OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 1. kapitola

03.02.2012 (20:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1547×

Lyžák - A můžeme jet!

Bylo ráno a mě zabzučel budík. Nenáviděla jsem ten zvuk. A teď jsem ho nenáviděla ještě víc – byl víkend, a protože jsem měla jet se svojí třídou na lyžařský kurz, musela jsem vstávat celkem brzy. Měla jsem největší chuť říct mamce, že mě bolí v krku, a zůstat doma. Nakonec mě tyhle nápady přešly, protože jsem dostala smsku od kamarádky. Věděla jsem, že ji nemůžu nechat napospas naší a vedlejší třídě.

Zvedla jsem se z postele a dokopala se do koupelny. Když jsem viděla sama sebe v zrcadle, jímala mě hrůza. Hned jsem si máčela vlasy, abych je učesala a doufala jsem, že budou poslušné a hezky si lehnou, pak je klidně můžu stočit do uzlu. Vlasy jsem nakonec zkrotila, kruhy pod očima taky a jen poslední, co mi zbývalo, bylo najít řasenku a tužku na oči. I je jsem nakonec našla a všechno bylo dokončené. Hodila jsem na sebe oblečení, které jsem měla připravené už od večera. Došla jsem do kuchyně a hodila do sebe snídani, kterou mi mamina připravila před tím, než odešla k babičce. Jen co jsem dojedla poslední sousto, přišel taťka a oznámil mi, že už můžeme jet. Neochotně jsem se nasoukala do bundy a kulíšku.

V autě jsem se už pomalu začínala těšit. Tento pocit mi vydržel jen do chvíle, než jsem viděla to kvantum lidí, které stálo u autobusu před školou. Zakoulela jsem očima a popadla kufr na kolečkách a batoh hodila na záda. Taťka mi vzal lyže a tašku s lyžáky, ve které byla další spousta věcí. Dotáhla jsem věci až ke škole a nechala taťku, aby mi odnesl lyže do autobusu. Lyže bylo totiž to jediné, co se zatím dávalo do autobusu. V nestřežené chvíli se ke mně přiřítila moje nejlepší kamarádka.

„Lin! Lin, určitě bys neřekla, co se mi stalo!“ hlaholila, když byla asi ještě deset metrů ode mě. Musela pořádně křičet, abych ji slyšela a abych si jí všimla přes tu velikou vřavu lidí.

„Sab, buď ses natáhla, když jsi byla ještě doma, nebo ses natáhla venku na náledí,“ hádala jsem, protože Sabina byla opravdu nemehlo.

„Jsi vedle, jak ta jedle,“ řekla se smíchem. „Ačkoliv, napůl máš pravdu. Natáhla jsem se na náledí, ale až tady u školy a málem jsem skončila na zádech našeho pana třídního,“ líčila mi se smíchem její příhodu. Já jsem se musela jen smát, protože jsem si nedokázala představit, jak Sabina padá a přistává na zádech pana Skleničky. No, možná jsem si to představit dokázala. A byla to opravdu zábavná představa. Z mých představ mě probrala rána do ramene.

„Dneska se dobře pojede,“ prohlásil jeden můj spolužák. Tohle mělo v jeho podání znamenat něco jako: „Ahoj!“ nebo „Máš se?“. Upřímně, za tohle jsem ho nesnášela asi tolik, jako jsem ho měla jinak ráda.

„Taky tě ráda vidím, Martine,“ odpověděla jsem celkem vlídně. Dneska jsem byla akorát nějaká podrážděná, takže může být rád, že jsem ho hned na začátku neposlala do určitých mezí, ve kterých by se mu určitě nelíbilo.

Taťka na mě mávnul, abych si šla dát do autobusu zbylé věci, kromě batohu, který sloužil jako příruční zavazadlo, ale popravdě byl zaplněn věcmi, které se mi už nevešly do kufru nebo k lyžákům. Cestou jsem potkala znovu Sabinu, která se před tím nějak záhadně vytratila, jako pára nad hrncem.

„Lin, zaberu místa, ano?“ hlaholila. Jen jsem na ni kývla a šla dál. Jakmile jsem měla věci v autobuse, zašla jsem za taťkou. Ten se na mě pousmál.

„Tak si to užij, holčičko. Hlavně se chovej slušně a nezlob. A jinak myslím, že tě proškolila babička s maminou, takže o oblékání a takovém ti asi říkat nemusím,“ mrknul na mě a šibalsky se mu zajiskřilo v očích. „A tady máš něco na cestu,“ řekl a sáhl do kapsy. Vyndal z ní dva balíčky bonbónů Skittles. Jak já je miluju, prohlásila jsem v duchu.

„Děkuju, tati. Neboj, budu na sebe dávat pozor,“ slíbila jsem. „A ty dávej pozor na mamku. Znáš ji,“ řekla jsem zase já. Jen se pousmál a přikývl. Lehce jsem taťku objala, dala mu pusu na tvář a zamířila si to do autobusu, kde na mě už mávala Sabina. Mávala dostatečně viditelně, takže ji možná bylo vidět i ze školy. V duchu jsem se pousmála a zavrtěla hlavou. Nechápala jsem, jak jsem mohla dobrovolně přistoupit na to, že budu celý týden na pokoji s tímhle ztřeštěncem.

Usadila jsem se na místě u okna. Nechtěla jsem sedět do uličky. Sabina celá nedočkavá skoro nedokázala sedět na sedačce. Mě to nějak nevzrušovalo. Lyžáků jsem zažila už hodně a tohle nebude výjimka. Budeme jezdit na lyžích, pak na běžkách a takhle dokola. Co jiného čekat?! Na začátku jsem si sice myslela toto, ale průběh lyžáku a jeho výsledek měl asi dopadnout jinak, než jsem si nalhávala.

Když se už i poslední opozdilci a loudavci usadili, stačilo už jen zamávat a jelo se…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 1. kapitola: