OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mé srdce je z ledu

23.02.2011 (13:00) • IceWaterlily • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3479×

Prolog

Pořád si na nic nevzpomínám. Ani po pěti letech. Ano, už je to pět let od doby co se mi to stalo. A cože se mi to vlastně stalo? Podle očitých svědků, díky kterým jsem asi ještě naživu, jsem se probořila do málo zamrzlého jezera.

Jako každý týden jsem šla s kamarádkami do bazénu a rozhodly jsme se prozkoumat zamrzlý rybník. Přes všechna varování našich pedagogů, že mrazy ještě nejsou tak silné, aby nás led unesl jsme na led vlezly. Nejdříve jsme jen tak opatrně našlapovaly, a když led nepraskal došly jsme skoro do půlky. Já jsem šla jako první a opatrně jsem testovala led. Docela jsem se od kamarádek vzdálila, ale nijak mě to netrápilo. Mně se přece nemůže nic stát! říkala jsem si (podle maminky) s oblibou. Po dalším nejistém kroku vřed led nevydržel všechen ten nápor a prolomil se.

Ve vodě jsem byla prý jen pár minut, ale stihla jsem upadnout do kómatu, kdy mě na živu drželi jenom přístroje. Byla jsem takhle tři a půl měsíce a když jsem se probudila, nevěděla jsem, co se stalo. Pamatovala jsem si svoje jméno, datum narození, kdo jsou moji rodiče, ale nepamatovala jsem si zážitky, nebo kdo je moje nejlepší kamarádka. Tohle všechno jsem ztratila za pouhých pár minut v ledové vodě.

Ztratila jsem, ale i barvu kůže nebo vlasů. Dříve má pokožka (podle fotek) byla tmavá, ale teď je sněhově bílá. Myslíte si, že už jsem skončila s výčtem všech těch věcí? Ne, ještě to není všechno. Kromě paměti a barvy kůže mi voda vzala i zájem o své kamarádky.

Když jsem se po těch třech měsících probudila, přiběhli za mnou a hrozně se mi omlouvali (i když jsem nevěděla za co). Pak mi začaly vyprávět co se za tu dobu odehrálo ve škole. Kdo s kým začal chodit, kdo se s kým rozešel, kdo všechno se pohádal, ale mě to nezajímalo. Ptala jsem se jich: „Proč mám řešit to, co bylo, když si stejně nepamatuju co bylo před tím?“ Po téhle větě odešli z mého pokoje a už se nevrátily. Ale nijak mě to netrápilo. Měla jsem co na práci. Prohlížela jsem si staré fotky a snažila jsem se ‚najít mysl‘, jak tomu s oblibou říkají doktoři.

Po návratu do školy mě nikdo nepozdravil a mé místo bylo obsazené. Teda nevím jestli bylo moje, ale podle fotek jsem seděla ve druhé lavici v prostřední řadě. Na obou místech bylo obsazeno. Rozhlédla jsem se po třídě, poslední volné místo bylo v zadní lavici, vedle jedné holčiny. Jmenuje se Kačka a teď jsme nejlepší kamarádky. Ale zpět k vyprávění. Sedla jsem si k ní a obě jsme se staly vyvrženkyněmi a šprtkami. Ale nám to nevadilo. Sedíme spolu už pět let a na tom stejném místě a jsme kamarádky na život a na smrt.

Kačka mi mnohokrát vyprávěla, že mě před tím incidemntem neměla moc ráda, protože jsem byla taková ta ‚bárbí‘, kterou zajímá jenom její vzhled a kluci. Byla jsem docela ráda, že jsem se změnila, protože jak jsem pozorovala ostatní holky ze třídy, které se považovaly za moje kamarádky, nevím jak jsem dokázala být jako ony.

Jmenuji se Barbora Doumová a tohle je můj příběh.

Autor: IceWaterlily, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé srdce je z ledu: