OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 3.

02.12.2012 (09:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 910×

„Poklekni!“ zasyčel na mě jeden ze stráží, ale než jsem tak stačila učinit, Alexander ke mně přiskočil. „Má budoucí paní nebude před nikým poklekávat.“ Chytil mě za ruku. Mé zděšení nešlo vyjádřit jinak než nepřetržitým zíráním do prázdna. Po pár minutách jsem se konečně vzpamatovala. „Co prosím?“ vyhrkla jsem zděšeně.
Odpovědi se mi však nedostalo, místo toho mě dovedl ke trůnu svého otce. „Otče, tohle je Shayla Laitaine. Žije v Faileonu.“ představil mne.

Valcar si mě chvíli prohlížel. „Cožpak o to, krásná je, synu, ale jak si myslíš, že vysvětlíme její původ?“ Starý vládce zakroutil hlavou a podrbal se v černošedých vousech.
„Ale já si tě vzít nechci!“ prolomila jsem ticho, které rázem nastalo svým až hysterickým výkřikem. Alexander vypadal, že se ho to ani trochu nedotklo. Ano, uznávám, že v jeho přítomnosti jsem vždy ztrácela dech. Srdce mi šílenou rychlostí tlouklo, až jsem leckdy měla strach, že vyskočí z mé hrudi. Bylo to jako nemoc, která se nebezpečně rychle řítila mými žilami a rozlévala se do celého těla. Ten neznámý pocit byl až mučivý. Toho muže jsem v podstatě neměla ráda, ale proč se mi tohle tedy stávalo? Cožpak pocity slabosti zaplavily můj vždy zdravý úsudek? Cožpak jsem ztratila rozum a věřila svým věznitelům? Ne, Alex rohodně nebyl jako jeho otec, to jsem věděla na první pohled. Ale proč to tedy dělal, jestliže ne z vypočítavosti, tak vlastní jeho rodu? Kéž bych na své otázky někdy dostala uspokojivou odpověď.

Překvapilo mě, že ani vládce na to nijak nereagoval. „Prý miluješ svůj lid více než-li vlastní život, divoženko,“ prohlásil Valcar. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy jeho oslovení.
„To je pravda, v tomto váš syn nelhal. Avšak jeho jiné činy, obávám se, jsou skryty v neproniknutelné mlze, do níž se sám zahaluje. A nejsem divoženka, Výsosti. Být jí, už jsou z vás tři kusy masa,“ procedila jsem s jistou hořkostí na jazyku. Vládce se nestačil divit tomu, co jsem si dovolila říct, ale když si všiml Alexandrova výrazu, cokoli si pro tentokrát odpustil.
Než jsem se nadála, Alex mě odtáhl za paže trošku dál, z doslechu svého otce.
„Já vím, co potřebuješ, Shay. Dlouhé noci po boku opravdového muže, ať už v měkké posteli či pod širým nebem, pokrytým jen zářícími hvězdami. Co máš teď? Vlka a koně, se kterými se proháníš ve skalách den co den. Ale já ti nabízím lásku a dobrodružství v jednom jediném slově.“ Dotkl se ukazováčkem mým rtů – zjevně mu nevadilo, jak moc popraskané je mám. „V pouhém ano,“ dodal šeptem. Bůhví, proč jsem se zatřásla, ale svedla jsem to na náhlý ledový závan, který mně celičkou obklopil.

Chvíli jsem mlčela, než mi svitl v hlavě jakýsi nápad. „Dobrá, princi. Vezmu si tě, ale pod podmínkou – musíš mě porazil v lukostřelbě.“ Na tváři se mi začal rýsovat triumfální úšklebek. Toto byla jedna z věcí, ve které jsem se cítila nepřekonatelná. Valcar se přidušeně zasmál. „Jsi žena!“
Dala jsem si ruce v bok v mém typickém panovačném postoji. „Velmi schopná žena.“
Alexander se usmál a tím, co se chystal říct, konečně znemožnil svému otci cokoli mi vytknout. „Přijímám.“
Chvíli jsem se ještě zamyšleně dívala na zdobený lustr, než jsem se usmála. „Počkat. Ještě něco. Budou tři turnaje, tři dny. Po každém turnaji, nehledě na to, kdo z nás vyhraje, možná někam zmizím. A je jen na tobě, zda budu já pro tebe důležitá natolik, abys mě hledal kdekoli a kdykoli.“
Můj ctitel chvíli přemýšlel o významu slov, která jsem právě řekla, než váhavě přikývl. „Dobrá. Když vyhraji ve dvou turnajích, zvítězím.“

„Ale když ti uteču, prohraješ.“ Sáhla jsem po jablku z mísy s ovocem a hodila mu ho. Tak jako tenkrát já, i on se do něj s úsměvem zakousl.
Valcar naše počínání jen s nečitelným výrazem pozoroval. Tehdy jsem neměla ponětí o tom, co na mě ti dva šili. Ani to, co měl v plánu samotný Valcar.
„Tak, děti. Zítra bude první turnaj. A ještě něco, existuje nějaká věc, kterou by sis přála?“ podíval se na mě. Chvíli jsem nevěřila svým vlastním uším. On se mi chystal snad splnit nějaké mé přání?
„Je toho mnoho, můj pane. Přeji si ale, aby můj kůň a můj vlk mohli pobývat se mnou na hradě. A aby má matka ke mně měla věčný přístup – což znamená, aby ji vaše Bratrstvo v případě jejího zájmu v bezpečí dovezli na hrad a zpět domů. A ještě něco, prosím, abyste vrátil vybrané peníze za mrtvého na našem území.“
Valcar se ušklíbl. „Nechceš toho málo.“
„Ne. Ale pevně věřím ve vaší velkorysost, pane.“ Poklonila jsem se.
„Dobrá tedy. Splním tvá přání, když přislíbíš, že neopustíš hrad, že se nepokusíš o žádný hloupý útěk.“
„Slibuji,“ přikývla jsem. Kupodivu jsem svůj slib měla v plánu splnit.

                                                                                                         ~ ~ ~ ~
Nadešel den prvního turnaje, který nechal Valcar konat v rozlehlých zahradách svého hradu. Na tu podívanou se přišli podívat lukostřelci z celé této oblasti, ale nečinilo mi to obtíže. Věřila jsem si natolik, že mě něco takového nemohlo odradit.
Nyní jsem stála oděná ve zvláštních šatech ušitých tak, aby mi nepřekážely, ale tak, abych náhodou nepobouřila mužské obecenstvo svými sklony nosit mužské oblečení. Musela jsem to tedy překousnout. S ironickým úšklebkem jsem si nasadila čelenku z kusu kůže na čelo, vzhledem k tomu, že už Valcar nebyl jediný, který mě oslovoval „Divoženko.“ Dívala jsem se na poměrně vzdálený terč, nevnímajíc, že vedle mě stojí Alexander, který se taktéž soustředil na svůj terč.

Nadešel čas. Valcar pokynul, abychom se připravili. Popadla jsem dřevěný luk, z toulce vytáhla šíp a velmi obratnými pohyby jsem natáhla tětivu luku. Ozvalo se rychlé „Teď!“ Přesně na čas jsem vystřelila a nechala šíp plnit jeho nyní tak důležitou úlohu. S podivným zvukem se šíp zabodl přesně do červeného středu, ještě ke všemu tak, že hrot šípu byl až na druhé straně. Obecenstvo náhle ztichlo – pravděpodobně nikdo z nich něco takového od křehké ženy nečekal, o to více byl můj triumf potěšující. Až pak jsem se podívala, jak dopadl Alexander. Zdálo se sice, že jsme vyrovnaní, když to ale přišli posoudit lukostřelci, usoudili, že jsem zvítězila já.
Nebyl ale čas na nějaké oslavy, při prvním okamžiku, kdy se Alexander otočil ke mně zády, jsem se vytratila zadem do malého lesíku, aniž by si toho vůbec všiml. Skryla jsem se v zeleném porostu, který mě vzhledem k mému oděvu dokonale skryl před jakýmkoli zvědavým okem.

Uběhlo poměrně hodně času, takže jsem si myslela, že mám vcelku vyhráno. Předtím, než jsem uslyšela mně povědomé bolestné zavytí. Zorničky se mi rozšířily strachem. Nedbajíc na to, že jsem tam ještě měla zůstat, jsem vyběhla ven ze svého úkrytu. Spatřila jsem něco, co se do mého srdce zabodlo téměř stejně jako hrot šípu. Failo ležel v tratolišti vlastní krve s několika nehezky vypadajícími ránami po těle. Neváhala jsem ani na okamžik, chtěla jsem se k němu vrhnout, když jsem ucítila něčí paže na svých bocích. „Mám tě.“ ozvalo se mi u ucha. To mně však nezajímalo. Zlobně jsem se na Alexandra otočila. „To ty!“ zakřičela jsem vyčítavě.

„To ty jsi to zařídil!“ řvala jsem nepříčetně přímo jemu do překvapeného obličeje. Alexander až teď pohlédl na to, co mi způsobovalo takovou bolest. V jeho pohledu se zračilo překvapení a k mému údivu i zděšení.
„Shay, přísahám že jsem o tom nevěděl!“ vyhrkl a pustil mě. Nyní jsem měla možnost rozběhnout se k Failovi. Viditelně trpěl, což i mně způsobovalo bolest. Klekla jsem si na ledovou, jehličím posetou zem, nedbaje na to, jak se mi i drobné kamínky bolestivě zabodávaly do holých nohou.

Uvědomila jsem si, že Alexander by něčeho takhle odporného nebyl schopen, ale věděla jsem o někom, kdo ano. V tu chvíli jsem měla úsudek zastřený příšerným vztekem. Vstala jsem. „Uděláš pro mě něco? Vezmi ho dovnitř a nech ošetřit. Já přijdu.“
Alexander chtěl zřejmě něco říct, ale to už jsem byla pryč. Běžela jsem až zpět na místo turnaje, kde jsem nechala luk a šípy. Téměř jsem na cestu skrz clonu dotěrných slz neviděla. Popadla jsem toul se šípy, který jsem si přehodila přes rameno. Jeden jsem si nechala v ruce, v té druhé jsem křečovitě svírala luk. Mé rozhodné kroky vedly k jediné osobě, k osobě spokojeně sedící na židli nahoře u obecenstva. Třesoucí se rukou jsem namířila hrot šípu na místo, kde měl mít srdce. Totiž, jestli vůbec nějaké má, domnívala jsem se, že jestli ano, může být jedině z nejtvrdšího kamene.
Bylo mi jedno, co se teď stane... Buď zemřu já, nebo on zaplatí za svou nevýslovnou krutost.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 3.: