OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lukostřelkyně ~ kapitola 8.

25.12.2012 (11:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 790×

Křečovitě jsem sevřela kliku svého pokoje. Chodbou se ke mně linula omamná vůně všeho toho jídla, které na naši poctu uvařili. Venku před hradem stálo již několik kočárů, připravených na to, aby nás odvezly do nedalekého kostelíku. Prudce jsem se nadechla a otevřela dveře, tak už abych to měla všechno za sebou.

Služebné mi nezapomněly okamžitě chytit cíp šatů, který jsem dosud vláčela po zemi, a šly pomalu za mnou. První kočár již odjel, tím jsem si byla jistá. Já měla jet sama v tom dalším.

Vyšla jsem z hradu, obklopena služebnictvem, kteří se neustále snažili ve všem mi slepě vyhovět. Nic jsem po nich však nechtěla. Sama jsem s hrdě vztyčenou hlavou odkráčela ke kočáru a vlezla do něj. Jaké mě však čekalo překvapení, když jsem dosedla na měkkou sedačku. Naproti mně seděl onen muž z dnešního rána. Ležérně si dal nohu přes nohu, jako bych tam snad ani nebyla.

Automaticky jsem se přitiskla co nejvíce do rohu.

„Co tu děláte?!“ vyštěkla jsem. On se jen uchechtl.

„Milost říkala, že vás mám doprovodit, mylady. Kdyby nás cestou třeba někdo přepadl,“ prohlašoval, mezitímco si skládal prsty do pomyslné pyramidy a studoval každý pohyb v mém obličeji.

Odfrkla jsem si a podívala z okénka.

„Já vím, kdo jsi,“ ozvalo se už mnohem blíže mému uchu. Přemístil se ke mně, ale jak to dokázal?

Zděšením se mi rozšířily zorničky.

„Vskutku?“

„Ano, maličká. Ale věř mi, neprozradím tě. Alespoň zatím ne. Té krásné tvářičky by byla škoda. Však se najde něco, čím bys pro mě mohla být užitečná,“ promlouval a zamyšleně si naplétal loknu mých vlasů na palec.

Kočár se prudce zastavil. Muž s úšklebkem vstal a pomohl mi z kočáru. Zjevně ho nikterak netrápil fakt, že za pár minut odsud vyjdu jako vdaná žena... Uh, žena v kleci.

Doprovodil mě až k bráně od kostela. Hosté již museli být uvnitř. Společně jsme vešli, takže se odpojil až těsně před mým příchodem do vyzdobené uličky. Místo služebných teď ke mně přispěchaly malé kudrnaté holčičky, které popadly mou vlečku.

V tu ránu se otevřely dveře a já pomalu kráčela rozjasněnou uličkou k oltáři, kde už nyní stál usměvavý Alexander. Ano, on byl jediným důvodem, proč jsem tohle všechno byla ochotná podstoupit.

Vyhledala jsem pohledem Valcara, který si mě přísně prohlížel. Stál nedaleko svého syna v podivné, slavnostní róbě, kterou zdobil znak Antanvarnů. I Alexander měl tento znak na svém zvláštním obleku. Kdyby tak můj milý věděl, že trůn byl sprostě odcizen Eruwen z Feonu. Však on se to ale brzy dozví.

Alexander se podvědomě usmíval, jakmile spatřil svou nevěstu, jak kráčí uličkou. Kolikrát tohle viděl ve svých snech? A nyní to byla realita. V bílých, dlouhých svatebních šatech prošívaných zlatými nitkami vypadala jako princezna, skutečná princezna. Byl pyšný, že tohle nádherné, divoké, přesto něžné stvoření bude jeho ženou.

Došla jsem až k němu, on mě chytil za ruku a stoupl si tak, aby stál čelem ke mně u oltáře. Dalších pár minut jsem už ani nevnímala, byla jsem jako ve snách. Vpíjela jsem se do jeho očí, vnímala každý jeho výraz, pohnutí ústy. Pomalu jsem si ani neuvědomila, když mi řekl hlasité a jasné: „Ano.“

Když přišla řada na mě, hodnou chvíli jsem váhala. Nechci žít jako svázaná. Chci být svá a kdo mě kdy znal, to ví. Nakonec jsem se prudce nadechla. „Ano.“

Vyměnili jsme se prsteny a políbili se. Byl to zvláštní pocit, který mě zachvátil. Vzdala jsem se toho, co mi bylo vždy nejdražší. Své svobody. Teď tomu musím prostě jen statečně čelit.

Když mě vedl za ruku uličkou kolem svých příbuzných, usmíval se. Bylo mi jasné, že je šťasten, a to k mému štěstí vlastně i stačilo. První, co jsem udělala venku bylo, že jsem se ohlédla. Má matka byla tam, stála v povzdálí a usmívala se.

Nyní byl čas vrátit se zpět do hradu na korunovaci a později na slavnost. Něco, po čem jsem nikdy netoužila.

~ ~ ~ ~

Korunovace k mému údivu proběhla vcelku klidně. Byla to vysoce „posvátná“ událost, které se tedy účastnili jen ti nejpovolanější. Valcar sám předal svou korunu Alexanderovi, který jí s viditelnou hrdostí přijal. Pro mě byla menší korunka, kterou vládce vytáhl z pokladnice. Patřila Alexandrově matce, možná proto pro mě alespoň něco malého znamenala. Ve Velkém sále bylo ticho jako v hrobě. Nikdo ani nedutal, když se lesknoucí koruna dala Alexanderovi na hlavu. Sotva koruna dopadla na jeho hlavu, široce otevřel dosud zavřené oči a zadíval se na mě s takovou hrdostí, až mě bodlo u srdce. Jak bych mu dnes mohla zkazit jeho dnem faktem, že mu trůn vlastně nepatří?

Sluhové nyní na červeném polštářku nesli o poznání menší korunu, která se mi jevila však neméně majestátně. To víte, když někdo žije celý život v chudobě, každá krásná věc vám připadá nevýslovně cenná.

Třásla jsem se, když korunovali i mně, byla jsem nervózní z toho, jak se mi život během pár dní zcela změnil. Otázkou však stále je, zda k lepšímu či k horšímu.

Ucítila jsem Alexandrovu ruku na té mé ve velmi něžném a ochranitelském gestu. Společně jsme se zvedli z trůnů a bok po boku odešli do sálu, kde již byla hostina na naši počest.

Usedli jsme vedle sebe ke stolu, za kterým již seděli hosté a horlivě jedli, pili a mluvili. Když dorazil i Valcar, odkašlal si a vzal do ruky průhledný pohár s vínem, pozvedl jej.

„Milí hosté, tímto bych vás chtěl požádat, abyste pozvedli vaše poháry a společně se mnou popřáli mému synovi a jeho novomanželce jen vše nejlepší!“

Hosté ztichli, všichni do jednoho vstali a napodobili svého pána. Jeden z přitloustlých mužů se ujal slova. „Přeji královskému páru to nejlepší a nechť mají jen spoustu zdravých synů!“

Další slova od dalších lidí ve mně vyvolala stud, tváře mi poněkud zrudly a na Alexe jsem se téměř vůbec nemohla podívat. Zrovna jsem vyšla z kostela a už se tu mluví o synech?

Když jsem na sobě ucítila něčí pohled, začala jsem se rozhlížet. V tom nejtemějším rohu dlouhého stolu jsem spatřila povědomou tvář. Muž ke mně zvedl pohár s vínem a usmál se. Zatracený parchant! Začala jsem přemýšlet o tom, že bych o něm Alexovi řekla, ale pro dnešek jsem se rozhodla opět mlčet.

Slavnost trvala až do noci, byla nesmírně nudná a zdlouhavá, ale podle Valcara nezbytná. Zítra mu řeknu, kdo jsem. Už mi nebude moci ublížit ani mě vyhodit. Neumím lhát déle, než je nezbytné.

Konečně všichni hosté začali odcházet, přívaly řečí na můj účet směřovaných k Alexanderovi a poplácávání po rameni pomalu končily. Nechápala jsem, co tím vším mysleli. Jako bych byla pouze ta, co má porodit děti.

Byla jsem příšerně znavená, tenhle den byl podobně namáhavý jako boj o přežití v lesích. Bodlo mě u srdce. Diego, kde je mu konec?

Konečně se zavřely dveře za posledním hostem, hrad utichl. Došla jsem ke schodům, když mě Alex doběhl. „Paní Antanvarnová,“ významně se poklonil. Musela jsem se usmát.

Vzala jsem ho za ruku a společně jsme šli nahoru. Už jsem si chtěla zamířit ke své ložnici, ale zjevně jsem se mýlila, když jsem si naivně myslela, že tam ještě někdy budu spát. Alexander mě vlekl k té svojí. Totiž – naší.

„Tak, vítej „doma“,“ usmál se, když zavřel dveře. Jeho ložnice byla o mnoho hezčí než ta má doposud a hlavně, postel byla pro dva! Položil korunu, kterou musel celý večer mít na hlavě, na noční stolek, tak jsem jej napodobila. Bylo to krajně nepříjemné.

Znervózněla jsem, doufala jsem, totiž dosud, že po mně dnes nebude nic chtít. Nemohla jsem přece přijít o to poslední, co mi dávalo pocit, že jsem pořád ještě tak trochu svobodná.

Alexander zapálil svíčky, aby tam nebyla taková tma. V tom malém osvětlení vypadal jako padlý anděl.

Po chvíli přešel až ke mně a zadíval se mi do očí. „Nechci tě do ničeho nutit, Shay, ale očekává se to...“ Párkrát jsem zamrkala, než jsem byla schopná pochopit, o čem to vůbec mluví.

„Ztratila jsem toho hodně, Alexi,“ ucukla jsem pohledem. „Ale získala jsem tebe. To jsem si přála. To oběti vyžaduje,“ položila jsem mu ruce na hruď.

„Nechtěla jsem být ničím, čím jsem teď. Chtěla jsem jen tebe. A teď tě mám, i když s jistými výhradami,“ pousmála jsem se.

Chvíli se zdálo, že si mě velmi bedlivě prohlíží, snažíc se zjistit mé pocity. „Tím chceš říct, že tedy souhlasíš?“ přejel hřbetem ruky po mé tváři.

Váhala jsem, než jsem přikývla. „Jednou ti ale všechno vyčtu, mladý pane.“

„S tím počítám,“ mrkl, mezitím co mě vlekl k posteli. Nervózně jsem přešlápla, ale to už mi stahoval šaty. Viditelně vážně jen dělal to, co se po něm chtělo. Velmi... obětavé.

Než jsem se byť stačila nadechnout, překrásný kus bílé látky se válel na zemi, Alexander mě popadl do náruče a položil na obrovskou postel, než se nade mne naklonil. V jeho očích byly viditelné šibalské jiskřičky, což mě nutilo se alespoň trochu usmívat.

Sám se ale vůbec neostýchal a svlékl si bílou košili, pak se nahnul ještě více ke mně a spojil naše rty ve zdlouhavém, vášnivém polibku, který jsem mu rázem automaticky oplatila. Další byly kalhoty.

Díval se mi neustále do očí, což přimělo moje tělo k reakcím, které jsem dosud neznala. V tu chvíli jsem věděla, že jsem připravená, ale stále jsem měla jisté obavy, když mi začal spěšně vyhrnovat poslední věc, co zakrývala mé tělo, a začal se mě dotýkat tak jako nikdo jiný předtím.
Zachvěla jsem se pod jeho horkými doteky, nevěděla jsem, co dělat, tak jsem mu jen oplácela polibky. Po chvíli se odpojil od mých rtů a začal zasypávat můj krk i hrdlo horkými polibky. Sjížděl mi rukama po bocích až na má nejcitlivější místa, zatímco mé tělo téměř hořelo touhou dosud nepoznanou. Hrál si s mým tělem takovými způsoby, které mě přiváděly k šílenství a dokonalé slasti, že jsem byla zcela uvolněná, když se rozhodl do mě proniknout. Cítil, že jsem stále nervózní, tak mě hladil po vlasech dobrou chvíli, než do mě vnikl. Moje tělo zaplavila bolest, kterou ale brzy vystřídala rozkoš daleko větší, než před chvílí....

Spokojeně stulená ke svému manželovi, přikrytá jen tenkou dekou, jsem se probudila. Nebylo dosud ráno, byla ještě hluboká noc. Opatrně jsem se od něj odtáhla a podívala se k oknu. Domnívala jsem se, že kvůli tomu zvuku jsem se probudila. Ozvalo se to znovu. Jako by někdo házel kamínky na okno, opakovaně.

Zamračila jsem se a vstala tak, abych Alexe neprobudila. Přilepila jsem se tváří k oknu a přimhouřila oči, abych v té tmě viděla. Tento pokoj byl úplně na druhé straně hradu, směrem k zahradě, nikoli do nádvoří, jako ten kdysi můj. Spatřila jsem muže, stojícího u dvou koní. Tvář měl schovanou pod kápí, já jej ale důvěrně znala. Musel to být on! „Diego,“ hlesla jsem tiše, než jsem okno otevřela a mávla mu. „Pojď sem,“ uslyšela jsem v odpověď.

Celá rozzářená jsem potichu zmizela z pokoje, doběhla do toho svého, kde jsem pod oknem v truhle měla své věci. Vytáhla jsem bílou volnou košili a kalhoty, vše jsem to na sebe v rychlosti nedbale oblékla. Rozpustila si vlasy a popadla luk s toulcem se šípy. Pospíchala jsem zpět. Neuvědomovala jsem si, co to dělám, že bych měla být u svého manžela. Opatrně, tak, abych na sebe neupozornila, jsem slézala z okna. Naštěstí pro mě hned vedle byl strom, na který se dalo skvěle přelézt, po něm jsem již hravě slezla na pevnou zem. Diego ke mně hned přispěchal a stiskl mě v dlouhém, láskyplném objetí. „Ahoj, divoško,“ zamumlal mi do ucha, když se odtahoval.

„Co tu proboha děláš?“ zamrkala jsem, dívajíc se k oknu, ze kterého jsem vylezla.

„Musel jsem vidět, jak se vám daří, Vaše Výsosti,“ mrkl na mě, stále se usmívajíc.

„Je to nebezpečné, kdyby tu byly stráže, tak...“

„Pšššt,“ položil mi ukazováček na ústa. Zmlkla jsem, ale ucukla. Nesměl se ke mně takhle chovat. Už ne. Ne po dnešku.

„Měl jsem pocit, že by sis ráda zajezdila.“

„Cože?!“

Kývl k mé osedlané Calime. Polkla jsem, snažíc se zakrýt fakt, že mé tváře nabíraly barvu nachu.

„To ano, to bych... ráda,“ pousmála jsem se a vyskočila do sedla. I on nasedl na svého koně a pobídl jej směrem k lesíku. Následovala jsem ho, sledujíc, jak při každém pohybu jeho koně kápě z jeho krásné tváře padá dozadu a odhaluje vlasy a celý obličej. S Alexandrem... si jsou tak podobní. Možná to mě tak přitahuje, pomyslela jsem si.

„Vzhůru pomoct lidem, slečno Laitaine,“ usmál se.

„Antanvarno, nezapomeň!“ opravila jsem ho, neustále se však dívajíc mezi uši mé kobylky, která si zřejmě noční vyjížďku náramně užívala.

A tak to začalo. Časy, kdy jsem se rozhodla ve dne být vzornou manželkou a v noci... lukostřelkyní.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lukostřelkyně ~ kapitola 8.: