Lost in the middle -29. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

19.08.2009 (17:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 908×

Sykla jsem bolestí a pokusila se otočit na pravý bok. Bezvýsledně, zůstala jsem trčet na zádech a slepě zírala do stropu. Pár dlouhých, hlubokých nádechů a výdechů a pokus číslo dva, zase nic.
„Do háje.“ Zaprotestovala jsem tiše a nahlas si vzdychla.
„Když mi řekneš o co se tu snažíš, třeba ti budu umět pomoct.“ Jeho sametový šepot mě překryl jako druhá deka. Tak hřejivý a jemný.
„Už půl hodiny se marně snažím přetočit, jenže mi tělo nějak vypovědělo službu. Čím to asi bude?“ Ten ironický osten byl dostatečný i pro jeho supercitlivé uši.
Podepřela jsem se a za bolestného heknutí se otočila na bok. Na chvíli jsem zavřela oči a pokusila se zhluboka dýchat, abych se uvolnila.
„Končím s tím tvým výcvikem. Nikdy jsem nechodila ani běhat, neměla jsem to zapotřebí a teď se na mě vrhneš ty a já se nechám oblbnout a přemluvit k takové…“ Vztekle jsem zírala do tmy.
„Hlouposti?“ Nabídl mi slovo jako omluvu.
„Ano, byla to hloupost.“
Cítila jsem, jak se otočil ke mně a zezadu mě objal. Jen lehce a jemně, aby mě to nebolelo.
„Asi to byla opravdu hloupost, omlouvám se. Vzhledem k tomu, že jsi nováček, měl jsem tě šetřit.“
„Jo, nechci vidět můj zadek, bude samá modřina.“
„No, když už jsi o tom začala, já bych ho viděl moc rád.“ Jeho ledový dech mě zastudil za uchem.
„Wille.“ Odtáhla jsem se od něho a posadila se na kraj postele. Byl pošetilé myslet si, že to bude bez bolesti. Tělem mi projela křeč a já zatnula ruce v pěst, abych udržela výkřik uvnitř svého hrdla.
I tak mi cuknula ramena a záda se mi napnula. V ten samý okamžik už seděl za mnou a dlaně mi jemně pokládal na ramena.
„Tohle absolutně není nutné, vydrž, donesu ti něco proti bolesti.“
Sklonila jsem hlavu a snažila se rozhodnout, která část mého namoženého a obraženého těla bolí nejvíce.
Dveře klaply a Will si přiklekl přede mě na zem. Vzal můj obličej do dlaně a odhrnul mi vlasy za ucho.
Mrkla jsem na něho a zůstala zírat, naprosto polapena jeho odevzdaným výrazem.
„Moc mě mrzí, že teď kvůli mně cítíš bolest, Melanie. Neuvědomil jsem si, že tvá lidská půlka je natolik křehká.“ Vysypal dva sněhobílé prášky do mé nastavené dlaně a podal mi skleničku vody.
Ani jsem nezkoumala, co mi to donesl, v tu chvíli bych snad snědla i koňská sedativa, kdyby mi přinesla trochu té úlevy.
„Díky.“ Šeptla jsem a polkla prášky.
„Kolik je hodin?“ Mrkla jsem na světle modrá čísla budíku a pak nechtěně zívla.
„O to se nestarej, ještě jsi unavená, lehni si a prospi se. Já obstarám Sola a pak…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Sol je náš společný marod, staral jsi se o něho minule, teď je řada na mně.“ Vstala jsem a zapotácela se.
„Půjdu na něho mrknout a pak se dospím.“
Chtěl vstát, ale usadila jsem ho zlostným pohledem. Jen si sedl na kraj postele a očima mě doprovázel ke dveřím. Vypotácela jsem se na chodbu a zavřela za sebou. Do oken dopadalo přímé sluníčko, ale vlivem oken bylo rozptýlené, utlumené a neškodné. Zamžourala jsem do denního světla a udělala těch pár kroků k Solově pokoji.
Párkrát jsem ťukla a pak vešla. Seděl na posteli, záda podložená několika polštáři a v ruce dálkové ovládání od plazmové televize, visící na protější stěně. Díval se zrovna na zprávy, ale televizi okamžitě vypnul, jakmile jsem se objevila.
„Ahoj.“ Pípla jsem a došourala se k posteli.
„Ahoj.“ Oplatil mi s úsměvem a mně přišlo, že vypadá líp jak já.
Sedla jsem si k němu a on se na mě zadíval.
„Co se ti stalo? Nemám tady být já, ten nemocný?“ Položil ovládání vedle sebe a chytil mě za ruku.
Jeho dlaň už nebyla studená, ale příjemně teplá.
„Will se rozhodl, že mě zabije dřív, než k tomu bude mít příležitost můj otec.“ Vzdychla jsem a prsty mu přejela po zápěstí. Nahmatala jsem puls a mrkla na vteřinovku na hodinkách. Srdce mělo naprosto správný rytmus, bilo pomalu a vyrovnaně. Až když jsem se o tom přesvědčila, uvědomila jsem si, kolik je vlastně hodin. Bylo něco po poledni. Paráda, to jsem moc dlouho nespala.
„No, popravdě, vypadáš dost hrozně.“ Mrknul na mé stehno a mírně k němu pokynul. Následovala jsem jeho pohled a všimla si veliké modřiny na pravé noze.
„To snad ne.“ Zabědovala jsem a podívala se i na ruce. Desítky malých modřinek od Willových prstů, jak mě v zápalu boje chytil a neuvědomil si svou sílu.
„Do háje.“ Měla jsem sto chutí se otočit a zkontrolovat, jak modré mám pozadí, ale včas jsem se zarazila. To by Solovi asi moc nepomohlo.
„Myslím, že tě nebude chtít zabít, Mel.“
„Kdo Will? To doufám.“ Koutky úst mi vylétly do mírného úsměvu. Do smíchu mi opravdu moc nebylo.
„Jak znám Lucia, bude tě chtít dostat za každou cenu zpátky a vychovat si z tebe pokornou dceru, ale nezabije tě.“
„No, popravdě, nevím, čeho bych se měla bát víc. Převýchova v jeho podání může být dost divoká záležitost.“
„To mi povídej.“ Vzdychnul a usmál se.
„Takže svatba, hmm?“ Konečkem ukazováčku přejel po zlatém kroužku, navlečeném na mém prsteníčku.
„Řekl ti to?“ Nevzhlédla jsem, jen tiše pozorovala, jak si hraje s mým prstýnkem.
„Je šťastný jako malé dítě, Mel. Jsem moc rád, že jsi mu na to kývla.“
„Jo, já taky.“ Šeptla jsem a zaryla svůj pohled do podlahy.
„Neříkáš to moc šťastně.“ Chytil mou bradu do hrsti a pomalu mě donutil vzhlédnout.
„Pořád si říkám, že nejsem ten tip, víš. Bílé šaty až na zem a závoj a vlečka.“ Konečně jsem se mu podívala do očí. „Nevím, jestli je to tak správně.“
„Miluješ ho?“ Snažil se vypadat klidně, ale jeho čelist byla zatnutá a tím jeho obličej dostal dosti tvrdý výraz.
Jen jsem přikývla a snažila se uhodnout, co si doopravdy myslí.
„Tak to udělej. Vezmi si ho.“
„A co ty?“ Bylo jasné, že právě tohle nechtěl slyšet. Nechtěl, abych mu dávala naději.
„Na mně nesejde, Mel. Já už své dokonalé štěstí prožil. Jsem za to vděčný, jsou lidé, kteří nemají takové štěstí za celý život. Já ho měl, mám na co vzpomínat. Tys mi ukázala, že dokážu ještě milovat, že nejsem uvnitř mrtvý. Jste pro mě oba moc důležití. Lim mě vytáhl z toho nejhoršího a tys mi uzdravila srdce.“
Tak nějak jsem nedokázala uvěřit tomu, že by se s tím srovnal tak lehce. Že by mi s klidným srdcem zamával a žil si dál svůj prázdný život.
„Budu v pohodě, neboj.“ Jako by mi mohl číst myšlenky. Nebo jsem měla otázku napsanou na čele?
„Mrknu se ti na tu ránu.“ Hlesla jsem a z posledních sil se vydrápala k němu na postel. Klekla jsem si na paty a opatrně odhrnula obvaz. Rána vypadala dobře. Až moc dobře na to, jak byla čerstvá. Výtažek z upíří krve asi napomáhal i zrychlenému hojení.
„No páni, za pár dní budeš v pořádku…“ Zívla jsem a zadívala se mu do tváře. Prášky asi začaly působit naplno, protože jsem se začala cítit unavená a malátná. Obrys Solova obličeje se rozmazal a já jen na chvilinku zavřela oči, abych mohla lépe zaostřit.

Trhla jsem sebou a otevřela oči. Ležela jsem na levém boku a spodní ruku jsem měla složenou pod hlavou. Druhou paži jsem měla mírně pokrčenou a nepřirozeně těžkou. Zaostřila jsem a zjistila, že ležím v Solově pokoji, na jeho posteli. Držel mě za ruku a pravidelně oddechoval. Jeho zavřená víčka se chvěla.
Opatrně jsem vyprostila svou ruku z jeho něžného sevření a posadila se. Byla jsem do pasu přikryta dekou. Jestli se pokaždé probudím v jiném pokoji, za chvíli z toho budu mít špatné sny.
„Už jsi vzhůru?“ Sol zašeptal a usmál se.
Vyděšeně jsem k němu vzhlédla.
„Spala jsi jak zabitá, vlastně jsem poprvé viděl někoho usnout v sedě a uprostřed věty.“
„Will?“ Houkla jsem vyděšeně a protáhla se.
„Byl tu….jen tě přikryl, když jsem zaprosil, aby tě nebudil.“
„Kolik je?“ Hlava se mi zamotala, ale udržela jsem se. Podívala jsem se na hodinky. Pět odpoledne.
Bylo mi docela fajn. Tělo mě už tak nebolelo a modřiny začaly mizet. Jedna z výhod, když jste napůl upír.
„Páni, já usnula tady? To asi nebude moc rád.“ Vstala jsem a stáhla si tričko ke kolenům.
„Nepotřebuješ něco?“ Sol zavrtěl hlavou.
„Jen mi sem pošli Lima.“
Kývla sem a vytratila se z místnosti. Ťukla jsem na Willův pokoj a vešla. Seděl na posteli a něco si četl.
„Už jsi vzhůru?“ Mrknul na mě a pak se vrátil ke knížce.
„Promiň, asi jsem usnula. To ty prášky, úplně mě odrovnaly.“
„To nic.“ Usmál se a posunul se na posteli, aby mi udělal místo. Vlezla jsem si k němu a přitulila se. Políbil mě do vlasů a pak se pousmál.
„Co je?“
Zavrtěl hlavou a pobaveně si odfrknul.
„Tak, co se děje?“
Zadíval se mi do očí a pak stáhl rty do úzké linky.
„Příště až půjdeš za Solem, nezapomeň si spodní prádlo, prosím. Když jsi tam tak ležela, no, vypadala jsi překrásně, ale stačilo jen pár milimetrů a myslím, že by to marod nevydýchal.“
„A do háje. Já ty prášky neměla polykat. Byla jsem naprosto v pohodě, než začaly působit.“ Opět mě polilo horko, když jsem si představila samu sebe, jak ležím napůl v bezvědomí a Willovo tričko mám omotané někde vysoko kolem krku.
„Opravdu nebylo nic vidět? Jsi si jistý?“ Krev se mi nahnala do tváří a já musela být rudá jak rajče.
„Nebylo vidět nic, neboj. Osobně jsem to překontroloval, než jsem tě přikryl a nechal samotnou ze Solem. Což bych na druhou stranu asi neudělal, kdyby se mohl jen trochu pohnout.“
„Wille.“ Houkla jsem a on se usmál víc.
„Co na to říct, ty ses neviděla, byla jsi jako andílek.“ Odložil knížku a stáhl si mě k sobě.
„Byla jsi dokonalá.“ Zajel mi prsty do vlasů a políbil mne na spánek, pak dolů na tvář a okraj čelisti.
„Co budeme dělat dneska?“ Snažila jsem se udržet myšlenky pohromadě, ale pod tíhou Willových chladivých dotyků, to bylo velmi obtížné.
„Můžeme pokračovat ve výcviku, včera už ti to docela šlo.“ Zamumlal mi do kůže na krku a dál si prolíbával cestičku po mém těle.
„Tak na to zapomeň, úplně mi to stačilo. Modřiny už mi sice mizí, což je úžasné, ale nehodlám si přivodit další.“
„Hmm, tak co bychom ještě mohli dělat.“ Jeho ledové rty už se dostaly až na lem trička. Špičkami prstů mi stáhl jeho okraj z ramene a přejel mi po šíji jazykem. Zachvěla jsem se a jemně ho odstrčila.
„Měla bych si uspořádat život, Wille. Napsat výpověď a odnést ji do práce, zajistit prodej domu po babičce a asi milion dalších věcí.“
„Což bude problém, protože Sol je mimo a já tě ve dne nemohu doprovázet a dávat na tebe pozor. Samotnou tě samozřejmě nikam nepustím. Tady jsi v úplném bezpečí, ale jakmile překročíš práh, může tě dostat naprosto kdokoliv.“ Jeho hlas
zněl klidně a naprosto logicky. Vlastně měl ve všem pravdu.
„Ale ve dne bych měla být v bezpečí, ne? Upíři spí, tak …“
Zavrtěl hlavou.
„Tvůj otec má spoustu lidských poskoků. Ti za něho vyřizují špinavou práci ve dne, když on ven nemůže. Myslím, že teď po tobě půjde každý jeden z nich.“
„Takže co, budu se schovávat a jednoho dne, až se zapomenu, nebo udělám nějakou chybu, mě stejně dostane?“
Will se na mě zadíval a pousmál se.
„Od toho jsem tu já, abych na tebe dával pozor, Mel.“
„Jo, a jak dlouho tě to asi bude bavit?“ Smutně mi klesla ramena.
Opět stáhl rty do tenké linky a koutky úst jen nepatrně povytáhl. „Jen klid, nějak to vyřešíme.“
Kývla jsem místo odpovědi a všimla si, že už je oblečený, tedy měl na sobě rifle a boty, jinak byl nahý.
„Sol tě potřebuje.“ Zatnula jsem zuby, abych udržela zívnutí, ale stejně jsem to nevydržela. Protáhla jsem se a vstala z postele.
„Jdu se dát dohromady a najíst se, mám děsný hlad.“
Willovi zasvítily oči a mě se zdálo, že to bere jako své životní poslání, krmit mě.
„Na pánvičce je čerstvá čína, tak si dej. No, já jdu nakrmit maroda.“ Taky vstal a vyprovodil mě ze dveří.
Ve svém pokoji jsem se oblékla. Mé oblíbené onošené tmavě modré rifle a červené tričko, k tomu černé tenisky. Můj styl, jednoduchost a pohodlí.
Proběhla jsem koupelnou a už jsem pospíchala do kuchyně na čínu, která krásně voněla až nahoru. Z ledničky jsem vyndala džbánek a nalila se do skleničky krev, hodila ji na dvě minuty do mikrovlnky, aby byla teplá. Na talíř jsem nabrala nudle a maso a sedla si ke stolu. Napila jsem se krve a položila poloprázdnou sklenku na stůl. V zátylku se mi zježily chloupky a já dostala divný vlézavý pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se ke dveřím do garáže a ztuhla. V nich stála ta nejkrásnější žena, co jsem kdy viděla.
Mohla být tak o půl hlavy vyšší než já. Její bledá, smetanová kůže svítila a jiskřila, vypadala jako by byla ze skla. Jemná a křehká. Dlouhé kadeřavé blond vlasy se jí vlnily až k pasu a nyní byly vyčesané do složitého drdolu, jen pár uvolněných pramenů se jí kroutilo po ramenou. Obličej měla hubený s vystouplými lícními kostmi, oči velké, prázdné a ledově modré, orámované dlouhými černými řasami. Vypadala jako mrkací panenka. Dlouhé černé večerní šaty obepínaly její dokonalou postavu jako druhá kůže. Ňadra se jí vzdouvala ve velikém výstřihu a já měla dojem, že se s každým nádechem protrhne těsná látka jejího živůtku. Černé páskové střevíčky, na nemožně vysokém jehlovém podpatku, dotvářely celistvost a dokonalost modelu. Já bych v těhle botách neušla ani dva kroky, ale ona vypadala, jako by se s nimi na nohou už narodila.
Byla dokonalost sama a já si v tu chvíli připadala, jako malá nicka od sousedů.
Stála tam, jako by jí to tu patřilo a dívala se na mě těma velikýma, prázdnýma, ledově modrýma očima.
Od paty schodiště se ozvalo tiché zajíknutí a já okamžitě střelila pohledem na Willa, který tam stál a opíral se o zábradlí, ve tváři smrtelně bledý. Zdálo se mi to, nebo tu ženu znal?
„Viviane.“ Šeptnul sotva slyšitelně, spíš jen pro sebe.