OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 6. kapitola

18.02.2012 (10:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1448×

Lyžák - Polibek?!

Když mi už bylo moc horko, začala jsem se svlékat. Stále jsem se v duchu vracela k tomu incidentu na chodbě. V hlavě mi znělo moc otázek najednou. Najednou zadrnčel telefon a já se lekla. Koukla jsem se na displej a tam přibyla jedna smska do sbírky. Všechny jsem si je přečetla a jen na některé odpověděla, protože jen jedna byla od mamky, jedna od taťky a jedna od kamaráda. Na ty jsem odpověděla a zbylé jsem chtěla ignorovat. Nakonec jsem odepsala, ale jen velice stručně – „Jsem ok.“ To bylo celé, co jsem Lukášovi poslala. Vadilo mi, jak je chorobně žárlivý a starostlivý.

Po chvíli přišly do pokoje holky a já docela vytěsnila z hlavy vzpomínky na Martina a Lukáše. Začala jsem si zase užívat. Na dvanáctou hodinu byl naplánovaný oběd, ale všichni byli v jídelně stejně dříve, protože měli obrovský hlad. Po obědě následoval klid a po klidu jsme měli jít na běžky. Každý z toho byl přímo nadšený. U oběda nám profesoři zdůraznili, že sraz bude přesně ve dvě hodiny odpoledne a před chatou. A to prý znamená, že každý bude mít ve čtrnáct nula nula na nohou běžky a bude připraven vyrazit. Každý z nás přikývl, ale stejně si všichni mysleli své.

Nakonec jsme všichni byli včas venku a dokonce jsme měli i běžky na nohou. Rozdělili nás na skupinu pokročilých a začátečníků. Bohužel jsem musela k začátečníkům. Na běžkách jsem sice několikrát stála, ale pořád na nich nemám tak velkou jistotu. Pokročilí odjeli rovnou za profesory a my zůstali profesorkám. Řekla jsem, že pojedu jako poslední, protože jezdím pomalu a budu tedy hlídat, aby za mnou nikdo nebyl. Nikomu to nevadilo. Cesta byla celkem příjemná, ale do táhlého kopce. Těšila jsem se na chvíli, až profesorky zahlásí, že se můžeme otočit a jet na chatu. Po nějaké chvíli tato vysněná věta opravdu zazněla. Zase jsem jela poslední a cestu jsem si tentokrát užívala, i když jsem měla problém. Už od dětství mám problém s achilovou šlachou a po větší zátěži mě začne bolet. Profesorka zastávající zdravotnici to věděla, a když mě viděla, jak sotva jedu a levou nohu skoro nepoužívám, řekla mi, ať se za ní stavím na pokoji. Prý mi nohu namaže a obváže. Jen jsem přikývla. Ale největším dárkem tohoto dne pro mě byla chata, kterou jsem viděla, když jsme se vrátili z běžek. Doufala jsem, že na ně zase dlouho nebudu muset.

Na chatě jsem se vydala na pokoj a rovnou jsem zamířila do sprchy. Nechala jsem na sebe téct vodu, nechala jsem, aby mi stékala přes hlavu, záda až k patám. Užívala jsem si ten pocit a dopřávala uvolnění svalům, které si to po dnešku zasloužili. Nakonec jsem chtě – nechtě musela sprchu opustit, protože jsem nechtěla poslouchat komentáře od holek, že jsem vypotřebovala všechnu teplou vodu. Vlasy jsem si stočila na hlavě do turbanu a kolem sebe obtočila ručník. Lehkou houpavě klopýtavou chůzí jsem došla do pokoje, kde na mě čekalo překvapení. U Sabiny na posteli seděl David, Sabina seděla Davidovi na klíně a něco si šuškali. Teda podle pozice, ve které byli, jsem to jen usuzovala. Navíc, neměla jsem brýle a nemohla jsem tedy situaci správně vyhodnotit. Vzala jsem si věci a zamířila do koupelny, abych se mohla obléknout. Poté jsem se vrátila do pokoje a ti dva si mě ani nevšimli. Brýle jsem nehledala a odešla ke klukům.

„Ťuk, ťuk, je tu někdo?“ zvolala jsem, když jsem přišla ke klukům.

„Kluci jsou dole. Ale jestli chceš, tak se posaď,“ zavolal na mě někdo z útrob koupelny.

„Jo, dobře,“ zahlaholila jsem a sedla si na postel. Chvíli jsem koukala kolem, ačkoli jsem pořádně nic neviděla. Po chvíli přišel Martin, který měl na sobě jenom ručník, který měl omotaný kolem pasu. Raději jsem si dala ruku před oči, abych ho nepřiváděla do rozpaků. Martina jsem už několikrát viděla bez trička, ale takhle? Takhle ještě ne. A musela jsem uznat, že by stál za hřích. Je pravda, že povětšinou byl náplní mých erotických snů on. Vzal si na sebe dlouhé tepláky, ale tričko asi zapomněl. Zmizel na chvíli v koupelně. Po chvíli zase přišel a přisedl si ke mně na postel. Takhle zblízka vypadal k sežrání. Nádherné zelené oči a mokré vlasy, ze kterých ještě odkapávaly malinkaté kapičky. No, nevím, nevím, jak by to dopadlo, kdybych neměla přítele.

Martin se najednou zdál úplně jiný. Vypadal jinak než normálně a jinak než dopoledne. Všechny jeho rysy jako kdyby zjemnily a on se stal něžnějším. Chvíli jsme si povídali o zážitcích dnešního dne. Najednou mě lehce chytil za bradu a já stuhla. I na něm bylo vidět, že není ve své kůži. Bylo na něm vidět, že je nesvůj, že neví, jak budu dál reagovat já. Nakonec se odhodlal a překonal tu minimální vzdálenost mezi našimi rty, které spojil v jedny. Já věděla, že bych tohle neměla dělat, ale v tu chvíli ze mě byly dvě rozdílné osobnosti, které se nemohly dohodnout. Jedna část na mě volala, abych toho nechala, že mám Lukáše. A ta druhá na mě volala, ať na Lukáše nemyslím a ať si to užívám, dokud můžu, protože takováhle příležitost se mi už možná nikdy nenaskytne. Jenže jak se říká – nic netrvá věčně ani láska k jedné slečně. A tak i náš polibek musel zákonitě skončit.

Najednou se otevřely dveře a do pokoje vletěl Filip. My oba od sebe odskočili. Filip na nás chvíli zíral a netušil, jestli se něco dělo nebo jsme oba rudí jen proto, že prostě jsme rudí. Pak se zasmál a provokativně prohodil větu, jestli náhodou nejde nevhod. Martin se jen usmál a hned začal vtipkovat. Prostě tu byl ten starý Martin. Ten Martin, kterého jsem viděla před chvíli, se rozplynul jako v mlze…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 6. kapitola: