OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magie je Všude kolem nás: Probuzení - 1. kapitola

22.05.2013 (12:00) • chytracka98 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 546×

1. kapitola - vypráví Chloe

Svůj původ nezapřete

Uslyšela jsem pod sebou známé zavytí, až jsem sebou trhla. Čekala jsem, že to přijde. Slunce dávno zapadlo, měsíc, který byl ve tvaru písmene D, už byl v půlce oblohy, ale já pořád seděla na větvi stromu a vůbec se mi nechtělo dolů.

Znovu jsem uslyšela další zavytí, které mi nebylo neznámé, ale nemohla jsem přesně určit, jakému vlkovi patřilo. Neznala jsem ho tak dobře.

Líně, ale ladně jsem seskočila z větve, znuděně se opřela o strom, kterému větev patřila, a čekala jsem.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, nikde nebyla živá duše, nebo alespoň lidská duše, se kterou bych si mohla v klidu lidskou řečí promluvit. Všude kolem mě se ozývalo pouze vytí na měsíc, které ale nepatřilo meteorickému tělesu, ale ostatním vlkům, kteří se vždycky schází na Lví skále, na kterou nikdy žádní lvi nechodí – ani zde žádní nežijí. Měla bych to vědět, vlastně to musím vědět.

Jsem jedna z nich.

Také vyji na měsíc, jsem také vlk, nebo vlkodlak, chcete-li. Není to tak, jako že by mě někdy nějaký kousnul a já si každý úplněk prošla bolestivou přeměnou ve vlka, kterého bych neuměla ovládat. Ve skutečnosti je to úplně jinak. Můžu se proměnit kdykoliv chci. Kdykoliv dostanu chuť se proběhnout jako vlk, prostě se jednoduše soustředím na chlupaté zvíře a rázem se jím stanu.

Narodila jsem se tak. Ale upřímně, že bych někdy dostala dobrovolnou chuť proměnit se v to chlupaté zvíře, z jehož pocitů vnímám naprosto všechno, je naprosto nemožné. Netvrdím, že se mi to nelíbí, ale dávám přednost své lidské podobě – pokud se tedy zrovna nepotřebuju podrbat na zádech. To pak uvítám cokoliv.

Jenže dneska jsem prostě musela, musela jsem se přeměnit na světle srstnatého vlka s malou černou skvrnou okolo oka a velkou tmavě hnědou skvrnou začínající na levé noze táhnoucí se přes ocas až do půli zad, prostě to byla moje povinnost.

Jak už jsem řekla, nejsme vlci, kteří by se přeměňovali jen za úplňku, můžeme to udělat, kdy chceme, čili také vůbec – což není moc dobré pro zdraví – ale každý sedmý den v cyklu měsíce je to pro vlky žijící v naší smečce, které vládne moje máma, povinnost.

V den, kdy je měsíc v novu, v den, kdy má měsíc tvar C, o úplňku a v den, kdy má měsíc tvar písmene D, přesně jako dnes.

Znovu jsem se zaposlouchala do zvuků noci, z nichž jsem slyšela zoufalé volání mého jména.

Je čas, pochopila jsem a skutečně se soustředila na vlka, kterým se mám stát. Zanedlouhou se dostavilo známé šimrání a místo mě s dlouhými černými vlasy a zelenýma očima ze mě byl vlk, se kterým jsem měla totožné jen oči, a bohužel i sebe samu.

Nemohla jsem s tím nic dělat, namísto dvou nohou jsem teď stála na čtyřech a řídila se vlčími instinkty – vnímat jsem ale nepřestala. Stále jsem plně ovládala, na co myslím, kam jdu a co dělám.

Běžela jsem za vytím, které neustále zesilovalo. Okolní les jsem znala od největšího stromu až po nejmenší šišku, takže nebyl problém se orientovat, ale kdybych se přeci jen ztratila, tak bych se vlastně neztratila, protože vlci žijící v tomto lese, v naší smečce, by mi svým vytím cestu ihned prozradili.

„Chloe,“ rozpoznala jsem naléhavou prosbu, i když jsem se okolní zvuky vlků rozhodla pro zbytek běhu ke Lví skále, kde všichni čekali, ignorovat.

„Promiň, mami,“ zavyla jsem, když už mi nic jiného nezbývalo a já vyběhla na vrchol Lví skály, kde stál nejvyšší a největší vlk ze smečky. Ve skutečnosti to ani nebyl vlk, byla to vlčice, a tou vlčicí nebyl nikdo jiný než má máma, královna, vůdkyně naší smečky, a i přesto, že to byla má máma, jsem se musela uklonit stejně jako všichni ostatní vlci.

„Jsme všichni?“ zeptala se máma autoritativním „hlasem“, přičemž já moc dobře věděla, co to znamená. Nebylo to, jako bychom si vyměňovali myšlenky, prostě jsem rozuměla tomu vytí!

„Už ano,“ zavrčel ironicky jeden z jejích rádců, všechny přítomné oči otočily své pohledy na mě, ale já jsem je ignorovala a všímala si jen svého – přesně svých drápů, ve kterých jsem měla spoustu špíny – ještěže to nebudu muset dostávat ze svých nehtů.

Máma se ho naštěstí rozhodla ignorovat. „Takže schůze může začít,“ oznámila máma formálně. „Dnes budeme projednávat nebezpečné přibližování všech ostatních tvorů z magického lesa.“

„Ale žijeme přeci se všemi v míru už po dlouhá staletí,“ ozývaly se od menší půlky nesouhlasy a já s nimi musela souhlasit. Nikdo z magického lesa by nám neublížil. Jsme jedny z nejlidštějších bytostí v tomto lese a žijeme dost civilizovaně. No, vlastně všichni, kdo žijí v Magickém světě, jsou lidští.

Všechny rodiny, kterých je patnáct, z nichž pět rodin patří do rady, z naší smečky žijí v domě většinou ze dřeva. V každém domě je zavedená elektřina, takže občas koukám i na televizi, vodovod, či-li často myji nádobí, zkrátka žijeme jako lidé nebo elfové a víly, jen se prostě umíme proměnit ve vlky.

„Ano,“ zavrčela máma a všichni rázem utichli a přestali se mezi sebou dohadovat. „Ale doneslo se mi, že víly plánují zabrat naše území.“

„To je nesmysl,“ pronesl jeden z dobrých přátel mé mámy, který má mimochodem velmi hezkého syna, jenom bohužel moc vlčího, takže se tím stává docela divným a děsivým – alespoň pro mě. „Co smlouva? Ani Královna země by jí nemohla porušit, je podepsaná krví jejích a našich předků.“

„Jistě, co smlouva?“ nechápala opět ta menší polovina vlků a já mezi ně opět patřila a opět jsem to nedávala najevo. Všechny tyhle dohady šly naprosto mimo mě, jen jsem se jich prostě musela účastnit, už jen proto, že jsem dcerou své matky – vůdkyně.

„Také tomu moc nerozumím, Fredericku,“ oslovila černého vlka, který se jí předtím tázal. „Ale bohužel to tak je, plánují nám nechat jen území za Lví skálou a ještě ne celé, zkrátka nám chtějí zabavit i naše domy, na které se vztahuje hlavně ta smlouva.“

„To je otřesné.“

„To snad není možné,“ zapojili se do diskuze i ostatní vlci, ale já jsem zase jen mlčela, nechtěla jsem nic říkat. Můj názor byl jasný: Rozhodně to není pravda.

Víly jsou jedny z nejhodnějších bytostí z Magického světa-země, jedna z víl, královna, vládne naší zemi od té doby, co jsem se narodila (opravdu přesně), nikdy by tohle prostě neudělaly.

Svůj názor jsem však radši nahlas nesdělovala a zahleděla se do modrých očí tmavě hnědému vlkovi, kterým nebyl nikdo jiný než mámin rádce. Jediný on se nijak neznepokojoval, byl naprosto v klidu, a klidně bych i přísahala, že čím se ostatní vlci hlasitým vytím dohadovali, tím víc se on usmíval – něco jako přímá úměra, která mi z matematiky jako jedna z mála věcí skutečně jde.

„Musíme jim vyhlásit válku,“ pronesl rozhodně mámin rádce Simon Chadwick.

Polovina vlků s ním souhlasila, druhá polovina nesouhlasila, všichni se tedy otočili k mámě a byli připraveni jí naslouchat, v tomhle jsou vlci vážně dobří. I když mají svůj vlastní názor, nemají jen povinnost naslouchat mámě, oni jí jsou věrní.

„Nezaútočíme,“ rozhodla, „jestli má být smlouva porušena, my jí neporušíme jako první! Tímto ukončuji dnešní schůzi!, pokud chcete běhat, běhejte, dnes ještě můžete, ale v příštích dvou dnech se raději stáhneme do pozadí, jestli víly opravdu něco chystají, nebudeme to zbytečně pokoušet. A jestli se někdo opováží neuposlechnout můj rozkaz, moc dobře ví, co ho čeká!“ Máma se vážně podívala na Simona a já byla ráda, že si protentokrát všimla jeho neupřímnosti – dnes jsem jí, stejně jako přímo-úměrný úsměv, nezpozorovala poprvé.

S jejími posledními slovy se jí všichni uklonili, stejně jako já, a poté se rozutekli do všech stran. Někdo zpátky ke svým rodinám, jiný se skutečně běžel proběhnout, no, a ti další se prostě chovali jako vlci.

„Chloe,“ oslovila mě matka tichým zavytím. Otočila jsem se k ní, pohlédla do jejích hnědých očí a na čistě bílou srst, a usoudila, že lepší mámu bych si prostě přát nemohla.

„Mami,“ odpověděla jsem jí a stulila se k jejím nohám.

„Musíme si promluvit,“ řekla vážně a já poznala, že si nechce povídat jen o mém nepříliš velkém nadšení pro vlčí záležitosti, věděla jsem, že tohle je opravdu vážné.

„Ale neměli bychom si vážné debaty nechat na lidskou podobu?“ namítla jsem a jen tak jsem ležela vedle jejích nohou. Bylo to něco, jako říkat mám tě ráda, jen beze slov.

„Máš pravdu,“ usoudila, poodstoupila ode mě a rázem vedle mé vlčí podoby stála nádherná žena, která mi v mnoha ohledech byla podobná, ale v mnoha ohledech jsme byly tak rozdílné.

Napodobila jsem ji a zanedlouho jsem to byla zase já. Já v černých teniskách, bílém volném triku ušitém pro víly (tajně jsem zašla do jejich krámku a musím usoudit, že mají vážně pohodlné věci) a v černých kraťasech, které taky nebyly odjinud než z toho samého obchodu.

„Mami,“ oslovila jsem ji konečně normálně a objala ji.

„Chloe,“ řekla, objetí mi oplatila, nabídla mi rámě a vydaly jsme se směrem k našemu skromnému příbytku.

„O čem jsi se mnou chtěla tedy mluvit?“ zeptala jsem se netrpělivě, když už mě nebavilo přemýšlet nad tím, jak jsme s matkou rozdílné. Mám ji opravdu ráda, to ano, ale když se podíváte na ni, uvidíte silnou ženu, která se o sebe dokáže postarat sama, oblečenou v černých kalhotách, jaké nosí většinou bojovníci-strážní tohoto lesa, zeleném triku z kůže a jako boty měla nějaké naprosto tvrdé boty, které by nepoškodil snad ani meč. Kolem útlého, ale přesto svalnatého pasu měla uvázaný opasek, ve kterém měla dvě dýky, a jeden na ženu velice velký meč – pro například Fredericka, který je jako muž větší jak máma, ale jako vlk o mnoho menší, by byl perfektní.

A já? Měla jsem na sobě oblečení pro víly, které zahrnovaly černé kraťasy, bílé tričko s volnými zády a tenisky, které bych stejně nejraději zahodila, o zbraních nerada mluvím a ještě je nosit. Brr.

Zkrátka, byla jsem jiná než ostatní vlci a hlavně vlčice v mém věku. Jako by se můj vlčí vývoj zastavil někdy na stupni C – ve dvanácti letech. (Ale musím podotknout, že opravdu jen vlčí vývoj, jako dívka na dvanáct skutečně nevypadám, tady se mé hormony na mých patnáct možná i trefily.)

„Jak už sis jistě všimla, Chloe, jsi jiná než ostatní vlci, nemáš ráda zbraně, jsi drobná a… myslím, že je na čase říct ti konečně pravdu,“ prohlásila mamka a já se zděsila. Jakou pravdu?!

„Pravdu?“ nechápala jsem.

„Pravdu o tvém otci,“ řekla nakonec a já pochopila, že to asi nebude jen tak. Nikdy se o něm nezmiňovala, poté, co jsem se zeptala všech vlků v mámině věku na mého tátu a taky na to, jestli jím náhodou nejsou oni, jsem své pokusy na hledání otce vzdala, a popravdě mě to i nějak přestalo zajímat. Jsem spokojená tak, jak jsem. S mámou a jako originální vlčice s odporem vůči zbraním.

„On… on nebyl to vlk,“ řekla po chvilce.

„Cože?“ byla jediná kloudná věc, která mě zatím napadala.

„Víš, řeknu ti celý příběh,“ řekla a poukázala na velký kámen, který byl před námi. Obě jsme se posadily a já se rozhodla mámě plně naslouchat.

„Poznali jsme se tady, v magickém lese. Byl tak tajemný a naprosto jiný než mladí vlci zde v lese, byl… tak… tak jemný, ale přesto z něj vyzařovala tajemná a neurčitá síla a i když, jak jsem řekla, byl jemný, zároveň byl i silný, cítila jsem se s ním v bezpečí. Trávili jsme spolu hodně času, povídali jsme si a já se zamilovala. On ale nevěděl, že jsem vlk. Myslel si, že jsem dcera zdejšího strážce, a já jsem ho při tom nechala. Mysl mě tak trochu nabádala, že by to klidně mohl být nějaký lovec, kteří v té době na našem území skutečně pobývali.“

„Takže můj táta je lovec?“ přerušila jsem mámino vyprávění, které se mi zdálo naprosto krátké – zatím.

„Ne,“ odpověděla krátce, „brzy se však ukázalo, že žádným lovcem není. Čtrnáctý den cyklu jsem se klasicky dostavila na schůzi, kterou tehdy vedl tvůj dědeček, ale když jsem šla zpět, ještě jako vlk, tak mě postřelili. Nevím kdo, ale pak se tam objevil tvůj otec. Pohlédl mi do vlčích očí a já věděla, že mě poznal.“

„Proč ses ale nepřeměnila nebo tak?“ zeptala jsem se, čímž jsem samozřejmě narážela na to, proč to neudělala před tím, než ji objevil můj otec.

„Zranění ti zabrání přeměně,“ vysvětlila mi, což se mi tedy vůbec nezdálo.

„Cože? To není pravda, já… můžu se přeci přeměnit, kdy chci, i tenkrát, když jsem si zlomila nohu,“ namítla jsem.

„Ty ano, a to právě souvisí s tvým otcem… Tak tedy, pomohl mi a ošetřil mi poraněnou nohu, jenže neudělal to klasickým způsobem jako každý normální člověk, nebo elf či jiná bytost, ošetřil mě svou silou, tvůj otec měl schopnost léčit.“

„Takže můj otec je čaroděj?“ zeptala jsem se.

„Ne tak docela, tvůj otec patří do říše víl,“ vysvětlila mi.

„Cože?“ Tohle jsem už vážně nechápala. Teda samozřejmě vím, že víly si berou normálně vílí muže, kterým se v našem světě říká vílí mág nebo jen mág, ale mág a vlčice? Co můžou, sakra, zplodit? napadlo mě a rázem jsem si odpověděla, že jediné, co můžou zplodit, jsem já, vlka, co se bojí zbraní a obléká se jako víla. „Ty jsi něco měla s vílím mágem?“

„Ano, Chloe, tvůj otec je skutečně vílí mág, a ty jsi tedy napůl víla, ale nikdo to neví. Vychovala jsem tě jako čistokrevnou vlčici, a tak to musí zůstat, nebo by mělo alespoň do doby, než se začnou rozvíjet tvé vílí schopnosti, což by se mělo začít dít každým dnem.“

„Vílí schopnosti? Každým dnem!“ vyjekla jsem. „To mi jako začnou růst křídla? To nestačí, že se můžu proměnit ve vlka?“

„To nejspíš taky,“ souhlasila máma a zadívala se na mě. „Chloe, jsi naprosto jedinečná dívka, která se ve všem podobá svému otci, jsi jedinečná víla s vlčími schopnostmi, dokážeš se proměnit ve vlka kdykoliv chceš, nejen v noci jako my ostatní…“

„Ale já myslela,“ přerušila jsem ji.

„Ne, zlato, všichni ostatní vlci se dokáží proměnit, jen když vyjde měsíc. Ty jsi naprosto výjimečná a jednou budeš určitě jako on.“

„Co se s ním stalo, mami?“ zeptala jsem se.

„Milovali jsme se, jiného muže jsem nikdy nemilovala tak jako tvého otce, když zjistil, že jsem těhotná, byl štěstím bez sebe, ale když se ostatní vlci dozvěděli, že není bojovník nebo lukostřelec, vyhnali ho. Musela jsem tehdy předstírat, že jsem otěhotněla s jiným vlkem. O devět měsíců později ses narodila ty. Byla jsi jiná než ostatní miminka, drobná, s jemnými vlásky, zkrátka jako malá víla. Hodně lidí ze smečky si tehdy myslelo, že jsi skutečně víla, ale když ses už ve dvou letech poprvé přeměnila, pochyby ustaly. Lidé věděli, že jsi výjimečná, a díky tobě jsem se stala vůdkyní.“

„A co je s ním teď, mami?“ zeptala jsem se znovu, ale naléhavěji. Vždycky jsem si myslela, že je to jeden z necivilizovaných vlků, kteří už prakticky v našem lese vyhynuli, nebo že by to mohl být někdo ze stráží (strážce a vlk zplodí normálně vlka, někdy strážce, ale holky se jimi nestávají). Taky jsem jeden čas věřila, že by můj otec mohl být jeden z hrdinů, kteří zahynuli v nějaké bitvě. Ale vílí mág? To přeci ani trochu nedává smysl.

Nemůžu být víla, nikdy jsem se samozřejmě nepodobala ostatním vlkům, ale to neznamená, že přeci nejsem jeden z nich!

„Žije na území víl a čeká, až se zase znovu sejdeme.“

„Vážně? Jak to víš?“

„Prostě to vím. A Chloe, to, co jsme si dnes pověděly, musí zůstat jen mezi námi, nikdo se nesmí dozvědět, že ve skutečnosti nejsi vlk.“

„Proč?“

„Nechci o tebe přijít jako o tvého otce, vlci a víly spolu sice vychází, ale víla s vlky nikdy žít nemůže, i kdyby se uměla ve vlka přeměnit třeba po smrti, zkrátka… musíš si to nechat pro sebe, ano?“

„Dobře, mami,“ souhlasila jsem, objala ji a bez dalších řečí odešla. Takže, já jsem nejspíš víla. Nejsem obyčejný vlk! Nejspíš mi narostou křídla a… netuším, co to přesně znamená, a vlastně ani nevím, jestli je to dobré nebo špatné. Jestli se to někdo dozví, stanu se vyhnancem, ale jestli budu dál tajit, že jsem víla, a jednou si budu muset obléknout tu úděsnou výzbroj, asi to bude můj konec.

Co když jsem vážně víla? napadlo mě znovu a instinktivně jsem si sáhla na opálená záda, které mi triko odhalovalo.

Nic, byly napovrch hladké. Třeba to ještě není tak vážné, usoudila jsem a snažila se přemluvit, že nejsem žádná víla.

Ale proč je to pro mě tedy takové určité osvobození?

 ----

Doufám, že se vám první část alespoň trochu líbila, a pokud ano, můžete se brzy těšit na další kapitolu, která bude z pohledu Lorelaine...

Džajna Dževil - chytracka98

Autor: chytracka98, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magie je Všude kolem nás: Probuzení - 1. kapitola: