OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mezi plachtami - 3. kapitola



Mezi plachtami - 3. kapitolaTakže, na začátek se omlouvám za tak dlouhé čekání. Celý prázdniny jsem měla nabytý a nebylo moc času. Ale teď k příběhu. Co je v té truhle, kterou měla Trix přinést? A co Beatrix? Ta má už kláštera plné zuby! Příběh se prolíná v minulosti a přítomnosti té samé osoby. -DaniEla22

Stojím u kormidla a sleduju ostrov v dálce. Dračí zub. Je to doupě pirátského svazu, do kterého jsem se už před lety přidala. V tomhle svazu je přes pět set pirátů a pirátek. Můj momentální domov. Dračí zub se tomu ostrovu říká, protože okolo ostrova jsou skály v podobě obrovských dračích zubů. Pomalu proplouváme kolem a já sleduju těla, která tam jsou pověšená. Jsou to zrádci, kteří podrazili svaz. Jsou jich tam stovky. Visí tu jako odstrašující příklad. Dopluli jsme do středu ostrova. Otočila jsem se k posádce.

„Vystupujeme! Celou loď umyjete a vyleštíte. Budeme tu jen pár dní, tak si nezvykejte na pevnou zem. Karo, jdeš se mnou a vem s sebou tu věc.“ Vystoupila jsem na molo. Nečekala jsem na ni a šla jsem rovnou dovnitř. Na ostrově je vyhaslá sopka a v ní je právě naše doupě. Ve zdech tam jsou vytesané chodby a místnosti. Vešla jsem do hlavní haly. Byla tam spousta lidí a s každým okolo jsem se pozdravila kývnutím hlavy. Převážně to byli kapitáni jiných lodí. Muži s páskou přes oko, s hákem místo ruky, s kusem dřeva místo nohy. Ovšem občas to byli i ženy a samozřejmě i pár mladých kapitánů se všemi končetinami. Jdu za hlavním kapitánem. Posledním žijícím zakladatelem svazu. Nikdo neví, jak se jmenuje, ale všichni mu říkáme Černovous. Je hodně starý. 

„Hej, Trix, ty už ses vrátila?“ Nemusím se ani otáčet, abych věděla, kdo to je. Tayler. Kapitán lodi Rychlý šíp, syn jednoho ze zakladatelů svazu a taky neskutečně arogantní člověk.

„Jo, kdy ses vrátil ty?“ zeptala jsem se a otočila se k němu. Prohrábl si svoje černé vlasy a šel ke mně se zkříženýma rukama. Je výší než já, a tak toho vždycky využívá. Tyčí se proti mně jako hora a já na něj koukám se zakloněnou hlavou. On je bohužel jeden z těch, co má všechny končetiny. 

„Byl jsem tu už včera. Bylo to jednoduchý, měl jsem to rychle.“ Vždycky se vytahuje.

„Hm... no, tak já jdu, mam ještě práci,“ otočila jsem se a šla pryč. Je to debil. Arogantní debil. Došla jsem ke dveřím od pokoje Černovouse. Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Když mě Černovous uviděl, rozzářil se.

„Tady je moje šikovná pirátka. Jak ti to šlo?“ Posadila jsem se do křesla.

„Dobře, za chvíli přijde Kara a přinese to. Proč jsi to vlastně chtěl?“ Poslal mě pro jednu věc a řekl, ať se na nic neptám. Funguje to tu tak, že tu mají všichni členové svazu útočiště, jejich lodě tu můžou kotvit a jejich posádka tu může spát, jíst a pít občas se i vykoupat. Na oplátku musíme platit a dělit se o kořist. A jedna z nejlepších věcí na svazu je, že když někoho naserete a on vás chce zabít, tak stačí říct, a vždycky se za vás někdo postaví. To se mi hodilo už několikrát. Jsme jako jedna velká rodina a přitom nikdo z nás nemá žádnou pravou rodinu.

Už otvíral pusu a chtěl mi to říct, ale ozvalo se zaklepání. Dovnitř vešla Kara s truhlou a Tayler. Co ten tu chce?

Kara mi podala truhlu. Vzala jsem si ji a položila ji na stůl před Černovouse. Tomu teď očí jiskřily nedočkavostí.

„Takže ty jsi to našla. Už jsem si myslel, že se vracíš s prázdnou, když jsi byla tak nepříjemná v hale.“ Jeho komentáře ignoruji nebo bych ho musela už zabít.

Černovous si truhlici přitáhl blíž k sobě a otevřel ji. Vytáhl z ní kus železa. Díval se na něj jako na to nejcennější na světě.

„Co je to?“ zeptala jsem se jako první.

„To je, moje drahá, část lodi Černá bouře.“ Černá bouře byla loď, na které zemřeli téměř všichni zakladatelé svazu i se svými největšími poklady, až na jednoho. Na Černovouse.

„Chtěl jsi, abych ti přinesla kus dávno potopené lodi? Proč, sakra?“

„Právě proto, že je potopená.“

Všichni na něj civíme. „Co?“ Podíval se na mě s úsměvem plným děr.

„Mám pro tebe nový úkol.“

***

Slézala jsem ze střechy na půdu a odtamtud jsem rychle utíkala dolů. Brala jsem schody po dvou. Za chvíli jsem už vyběhla na zahradu a běžela k hlavní bráně. Ani jedna jeptiška, kterou jsem míjela, se mě nepokusila zastavit. Možná proto, že jsem běžela jako blesk. Doběhla jsem k bráně, ale nešla otevřít, byla zamčená. Jak se dostanu ven? Běžela jsem k obvodové zdi. Na jednom místě je trochu rozpadlá. Tak jsem se pokusila na ni vyškrábat. Bylo mi jedno, jestli jsem si rozedřela ruce o cihly, nebo jestli jsem si zlomila nehet. Prostě jsem se nahoru vyškrábala a pak bez rozmyslu skočila. Dopadla jsem na zem a rozbila si kolena, ale nezastavila jsem a rozeběhla se směrem k městu.

Nevím, kudy tu vedou cesty, tak jsem prostě běžela směrem, kterým jsem město viděla. Běžela jsem přes pole a přeskakovala potůčky. Občas jsem do nich i spadla. 

Pak jsem uviděla město. Naposledy jsem tam byla s mámou. Na vzpomínky ale není čas. Vběhla jsem do města. Všichni tam zběsile pobíhali zleva doprava. Na obzoru byla už jen jedna loď, a ta se blížila stále blíž přístavu. Lidé prchali z města pryč. Stála jsem tak jak přikovaná a sledovala loď v dálce. Vím, co bych měla udělat. Měla bych utéct jako ostatní. Měla bych se vrátit do kláštera a nejlépe nikdy už neodcházet, ale nemůžu. Je to až moc velké pokušení. Vidět je zblízka. Místo útěku zpět rozhodla jsem se udělat krok vpřed.

Došla jsem k molu, když loď přirazila. Vyhrnuly se z ní desítky mužů. Ti se rozeběhli do města a řvali. Hrozně moc řvali. Když probíhali kolem mě, shodili mě z mola. Dopadla jsem do vody, ale místo abych se pokusila vyplavat, zůstala jsem pod vodou. Někdo za mnou skočil. Viděla jsem jen bublinky a pak nebe. Vytáhl mě na hladinu a pak na molo. Posadil mě vedle sebe.

„Jsi v pořádku? Proč jsi nevyplavala?“ Byl to hrubý mužský hlas. Podívala jsem se na něj. Měl krátké vousy, černé divoké vlasy a černé oči. Vypadal tak na třicet, jako můj otec. Takové jsem si piráty vždycky představovala. Byl zadýchaný a tvářil se starostlivě. „Jsi v pořádku? Nemáš nějaký šok?“ Stále na něj jen civím. V mých představách nebyli tak hodní.

„Ehm… jo, jsem v pořádku,“ řekla jsem, ale stejně jsem na něj civěla.

„To je dobře,“ řekl a poplácal mě po zádech. Málem jsem spadla zpět do vody.

„Kdo jsi?“

„Pirát, ale jestli myslíš, jak se jmenuju, tak já jsem Rick, ale říkají mi Střízlík. A kdopak jsi ty?“

„Beatrix, neměl jsi jít s ostatními?“ Otočil se k městu, už tam nebyli žádní lidé, jen piráti. Rozbíjeli okna, vykopávali dveře a brali si, cokoliv chtěli. 

„Jo, to měl, ale když jsem viděl, jak jsi zahučela do vody a nevyplavala, tak jsem pro tebe musel skočit.“

„Máma říká, že piráti jsou bezcitní a zlí.“

Zapřemýšlel se. „Jo, to jsou, a tvoje maminka má pravdu. Kde vlastně je? Neměla bys tu být sama.“

Podívala jsem se stranou. Měla bych mu to říct? Máma by se za mě styděla, kdyby viděla, co jsem udělala a co právě teď dělám. Mluvím s pirátem.

„Nemusíš mi nic říkat, jestli nechceš. Jsem pirát, mně se přece nedá věřit,“ usmál se od ucha k uchu. Taky jsem se musela usmát, protože když se usměje, přivře oči, má je úplně malinké, skoro neviditelné.

„Strýčku, kdo je to?“ ozval se hlas za mnou. Byl to chlapec zhruba stejně starý jako já. Měl taky černé vlasy a oči jako Střízlík. 

„Tohle je Beatrix,“ podíval se na mě svýma naprosto černým tvrdýma očima. Skoro jsem se ho bála.

„Jak to, že neutekla jako ostatní?“ zeptal se nechápavě. Nemohla jsem z něj spustit oči. On žije s piráty? Piráti jsou jeho rodina?

„Nebála se, tak neutekla.“

Podíval se na mě jako na ducha. „Jak to, že ses nebála?“

Postavila jsem se proti němu. „Nejste děsiví,“ řekla jsem mu do očí. Zamračil se a strčil do mě. Chtěla jsem couvnout, ale už tam končilo molo. Spadla jsem opět do vody. Tentokrát jsem ale vyplavala. Stál na de mnou a usmíval se. Střízlík se jenom smál a pak mi pomohl nahoru. 

„Tvoje máma měla pravdu, piráti jsou prevíti.“ Opět mě posadil vedle sebe a vedle nás se posadil i ten rošťák. Podíval se na mě.

„Co je?“

„Už se bojíš?“

„Ne,“ řekla jsem hned. Natáhl ke mně ruku a strčil mě tam znova. Když jsem padala, chytla jsem ho za nohu a stáhla s sebou. Oba jsme dopadli do vody, a když jsem vyplavala, slyšela jsem Střízlíkův pronikavý smích a taky jsem se začala smát. Zato ten malej otrava se tolik už nesmál. Vypadal jak zmoklá slepice. Rozčepýřené vlasy měl teď přilepené k obličeji. Střízlík nás oba vytáhl nahoru.

„Jak to vypadá, tak tady jsme skončili,“ prohlásil a já si všimla, že ostatní se pomalu vrací. Nahlas se smějí a popíjejí. Postavil se, chtěl společně s tím protivou odcházet. Co budu teď dělat? Já se nechci vrátit do kláštera ani čekat, kdy mi mama dovolí žít. Postavila jsem.

„Můžu jet s vámi?“ zakřičela jsem. Oba se zastavili.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mezi plachtami - 3. kapitola:

2. sisa118 přispěvatel
10.08.2014 [19:18]

sisa118Ja sa veľmi, ale veľmi hnevám!!! Tak konečne natrafím na poriadnu poviedku o pirátoch a ty takto prestaneš zverejňovať? Prosím, už mi to nerob!!! Emoticon A čo z toho vyplýva? Predsa to, že sem hneď zavesíš ďalšiu! Je to skvelá poviedka a veľmi dobre sa číta. A ja ju chcem čítať! Takže, šup-šup s ďalšou časťou!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 09.08.2014 [17:55]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!