OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Me and my brother - prolog

17.05.2011 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 1439×

Přicházím s novou povídkou a tohle je prolog k ní. Je krátký a není v něm zrovna moc děje, ale nebojte, v dalších kapitolkách už bude.

Chci ji věnovat mojí sestřičce, ano Tobě Teo. :* :)

Příjemné počtení...

PS: zanechte koment s názorem ;)

„Takže třído, tohle jsou dva noví žáci. Představte se prosím,“ poukázal směrem ke mně a mému bratrovi. Rozhlédla jsem se po třídě. Samí nabarvený barbíny, šampónci a šprti. Všichni na sobě měli barevný, fosforeskující barvy, které bily do očí každého, kdo se k nim přiblížil moc blízko. A s tímhle máme strávit dva roky.

Drkla jsem do bratra loktem, aby začal.

„Takže já sem Alec, je mi čtrnáct let, mám rád hudbu a knihy.“

„Já sem Rose. Alec je moje dvojče-.“

„Jako bychom si toho nevšimli,“ zašeptala bloncka v první lavici. Podívala jsem se na ní a ona se zasmála.

„No dobře, to stačí. Běžte si sednout.“ Učitel nás poslal do poslední lavice u okna. Třídu jsme měli až v posledním, třetím, patře s výhledem na blízký les. Zapluli jsme do lavice a ignorovali pohledy ostatních žáků. Z brašny, kterou jsem používala místo školního batohu, jsem si vyndala svůj blok, penál a učebnici se sešitem. Bratr to samé.

Vytáhla jsem si svou oblíbenou propisku z penálu a začala jí nervózně cvakat. Nesnášela jsem, když jsme museli být středem pozornosti. Když jsme se stěhovali, a pak museli jít do nové školy, abychom si znovu vyslechli, jak strašně vypadáme a jak jsme hrozní.

Snažila jsem se soustředit se na učitelův výklad ohledně nějakých válek, které se staly během osmnáctého století, ale jako bych byla hluchá.

Položila jsem ruku na lavici a stále cvakala s propiskou. Ten zvuk mě ještě víc rozptyloval, ale já se nemohla donutit přestat. Alec to vyřešil za mě. Svou dlaní přikryl tu mou a zastavil tak mé rozptylující cvakání. Věděl jak mi je.

Podívala jsem se na něj a on na mě. Jeho pohled mě uklidňoval. Usmál se na mě a já mu to v menším provedení oplatila.

„Vytáhněte sešity a udělejte výpis ze strany dvacáté páté. Kdo to nestihne, dodělá doma!“ zahřměl třídou učitelův hlas. Rázem se ozvalo šustění stránek, jak ostatní listovali sešity. „Vy taky, Crawleiovi.“

Otevřela jsem si sešit s učebnicí a udělala si pár poznámek. Jak jsem dopsala, zazvonilo a učitel opustil třídu.

Podle mě, bychom se první školní den učit neměli. Přeci jen bychom se měli seznámit se školním řádem, který stejnak nikoho nezajímá a po třetí hodině jít domů. Ale tady to zjevně bylo jinak.

Zavřela jsem sešit s učebnicí a strčila do brašny. Otevřela jsem blok a nalistovala prázdnou stranu. Začala jsem si nepřítomně kreslit a podívala se až na výsledek. Byli jsme tam my dva. Já a Alec, jsme byli nakreslení na papíře propiskou.

Alec se mi naklonil přes rameno, ale já ihned blok zavřela. Nechtěla jsem, aby něco z toho viděl. Hluboce si povzdechnul a stočil na mě své šedé oči.

„Proč mi to nechceš ukázat?“ zeptal se, jako už po několikáté.

„Protože proto,“ byla má odpověď na jeho otázku, pokaždé když se ptal.

K naší lavici se přisunul nějakej kluk, který seděl o dvě lavice před námi. Měl zrzavé vlasy, pihy kolem nosu a modré oči.

„Ahoj!“ pozdravil. Kývla jsem mu hlavou na pozdrav a Alec mu řekl čus.

„Hele, odkaď jste? A proč jste se stěhovali? Kde bydlíte? Máte ještě nějaký sourozence? Ste Emaři?“ Otázky padali jedna za druhou a zastavil se až u té poslední. Velmi těžce jsem potlačovala smích a raději uhnula pohledem. Bratr zakryl smích kašláním. Ten kluk byl vážně komik.

„Takže, jsme NY. Důvod proč jsme se přestěhovali, ti říkat nebudu a ani to, kde bydlíme. Další sourozence nemáme a ano, máme Emo style. Další otázky?“ Koukal na mě, jak kdyby mu ulítly včely a ostatní na tom nebyli jinak.

Podívala jsem se na Aleca a vzápětí oba vyprskli smíchy.

Takže, jak sem psala na začátku, prolog byl krátký a bez děje /to si myslím já/. Prosím o Vaše názory na povídku a jestli v ní mám pokračovat. Což by znamenalo, že se zpozdí ostatní povídky které píšu /evidentně neumím psát moc povídek najednou/. Díky ;)

>>Shrnutí<<

>>Kapitola 1.<<

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Me and my brother - prolog: