ani jako upír. Možná ze mě cítili i Lucia a to je mátlo.
Konečně bílé prosklené dveře ošetřovny. Pascal otevřel a vstrčil mne dovnitř takovou silou, že jsem se až zapřela dlaněmi o bílé koženkové lehátko uprostřed místnosti.
Stoupl si zády ke stěně a mlčky mě pozoroval.
Okamžitě jsem začala se sháněním všeho potřebného. Začala jsem hlubokou lepenkovou krabičkou, která se válela na stolku a do ní skládala jehly, obvazy, nitě, stříkačky.
Přejela jsem pohledem prosklenou vitrínku s malými lahvičkami a našla širokospektré antibiotikum a ještě lidokain, že by tu mívali i lidské návštěvy?
Pak jsem se otočila na Pascala a položila krabičku na lehátko.
„Mohl byste mi, prosím, sehnat čistou košili, trochu horké vody a ručník?“
Přimhouřil oči a zjevně přemýšlel, jestli si nedělám legraci, pak se ale vytratil a asi za třicet vteřin stál se vším znova ve dveřích. Místo „děkuji“, jsem se usmála, ale asi by vyšlo úplně na stejno, kdybych nezareagovala nijak.
Vedl mě opět do sklepení a temnými zatuchlými uličkami ke dveřím Solova vězení.
Strážil ho tu jeden upír, sedící nehnutě na židli, opřený zády o zeď. Jim asi tohle prostředí nevadilo, možná jim přímo vyhovovalo.
Pascal pokynul na strážného a ten mě opět vpustil dovnitř. Sol ležel schoulený zády ke dveřím a nehýbal se, ani když dveře hlasitě zaprotestovaly a nepříjemně zavrzaly. Z toho zvuku mi naskočila husí kůže. Pascal se jen nahnul do cely a položil belík s horkou vodou a osušku s košilí na zem, pak zmizel. Dveře se zaklaply a já zůstala v temné cele sama se Solem.
Přešla jsem k němu a položila si náčiní na zem. Ode dveří jsem přinesla i zbylé věci a posadila se k němu na matraci.
„Sole, prober se, to jsem já, Mel.“ Položila jsem mu ruku na rameno a trochu s ním zatřásla.
Něco nesrozumitelně zamumlal a pak se otočil. Bylo vůbec možné, aby za takovou chvilku, co jsem ho neviděla, vypadal o tolik hůř?
Nasucho jsem polkla a snažila se usmát.
„Mám tu vše potřebné, musím tě ošetřit.“
Jen neznatelně kývnul a otočil se na záda. Jeho špinavou a zakrvácenou košili jsem rozstřihla a cáry jsem z jeho těla odstranila. Pak jsem opatrně omyla místo kolem rány a vydesinfikovala ránu samotnou. Přišlo mi, že se ani nezachvěl, že už na to neměl sílu.
Anestetikem jsem nešetřila, těžko mu po mém odchodu dají něco na bolest. Vytahala jsem vytržené stehy a nahradila je jinými. Šila jsem pomalu, vážila jsem si času, který jsem mohla být s ním. Nevěděla jsem, jestli mě za ním Lucius ještě pustí.
Pomalu a opatrně jsem dotáhla poslední uzlík a zvedla oči k jeho bledé, zbědované tváři. Hleděl na mě mlčky a s dojatě si mě prohlížel.
Zalepila jsem mu ránu a pak zbytek horké vody použila k tomu, abych ho omyla. Opatrně jsem namočila cíp ručníku a klouzala jím po jeho horké pokožce, určitě měl horečku. Nejdříve jsem špíny zbavila jeho obličej, zavřel oči a užíval si každého mého doteku. Snažila jsem se být co nejopatrnější, abych mu nepřidělávala zbytečně bolest. Sklouzla jsem na jeho krk, pak omyla obě paže. Na ramenou a pod klíční kostí měl nehezké krvavé podlitiny, asi od kopanců. Vymáchala jsem svou provizorní žínku a vrátila se k jeho pomlácenému tělu. Zhluboka jsem vzdychla a přejela po prsních svalech a po břiše. Pak jsem ho s jeho pomocí převalila na bok a zbavila nečistoty a zaschlé krve i jeho svalnatá záda.
„Můžeš se posadit, nebo alespoň nadzdvihnout?“ Zašeptala jsem.
„Nejsem ještě mrtvý, Mel.“ Odpověděl a já v jeho hlase slyšela náznak ironie.
Oblékla jsem mu čistou bílou košili a pomohla mu si lehnout. Pak jsem natáhla do čisté stříkačky antibiotikum a vyhrnula mu rukáv. Ani se neptal, co mu dávám, jen beze slova zatnul ruku v pěst, když ostrá špička jehly projela jeho kůží.
„Tohle by mělo zabránit infekci.“ Přimáčkla jsem malý tampónek vaty do jeho loketní jamky, když jsem jehlu vytáhla.
„Díky.“ Šeptnul a usmál se.
„Musíme něco vymyslet, Sole. Nemůžeme čekat na Willa. Musíme se odsud dostat pryč.“ Pohrávala jsem si se stříkačkou a pak ji hodila k ostatním věcem do krabičky.
„Ty se ale nejdřív musíš dát trochu dohromady. Nevypadáš nejlíp.“ Chytla jsem jeho horkou ruku a podržela ji v dlaních.
„Necítím se nejlíp. Ale za pár dní budu v pohodě. Hraj o čas, Mel, buď přesně taková, jakou tě Lucius chce mít. Neodmlouvej a nedělej problémy.“ Unaveně vydechl a já si všimla, že i mluvení ho vysiluje.
Pak se otevřely dveře a ve vzniklé škvíře se objevila Pascalova hlava. Pochopila jsem to jako výzvu k odchodu. Ještě jsem se na Sola usmála a zlehka ho políbila na opocené čelo. Celý hořel. Posbírala jsem z podlahy všechny věci a přemýšlela o tom, kdy ho znovu uvidím.
„Drž se.“ Pípla jsem a tiše následovala Pascala.
Odebral mi krabičku hned, jak za mnou zavřel dveře a vedl mě zpět nahoru za otcem.
Ten, jak jinak, seděl ve svém křesle a užíval si tlumeného světla plápolavého ohně. Dole byla děsná zima, ani jsem si nevšimla, že se mé tělo začalo jemně zachvívat. Sedla jsem si opět na křeslo vedle a natáhla vstříc plamenům mé prokřehlé prsty.
„Jak mu je?“ Zeptal se Lucius, jen aby řeč nestála.
„Bude mu dobře, je to silný chlap.“ Odsekla jsem a mnula si ruce.
„Dal jsem tě přestěhovat do pokoje přes chodbu. Myslím, že u mne se ti moc nelíbilo.“ Jeho líbezný hlas opět prořízl ticho.
„Samozřejmě, že pro tvou ochranu budou stát přede dveřmi dva muži. Tvé bezpečí je mi nade vše, má milá.“
Musela jsem se uculit. Jasně, bezpečí. Jde mu o to, aby mě hlídali. Pak jsem si vzpomněla na Sola a na jeho radu. Budu hrát tedy hodnou tatínkovu holčičku a třeba se někam pohneme. Vzdorem si nic nevymůžu.
„Děkuji ti, otče. Šla bych si teď ráda odpočinout.“ Hlesla jsem a vstala.
Pompézním gestem naznačil, že se mohu vzdálit a já se vytratila, co nejrychleji jsem mohla. Hned za dveřmi si mě vyzvedl jeden z velmi hezky upravených mužů a doprovodil mě těch pět kroků napříč chodbou. Otevřel protější dveře a já zmizela v pokoji.
Tahle místnost vypadala o moc líp. Nábytek tu nebyl starožitný, ale moderní a byl ze světlého, ne tmavého dřeva. Nedýchlo to na vás ponurostí, ale na první pohled to tu bylo útulné. Okrové stěny alespoň malinko vynahradily absenci sluníčka a béžové huňaté koberce místnost krásně prosvětlily.
Líbilo se mi tu.
Shodila jsem boty před postelí a skočila do ní. Velké vysoké letiště se pod mou váhou malinko zhouplo a já se zahrabala do deky. Pak jsem si vzpomněla na krvavé šmouhy na mém oblečení a raději jsem vylezla, abych si postel hned nezašpinila.
Přejela jsem místnost očima a vyrazila k prvním dveřím, jež by mohly vést do koupelny. Omyl, byla za nimi obrovská šatna. Některé poličky byly zaplněny, ale většinou tu bylo prázdno. Zkusila jsem tedy další a tady konečně slavila úspěch. Koupelna přesně ladila k pokoji. Barvami i stylem zařízení. Byla dokonalá.
Sedla jsem si na okraj vany a shrbila ramena. Bylo mi smutno, vzpomínala jsem na Willa a přemýšlela, co asi teď dělá. Pak jsem zatáhla zátku od vany a pustila naplno teplou vodu. Na Sola jsem pomyslela jen jednou a okamžitě mi to vehnalo slzy do očí. Shodila jsem ze sebe špinavé oblečení a vstrčila ho do připraveného odpadkového koše. Krev se strašně špatně odstraňuje. Vklouzla jsem do vany a zavřela oči. Voda byla horká, až se v koupelně zamžila všechna zrcadla, ale pomohla mi uvolnit zatuhlé svaly a zrelaxovat unavenou mysl.