OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lví řev - Kapitola jedenáctá (poslední)

21.02.2012 (13:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 884×

Odhodlaně jsem se vydala prázdnou chodbou, než mi došlo že neznám cestu. Dvojčata nás z jejich podzemního krytu vyvedli za pár sekund.

„Jaké máte schopnosti?“ zeptala jsem se dvojčat, když jsme se ocitli zase u toho stromu. Byla už docela tma a tak jsem nám svítila ohnivou koulí, která se vznášela nad námi.

„Zemi,“ odpověděli naráz.

„Nelítáte?“ zeptala jsem se. Najednou mi došlo kdo tu chybí. Nathan!

„Ne,“ odpověděl jeden a ten druhý zase zakroutil hlavou.

„Leo přines ještě Nathana,“ řekla jsem rychle a jen sledovala Leův obličej, který mě takový ten lenošský výraz, který jsem vždy nasadila na bráchu když po mě něco chtěl.

„OK šéfe,“ odpověděl Leo a přemístil se. Za chvíli tu byl i Nathan, a tak mu Leo rychle vysvětlil situaci. Nathan naštěstí neutekl jako Finn, a tak nás bylo zase o jednoho víc (já vím bude to k té armádě hrozně nefér obzvlášť když tam budu já. Chudák armáda, tak mladá a už předurčena destrukci).

„Dvojčata budou každý na jiné straně armády, až začne boj tak armádu zemí ohraničte. Potom jděte k sobě a navzájem jim hlídejte, pochopitelně i sobě, záda. Leo ty budeš na další straně s Tylerem. Rora bude s Nathanem zase na další straně. Utvoříme něco jako hodiny, každý bude na jedné čtvrtině. Já budu na armádu útočit ze shora, a tak na mě bude poutat nejvíce svou pozornost. Jo a most na boření mi nechte,“ začala jsem je všechny organizovat se sluchátky v uších, ale nezapnutou hudbou (zatím).

Konečně mám šanci to vše ukončit. Doufám, že až vyhraju, tak pořád budou v říši mosty na boření.

Armáda byla sice o pár tisíc nestůr více rozsáhlejší než jsem si původně myslela, ale na světě není nic, ani bráchův zákusek či jiné jeho jídlo, co bych nezničila. Armáda byla jako dort. Obsahovala polevu skřetů, krém minotaurů a dokonce měla i třešničku na dortu. Ta třešnička na dortu byl něco jako šílenej obří kat se zakrytou hlavou a příšerně obří sekerou (připomínal mi jednoho extra zombie z Resident evil – afterlife).

Všichni se rozmístili na svá místa s posledním mým rozkazem – třešnička na dortu je moje! Myslím že to většina z nich pochopila. Zapnula jsem si Requiem for Dream a soustředila se na jeden živel. Na oheň. Musela jsem být co nejvíce vidět a navíc mohla bych jim tak osvětlit bojiště.

Jenže co se nestalo. Místo toho jsem ke konci písničky chytla. Celá jsem hořela, a tak jsem byla nucena Mp4 zapnout nahlas a nechat ji blízko mě levitovat. Plamen mě trošku ohříval, ale nebyla jsem spálená ani nic podobného.

Ostatní to brali jako signál, a tak jsem se dala do boje. V Mp4 se zpustila jedna z mých oblíbených písniček Take back the World od Little Jackie. Roztančila jsem se tam (kdy jindy přece máte možnost začít hořet, při tom si pouštět super písničku a nevyužít toho!?). A tak jsem si sestavila super choreografii, kdy jsem zároveň tančila a zároveň po armádě neustále házela všechny možné základní elementy. Ostatní se na mě museli dívat jako na blázna, ale mé nezáměrné bonusy to mělo. Nejen mě, ale i ostatním se muselo zdát že mé „kouzla“ mají větší účinek.

Zrovna uprostřed boje mi došlo že do boje mohl i brácha, ale to už by bylo vůči armádě víc nefér než je to teď.

O pár nudných krvavých hodin později (stav: Armáda prohrává tři-tisíce : nula)

Celou tu dobu jsem spíše protančila a nebýt tance tak bych se nejspíš tou nudou nakonec oběsila. Naštěstí šílenej kat byl pořád naživu a most byl pořád nezbouraný. Musím říct, že ostatním se v boji dařilo docela dost dobře.

Konečně už nezbyl nikdo jiný, než kat a most. Na kata jsem si chystala extra speciální nadílku. Nikdy jsem nezkoušela sloučit všechny elementy a teď na to byla vhodná chvíle.

Kolem mě létaly koule vody, energie, ohně, země a vzduchu. Točily se jako kolotoč. Kat ke mně pomalým krokem kráčel s obří sekerou v ruce. Naštvala jsem se na něj z neznámého důvodu a zahájila palbu. Elementy se sloučily těsně u něho. Najednou velké prásk, já ve vzduchu a kat na kaši.

Teď už zbývalo jen zbořit most. Ale proč? Už nebyla žádná armáda a lidé teď konečně mohli být volní.

„Most se bourat nebude,“ řekla jsem smířeně a otočila se za nimi. Leo stál hrdě po mém boku, Rora se dívala na Nathana a Nathan zase na ni, dvojčata si zkoušela nějaký jejich švihlý pozdrav a Tyler se zase s úsměvem díval na mě.

„Pojď,“ řekl ten maník v noční košili. Z ničeho nic se tu objevil a opíral se o nějakou hůl. Zmateně jsem poslechla a podala svou Mp4 Roře. Leo se vydal hned za mnou.

Dlouho jsme šli ulicemi aniž by z nás kdokoliv promluvil. Vedl mě ke královskému paláci. Vešli jsme dovnitř kde bylo vše perfektně uklizené a čisté (téměř jako můj špinavý a neuklizený pokoj). Najednou ten děda v pyžamu vtrhl do velké síně s královským trůnem, na kterém seděl král.

„Jdeme si pro to co nám patří,“ začal na krále mluvit Leo a já absolutně neměla tušení co to mluví.

„Na to ty nemáš právo,“ řekl král Leovi.

„Já ne, ale ona ano,“ řekl a s poněkud divným úsměvem pohlédl na mě. Leo náhle velmi hlasitě zařval a já tam málem sletěla na zem.

„A teď mazej pryč, ať už tě tu v říši nikdy nevidím. Máš den na to abys se svou rodinou odešel z říše!“ rozkázal mu nahlas Leo.

Ten maník v pyžamu se vydal k trůnu mezitím co král zdrhnul ze sálu.

Já jsem se podívala ven kde se scházely davy lidí. Dívali se na Tylera, Nathana, Roru a dvojčata. Poté jako by jim začali tleskat a projevovat úctu. Konečně byli volní. Nikdo nesměl cestovat mezi světy pokud neměl vyšší hodnost. Možná se to nikomu nezdá, ale lidi žijící v říši měli otřesný život plný strachu a utrpení. Ti, kteří se vzbouřili se dali k občanstvu a utekli. Bohužel, i tak některé z nich pochytala armáda. Museli žít v strachu a vyhnanství.

Najednou ten „pyžamák“ vytáhl (už ani nevím od kuď) nějakou malou skříňku. Ze skříňky vyndal snad tu nejhezčí korunku kterou jsem kdy viděla.

Byla z nějakého neupraveného dřeva trošku orostlým mechem, kolem toho dřeva se obtáčel pramínek vody, diamanty nahradila třpytivá se čirá energie, nahoře úplně na vrcholku bylo ve vzduchu ohnivé srdce.

Přišel ke mně s korunkou blíže a chystal se mi ji nasadit. Neměla jsem nic proti jelikož já se vykroutím z čehokoliv i z vládnutí říši, ale hrozně moc jsem si ji chtěla vyzkoušet. Nasadil mi ji a já najednou na hlavě cítila jak korunka lehce vzplanula. Leo náhle opět nečekaně zařval. Málem jsem vyletěla kvůli němu z kůže. „Pyžamák“ náhle ukázal rukou na balkón.

Celá rozzářená jsem vyšla na balkón, kde mě už přivítal bouřlivý potlesk obyvatel. Vše bylo perfektní, až na jednu drobnost.

„Okamžitě slez. Máš zaracha snad na všechno! A pojď se domů najíst!“ Začal z davu křičet brácha. A já myslela že mé utrpení zkončilo.

Nej Scény z mého oblíbeného filmu i s písničkou.

A jak že to bylo potom? Brácha mě přinutil jít studovat a místo mě v šťastné říši vládne Leo, i když já mu dávám potají rozkazy. O pár let později si brácha vzal Elisabeth a teď spolu žijí v Anglii. Nathan se dal dohromady s Rorou. Dvojčata se dali na herectví a měli velký úspěch. Mám volňásky na jakékoliv premiéry jejich filmů. S mým nadáním udržet bez bráchy největší tajemství (to že vládnu říši a že existují nadpřirozené věci) se svět během měsíce, potom co se brácha s Elis odstěhovali, dozvěděl i o říši a i o tom že jsem královnou. Natočili na to jeden z nejlepších filmů, který dostal osm Oscarů se mnou v hlavní roli (bylo fajn hrát sama sebe). Jsem jedna z nejuspěšnějších hereček a zároveň královen. Já si teď aspoň můžu venku lítat jak dlouho chci. No a já zase teď chodím s Tylerem, tím nejlepším vlkodlakem pod sluncem. The End.

A nebo ještě ne?

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lví řev - Kapitola jedenáctá (poslední):