Lost in the middle -54 kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

„Mel, lásko, vstávej, bude poledne. Viviane chce pomoci se zabalením věcí pro Lucase.“ Jeho dech mě zastudil ve tváři a já se rozespale otočila na druhou stranu.

31.10.2009 (21:00) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1166×

„Mel, lásko, vstávej, bude poledne. Viviane chce pomoci se zabalením věcí pro Lucase.“ Jeho dech mě zastudil ve tváři a já se rozespale otočila na druhou stranu.
„No tak, Mel, večer musí odjed.“
Tohle mě probralo skoro ihned. Sedla jsem si a chvíli zmateně zírala před sebe.
„Dnes večer? Odjed?“ Dávala jsem si jeho slova dohromady, aby mi dávala alespoň nějaký smysl.
„Už dnes?“ Podívala jsem se na něho a cítila, jak mě zaplavuje smutek. Sakra, po tak krásné noci bych měla být šťastná a ne smutná.
„Proč už dnes?“
Seděl už oblečený na své straně postele. „Není důvod, to zbytečně protahovat. Čím dřív to bude za námi, tím líp.“
„Do háje.“ Skácela jsem se zpět do polštáře a zavrtala do něho obličej. Jako by všechny problémy mohly zmizet tím jedním dětinským gestem.
„Ale no tak, vstávej.“ Pohladil mne po rameni a pak mne políbil zezadu na krk. Zachvěla jsem se pod jeho ledovými rty.
„Nechci ho ztratit, ale zároveň chci, aby byl v bezpečí.“ Zamumlala jsem do polštáře a on mě objal kolem ramen. Tvář si položil na má záda, přesně mezi lopatky.
„Já vím, taky se mi po něm bude stýskat, ale musíme to udělat, musíme ho odsud poslat pryč.“
Do očí se mi vlily slzy a vpíjely se do červeného saténu polštáře. „Do háje se vším.“
Stisk jeho prstů na mých ramenou zesílil. „Zase bude dobře, Mel, uvidíš.“
Chtěla jsem mu věřit, tak proč jsem měla takový strach?
„Když dnes večer odjedou, co bude pak?“ Posmrkla jsem a otočila jsem se na záda. Seděl opřený o jednu ruku, já ležela mezi jeho tělem a nataženou paží. Druhou rukou mi něžně stíral slzy z tváří.
„Zítra večer to skoncujeme.“
„Bojím se.“ Hlesla jsem a zadívala se mu upřeně do očí. Jeho koutky vylétly do smutného úsměvu.
„To je jen dobře, alespoň na sebe budeš dávat pozor.“ Sehnul se ke mně a naše tváře byly od sebe jen pár milimetrů. Pak mne políbil, vášnivě, tvrdě a naléhavě. Tak jako by tímto polibkem měl skončit svět. Věděla jsem, že má taky obavy, ale nedal na sobě nic znát. Snad jen beznaděj, čišící z tohoto polibku, ukazovala, jak se teď cítí.
Drtil mé rty a celé mé tělo pod sebou, jako by se chtěl do mne vpít, prostoupit mnou.
„Wille.“ Vydechla jsem a odstrčila ho od sebe. Jeho pohled byl stejně hladový jako večer, stejná touha, toužící po ukojení.
„Lucas.“ Připomněla jsem mu důvod, proč mě přišel vzbudit.
„Lucas.“ Vydechl a políbil mne na špičku nosu.
Vyhrabala jsem se zpod peřiny a nahá došla ke skříni. Neměla jsem vůbec chuť cokoliv řešit. Vytáhla jsem černé tepláky na tkaničku, která zabraňovala, aby mi sklouzly z boků. Šedé tričko, černé spodní prádlo a černé ponožky. S náručí plnou oblečení jsem se vrátila k posteli a nešťastně mrkla na Willa. Snažil se usmát, vyhladit tak vrásky z mé tváře.
Hodila jsem hromádku na postel a sedla si k němu. Objal mě kolem ramen a políbil něžně na spánek.
„Obleč se, počkám dole.“ Chtěl vstát, ale já ho zachytila za ruku, ještě než si stoupl.
„Neodcházej, prosím.“
Usmál se, ale sedl si zpět.
„Nechci být sama.“ Nasucho jsem polkla.
„V pořádku, zůstanu.“
Oblékla jsem se a on se zatím opřel o čelo postele. Pozoroval každý můj pohyb.
„Už jsem ti vlastně dneska řekl, jak moc tě miluji?“
Tahle prostá a jednoduchá otázka mi nahnala červeň do tváří. Musela jsem se usmát.
„Ne, myslím, že ne.“ Pípla jsem.
„To je ale neodpustitelné.“
Natáhla jsem si ponožky a chtěla si jít umýt obličej a vyčistit zuby. Nyní jeho ledová ruka zachytila mou. Stáhl mě k sobě, aniž by se musel jakkoliv snažit. Prostě jenom jemně zabral.
„Měl bych ti to říkat pořád, neustále bych ti to měl opakovat.“
Choval se divně.
„Myslíš, že to zítra dopadne špatně, viď?“ Neubránila jsem se otázce.
Přes jeho obličej přeletěl náznak bolesti, ale ovládl se a nasadil neutrální výraz.
„Ne, všechno bude v pořádku.“
Nevěřila jsem mu. Jak jsem, proboha, mohla věřit v to, že se to povede, když v to nevěřil on.
„Myslíš, že někdo zemře?“
„Doufám v to. Lovec a tvůj otec, a pak taky každý, kdo se připlete do cesty. I když prakticky vzato, oni už mrtví jsou.“
„Wille, prosím, mluv se mnou na rovinu. Proto narychlo ta svatba? Aby bylo všechno tak, jak to má být? Bojíš se, že jeden z nás…“ Neměla jsem sílu to dopovědět.
„Neboj se, lásko, tobě se nic nestane. O to se postarám.“ Prohrábl mi rukou vlasy a přitáhl si mě k polibku. Chtěla jsem protestovat, ale stáhl mě silou. Dotyk jeho studených rtů, jeho sladká chuť, jeho dokonalá vůně, zatočila se mi z toho hlava. Nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdyby se mu něco stalo. Nechtěla jsem si ani připustit, že by mohlo. Sevřelo se mi hrdlo jen při té představě. Srdce klopýtlo, když jsem si představila tu prázdnotu.
Odtáhla jsem se od něho a cítila se pod psa. Do čeho jsem nás to jenom zatáhla?
„Wille, možná není špatný nápad utéct.“ Snažila jsem se nadechnout, šlo to stěží. Panika mi svírala hrudník, nedovolila mi se nadechnout.
„Šššš.“ Uklidňoval mě. „Víš sama, že by to nikdy neskončilo. Nenechal by tě být, pořád by ti byl v patách. Musíme se o to postarat, pro Lucase, kvůli celé naší rodině. Všichni si zaslouží se někde v klidu usadit a žít.“
„A kvůli mně nemohou.“ Podívala jsem na něho a nedokázala skrýt ten smutek, co jsem cítila.
„Neblázni, všichni věděli, do čeho jdou. Bral jsem si tě, protože jsem si to přál víc, než cokoliv jiného. Rozhodně jsem to neudělal kvůli zítřejšku. Zvládneme to, jasné? Půjdeme tam všichni tři a všichni tři taky odejdeme. Nikomu nedovolím, aby ohrozil naše štěstí.“
Po pravdě? Právě jsem si vůbec šťastná nepřipadala. Za pár hodin mi odjede syn a zítra ohrozím lidi, které miluji. Život vůbec není fér, vůbec.
Konečně se mi podařil jeden hluboký nádech. „Fajn, teď mě pusť, jdu se umýt.“ Nedokázala jsem se usmát, prostě to nešlo.
S obtížemi jsem doklopýtala do koupelny, zavřela dveře a opřela se o ně zády. Jen tak naprázdno jsem civěla na kulaté světlo na stropě a snažila se pochytat všechny zběsilé myšlenky, které mi prolétaly hlavou. Vířivý barevný kolotoč úvah, obav, předtuch. Sklesle jsem si zakryla oči dlaněmi. Chytala jsem jednotlivé kousky a bála se na ně jen zaostřit.
Viděla jsem Willa, ležícího bez dechu v tratolišti krve. Meč měl zabodnutý v srdci a mně bylo v tom okamžiku jasné, že mu zbývají jen vteřiny. Bezvládně objímal čepel prsty a snažil se mi něco říct. Z úst se mu ozvalo pouze zachrčení a pak mu z ní začala ve slabých potůčcích vytékat krev.
Viděla jsem Solovo tělo bezvládně ležící na zemi, krutý výraz Lovce, čistícího si čepel o jeho košili.
Viděla jsem Lovcovu tvář plnou uspokojení, když mě přirazil k vlhké studené kamenné stěně. Slyšela jsem, jak mi šeptá do ucha, že upíři neznají slovo znásilnění a pak mi trhá tričko.
Udělalo se mi na zvracení. Položila jsem si dlaně na kolena a snažila se dýchat zhluboka, donutit stěny a strop, aby se netočily. Musím vypnout nebo se do zítřka zblázním.
Dopotácela jsem se k umyvadlu a pustila studenou vodu. Opláchla jsem si obličej a chvilku zírala do zrcadla, zkoumajíc svůj odraz. Ta osoba, co na mě zírala, vypadala opravdu vyděšeně. Tak tohle ne, musím se sebrat, musím být silná, nebo to alespoň předstírat. Znovu jsem si šplouchla do obličeje ledovou vodu a spolkla dávku slz, co se mi drala do očí. Když může hrát Will, mohu hrát taky. Musím hrát taky.
Vyčistila jsem si zuby a stáhla vlasy do ohonu. Tahle ranní rutina mi trochu pomohla. Stejně se mi ale klepaly prsty.
Vrátila jsem se do pokoje. Will ležel natažený na přehozu na posteli. Nohy zkřížené v kotnících. Vypadal, jako by spal. Klidně, bezstarostně, nádherně.
Potichu jsem zavřela dveře, ale on otočil hlavu a pousmál se.
„Sluší ti to.“ V mžiku byl na nohách, až mne jeho rychlý pohyb trochu vyděsil.
Vzdychla jsem si. „Můžeme.“
„Je ti dobře?“ Díval se mi upřeně do očí. Měla jsem sto chutí se rozbrečet, křičet, že nechci přijít o Luca a že se bojím zítřejší noci, ale jen jsem se usmála.
„Jasně, jsem v pohodě.“
Podezřívavě přivřel oči, ale pak mi jen vrátil nesmělý úsměv a vzal mě pevně kolem pasu.

Sol seděl před televizí a ukazoval Lucovi nějaké kreslené medvídky. Těžko říct, jestli animované postavičky takhle malému dítěti vůbec něco řeknou. Chtěla jsem něco vtipného prohodit, ale Sol vypadal, že si to užívá a tak jsem ho nechala. Will zamířil rovnou do kuchyně, tak jsem ho mlčky následovala.
„Dáš si něco k snídani?“ Otočil se ke mně a už vytahoval z ledničky karafu s krví. Jen jsem přikývla a opřela se o kuchyňský pult. Pozorovala jsem ho, jak nalévá dva hrníčky a jak je vkládá do mikrovlnky. Zbytek pak uklidil zpět do ledničky. Mikrovlnka cinkla a on vytáhl naši snídani. Podal mi můj hrneček a pokynul ke stolu. Nervózně jsem pohlédla na hodiny. Blížila se jedna hodina odpolední. Vteřinová ručička uháněla, jako by ji někdo pronásledoval. Nenáviděla jsem ten pocit, že když nechcete, čas letí. Když však posunujete ručičky očima, táhne se jako hlemýžď.
Will si všiml mého naštvaného pohledu. „Co se děje?“ Položil hrneček na stůl a vzal mě za ruku.
„Nic, jen… ale vlastně nic.“ Zavrtěla jsem hlavou a napila se.
„Mně to můžeš říct.“ Jeho hlas mě pohladil až někde vevnitř, uvnitř mého já.
„Já vím.“ Sklopila jsem oči a pak se radši oknem zadívala na klidnou hladinu jezera.
„Mel, neodtahuj se ode mne, jestli tě něco trápí, prosím, řekni mi to.“
Jen jsem vzdychla a pokrčila rameny.
„Nic, jen se mi nechce pustit Luca pryč, to je vše.“ To, jaké mám obavy ze všeho ostatního, jsem si radši nechala pro sebe.
„Viv se o něho dobře postará a myslím, že je zastihneme ještě někde v motelu, když jsme se to rozhodli takhle uspíšit. Budeš bez něho den, nebo dva, pak ho zase sevřeš v náručí.“
Z obýváku se ozval dětský smích. Zněl krásněji než vánoční rolničky. Byl skoro hmatatelný, skoro se dal chytit a ohmatat. Sklouzl mi po kůži jako dotek peříčka. Vida, tohle má po tatínkovi.
Will se bezděčně usmál, takový ten úsměv, o kterém ani nevíte. Prostě vás něco dostane a vy se usmějete, aniž byste si toho byť jen všimli. Byl to nebeský pohled. Jeho bělostná krása a ten milující úsměv. Nevědomky tak vypovídal, jak moc našeho syna miluje, jak moc miluje nás oba.
Usrknul z hrnečku a pak se znova zadíval na mne.
„Půjdu pomoci Viv s tím balením.“ Vstala jsem od stolu a smutně se usmála.
„Jasně, mám vám pomoct?“ Chystal se taky vstát, ale já ho zastavila zavrtěním hlavy.
„Ne, myslím, že to zvládneme. Spíš projeď se Solem taktiku, ať jsme na zítřek připraveni.“
Cestou nahoru jsem se zastavila v obýváku a vzala si od Sola Lucase. Smál se a broukal si. Přivinula jsem si ho na hruď a on mi položil hlavičku na rameno.
Hladila jsem ho po vláskách a tak nějak si nedovedla připustit, že o něho za pár hodin přijdu. Viv stála uprostřed Lucova pokoje a skládala na kupičky oblečení a jeho hračky. Když jsem vešla, sevřelo se mi hrdlo a do očí se mi vlily slzy. A jé, to bude ještě zlý.
Jen jsem přešlapovala u dveří a prala se s nezdolnou touhou utéct. Na má ramena jemně dopadly něčí chladné dlaně. Aniž bych to nějak zvlášť zkoumala, udělala jsem malý krůček vzad a zapřela se zády o Willovo tělo. Políbil mne do vlasů a objal nás oba.
„Pojď, Viv to zvládne sama.“ Řekl potichu a manévroval mě ze dveří zpět na chodbu. Vchod od nás z ložnice byl zavřený a tak mě dovedl až tam.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se zmateně, tisknouc si Luca na prsa.
„Nic, jen se mi zdálo, že se každou chvílí rozbrečíš. Vyskočil ti tep a začala si rychleji dýchat. Co si takhle udělat odpoledne jen my tři.“ Pokrčil rameny.
„Jak to myslíš?“ Zmateně jsem se na něho zamračila.
„No tak, že balit věci do tašek může Viv, ví přesně stejně jako ty, jaké má rád hračky a co nosí za oblečení. Pojď si ho ještě užít, než nám odjede.“ Přistoupil až k nám a položil mu ruku na zádíčka. Luc se zavrtěl a otočil hlavičku, aby se na něho mohl podívat.
„Dobře.“ Vydechla jsem a mrkla na digitální budík na komodě. Sakra, jak je možné, že čas tolik letí?
Povzbudivě se na mě usmál a roztáhl po podlaze dětskou hrací deku. Zbytek dne jsme s Willem strávili na zemi a hráli si s Lucem, když tedy zrovna nespal, to jsme se pak všichni tři přesunuli do naší postele.

Otevřely se dveře a slabý proužek světla pronikl do setmělé místnosti. Ta náhlá změna mě probudila a já zamžourala na tmavou postavu obklopenou světlem, stojící v pootevřených dveřích. Viv se zatvářila skoro až provinile, a pak nahodila omluvný úsměv.
„Už je čas.“ Zašeptala.
Posadila jsem se a zadívala se na ty dva, spící klidně vedle mne. Will ležel na boku a ruku měl ochranitelsky omotanou kolem Lucova drobného tělíčka. Na sucho jsem polkla a bránila se tomu, probudit kohokoliv z nich.
Will se ze spaní pousmál a pak se jeho víčka zachvěla. Pomalu otevřel oči a usmál se na mě.
Pak se otočil za zdrojem světla a hlasitě si povzdychnul.
Luc se zavrtěl a spolu s očičkama otevřel i pusinku. Zívnul a naštvaně zakňoural.
„Bude mít hlad.“ Pípla jsem a pozorovala jeho dokonalý obličejík.
„Vše je připravené.“ Zase šeptla Viv a vypařila se z pokoje. Kolem se opět rozlila hustá tma a ukryla tak mé slzy, které se nyní kutálely po mých tvářích.
Will tlesknul a světla se začala postupně rozsvěcet. Věděl, že pláču, slyšel to, ale počkal až bude světlo. Pak mě pevně objal a pohladil po vlasech.
„Tak to bude nejlepší. Luc bude v bezpečí.“
„Já vím.“ Posmrkla jsem si a zmáčela slzami jeho rameno.
Luc zakňoural a začal naštvaně šermovat ručičkami.
„Pojď, má hlad.“ Zašeptal mi do vlasů a pustil mne, aby si mohl do náručí přivinout Luca.
Vypotácela jsem se poslušně z pokoje za nimi a radši se chytila zábradlí, abych neupadla. Sešli jsme dolů a tam bylo opravdu už vše připraveno. Oblečení pro Lucase, přebalovací taška s plenkami a jídlem a taky jeho malá lahvička s tmavě červenou, hustou tekutinou.
Will ji vzal do ruky a sedl si s ním na sedačku. Luc hladově sál, až byla lahvička prázdná. Stála jsem kousek od nich a snažila se ten pohled navždy vetknout do paměti. Dva nejdražší lidé mého světa. Každý jejich nádech. Každé rychlé poskočení Lucova malého srdíčka.
Zašramocení z Lucovy lahvičky prozradilo, že dopil a Will ho opatrně předal Viv, která ho přebalila a začala oblékat. Připadala jsem si tak nějak neskutečně, jako bych byla jen nestranný pozorovatel celé téhle akce.
Will pořád seděl a díval se na Viv, jak strojí našeho synka. Já se nebyla schopná pohnout. Nohy a ruce jsem měla neskutečně těžké. Zapřela jsem se o opěradlo sedačky, abych nemusela nést celou váhu svého těla.
Viv podala oblečeného Luca zpět Willovi a pak s opěrky sedačky sebrala svou koženou bundu. Sol si hodil na rameno přebalovaní tašku a objal Viv kolem pasu, gentlemansky ji doprovázejíc ke vchodovým dveřím. Náhle mi začalo být zle. Horko i chladno najednou. Ruce se mi rozklepaly a po zádech mi stékal studený pot. Asi jsem nabrala barvu zdravé lesní zeleně, protože Will se starostlivě zamračil, když se postavil naproti mně.
„Nadechni se, Mel.“ Připomněl mi a políbil Luca na čelíčko. Z chlupatého overalu barvy bílé kávy koukala jen jeho dokonalá tvářička. Ten overálek jsem mu kupovala já, vypadal v něm jako medvídek. Včetně prťavého ocásku, vyšitých ťapiček na chodidlech a krásných oušek na kapucce.
Nevím, jak jsem překonala těch několik metrů ke dveřím a jak zdolala těch pár schodů na příjezdovou cestu. Před domem stálo jedno terénní auto a kufr mělo plný tašek a kufrů.
Will mi podal Luca, ale když viděl v jakém jsem stavu, radši ho nespouštěl z rukou. Ocitli jsem se v těsném propletenci paží a těl a já tak chtěla zůstat navždy. Navždy držet ruce obmotané okolo nich obou.
Políbila jsem synka na tvářičku a pak mi zmizel z náručí. Bylo to jako by někdo uřízl kus mě samé, fyzicky to bolelo. Obranně jsem kolem sebe obmotala paže, abych se udržela po hromadě. Cítila jsem se roztříštěně, zlomeně, zraněně. Will položil Luca do sedačky a upoutal ho pásy, pak se otočil a objal Viv. Ta se natáhla po Solovi a on ji pevně sevřel v náručí. Bylo to jako by někdo na televizi vypnul zvuk a stáhl barvy. Mé tělo se zvláštně otřásalo a výhled jsem měla zamlžený a rozmazaný. Došlo mi, že pláču a že hluboké vzlyky otřásají mým tělem.
Will se postavil za mě a chytil mne kolem ramen, předvídavý Will. Pomalu jsem začala ztrácet půdu pod nohama a když Viv nastoupila na místo řidiče a nastartovala, bezděčně jsem udělala krok k autu. Nohy mi však vypověděly službu a jen Willovy paže zábránily mému pádu.
„Ššššš.“ Uklidňoval mě, když mě bral do náručí a díval se za červenými světly mizícími ve tmě. Počkala jsem, až zvuk motoru utichl a až i nepatrný záblesk červeného světla pohltila tma. Pak jsem zabořila obličej do Willova trička a rozplakala se naplno.
Nemluvil, když mě nesl do pokoje a ukládal na postel. Beze slova mi zul boty a přetáhl přese mne deku. Postel se zhoupla a on si lehl za mě. Tiskl mě ve svém náručí a šeptal mi sladká slovíčka, aby mne utišil. Těžko říct jak dlouho jsem máčela slzami červený saténový polštář, než jsem zcela vyčerpaná usnula v bezpečí Willovy náruče.