Lví řev - Kapitola třetí • OurStories.cz ~ naše povídky

Je to o sedmnáctileté dívce jménem Scarlett White, která je velmi neobyčejná a je si toho plně vědoma. Jenže je ještě víc neobyčejná než si o sobě původně myslela. V tomto díle jde do knihovny v říši zjistit pár informací. Dozvíse tam co potřebuje a koho tam potká?

26.01.2012 (13:00) • Attia • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 936×

Doma mi brácha popsal podrobně cestu do knihovny. Takže jsem se nic nedozvěděla. Musel mi to napsat na papír, ale i to bylo nad moje chápání. Jak už to se mnou nevydržel, tak všechno řekl Leovi, který to pochopil hned napoprvé (vejtaha). Výlet do knihovny se bude konat až bude tma (takže kolem osmé hodiny večer).

„Nezapomeň, že až budeš přeměněná, tak choď podél domu, kde je největší stín,“ opakoval mi brácha pořád dokola. Copak si vážně myslí že ho poslechnu!?

Nachystala jsem si věci na zítra do školy. Oni mě v té škole snad chtějí zabít!? Ta taška byla tak těžká, že se málem propadla do přízemí. Do knihovny se chystalo lehce. Jen jsem si na sebe vzala plášť, domácího mazla, přeměnila se a mohla vyrazit.

K jezeru jsem doletěla lehce, ale jak jsem musela do vody, tak to už šlo hůř. Když jsem se (snad po hodinovém přemlouvání) donutila skočit do vody, tak pak šlo skoro všechno hladce. Leo mi popisoval cestu, ale i když ji už nepopisoval brácha, jsem to stejně nepochopila. Leovi se mnou došla trpělivost, tak jsem ho jen následovala. Je až velmi zajímavé, jak dokážu nechápat podle Lea primitivní věci. Já za to nemůžu že tu nefunguje GPS.

Odbočili jsme do prázdné uličky, která se rozdvojovala. Leo ze rozešel do té napravo. Chtěla jsem ho následovat, ale zdrželo mě to, že jsem slyšela za námi nějaké kroky. Otočila jsem se a o pár metrů za mnou šel nějaký muž v kápi, který si mě nejspíš všimnul. Rychle jsem utíkala za Leem. Pořád jsem slyšela ty kroky, ale zdálo se mi, jako kdyby byly z velké dálky. Knihovna byla přímo před námi. Vstoupila jsem dovnitř jako první.

V knihovně bylo plno velkých regálů s knihami. Klapání mých podpatků o zem se v knihovně rozléhalo velmi nahlas. Ty podpatky mě tak štvaly, až jsem to už nemohla vydržet. Ze vzteku jsem si je sundala, vzala si je do ruky a mlátila s nimi o každý regál kolem kterého jsem prošla.

Leo zastavil u jednoho z velkých regálů, kde nebylo příliš mnoho knih.

„Tahle to je,“ řekl a tlamou ukázal na jednu z knih. Sehnula jsem se pro knihu, která vypadala že má snad přes tisíc stánek.

„A strana?“ No přece nebudu listovat v celé té bichli ne!?

„Šedesát,“ odpověděl a začal se kolem mě rozhlížet.

Nalistovala jsem stránku šedesát. Nahoře byly obrázky s nejrůznějšími zvířaty. Byly tam popisky, ale mě nejvíce zajímal polední krátký odstavec. Psalo se tam:

Magie se nazývá Principes tutor. Tato magie se utvoří automaticky, když někdo ovládne pět živlů (viz. Str. 61). Magie se přeměňuje do podoby zvířete, které chrání svého pána. Principes tutor je nejsilnější magie, kterou mohou ovládat jen nejsilnější bojovníci a...

Další stránka byla vytrhnutá. Jak se teď asi mám dozvědět, kdo ještě tu magii má? Zezadu jsem slyšela, jak někdo otevřel dveře. Rychle jsem tu knihu dala na stejné místo kde byla a schovala se na druhé straně regálu, kde byla celkem velká tma.

Neznámý muž přišel až k tomu místu kde jsem stála. Pozorně jsem ho sledovala. Přiblížila se, abych mu viděla do obličeje.

Zděšením jsem málem vyjekla. Nejen že to byl ten stejný muž v kápi, kterého jsem zahlédla na ulici, ale byl to navíc ten nováček ze školy s příjmením Lewis.

Rychle jsem se odplížila dozadu a Leo mě následoval. Budu to muset nějak obejít.

Téměř jsem utíkala, když jsem se najednou zarazila před regálem, kde byla jen jedna malá knížka. Zaujala mě na první pohled a tak jsem ji popadla a skrčila se na zem do stínu.

V knížce byly jen obrázky, ale ne jen tak ledajaké obrázky. Byly to obrázky, na kterých byl vždy nějaký muž nebo žena a vedle každého z nich bylo zvíře, které se celkem podobalo Leovi.

Byla jsem do té knížky zadívaná, jenže kroky za mnou opět upoutaly mou pozornost. Lewis byl přímo za mnou. Rychle jsem odhodila knížku, rozmáchla křídla a odletěla od něj. Měla jsem výhodu, jelikož strop knihovny byl opravdu moc vysoký. Doletěla jsem k východu a prolezla ním.

Vzlétla jsem k nebi, které se vlnilo. Prolétla jsem na druhou stranu a ocitla se na břehu jezera celá mokrá.

Najednou jako by mě něco bodlo do zad. Leo! Já ho tam nechala. Už chápu proč mi brácha nedovolil nikdy mít mazlíčka, jsem ten nejhorší pán na světě. Začala jsem rukou rychle přejíždět po hladině jezera jestli ho náhodou neuvidím. Co když ho Lewis dostal? Co když už je mrtvej? No aspoň budeme mít hroby vedle sebe, jelikož za tohle mě zase zabije brácha. Za mnou se ozval klidný hlas.

„Mácháš prádlo?“ Hlas by Leův. Oddechla jsem si a otočila se na něj.

„Ne, nemáchám. Jak ses tu dostal?“ Najednou se mě zmocnila únava.

„Přenesl jsem se,“ odpověděl klidně. V tuhle chvíli by mi bylo úplně jedno co by kdo řekl. Bylo mi to upřímně úplně fuk.

Mezitím co mi něco o tom přenášení vysvětloval, já byla myšlenkami úplně někdo jinde (doma v posteli). Vzlétla jsem směrem domů a nechala tam u jezera tlachajícího Lea.

Domů jsem dolétla v pohodě, ale nemohla jsem přestat myslet na to, koho jsem v knihovně viděla. Po dlouhém přemýšlení jsem to všechno svalila na únavu a na to, že má nejspíše schopnosti. Budu se ho muset zeptat, co tam dělal a kdo vlastně je. Najedou mě to trklo. Co když mě sledoval i dneska odpoledne? Dávalo by to smysl… nějak.

Doma mě už brácha uvítal s ironickým úsměvem a založenýma rukama.

„Jak to, že jsi tam Lea nechala?“ Leo stál vedle něho. Ti dva se proti mně spikli! Kdybych přece neodletěla tak by mě unavil k smrti!

„Víš, koho jsem tam viděla?“ Změnila jsem téma. Brácha jen zakroutil hlavou mezitím co jsem se proměnila. Měla jsem na sobě fialové tepláky a šedé tričko bez vzoru.

„Nového spolužáka,“ odpověděla jsem si na vlastní otázku. Otevíral pusu, aby něco řekl, ale to už jsem sprintovala do koupelny se osprchovat.

Po sprše jsem se převlékla do pyžama a v posteli jsem vymýšlela plán, jak z Lewise dostat, co tam dělal. Třeba tam byl jen na jahodách? Tak to uznávám, že tahle úvaha je docela dost velká blbost, ale za to mohla ta únava. Přemýšlení mě unavilo a tak můj plán zůstal nedokončen. Prostě se ho zítra po škole zeptám, co tam dělal a nebo to z něj vymlátím.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování