OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mí démoni - 3. kapitola

23.08.2016 (17:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 486×

3. kapitola

Můj nový terapeut

Podle skromného názoru mé terapeutky, teď už bývalé, mám svůj svět. Svět, kterému vládnu, který si utvářím. Svět, do kterého nepouštím nikoho zvenčí. Pokud si tvořím svůj svět, který je plný duchů a strachu, dobrovolně, dle své vlastní fantazie, pak jsem asi skutečně blázen. Pokud tedy neexistuje ještě jiné vysvětlení pro to, co se mi děje.

Sedím vmáčknutá v pohodlném, hlubokém křesle u své terapeutky. Lýdie Svobodná, tak zní její jméno. Vlastně sem chodím nerada. Nemám ráda její styl a způsob, jakým se mnou komunikuje. Dává mi totiž najevo, že jsem v nepořádku. Že jsem blázen. A dělá všechno pro to, abych si uvědomila, že je to všechno jen můj výmysl. Má pocit, že se tím vším na sebe snažím upoutat pozornost. Blbka. Kdyby jen věděla…

Sedíme tu nejmíň půl hodiny v tichosti. Nechce se mi mluvit. Už předem znám její odpovědi. Za ten rok, co k ní chodím, je to pořád dokola. Kdyby bylo na ní, cpala by do mě prášky horem dolem, ale díky tetě, která domlouvá rodičům, to naštěstí není možný.

„Dnes se vidíme naposledy, Amálie,“ řekne do ticha. To já přece vím. Od příštího týdne budu chodit k jinému terapeutovi. Moje terapeutka se stěhuje a kompletně předává svou agendu.

„Já vím,“ odvětím klidně a tiše.

„Řekni mi, co se změnilo od našeho posledního setkání?“

„Vůbec nic. Pořád mám, jak vy říkáte, svůj svět, který si vytvářím. Pořád je to stejné. Ale nechci se o tom s vámi bavit.“

„Proč o tom nechceš mluvit?“ zeptá se mě.

„Protože není o čem. Vím, co mi na to odpovíte.“

„Jak si můžeš být jistá tím, co ti odpovím?“

„Tak schválně. Když řeknu, že mi dneska v noci u postele stál muž v kápi, řeknete mi, že je to zřejmě jen dozvuk mého snu. Je to stav, kdy sním a bdím, a než se plně probudím, dokáže má mysl vyprodukovat muže v kápi nebo kohokoli jiného.“

„Hm, zajímavé,“ odvětí zamyšleně. Poslouchá mě vůbec? Tak to nevím!

. . .

„Tak jaké bylo sezení?“ zeptá se mě táta, který mě vyzvedl.

„Tak jako vždycky. Žádný posun, pořád stejná písnička. Ještě že k ní nebudu muset chodit.“

„Ale budeš mít jiného terapeuta,“ připomene mi.

„Je to vážně nutný?“

„Je to jediný způsob, jak tě toho zbavit.“

A já se toho chci zbavit?

„Hm, já jenom, že zatím nepomohlo nic,“ připomenu.

„Možná by nebylo od věci zkusit nějaké prášky na zklidnění a uvolnění.“

„Prášky? Tak to si nemyslím,“ vyjde ze mě zaraženě. Domluva byla přece taková, že prášky nebudu muset brát. A najednou by to změnily a vyřešily prášky?

„No, uvidíme, s čím přijde ten nový,“ pousměje se táta.

„Jo, uvidíme,“ přitakám.

. . .

Posadím se do malé předsíně, pokud se tomu tak dá říkat. Čekám, až vyjde ten nový zázrak, který mě bude provázet a vysvětlovat mi, co se se mnou děje. Po chvilce vychází a mně padá brada. Asi až na zem, jinak si nedovedu vysvětlit, proč tu pusu nedokážu zavřít. Přede mnou stojí celkem pohledný, rozhodně ne starý muž. Tmavé vlasy, tmavě oči a štíhlá, skoro atletická postava. Možná, že si o mně nebude myslet, že jsem blázen. A možná jen klame tělem.

Usadíme se u něj v pracovně. Má tu pohovku a křeslo, volím křeslo. Jsem ráda, když kolem sebe mám jasně ohraničený prostor. Pohovka by mě jen znervózňovala. Hned si něco zapíše.

„Ještě jsem nic neřekla a vy už si něco píšete.“

„Toho si nevšímejte, to jsou jen osobní poznámky,“ usměje se a posadí se naproti mně. Mezi námi je malý stolek, na kterém ledabyle leží téměř netknutá papírová krabice s kapesníky.

„Je to kvůli tomu, že jsem si sedla do křesla a ne na pohovku? Já nemám ráda, když se nacházím v otevřeném prostoru. Tím myslím, že se cítím bezpečněji, když sedím v přesně a jasně ohraničeném prostoru. Dává mi to pocit bezpečí.“

„Ano,“ odvětí. „Nestihl jsem se představit. Jmenuji se David Kelinger,“ natahuje ke mně ruku.

Ošiju se. Nechci mu ji podávat. Nechci nic cítit. Občas se mi stává, že když se někoho dotknu, cítím něco, co zaručeně není moje. Patří to tomu, s kým jsem v kontaktu. A to mě děsí.

Zaručeně začínám bláznit. Poprvé tomu začínám věřit. Normálním lidem se tohle nestává, ale jak je patrné, já nejsem normální. A pokud nejsem normální, nezapadám do škatulky typického obyvatele, spotřebitele. A právě proto skvěle zapadám do škatulky blázen. Jednoduchá dedukce.

„Já jsem Amálie Křížková. Zkráceně Lia,“ pousměju se a po chvilce váhání přijmu jeho ruku. Jemně mi ji stiskne a já si oddechnu. Necítím vůbec nic. Jaká úleva.

„Těší mě.“

„Jo, mě asi taky. Aspoň myslím,“ vypadne ze mě dřív, než stihnu uvažovat.

„Tak můžeme začít. Jelikož se vidíme poprvé, rád bych se o vás něco věděl. Řeknete mi o sobě něco? Co vás trápí?“ ptá se.

„Myslela jsem, že jste dostal kompletní záznamy od mé předešlé terapeutky.“

„To sice ano, ale rád bych si udělal vlastní zápis a vlastní názor na věc,“ usměje se.

„Aha, no, já mám zvláštní stavy, při kterých vidím zvláštní věci.“

„Jak se projevují ty zvláštní stavy? Co při nich cítíte?“

„Já mám strach. Opravdu velký. Moje tělo je hrozně těžký a já často nemůžu dýchat a hýbat se pro mě představuje nepřekonatelný problém. Srdce mi bije hrozně rychle a dusím se. Když to pomine, celá se třesu a jsem malátná, zkoprnělá a zpocená.“

„Jak se projevují ty zvláštní věci?“

„Vidím lidi. Vidím duchy. Chodí za mnou pravidelně. Já nevím, kdo jsou, ale oni se chovají, jako by ode mě něco chtěli, jenže já netuším co. Některých se bojím a některých ne, nebo ne tolik. Všeobecně mě ale děsí.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Několik měsíců. Začalo to o mých šestnáctých narozeninách. Najednou tam byl,“ pokrčím rameny.

„Byl? Muž?“

„Ano, jenom muži. Nikdy ženy,“ odvětím a očima stále hypnotizuju tu krabici s kapesníky.

„Jaký máte vztah s otcem?“

Aha, je to tady. Otázka, na kterou se ptají asi všichni. Pokud vidím bludy a ještě k tomu mužské, předpokládá se, že mám špatný vztah s otcem. Pokud bych s ním měla problém, určitě by to znamenalo něco, co by bylo mnohem více přijatelné a uvěřitelné. Lehce by mě zaškatulkovali do příslušné sekce, léčba by mohla začít a určitě by k všeobecnému překvapení probíhala naprosto podobně jako u ostatních. Jenže tak lehké to v mém případě nebude.

„Velmi dobrý, jsme si blízcí a rozumíme si. Nikdy mezi námi nebyl nějaký větší problém nebo nedorozumění.“

„Hm,“ pronese a něco si začmárne do toho svého sešitu.

„Proč si píšete to, co říkám, když máte zapnutý diktafon?“

„Jsou to jen osobní poznámky, které mi diktafon nezachytí,“ odvětí a zase si něco zapíše.

„Na kolik procent jsem blázen?“ zeptám se po chvilce ticha, kdy rozžmoulám papírový kapesník.

„Své pacienty nevidím v procentech.“

„A jak je vidíte? Jako ti, kteří nutně potřebují vaši pomoc?“

„Řekl bych, že si pomáháme vzájemně.“

„Vzájemně? Vy máte taky nějaký problém?“

„Ne tak docela. Řekněme jen, že si vzájemně vypomáháme. Já vám pomáhám pojmenovat a pochopit to, co se vám děje, a vy mě obohacuje o své zkušenosti, které mohu využít dále.“

„Zní to vážně dost strojeně,“ vydechnu. Jsem unavená. Chodím na sezení už skoro rok a nic se nezlepšilo. Naopak, moje stavy úzkosti se prohlubují, o strachu nemluvě.

„Možná ano. Mně to smysl dává,“ poznamená.

„Mně moc ne. Chodím na sezení skoro rok a žádné zlepšení nepřichází. U mě k obohacení nedojdete, jsem beznadějný případ.“

„Máte ve zvyku vidět všechny situace tak tragicky?“ zeptá se mě se zájmem.

Jistěže mám. Všechny mé pokusy, snažení i prosby a modlitby lehly popelem, tudíž dopadly tragicky.

„Občas,“ vydechnu. Opře se do mě svým pohledem a já pod ním znervózním. „No dobrá, dost často. Skoro pořád. Jsem prostě ten typ,“ pokrčím rameny.

„Ten typ? Jak tomu mám rozumět?“

„Jsem problematická, průšvihářka. Už rozumíte?“

„Co vám dává důvod si to myslet a věřit tomu?

„Zkušenosti,“ pípnu. „Pokaždé to dopadne stejně. Kdykoli se o něco snažím, dopadne to stejně tragicky.“

„Co dopadlo tragicky naposledy?“

„No, největší problém jsou teď noci a tma. To se děje něco, co mě děsí a nutí mě myslet si, že je něco špatně. Nahání mi to strach a ztrácím pevnou půdu pod nohama, i když ta mi vlastně není úplně vlastní. Odjakživa jsem spíš vzdušnější typ.“

„Vzdušnější typ?“

„Na to, že jste psycholog nebo terapeut, nerozumíte docela dost věcem,“ prohodím.

„Mým cílem není vám podsouvat slova, která by nemusela vyjadřovat to, co skutečně cítíte.“

„To moje předešlá terapeutka měla celkem dost pojmenování pro to, kým jsem.“

„Řekněme, že pracuji jinak než doktorka Svobodná.“

„Teď už je vdaná,“ poznamenám se špatně zatajeným smíchem v hlase. Možná se mi to zdá a možná ne, ale koutky mu trochu zacukaly.

„Vraťme se k vašim stavům, které prožíváte v noci,“ naváže nit.

„Co byste rád věděl?“ pomalu se osměluji.

„Popište mi, co se děje mezi vámi a tím, kdo tam s vámi je.“

„Nemluvíme spolu, pokud chcete vědět tohle,“ upřesním mu. „Jen se na mě dívá. Ne že bych viděla jeho oči, většinou ho vidím jako takový šedavý až černý průsvitný obal. Někdy je viditelnější a někdy ne, mění se to. Nicméně vím, že se na mě dívá. Rysy těla jsou teď už velmi znatelné.“

„Dříve nebyly?“

„Ne. Ne tak docela. Zprvu jsem je vlastně vůbec neviděla, ale cítila jsem, že nejsem sama. Byl to děsivý pocit. Postupně začínaly být znatelnější, viditelnější a k mé smůle i strašidelnější.“

Najednou mě přepadne nával horka. Neuvěřitelně silného horka. Skoro mám pocit, že se mi ve vteřině orosilo tělo a pak jsem viděla mlhu a tvář mého terapeuta, která vypadala velmi zneklidněně. Pak už nevím nic. Pamatuji si jen bílé světlo a velmi příjemnou hudbu.

Probudím se a otevřu oči. Snažím se zorientovat a zjišťuji, že jsem pořád v ordinaci mého terapeuta, který se nade mnou sklání a snaží se mě dostat zpět. Zpět do reality. Těžké, hutné, pusté a zároveň chaotické reality, která je mým každodenním chlebem, kterým se dávím.

Párkrát zamžikám a ukotvím svůj pohled na jeho vlasech. Jsou tak krátké a vypadají hustě. Pak se proberu úplně, protože si uvědomím, že si s až moc velkým zalíbením prohlížím svého doktora. A to je něco, co se přece nedělá. Nebo by se to aspoň dělat nemělo.

„Jste v pořádku?“ zeptá se mě a pomáhá mi do sedu. „Napijte se,“ podává mi sklenku vody s ledem a plátkem citrónu.

„Děkuju,“ odvětím a přijmu od něho tu dokonale chladivou vodu, která má decentní kyselou příchuť. „Myslím, že teď už jsem v pořádku,“ odpovím na jeho otázku.

„Opravdu?“ jeho hlas zní starostlivě, ale kdo ví. Tomuhle já prd rozumím. Vždycky věřím všemu a pak mi zbydou oči pro pláč a prázdné, bolavé srdce.

„Asi jo,“ přikývnu.

„Omdlíváte často?“

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Vlastně tenhle měsíc se mi několikrát udělalo mdlo, ale omdlela jsem poprvé.“ Zadívá se na mě takovým zvláštním pohledem a mně až po chvíli dojde, nad čím uvažuje. „Ne, proboha, nejsem rozhodně těhotná. To by mě musel oblažit duch svatý,“ vyhrknu zděšeně.

„Přiznám se, že tohle mě nenapadlo,“ přejede si prstem po spodním rtu a něco si zapíše.

„Neměli bychom už končit?“ upozorním ho rudá jako rajče.

„Pro dnešek to máme za sebou. Uvidíme se tedy příští týden ve stejný den i hodinu,“ přikývne. Pokládám sklenici na stůl a zvedám se k odchodu. Mírně se mi zamotá hlava, ale snažím se nedat to najevo, což se mi nedaří. Jak jinak.

„Vážně nevypadáte dobře,“ zkonstatuje můj stav.

„Není mi moc dobře,“ přitakám a pocítím v žaludku ten pocit, kdy mi je na zvracení. No, nestihnu se o tom ani zmínit.

A pak mě hřejivě objímá tma, ze které pozvolna vstupuji do světla, s tou magickou, úžasnou hudbou, která lahodí mým uším, mé duši. Pokud je tohle ráj, chci tu zůstat...

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mí démoni - 3. kapitola: