OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mentalist - Prolog

03.12.2011 (13:00) • cvisel • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 918×

Prolog

„Nebylo tomu ani tak dávno, co babička ,Almonda‘ požádala svého nepříliš spolehlivého zetě, aby k ní zavolal její vnučku ,Moniku‘, jenž se měla k babičce dostavit do úderu čtrnácté hodiny odpolední na sklonku odpoledne.

Odbyla už čtrnáctá hodina, ale vnučka nikde a babička přemítala, kde by tak její vždy pozorný ,Mončičák‘ jak jí babička s oblibou říkávala, může vězet tak dlouho, když si vzpomněla na skutečnost, že rodina Whiteových, se mohla v první řadě umístit mezi největší puntičkáře, hraničícím s nelidskou pedantností.

V jejích myšlenkách ji ale vytrhl známý zvuk, totiž vrnění jejího kocoura.

Říkala mu ‚Taylor‘ po nedávno narozeném synu, těšícímu se nejmladšímu postu v rodině Whiteových a zároveň po boku jeho sestry Moniky, jenž měla zpoždění dobrou čtvrt hodinku.

„Hodnej kocour,“ konejšila ho z jeho nedočkavosti z brzké návštěvy.

Ale jelikož se kocour viditelně nudil, bezděky se začínal sápat po vlastnoručně ušitých záclonách, s nimiž měla babička Almonda mnoho práce.

Když v tom jeho pozornost upoutalo ‚něco‘ v rohu místnosti, nehledě na následky, se rozeběhl k nepatrné dírce, která tam přetrvávala už dobrou řádku let, navzdory tomu, že babička žádala Moničina otce, aby ji zazdil a v níž se měla údajně ukrývat šťavnatá myš.

Ale ten měl dosud tolik práce, že si na malou dírku v tchýnině pokoji ani nevzpomněl.

Byl neustále zabrán do práce, což její novomanželce Ágnes, nepůsobilo příliš velké potěšení, ale někdo peníze vydělávat musel říkával jí její choť.

Ano, již zmiňovaná Ágnes byla na mateřské dovolené, právě kvůli jejich druhorozenému dítěti ‚Taylorovi‘.

Ach Taylor, vybavilo se Almondě. Byl tak roztomilý malý chlapeček, jenž měl tak nádherně růžové a baculaté tvářičky, že se jí jen při vzpomínce na ně rozehrál na rtech úsměv.

Úsměv měl po ní, to jí bylo jasné nade vše, bez ohledu na to, s kým vším její ratolesti chtěli malého chlapce srovnávat.

Zkrátka byl to jejich malý poklad.

Poklad, kterému byly necelé dva roky a již do teď měl veliký temperament ve směru hlučnosti jeho mocného pláče jímž si od svých rodičů vymohl, co mu na očích viděli.

Z hlubokého rozjímání Almondu vytrhlo zabušení na dubové dveře, jenž pamatovaly ještě doby dávné.

Počínaje světovými válkami, až po Bolševika.

Ano, vskutku dlouhá doba na to, jak dům vypadal dnes.

Tedy ne že by to byla nějaká luxusní vila na předměstí, ale i tak se muselo uznat, že se ještě docela držel díky svým pevným základům a poctivé práci.

Až teď si babička všimla, že se venku pořádně zatáhlo, a spustila se monstrózní nepřízeň počasí.

Zvedla se z houpacího křesla, naproti rodinnému krbu, jak nejrychleji mohla, a jak jí to jen artritická kolena dovolovala.

Sáhla po boku do výstavní vázy, v níž si ukládala hůl vedle křesla, aby ji měla po ruce.

V té samé vteřině, se ohlásila v kuchyni konvice, plná vroucí vody na čaj.

Babička jí i přes to nevěnovala větší pozornost, a spěchala seč mohla, ke dveřím, aby její vnučka nepromrzla na kost v chladném odpoledním lijáku.

Vždyť v ranních zprávách ještě hlásili, že bude dnes pěkně, a že obyvatelé ‚Eastwoodu‘ se bez obav mohou uchýlit k jezírku, kousek cesty pěšky za městem.

Za město to bylo považováno právě a jen proto, že sdílelo s dnes takzvanými pamětníky tohoto města bohatou minulost, plnou nepříznivých neduhů.

Jinak co se týče samotné Almondy, ta také leccos pamatovala a s nadšením svým vnoučatům vyprávěla ty dávné příběhy, ačkoliv Monika měla ještě dosti času na to, je plně pochopit, nemluvě o Taylorovi, který ve svých necelých dvou letech vnímal maximálně to, co mohl do pusy strčit a za zády svých rodičů zblajznout.

Jak se tak babička pomalu sunula chodbou, všimla si, že koš na odpadky je plný, a že musí Monice říci, aby ho cestou zpátky vyhodila.

Zahlédla bledý a zároveň grimasou stažený obličej své vnučky za okenní tabulkou vedle vchodových dveří.

Nemotorně sáhla po klice, a otevřela dveře.

Ani se nestačila vzpamatovat těch všech vjemů, jimiž byla s příchodem své vnučky obdařena a jenž vstoupily do domu i s ní. Monika se jí bez váhání vrhla v ústrety a skončila tak v něžném područí své babičky.

Ještě za mimořádně dlouhého obětí, Almonda strčila do dveří holí, kterou třímala ve volné ruce a jenž se s hlasitým vrzáním zavřely, za doprovodu pár dešťových kapek, které drze napadaly na vchodové linoleum.

„Jsem tak ráda, že tě vidím, Mončičáku, ani nevíš jak dlouho jsem tě neviděla.“

Babička se pomalu vysoukala z dívčina obětí a poodstoupila o krok dozadu, aby se mohla pokochat pohledem na svou vnučku, která, jak se jí samotné zdálo, jí rostla přímo před očima.

Monika jí pohled obezřetně vrátila, a obdařila ji pohledem bezeddné úcty, jako k člověku, jenž toho hodně vykonal.

„Vypadáš mladší babi, než když jsem tu byla naposledy.“

Na to Almonda s povzdychem monotónně odpověděla: „Ale no tak, Mončo, ani nevíš, kolikrát jsem tohle už od svých blízkých slyšela, jako poklonu.

Nicméně se obávám, že den ode dnes se tato věta čím dál více odchyluje od pravdy a zároveň hraničí s prostotou.“

Ale poté ještě dodala: „Ty zase vypadáš starší má milá, až vyrosteš, bude z tebe zatraceně krásná ženská.“

A zároveň si pomyslela, že to co právě řekla, není daleko od pravdy, a že ten, jenž by sdílel později s Monikou více, než jen zběžný pozdrav na ulici by se mohl těšit opravdového štěstí.

Almonda si nemyslela, že by v tomto ohledu nějak přeháněla, vždyť to byla vždycky její vnučka, jenž byla ochotna přiložit ruku k dílu. Ta, která vždy pomůže, když je to nutné, jen se ale obávala, že by toho mohl někdo v její blízkosti začít zneužívat. Ať už teď, nebo kdykoliv jindy.

„To potěší babi,“ odpověděla s přílišnou zbrklostí nerozvážlivce Monika.

Načež ohrnula rty v hraném dotčení.

„Jak se ti daří, Mončičáku? A kolik ti už vlastně je let? Poslední dobou mi nějak vynechává paměť.“

„Bude mi osm,“odpověděla Monika s nadneseným tónem ve hlase, jakoby se chlubila, že vyhrála mezinárodní soutěž v kráse. „Jinak se mám dobře, mamka vzkazuje, že by jsi si měla sehnat nějakou pomocnou sílu, která ti pomůže natahat do kůlny všechno to dříví, které ti mají přivést v pátek, jak zařídil táta.“

„No jo máš naprostou pravdu, málem bych ale zapomněla, pojď dál, a já ti prozatím naliju čaj.“

„Dobře babi,“ vyfoukla tu větu s takovou námahou, jakoby to mělo být to jediné, na co se na dnešní den zmůže.

„Ale copak zlatíčko, děje se snad něco, o čem bych měla vědět?“ položila řečnickou otázku babička se starostlivým výrazem ve tváři.

„Ne babi, jen jsem utahaná, přes den jsem byla ve škole, poté jsem musela absolvovat dlouhou cestu školním autobusem. A když už se konečně dostanu domů a udělám si úkoly do školy, tak do oběda musím ještě pohlídat Taylora, který ustavičně jen řve, do té doby, než se máma vrátí s nákupem.“

„Omlouvám se, že jsem tě sem zavolala takhle nakvap, ale neměla jsem na výběr, věř mi.“

Monice blesklo hlavou, co že to musí být takhle naléhavého, a kvůli čemu by ji babička Almonda, která opravdu z hloubi duše nesnášela, když jí někdo pomáhal mohla zavolat.

Byl to zkrátka ten neodbytný typ člověka, který si nedá říct a musí mít všechno tak, jak chce on a který má vždycky pravdu.

„Myslím si, že k tomu budeš přistupovat s mnohem větším zájmem, když budeš vědět o co jde.“ S tím se Almonda natáhla po vařících šálcích čaje na podšálcích, z nichž se linula vůně mátového čaje, a podala jej své vnučce.

Ta si čaj poslušně vzala, a gestem pobídla babičku, aby si sedla do svého křesla. Načež si udělala místo pro sebe a sedla si na velký polstrovaný polštář vedle krbu a spustila: „Tak babi, co jsi měla tak naléhavého, že jsi mě zavolala?“ a s těmito slovy upila doušek z kouřícího se šálku.

Babička si pro sebe něco nesrozumitelně zamumlala ve smyslu, Ta dnešní mládež, načež promluvila vyrovnaným hlasem, aby Monice neuniklo jediné slovo.

„Víš..., po pravdě si budeš myslet, že jsem s se nejspíš asi zbláznila, tak mě prosím tě nejdříve raději vyslechni, a až pak se ptej.“

Monika s protáhlým zívnutím a s myšlenkou, vkrádající se jí do hlavy s neblahou předtuchou, jestli s babičkou náhodou není něco v nepořádku přikývla.

„Dobře tedy, ráda bych si s tebou promluvila o tvém bratrovi Taylorovi.“

Babička přerušila svůj proslov řečnickou pauzou, a povzdychla si, jakoby před sebou měla něco, co se jí z hloubi duše příčilo vyslovit.

„Zkrátka....“ opět nedokončila větu a zadívala se skrz temné okno, položila šálek čaje na konferenční stolek a nechala hlavu plnou starostí klesnout do dlaní.

„Co se děje babi? Co je s mým malým bráškou?“ chtěla vědět s neskrývaným zájmem v hlase.

Almonda upřela svůj starostlivý pohled na svou vnučku v tom samém okamžiku, kdy zataženou oblohu venku z nenadání pročísl blesk a zaduněl hrom.

Monika nehnula ani brvou, a spalujícím pohledem plným očekávání hleděla na babičku, která na rozdíl od ní, dění za oknem přímo hypnotizovala, jakoby na něco čekala.

„No tak babi,“ pobídla ji Monika. Almonda neochotně obrátila pohled ke své vnučce a obdařila jí posmutnělým pohledem plným tajemství.

„Není to pro mě lehké, ale říct ti to musím... Tvůj malý bratr Taylor... On není..“

S těžkým povzdechnutím nechala Almonda větu viset ve vzduchu.

Moniku sužoval neblahý pocit z její neplánované návštěvy. A ten pocit se jakoby po nedokončené babiččině větě ještě umocnil.

Po nekonečné minutě ticha

Monika už zdlouhavé zatloukání své babičky nemohla vydržet, a roztrpčeně na babičku naléhala: „No tak babi vymáčkni se už konečně.“

Almondu překvapil výbuch své vnučky. Ani tehdy nevěděla proč to udělala, možná ji k tomu donutil sám ďábel, nějaká mocná síla vysávající z ní poslední zbytky jejího zchátralého života, ale najednou se na svou vnučku nenávistně osopila: „On je jiný! Jiný než všichni ostatní! Jiný než já a jiný nežli ty! Nechápeš to, Moniko?“

Moniku příval Almondinných slov doslova probudil z jejího polospánku.

„Jak to myslíš jiný?“ ohradila se na babičku pro změnu Monika, jejíž obličej začínal nabývat barvy sametově bílé s mírným odstínem do zelena, jakoby se měla každou chvilkou pozvracet.

„Babi? Co se děje?“ chtěla vědět Monika poté, co se v babiččině obličeji objevila bolestná grimasa plná hlubokých vrásek.

„Vod... u… u…“ zachroptěla Almonda a najednou se zarazila, podívala se na Moniku bezvýraznýma černýma očima, jakoby si chtěla vychutnat poslední obrázek na tento svět.

Monika v přílišném návalu emocí nevěděla co má dělat. A ani babiččiným slovům nerozuměla natolik, aby z nich mohla dát dohromady souvislou větu.

Poté co sebou naposledy škubla, její tělo zůstalo bezvládně viset v houpacím křesle.

Almonda Reincorn Whiteová naposledy vydechla…

Monika ze sebe nedostala ani hlásku, ale jedno věděla jistě, totiž to, že její milovaná babička jí zemřela přímo před očima.

Spěšně se zvedla na nejisté nohy, a v tu chvíli nemyslela na nic jiného, než jak se odsud dostat. Jak od té zlé noční můry utéct…

Vyběhla z domku na promáčenou ulici za nepolevujícího deště s myšlenkou na babiččina poslední slova: Musíš se o Taylora postarat, je to to nejdůležitější... jednou to určitě pochopíš, nadejde jeho čas...

O 15 let později...

Monika Whiteová hleděla nepřítomným pohledem z okna na sněhové závěje, které se začínaly navalovat od západní strany jejich domu, kde zároveň bílá lavina padala ze střechy k sousedům Layiových.

Ti na svou zahradu, na rozdíl od její rodiny nedbali.

Bylo to už neuvěřitelných patnáct let, jež uběhlo od okamžiku, kdy Monika svou babičku viděla umírat, ale dosud se jí nepodařilo s tím v nitru srovnat.

Pokaždé, když se podívala naproti přes zasněženou ulici, se jí vybavila její starostlivá tvář plná vrásek a obav o ni samotnou.

Z jejích úvah ji ale vytrhl škrabavý zvuk, který až tak úplně nezapadal mezi okolní odpolední nostalgii.

Byl to nelibý zvuk, sunující se sněžné lopaty po chodníku, který vyluzoval její sedmnáctiletý bratr, jenž se nezáviděníhodné práce chopil dobrovolně.

Monika si dlouze povzdychla a zavolala na Taylora, že je čas oběda.

„Hned jsem tam!“ ozval se Taylor hlubokým hlasem, poznamenaným pubertálním kolísáním hlasivek.

Byl soběstačný ve všem co dělal, ale i také dosti tvrdohlavý.

A pro tuto jeho vlastnost ho Monika milovala ze všeho nejvíce.

Uslyšela, jak vstoupil do domu a jak si sundával těžké boty do zimního počasí.

Monika zatím prostřela stůl, a přistavila na něj dva kouřící se talíře naložené vepřovou pečení.

„Tak copak to dneska máme dobrého k jídlu?“ zeptal se Taylor s úsměvem na tváři.

Taylor měl trošku robustnější postavu, vzhledem na svůj věk, za což ale nemohla tloušťka jako taková, odmalička měl problémy s trávením jídla, na což se přišlo až na jeho patnáctileté prohlídce, co ho doktorka v záznamovém listu uvedla, jako dítě s mírnou nadváhou.

Ale rozhodně jako dítě nevypadal, měl ostře řezaný nos, oči barvy šedi, v nichž se člověk snadno ztratil a hranatou tvář s vystouplými lícními kostmi.

Otočila svůj pohled ke dveřím, kde nyní stál a upřela na něj zkoumavý pohled.

Usmíval se od ucha k uchu, přistoupil k Monice a dal jí letmou pusu na tvář.

„To jsme se dlouho neviděli.“ Zvolal hlasem plným sarkasmu a vzal si příbor, který mu Monika strčila pod nos.

„Vepřový steak, tak jak ho máš nejraději“ oplatila mu úsměv Monika.

„Moniko, jsem velice rád, že se o mě tak hezky staráš, ale já bych si klidně vzal chleba se sýrem, nebo něco.“

„To víš, aby si úplně zboural metabolismus a ještě víc zatěžoval štítnou žlázu.

Tak to tě ani nenapadne Taylore, moc dobře víš, jak by jsi dopadl.“ Uzemnila ho sestra a posolila si svou pečeni na talíři.

Taylor si povzdechl a se skoro neslyšitelným „dík“ se pustil do jídla.

Po pozdním obědě Monika sklidila ze stolu a šla se do obýváku koukat na televizi.

Taylor se se svými pochmurnými myšlenkami odebral do pokoje a zavřel za sebou dveře, přičemž si nevšiml, jak ho do pokoje někdo následoval.

První co udělal bylo, že zapnul nootebook na svém psacím stole a podíval se, jestli mu náhodou zítra neodpadá nějaká hodina.

Po zběžném shlédnutí školních stránek se suplováním se musel pro sebe usmát. Jeho předtucha byla pravdivá.

V tom za sebou uslyšel nemístný zvuk.

V mžiku se otočil, když v tom na něj dopadla váha půl-metrákové chlupaté koule, která ho povalila za hlasitého Taylorova smíchu na koberec.

„Ale no tak, Jeremy! Nech už toho strašení a radši se snaž nenadělat příliš velký nepořádek v domě. Měl by jsi hlídat na zahradě, jako každý normální pes.“ Smál se Taylor.

Jeremy seskočil ze svého lidského kamaráda, v gestu pochopení a schoval se pod postel.

Taylor se podíval a zaznamenal v příchozí poště tři nepřečtené zprávy.

Rozkliknul první z nich.

To byl pozdrav od věčně pracující mámy, která se o něj a Moniku strachovala.

Otevřel druhou zprávu, která byla pro změnu od jeho nejlepšího kamaráda Freda, přezdívaného Fretka.

Ten mu pro změnu předem přál všechno nejlepší k sedmnáctinám s odkazem na animovaný obrázek, který se při otevření změnil v hnijící zombie.

V tu chvíli byl Taylor rád za to, že zapomněl zapnout reprobedny rozestavěné, po celém obvodu pokoje.

Automaticky rozkliknul poslední zprávu ve které našel něco, čemu se mu nechtělo ani ve snu věřit.

Třetí zpráva byla od jeho spolužačky ve třetím ročníku, Hannah Zoeyvé.

A právě proto se tomu co viděl na monitoru svého nootebooku zdráhal uvěřit, jelikož Hannah navzdory tomu, že byla ve třetím ročníku, byla to ta nejpůvabnější dívka, se kterou měl dosud čest se setkat.

Ovšem toto v uvozovkách, pomyslel si, protože to nebylo až tak doslovně.

S Hannah se totiž ve skutečnosti osobně nesetkal, a pochyboval, že ví kdo vůbec je, natož jak se jmenuje.

Tudíž usoudil, že to je nejspíš nejapný žert někoho ze třídy, koho ještě bavilo si z Taylora utahovat kvůli tomu, že se ve druhém ročníku zapletl do rvačky se čtvrťáky, kterým navzdory svému věku statečně odolával.

Jenže co se nestalo. Čtvrťáků byla početní převaha. A když Taylorova marného pokusu zachránit si holý krk, svázali lany z tělocvičny, zaklepali na ředitelnu a nechali ho před ní ležet svázaného jako poštovní balíček na pospas jeho osudu.

Taylor se vytrhl ze vzpomínek na minulý školní rok, zjistil, že zpráva byla prázdná.

A tak se rozhodl dělat něco užitečnějšího, než jen vysedávat u počítače.

Rychlým pohybem noťas umlčel a seběhl dolů ze schodů s Jeremym v závěsu.

Mávl na Moniku v gestu odchodu.

Zatímco Monika, která za tu chvíli stačila podlehnout zimní únavě, ležela rozpláclá na pohovce a s pravidelným oddychováním, které se spojením tikávání pendlových hodin tvořili jakousi akustickou nostalgii vánoční pohody.

Hodil na sebe ve spěchu svou nejoblíbenější bundu, navlékl si vysoké boty a zmizel z domu dřív, než z obývacího pokoje dolehl na chodbu hlas televizní rosničky, která hlásala příchod nevypočitatelné sněhové bouře, jenž měla pohltit celé město.

Taylor, sledoval, jak se kolem něj hromadí sněhová pokrývka, která téměř každou minutou viditelně převyšovala odklizenou hranici podél cesty.

Po návštěvě u Freda, kde zevlovali, jako o každé normální neděli, což se pochopitelně neobešlo bez sýrového popcornu, pohovky, plazmové televize a bez nedávno vydaného filmu do kin staženým na černo.

Když tak kráčel po ulici a neviděl ani na krok, říkal si, že měl raději u Freda přespat do rána, než se v nočních hodinách vláčet neproniknutelnou mlhou a velkými závějemi sněhu.

Odhadoval, že byl asi tak na půli cesty, když tu najednou zhaslo pouliční osvícení i s okolními světly vycházejícími z okolních oken domů vnášející do noční prázdnoty jediný viditelný náznak lidské přítomnosti.

Taylor si pomyslel, že bouře musela vyhodit elektřinu minimálně v celém bloku, takže spoléhat na světlo už nemohl.

Jaká neuvěřitelná ironie osudu, mumlal si pro sebe v chladném nočním vzduchu.

Vybavil si doby, kdy ho jako malého kluka nechávali u skautů po nocích hlídkovat tábor.

A on měl tu smůlu, že se dostal do skupiny nepříliš přívětivých hochů, kteří si z něj chtěli udělat poskoka.

Navzdory své neústupnosti, byl nucen celé večery probdít a hlídat za ně…

S ránou, která přišla neznámo odkaď, a která ho zároveň vrátila ze vzpomínání na staré časy zpět do reality, ho zároveň vtáhla do hluboké propasti bezvědomí...

Na nekonečné cestě, ve svém nevědomí Taylor spatřil mlhavý záblesk jakéhosi žlutého světla, které vnímal jen nepatrně.

Začínalo se k němu čím dál více přibližovat, až si byl skoro jist, že je to rozjetý vlak, který z něho co nevidět udělá palačinku.

Světlo ho dočista oslepilo.

Měl pocit, jako by se mu nějakým zázrakem dostalo do hlavy a začalo mu našeptávat neslyšitelná slova, kterým nerozuměl, nebo kterým nebyl určen porozumět.

Najednou měl pocit, že se mu hlava rozskočí vejpůl, když se zprudka posadil a znovu se ve veliké závrati svalil na zem jako hromádka neštěstí.

Znovu se o něj pokoušely mrákoty, kterým ale nedala šanci zima, která Taylora sužovala, až začal jektat zuby.

Rozhlédl se kolem sebe, ale nepoznával okolí, viděl jej, jen jako jeden velký mrak temnoty, který ho obklopoval.

Promnul si dlaněmi obličej, napodruhé se posadil a pokoušel si srovnat myšlenky.

„Kde to jen jsem? Co tu krucinál dělám?“ hněval se sám na sebe za to, že mu jeho hlava neposkytovala ani jednu odpověď na množství otázek, které se mu vkrádaly do hlavy.

„No jasně! Byl jsem přece u Freda na návštěvě a musím dojít domů, aby si o mě Monika nedělala starosti.“

Nejistě se postavil na ztuhlé nohy a najednou si uvědomil, že není sám.

Ve tmě za jeho zády uslyšel zaševelení.

„Že by mě někdo sledoval? Nebo že by to byl nějaký zbloudilý pes?“ přemítal.

Ale jakmile se otočil, odpověď na jeho otázku stála přímo před ním.

Otevřel pusu dokořán v naprostém úžasu, ale nevydal ze sebe ani hlásku.

Pohled, který se mu naskytl naprosto překračoval veškeré hranice jeho chápání.

Ani vlastně nevěděl, jestli to co vidí je jen výplod jeho fantazie, nebo jestli je to vůbec možné.

Stála před ním dívka. Nevypadala ale tak, jako ta, na kterou natrefíte na ulici, nebo která vás obsluhuje ve fastfoodu jako je například Mcdonald.

Nějakým jemu nevysvětlitelným způsobem, ji obklopovala stříbřitá záře, která ho oslepovala a o které nepochyboval, že to byla právě ta, která ho probrala z bezvědomí.

Mlčela... Upírala na něj své ocelové oči s mírně nahnutou hlavou do strany, jako by ho pohledem kritizovala za to, že nenosí všední módu.

Autor: cvisel, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mentalist - Prolog: