OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Maškarní... XVI

„Neskutečné! Vy dva jste jako dva magnety. Jakmile jste někde poblíž, vždycky se najdete,“ vyrušil mě z mého rozhodování Sebastian a já překvapeně vykulila oči, jak přesně definoval naší situaci. Copak on to snad věděl? Takže jsem všechen svůj vztek z téhle nepříjemné situace mohla přesunout na něj. Výborně! Stejně určitě za tuhle patálii mohl. Co by tady jinak Brian pohledával, že?

„Dnešek je ten nejblbější den z týdne, který sis na setkání mohl vybrat.“ A on při mým tónu hlasu úplně celý ztuhl. Že bych také uměla nahánět i strach? A Sebastianovi? Teda, světe, div se!

„Věděl jsem, že Brian v tobě dokázal rozpoutat pořádnou bouři, ale vždycky jsem si myslel, že jen v posteli. O vzteku jsem nevěděl,“ rejpal si a moje nervy opravdu měly namále. Copak ti dva se domluvili, že mě budou neustále štvát?

„Vy dva se pošťuchujete jako malé děti. A co se škádlivá, to se rádo mívá,“ zaznělo z úst Briana a tím nás naprosto odrovnal. Podle našich výrazů musel vidět, jak moc nás tím urazil.

„Ne, my se jen hrozně nesnášíme,“ prskla jsem na něj naštvaně a s tím se zvedala. „Musím jít, protože se ještě chci uklidnit a potom odvést prezentaci vedení. Takže mě omluvte.“ Potom jsem se otočila s úmyslem odejít, jenže jsem byla pomalá. Brian se stihl zvednout, a když už jsem koukala ven ze dveří, chytil mě za loket, čímž mě donutil se na něj otočit. Byl blíž jak půl metru. Vyděsila jsem se a nedýchala. Nechtěla jsem hned být pod vlivem hormonů. Jenže jsem si nebyla jistá, zda to pomůže. Co když se hormony přenáší kůží? Vždyť kůže vlastně taky dýchá. Chtěla jsem se odtrhnout z jeho sevření, ale dřív promluvil:

„Neutíkej. Dej nám minutku. Chci vědět, proč Sebastian chtěl s tebou mluvit.“ Koukala jsem mu do očí a v nich viděla upřímnost, otázku, zoufalství? Byl rozpolcený. Hledal sám sebe. A doufal v tom, že třeba dnes se najde.

„Briane, tohle nevyřeší Sebastian. Ty musíš najít sám sebe.“ Já vím. Rady porady, ale prd dělám. Jenže já měla problém vůbec sama se sebou, natož abych mu ještě pomáhala.

„Ale já nevím, jak se mám najít,“ svěřil se mi. Chápala jsem ho. „Co třeba navštívit psychologa?“ napadalo mě jen tak v duchu, ale nechtěla jsem být až tolik držkatá.

„Madie, možná má Sebastian pravdu. Třeba ty mi pomůžeš, abych našel znovu svou cestu.“ Jenže přesně tahle slova jsem nechtěla slyšet, protože mi bylo jasné, že se mu budu muset svěřit. Vysmekla jsem se mu z držení a udělala půl kroku od něho, dokud jsme ještě nebyli pod vlivem. Hm, třeba pan doktor neměl pravdu, i když možná se sekl jen ve vzdálenosti.

„Jenže my dva máme takový malý problém.“

„A to?“ No, musela jsem mu to prostě říct.

„Stoprocentní přitažlivost.“

„A to jako znamená co?“ Povzdychla jsem si a začala vysvětlovat.

„Když se ke mně přiblížíš dostatečně blízko a vdechneš správnou dávku hormonů, budeš chtít být pořád jen se mnou. A tím se také zároveň vysvětluje naše první setkání. Proč jsme pořád trávili čas v posteli a zároveň proč jsme se rozhodli, že spolu utečeme a prostě se vezmeme. Nic z toho nebylo realistického. Nechali jsme se unášet pouze hormony,“ vysvětlila jsem mu. Hodně zaujatě mě u vyprávění sledoval, dokud ze sebe nevysoukal:

„My jsme se chtěli vzít?“ Jejda, vypadal dost překvapeně. To jsem mu připadala tak ohavná?

„Ano.“ Koukla jsem na Sebastiana a ten jen vyděšeně kulil oči, protože o žádné z těch věcí nevěděl. Sice mi zakázal mluvit o dítěti, ale když o tomhle nevěděl, tak to zakázat nemohl, že? Brian zamyšleně stál proti mně a bylo na něm vidět, jak přemýšlí.

„Madie, bylas po mém boku šťastná?“ Jeho otázka mě zaskočila, proč se mě na něco takového ptá? Co má v plánu? Skočit mi do náruče a prostě se na všechno vybodnout? Pro jistotu jsem ještě couvla o krok dál od něho.

„Ano,“ řekla jsem mu a celá zčervenala, protože před očima se mi přehrála každé společná chvíle. Netušila jsem, jak mám dál reagovat, a trochu zoufale jsem se podívala na Sebastiana. Očekávala jsem od něj pomoc. Jenže on tam stál a prostě nemluvil. Vypadal, že je naprosto v šoku. Můj zoufalý pohled na Sebastiana Brian zaznamenal a zamračil se.

„Vy dva mi ještě něco tajíte.“ Jenže já už víc nevydržela a prostě utekla. Drze jsem to nechala na Sebastianovi:

„Tohle já prostě nemůžu.“ Nedokázala bych mu to totiž říct bez slz, jelikož pořád jsem ztrátu našeho potomka nesla špatně.

…

Když jsem se rozhodl, že za ní pojedu a zjistím, jak na tom je, netušil jsem, že všechno se může tolik zvrtnout. Najednou jsem čelil něčemu, čemu jsem se chtěl prostě vyhnout. Brian se tak trochu smutně vrátil na své místo, ale mně bylo jasné, že teď mě čeká mu říct pravdu. Potvora! Nechala to na mně.

„Čekali jste spolu dítě. Jeden z důvodů, proč ses tak hrozně snažil být s ní. Ale jak jsi slyšel, není jediný. Měl jsi problém se od ní odtrhnout, ba dokonce jsi mě nutil ji hledat, i když jsi neznal její tvář.“

„Nakonec jsi složil písně, které jsi vypustil do světa. Potom se ozvala jedním emailem a od té doby tě nezajímalo nic jiného. Časem jsi zjistil, že je těhotná, a tím tě k sobě upoutala ještě víc.“ Potom jsem se na chvíli odmlčel. „Na rozdíl od tebe měla rozum. Neskočila ti hned do náruče.“ Brian mlčel a poslouchal. Musel nad něčím přemýšlet, protože moc nereagoval. Pak vyslovil asi to, co ho zaměstnávalo nejvíc:

„Myslíš, že si vzpomenu, když se k ní dostatečně přiblížím?“

„Je tu možnost. Jenže podle toho, jak se chová, nebude chtít, aby ses k ní přibližoval.“

„Jo, taky jsem si všiml,“ potvrdil mi a pořád se tvářil zamyšleně. „Jak dlouho ještě můžeme zůstat v Londýně?“

„No, kvůli nehodě jsem pro jistotu zrušil program na měsíc dopředu. Netušil jsem, jak dlouho ti bude trvat se dát dohromady.“

„Výborně. Takže tu zůstaneme a já se pokusím Madie dát, co chce, abych já získal, co chci.“ Jenže já ho vůbec nechápal a čekal na vysvětlení, které se mi během několika minut dostalo. „Je na čase ji pořádně poznat.“ S tím se zvedl a mířil někam ven. Netušil jsem, co má za lubem, ale hodlal jsem ho sledovat.

„Kam jdeš?“ zajímalo mě, protože jsem měl o něj strach. Takové energie jsem u něj neviděl od té doby, co odešel z nemocnice.

„Koupit kytku.“

„Proč?“

„Každá žena má ráda romantiku.“

„Chceš ji začít balit?“

„Nechci se k ní ani přiblížit, abych jí dokázal, že nejsem ovlivněn hormony.“

„Ale pořád mi nedává smysl ta kytka.“

„Až se s ní teďka setkám. Musím tam nechat něco, co mě bude více připomínat. Nutit, aby se se mnou dnes večer sešla. Chci ji nějak zaujmout.“ Vlezli jsme do nejbližšího květinářství a tam se začal rozhlížet. Nakonec vzdal všechnu námahu a šel přímo k prodavačce.

„Dobrý den, chtěl bych pro svou přítelkyni květinu. Mohla byste mi, prosím, nějakou svázat?“ vyjadřoval se ke staré prodavačce na jeho poměry dost slušně a ona se na něj mile usmála.

„Pro koho kytice bude?“

„Pro přítelkyni, kterou chci získat zpět.“ Prodavačka se vševědoucně zahleděla a začala pracovat. Až když svoji práci dodělala, poznal jsem, že ona je v tomhle umění vázání dobrá. Byl jsem překvapený, jak moc květina dokázala vyjádřit, co muž chce dotyčné říct.

„Co ty na to?“ zeptal se mě, když uviděl, jak koukám zaujatě na kytici.

„Myslím, že jí tím překvapíš.“

„A o to vlastně jde, ne?“ Na to jsem mu pokrčil pouze rameny. Nechtěl jsem se k tomu nijak více vyjadřovat. Jenže on na mě koukal pořád. Co přesně měl, zatraceně, za lubem?

„Teď mě odvedeš k ní do práce a já ji osobně pozvu na večeři.“

„Nebude chtít.“ Bude rád, když mu ta kytka nepřistane na hlavě. Ještěže ho nenapadlo koupit porcelán. Tím by ho mohla zranit.

„Umím být neodolatelný,“ řekl namyšleně a tím mi nedal na výběr. Musel jsem ho poslechnout a doufat, že to celé nepokazí.

Během několika minut jsme prošli skleněnými vysouvacími dveřmi a prohnali se do třetího patra výtahem, kde nás zastavila recepční:

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ oslovila nás mladá recepční s výstřihem až kamsi. Překvapilo mě, že jí to tady dovolí.

„Dobrý den, mohla byste nám říct, kde nalezne Madie…“ odmlčel se a já doplnil:

„Smart,“ jelikož očividně neznal její příjmení. Zazlívat jsem mu to nemohl. Od amnézie ho před ním nikdo nevyslovil.

„Slečna Smart je v támhleté zasedačce na poradě a budou končit asi za hodinu. Jestli chcete, můžete tu počkat.“ Jenže dříve, než to dopověděla, už se Brian hnal do zasedačky. Nestihl jsem ho nijak zastavit. Byl jako raketová střela. Vtrhl do místnosti plné lidí a vyhledal Madie, která najednou byla bílá jako stěna, když ho uviděla. Snažil jsem se na ni za ním posunkovat omluvné gesta, ale asi to bylo k ničemu. A modlil se, aby neměla chuť zabíjet. Ale ode dneška bylo jedno jasné. Ta rána do hlavy Briana změnila, protože nic podobného před tím by prostě neudělal. Měl jsem podezření, že ho začíná postihovat šílenství.