Lví řev - Kapitola čtvrtá • OurStories.cz ~ naše povídky

Dělala jsem to narychlo, tak snad tam nebude tolik chyb. Je to o sedmnáctileté dívce jménem Scarlett White, která je velmi neobyčejná a je si toho plně vědoma. Jenže je ještě víc neobyčejná než si o sobě původně myslela. Bude vymlacování informací? Co se stane, se budete muset dočíst.

Věnování: Všem kteří se na ní tolik těšili, Eilonwy, Lilium, Midnight, superduper12 a dalším.

29.01.2012 (11:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 955×

Probudila jsem se s úmyslem, že to z Lewise prostě vymlátím. Poté, jak se mé smysly probouzely k plnému vědomí, víc a víc mi docházelo, že to bude asi blbost, to z něj vymlátit jen tak, holýma rukama. Kdybychom měli doma bazuku, tak bych ji na to vytahování informací z něj použila. No, možná ne, už tak mám těžkou tašku i bez bazuky.

Hodila jsem na sebe černé jeansy, bílou košili s krátkým rukávem a něco jako červený látkový korzet na hruď. Taška s učením byla příšerně těžká a neměla mě ráda. Kvůli tašce jsem sletěla ze schodů a podlomily se mi nohy na rovné podlaze, jak byla těžká. Když ta taška chce válku, tak ji má mít. Vyřešila jsem to v pohodě.

Cestou do školy jsem ji prostě tahala po zemi. Bylo to sice namáhavé, ale lepší způsob jak dopravit tak sto tunovou tašku do školy fakt neznám. Až pak mi došlo, že jsem mohla požádat bráchu, aby mě hodil do školy autem. Leo se mi celou cestu jen posmíval. Dneska je strašný den.

Před školou stál Tyler a díval se na mě s komickým úsměvem. Tašku měl pověšenou přes jedno rameno, jako by byla peříčko.

„Nechceš s tou taškou pomoct?“ zeptal se mě.

„Jo. Dík,“ poděkovala jsem. Tašku ze země vyzdvihl jako nic a pověsil si ji na další rameno. Mě nezbývalo nic víc, než na něj s vykulenýma očima koukat. Ten asi bude mít hodně svalů.

„Poslyš,“ začal mluvit a na chvíli se odmlčel. Zdálo se, že je dost nervózní.

„Brácha se v sobotu vrátí z Austrálie domů. Pořádáme mu večírek a můžu si pozvat pár kámošů, tak mě napadlo jestli bys nechtěla přijít.“ Znělo to lákavě, ale já měla v plánu boření v říši. Slyšela jsem, že král už zase začal stavět další most. Leo mě celou dobu naštvaně varoval, že ať mě ani nenapadne tam jít.

„A kdo tam všechno bude?“ zeptala jsem se. Byli jsme před vchodem do školy a Leo z toho přímo zuřil. Byla to zábava se na něj dívat, když si myslel že mi to rozmluví.

„Zatím jsem se ptal jen Nathana Lewise, sebe a kdybys řekla jo, tak bys byla už třetí, kdo tam půjde,“ řekl. Lewis se jmenuje Nathan? Je to lepší, než kdybych mu říkala příjmením. Jestli ty informace z něj vytáhnu dneska, tak pochybuji že se tam objeví.

„Tak jo.“ To boření se bude muset přeložit na někdy jindy.

Tašku jsem dala do skříňky. Já vím, taky se tomu divím. Možná to bylo tím že Tyler ji držel a já ji tam jen zasunula. Ne. Rozhodně jsem to byla já… určitě.

Celý můj dokonalý plán s vymlacováním měl jeden menší trhlinu. Spíš rovnou propast. Nathan ve škole totiž nebyl. Prý je nemocný (tak o tom vážně pochybuji). No tak se mi plán trošku změní. Vymlacování informací se přesune na sobotní párty, pokud tam bude.

***

Nathan se ve škole vůbec neukázal a mě zbývalo jen doufat, že bude aspoň na té party.

Ve třídě nebylo moc lidí, s kterýma by byla taková sranda, jako s Tylerem. Bylo fajn mít aspoň nějakého kámoše ve škole. V podstatě jsem se bavila jen s domácím mazlem, bráchou, který v kuse vykládá věci, kterým nerozumím, některými holkami ve třídě a s dvěma kámošema, Tylerem a moji nejlepší kámoškou Aurorou Knightley (bohužel je na jiné škole než já, ale vídáme se často). Aurora o mně ví, kdo jsem, dokonce i ona patří ke kouzelným bytostem a sem tam mi pomůže i s bořením.

Převlékla jsem si jen tričko a sčesala si vlasy do copu. Bylo půl osmé a v osm začínala párty u Tylera. Mezitím, co se mě Leo svýma řečma snažil nejspíš unudit k smrti, jsem se vydala na cestu.

„Ahoj. Jsem rád že jsi dorazila,“ pozdravil mě Tyler s úsměvem.

„Ahoj. Kdo tu všechno je?“ Doufala jsem že tu Nathan bude.

„Claudia, James, bráchovi kámoši, ty, já, pár lidí ze třídy, jejichž jména si nepamatuju, a Nathan,“ dořekl to a Leo náhle zmlkl, což mi přišlo hrozně uklidňující. Nathan je tu a to znamená odpovědi na pár otázek.

Tylerův brácha měl modré oči, dlouhé hnědé až černé vlasy a tváří se docela podobal Tylerovi. Jmenoval se Ryan. Párkrát jsme si spolu zatancovali. Pořád jsem se ale zaměřovala na hledání Nathana.

Jenže jsem tam Nathana skoro vůbec neviděla. Kdykoliv jsem ho uviděla, tak někde zmizel. Po pár písničkách mě to už naštvalo, tak jsem se ho vydala hledat.

Byl o pár metrů přede mnou. Rozběhla jsem se za ním s nenávistným pohledem v očích. Hned jak mě zaregistroval, tak začal utíkat. Leo se za ním rozběhl jako blázen (ještě že ho tam nikdo neviděl).

Nakonec vyběhl až na prázdnou uličku vedle domu. Přeměnila jsem se. Bylo to docela divné, měla jsem na sobě modré šaty, podkolenky s mašlí, rukavičky, boty na podpatku a vypadala jsem jako nějaká princeznička, ale jako princeznička, která chce z někoho vytřást duši.

Mé představy, jak z něj ty informace vymlátím, náhle přerušilo hlasité zabouchnutí dveří. Otočila jsem se. Ve dveřích stál Ryan s vyděšeným obličejem. Rozmáchla jsem křídla a chystala se odletět. Tylerův brácha vytáhl z kapsy mobil. Vzlétla jsem. Slyšela jsem cvaknutí od mobilu (jako když fotíte). Sakra! Snad mě nestihl vyfotit.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování