OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Love vs. Disease - 2. kapitola

05.08.2014 (19:00) • Hopedestiny • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 707×

Mamka vypadala jako bohyně. Na sobě měla krásné rudé šaty. Na první pohled vypadaly velice jednoduše, ale v jednoduchosti je krása. Tvořil je korzet, který dokonale zvýrazňoval její ženské přednosti, a dlouhá nabíraná sukně. Vlasy měla rozpuštěné, natočené do divokých vln a s make-upem to nepřeháněla. Vytvořila si přírodní vzhled. S taťkou tvořily krásný pár. Záviděla jsem jim. Lásku, úctu jednoho k druhému, obětavost… Moc dobře jsem věděla, že to nikdy nezažiju. Nikdo neví, jak dlouho budu ještě schopná žít doma a jak dlouho budu v nemocnici, než přijde ten den. Zatím na mě moc léčby jako chemoterapie nebo radioterapie nezabírají.

Sál byl krásně vyzdobený. Všude byla samá světýlka, květiny, barevné kamínky…

„Áá, Petere, rád vás vidím,“ přivítal nás pan Wood.

„Jsme rádi za pozvání. Harry, moji ženu Elizabeth znáš, a toto je naše dcera Lilly,“ představil mě taťka.

„Rád tě poznávám, Lilly. Byl bych rád, kdybyste si přisedli k našemu stolu.“ Pokynul rukou ke stolu, který byl už celkem plný.

„Petere, Elizabeth, Lilly, toto je má rodina. Žena Samantha, dcera Holly, synové John a Erik.“

Musela jsem uznat, že i přes masky bylo vidět, že jsou krásní. Měli to snad v rodině. Já bohužel krásu po své mamce nezdědila. Vlastně jsem nezdědila vůbec nic. Podle mě. Rodiče tvrdí pravý opak.

„Lilly, budeš tam dlouho stát, nebo si sedneš?“ ozvala se mamka.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem si je celou dobu prohlížela, jako bych spadla z Marsu. Sklopila jsem zrak a posadila se mezi mamku a Holly.

U stolu probíhalo několik rozhovorů. Taťka diskutoval s panem Woodem o práci, mamka s paní Woodovou a Holly, a John s Erikem se bavili mezi sebou o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměla.

„Lilly, slyšela jsem, že jsi byla přijata na Otis College of Art and Desing. Tvá mamka říkala, že umíš krásně kreslit. Musejí na tebe být hrdí, moc lidí se na Otis nedostane,“ promluvila na mě paní Woodová.

„Ano, máte pravdu. Je těžké se tam dostat. Byla jsem hodně překvapená, že mě přijali. A ke krásné kresbě mám ještě daleko. Stále se mám co učit a dohánět,“ odpověděla jsem.

„Víš, tady Holly to také měla v plánu si tam podat přihlášku, ale nakonec to vzdala,“ řekla.

„Mami, nevzdala jsem se. Byl to můj sen, ale jako se mění lidé, tak se mění i jejich sny,“ zamračila se Holly na svou matku. „A to, že jsem dostala nabídku od Victoria secret, byla moje veliká šance. Myslela jsem, že jste se už přes to přenesli.“

„Co je to za budoucnost chodit polonahá po mole?“ zeptala se paní Woodová.

„Mami, musíš to zase vytahovat? Chápu, že nejsi na mě pyšná jako paní Santiagová na Lilly, ale je to můj život!“

Bylo vidět, že Holly za chvilku vybuchne a paní Woodová také.

„Byl  to pro tebe šok, kdyš tvoji dva synové jsou tak talentovaní, chytří, atd. John se dostal na Harvard. Erik, jéje! Nejen, že studuje na Otis, jako bude Lilly, ale také je součástí pěvecké skupiny, která je velmi populární. No, nakonec jsem tu já. Dcera, která se vykašlala na studium, protože přijala největší možnost svého života. Místo toho, abych seděla u učebnic, tak chodím po mole a fotím. Ano, mami, souhlasím, není to budoucnost, jakou jsi pro mě chtěla, ale mě to baví. Jsem šťastná…“

„Mami, musíte se o tom dohadovat zrovna tady a teď? Všichni na vás koukají,“ přerušil je John.

„Johne, nepleť se do toho. Nemá to cenu,“ připojil se k němu Erik.

„Víte co?! Ať se klidně koukají a vidí, jak vyčnívám z vaší dokonalé rodinky,“ zamáchala rukama Holly.

„Holly, ty víš, že to tak nikdy nebylo,“ řekl jí John.

„Že ne?! Ale bylo. Od té doby, co jsem se rozhodla podle sebe, jsem černá ovce rodiny.“

„Samantho, nechte toho. Na něčem jsme se snad domluvili, ne?“ promluvil pan Wood na svou ženu.

„Harry, já… prostě to nedokážu přehlížet.“

„Myslím, že půjdu na vzduch,“ zvedla se ze židle Holly a odešla.

Bylo mi jí líto. Nechápala jsem, čím prochází. Já jsem si tu kratičkou budoucnost, která mě čeká, mohla zařídit podle svého.

Dodala jsem si trochu odvahy a promluvila. „Měla byste ji zkusit pochopit.“

Všechny pohledy se otočily na mě. „Prosím vás. Nechápejte mě špatně, ale přece ona má vědět nejlépe, co je pro ni nejlepší. Člověk by měl dělat to, co ho nejvíce baví, než zjistí, že je na vše pozdě,“ vzdychla jsem si.

Paní Woodová byla zaskočená, vlastně všichni se tvářili zaskočeně.

„Lilly, co to?“ zeptala se mě mamka.

„Já… omlouvám se. Měla jsem být zticha. Je to mezi vámi,“ omluvila jsem se, „neměla jsem se do toho motat. Mrzí mě to. Myslím, že půjdu na vzduch.“

Nikdo nic neřekl. Chtěla jsem na chvilku zmizet.

„Sakra, Lilly! Co to děláš?!“ nadávala jsem si v duchu.

Když jsem šla okolo fontány, všimla jsem si Holly, jak sedí se sklopenou hlavou, zakrytou rukama a otřásala se vzlyky. Došla jsem k ní a sedla se vedle.

„To tě poslali mě najít?“ zeptala se.

„Ne, chtěla jsem na chvíli vypadnout. Mrzí mě to,“ odpověděla jsem.

Zvedla pohled na mě. „A co? To, že nejsem dokonalé dítě?“

„Mrzí mě to s tvou matkou.“

„Moc bych chtěla, aby byla na mě pyšná. Stejně jako je na Erika a Johna. Je jediná, které to vadí. Taťka byl ze začátku v šoku, ale nevadilo mu to. O klucích vůbec nemluvím. Ti z toho byli nadšení a vyváděli jako malý děti,“ svěřila se mi.

„Možná potřebuje trochu víc času,“ řekla jsem.

„Možná,“ vzdychla. Utřela si hřbetem ruky tváře a usmála se na mě. „Nechme toho, ano? Co kdybychom se začaly bavit o něčem jiném,“ navrhla.

Pouze jsem přikývla.

„Navrhuji, abychom prozkoumaly zahradu a přitom si pokecaly? Co ty na to?“

„To zní… fajn,“ usmála jsem se.

Po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem narazila na někoho, s kým nemám strach mluvit. Připadala jsem si jako vyměněná. Celou dobu jsem se ptala sama sebe, kam se poděla ta holka, co se baví jen s rodiči, nikam nechodí, utápí se ve své bolesti a přemýšlí, kdy přijde ten poslední den…

Snad je to lepší než minulá kapitola. Hopedestiny

Autor: Hopedestiny, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love vs. Disease - 2. kapitola: