OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mí démoni - 4. kapitola

07.09.2016 (10:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 557×

4. kapitola

Setkávání

Na světě se děje mnoho zázraků. Každý den, každý moment, aniž bychom si toho všímali nebo to pociťovali. Jsou to pro nás neviditelné věci, které nám ovšem dávají možnost žít. Rodit se a umírat. Život. Jenže pak se stane něco, co zachytíme. Setkání, které změní náš život, náš pohled na svět i nás samotné. Říká se tomu setkání duší nebo osudové setkání. V každém případě je to jeden ze zázraků, který se nestává každý den.

Probouzím se do tlumeného světla lampy. Ležím na posteli přikrytá bílou přikrývkou, která mě udržuje v příjemném teple. Pohnu pravou rukou a zjišťuji, že mi z jejího hřbetu vede kanyla, která trochu bolí, ale ne nijak zvlášť. Mimo jiné zjišťuji nepříjemnou skutečnost. Jsem přepásaná pásy, které mě omezují v pohybu. Rozhlížím se a hledám nějaký bod, který by mi pomohl určit, kde se právě nacházím. Bílý pokoj, bílé zařízení – jsem v nemocnici! A připoutaná!

„Haló?“ zaskřehotám. Nikdo a nic se neozývá. „Haló!“ zesiluji svůj zatím stále skřehot. Ticho a klid. Po chvilce si všimnu tlačítka vedle své ruky. Stisknu ho několikrát za sebou. Po malé chvilce uslyším šum a do pokoje vejde postarší sestra.

„Tak už jsme vzhůru?“ má příjemný hlas. Jako by přetékal jemným citem, který vás obalí cukrovou vatou.

„Kde to jsem?“ zjišťuji stísněně.

„V nemocnici. Přivezl tě doktor Kelinger. Zkolabovala jsi u něho na sezení, vzpomínáš?“

„Aha, a kde jsou rodiče? Musím jim dát vědět. Měla jsem být dávno doma.“

„Klid, Amálko,“ položí svou ruku na mé rameno. „Rodiče tu byli a přijdou zase ráno. Všechno už je v pořádku,“ usměje se na mě přívětivě. Dokonce ani to oslovení mě netahá za uši. Co všechno dokáže malý kolaps!

„Proč mám kapačku?“ zeptám se.

„Byla jsi dehydratovaná,“ oznámí mi novinku. Aha, no to je možné. Pitný režim není činnost, kterou bych vykonávala zodpovědně.

„Aha,“ odvětím a zlověstně mi zakručí v žaludku. „Večeři jsem asi prošvihla, co?“

„To sice ano, ale doktor Kelinger mě požádal, abychom ti zajistili nějaké jídlo. Takže dostaneš oběd,“ usměje se. „Ohřeju ti to v mikrovlnce a přinesu,“ zmizí ve dveřích a já se konečně můžu protáhnout.

Za malou chvilku přede mě staví podnos s jídlem. I přes všeobecný fakt, že v nemocnicích vaří blafy, to voní přímo báječně. Hlad je ten nejlepší kuchař.

„Znamená to, že jsem na psychiatrii?“ zeptám se, než začnu jíst, a ona mi zvedne postel do sedu a naklepe polštář.

„Ale ne, na interně. Nicméně doktor Kelinger byl přítomen, když jsme tě přijímali. Strávil u tebe několik hodin, kdyby ses náhodou probudila.“

„Aha, a proč jsem byla přikurtovaná?“

„Byla jsi velmi neklidná a nechtěli jsme riskovat, že spadneš z postele. A teď už jez!“ přikáže mi mírně.

„Děkuju,“ zamumlám a pouštím se do těstovin s nějakou omáčkou a masem, o kterém už teď vím, že ho jíst nebudu.

„Vegetariánka?“ usměje se, když odnáší můj talíř.

Ještě mě čeká nějaká buchta. Vypadá to jako perník, jen ta barva je trochu vyblitá. No, ale já mám tak co povídat. Pozvracela jsem se při prvním setkání se svým terapeutem! Proboha! Stál tak blízko, že je dost možné, že jeho boty byly na dostřel. Ne, jenom to ne!

Ráno se probouzím do slunečného dne. Pokusím se vstát a dostat se na záchod, a daří se mi to. Ach, ta úleva!

Při pohledu do zrcadla se ujišťuji, že jsem nezkrásněla a že nemocniční mundůr mi fakt nesekne. Ve stolečku nacházím hygienické potřeby a jdu si alespoň vyčistit zuby. Na sprchu si netroufnu, ačkoli bych ji uvítala. No, možná po vizitě?

Po vizitě se za mnou zastaví Kelinger. Vypadá odpočatě a má, na rozdíl ode mě, opravdu dobrou náladu. Během vizity jsem totiž zjistila, že v nemocnici musím zůstat alespoň tři dny.

„Dobré ráno, můžu?“ nakoukne do dveří.

„Dobré ráno, i když jak pro koho,“ brouknu a přikývnu. Posadí se na židli, kterou si přisune blíže k posteli.

„Jak se cítíte?“ pozoruje mě.

„Zahanbeně,“ doznám se. „Pozvracela jsem se při našem prvním setkání. Tomu říkám uvedení.“

„To se přece občas stává. Nebylo vám dobře.“

„Ne, tohle se nestává. Ne mně,“ kroutím hlavou. „Moc se omlouvám. Zaplatím vám čistírnu i ty boty.“

„Boty?“ nechápavě nakrčí čelo.

„Ano, boty. Stál jste tak blízko, že musely být první na ráně.“ Zasměje se. Sytě a plně. To mě donutí se alespoň usmát od ucha k uchu. Neděje se tohle jen ve filmech?

„Mé boty i mé oblečení jsou v pořádku. Nedělejte si starosti,“ obdaří mě milým úsměvem.

„I tak se stydím,“ přiznám a zavřu oči.

„Myslím, že to dokonale prolomilo ledy,“ vyjde z něho pobaveně. Skoro vyprsknu smíchy. Můj nový terapeut má smysl pro humor, který je v souladu s tím mým. Čím jsem si to zasloužila?

„No, tradici z toho dělat nebudeme,“ poznamenám s malou stopou smíchu v hlase.

„Souhlasím,“ přikývne. „Pokud budete dodržovat pitný režim, půjde to skvěle,“ poučí mě.

„Pokusím se,“ přikývnu a žmoulám v prstech přikrývku. Žmoulání je totiž moje disciplína. Žmoulám pravidelně, kdekoli a s kýmkoliv.

„Už půjdu,“ zvedá se a já pociťuji přání, pramenící z mého nitra, aby neodcházel. Co tu budu sama dělat? Nemám ani žádnou knížku, časopis, nic! „Chtěl jsem se jen ujistit, že jste v pořádku, živá, zdravá, plně při vědomí. Zdá se, že jste, tak vás nechám odpočívat a uvidíme se příští týden.“

„Dobře,“ vydechnu. „Ještě jednou děkuju za všechno. Vlastně za oběd. Teda, chci říct za večeři,“ začínám panikařit. „Teda, vlastně za starost, abych měla co k jídlu, až se probudím.“ Co to plácám?!

„V pořádku. Rádo se stalo,“ odvětí klidně. „Na shledanou,“ loučí se.

„Na shledanou,“ vydechnu.

Jsem sama v bílém pokoji.

Po obědě ke mně vtrhne teta Beáta, mamčina sestra, která je černou ovcí rodiny, protože se zajímá o věci, které jsou podle našich i podle prarodičů hlouposti a považují je za ztrátu času. No, mně se nezdá, že zrovna ona by marnila čas. Využívá ho dost dobře.

„Ahoj, prdelko,“ zvolá s taškami v rukou a hrne se k mé posteli. „Co mi to provádíš? Takhle mě děsit,“ zakoulí očima, objímá mě a dostávám pusu. „Když mi volala máma, byl to šok!“ Zní to lehce vyčítavě, ale vím, že mi nic nevyčítá. To se jen zhmotňuje v jejím hlase starost, kterou o mě měla. Ještě zbývá kázání o pitném režimu a budeme se věnovat příjemnějším věcem. „Musíš pít, zlatíčko, takže jsem ti přinesla něco, co ti bude chutnat,“ mrkne na mě.

No, dnešní kázání proběhlo v rekordně krátkém čase, ale pravdou zůstává, že to, co si odpustí teta, rozhodně nesmlčí mamka. Ta to vezme od podlahy a nakonec budu celá prokázaná, ne-li dokonce zakázaná či přikázaná! V nejlepším případě ale budu odkázaná na pitný režim, který mi bude hlídat. No potěš!

Džusy mi lezou z přezásobovaného stolečku a pomeranče, banány a mandarinky se na něm kupí jako pyramida. A k tomu jsem dostala knížku na čtení. Barbara Woodová, Duhový had. Jo, tu spisovatelku mám ráda. Probereme všechno, co se stalo včera a dnes, a rázem se ocitnu zase sama. Teta spěchá zpět do práce. Má takovou příjemnou kavárnu, cukrárnu a snackbar v jednom. Ráda tam chodím, když mám čas.

. . .

Jsem konečně doma, ale mám bohužel doporučený klidový režim, takže do školy půjdu až příští týden. Lehnu si na postel, upiju jahodový džus ze sklenice a zapnu notebook. Musím zkontrolovat mail, facebook a tak podobně. Smutně zjišťuji, že nikomu nescházím. Tři dny a žádná zpráva, telefonát, prostě nic. Dokonce ani od Honzy žádná čárka. Ne že by mi to vadilo, ale přece jenom, pořád se mi plete do cesty, pod nohy a teď ho ani nezajímá, kde jsem. Jsem vážně oblíbená. Do pokoje nakoukne mamka.

„Amálko,“ usměje se, „piješ?“ ujišťuje se.

„Jojo,“ přitakám a demonstrativně se napiju.

„To je dobře,“ usměje se. „Máš návštěvu,“ dodá. „Na zahradě na tebe čeká nějaký chlapec. Donesl ti sešity.“

Zakuckám se a mám co dělat, abych se tím lokem neutopila. Hekám, ještě když jdu po schodech. Vyjdu na zahradu. Tam sedí sluncem ozářený a usměvavý Honza a před ním se kupí štůsek sešitů. Vedle džbánku s domácí citronádou s ledem a mátou se pozvolna hřeje bublanina. Klidně bych mohla říct, že prochází druhou vlnou, tentokrát organického pečení.

„Ahoj,“ usměje se.

„Ahoj,“ přešlápnu nervózně na místě.

„Přinesl jsem ti sešity. Říkal jsem si, že by se ti mohly hodit.“

„No, to sis říkal správně,“ posadím se proti němu. Nalije mi do druhé skleničky limonádu. Tak kdo je tu doma, já nebo on?

„Musíš teď hodně pít. Dehydratace nesluší a nesvědčí nikomu,“ pobídne mě.

„I ty, Brute?“ zaúpím, ale sklenku do půlky vyprázdním.

„Jak ti je?“ zajímá se.

„Dobře. Co ty? Co ve škole, nějaký novinky?“

„Ne, slepičárna, nic novýho.“

„Jako kohout si to musíš užívat, ne?“ dobírám si ho.

„Ha ha, vtipný,“ protočí oči. „Kdy dorazíš? Je to tam bez tebe takový prázdný a tmavý.“

„Až tak ti schází moje přítomnost?“

„Tolik zas ne,“ krotí mě se smíchem. „Možná trošku.“

„V pondělí jsem tam,“ ujistím ho a vezmu si bublaninu. Posunkem mu nabídnu taky.

„Už jsem měl dvě, jsou dobrý.“

„Můžeš si vzít klidně víc, jestli chceš.“

„Můžu, jo?“ baví se.

„Kupodivu jo,“ ušklíbnu se.

Pak udělá hrozně zvláštní manévr a najednou je jeho ruka na mé. Okamžitě ucuknu a sklopím oči k zemi.

„Promiň,“ vyhrkne. „Jen jsem rád, že jsi v pohodě,“ dodá.

„Jsem.“

. . .

Je večer, rodiče odešli do divadla a já se čvachtám ve vaně s puštěným rádiem. Je to úleva, relax a očista v jednom. Neznám nic účinnějšího, u čeho bych dokázala alespoň na chvilku nemyslet, nebo spíš nepřemýšlet nad tím, co se kolem mě děje. Vystoupím z vany a zabalím se do ručníku. Zrcadlo je celé zamlžené, a tak ho setřu jemným hadříkem, abych se viděla. Rádio začíná blbnout, asi mu nesvědčí vlhké prostředí. Neuvěřitelně šumí, až mi to tahá uši. Pověsím hadřík na šňůru a otočím se zpět k zrcadlu. Žárovky lehce poblikávají a můj dech se krátí, zorničky rozšiřují, tep srdce lítá ve výškách a jsem paralyzovaná. Za mnou stojí muž, který se mi dívá do očí. Něco němě artikuluje a já tomu nerozumím. Naklání se ke mně a já zavírám oči a pevně svírám, skoro drtím okraj umyvadla. Když oči po chvilce otevřu, jsem sama. Stojím tam bez hnutí ještě nějakou chvíli, než donutím své tělo k pohybu. K pohybu k zemi, na kterou si sedám a pevně si objímám kolena. Je večer, není noc a já je vidím. Něco je špatně, mají přece chodit v noci a ne večer. Jak tohle jenom zastavím?

. . .

V sobotu je grilování a tentokrát se celá rodina sejde u nás. Být to na mně, tak tyhle akce zruším. Stejně se akorát celá rodina pohádá a nakonec všichni budou odjíždět rozladění. Stojí jim tohle za obětování jedné soboty v měsíci? Mně ne, takže se vymluvím na nevolnost a zavřu se v pokoji. Postupně za mnou přijdou všichni, aby mě pozdravili, podívali se, jak se mi daří, a připomněli mi, že pít se vážně, ale vážně musí. Po tom, co se všichni uvelebí na zahradě a užívají si grilování, se zachumlám do deky a pomalu, ale jistě se propadám do říše spánku. Snad bude lepší než ten v noci.

Stojím bosá, v bílých šatech v obrovské hale ještě obrovitějšího domu. Mám rozpuštěné vlasy a na krku zlatý křížek. Uslyším, jak mužský hlas volá moje jméno. Rozeběhnu se ke vchodovým dveřím a otevírám je. Vybíhám ven na cestu, která je lemovaná květinami a keříky. Znovu na mě kdosi volá a já se rozbíhám pryč od domu a toho hlasu. Po pár metrech se otáčím, abych se na ten dům podívala, a ve velkém okně v patře spatřím stát postavu. Mužskou. Má vlasy černé jako uhel, bílou rozhalenou košili a je opřený o okno. Pozoruje mě. Má velmi zvláštně přívětivý, vřelý pohled. Jako by čekal, až se vrátím zpět. Vbíhám na louku k ohradě s koňmi, kterou hbitě přelézám, nasedám na černého koně bez sedla a mířím pryč, k lesu.

Vřítím se do lesa a připadám si jako ovečka, kterou nahánějí vlci. Uslyším zase ten hlas, který mě volá: „Evelyn! Evelyn!“

Trhnutím se probouzím a zjišťuji, že mi po tvářích tečou slzy. Jsem celá zpocená a moje tělo je malátné. Zdál se mi ten samý sen, co v noci. Dívka jménem Evelyn. Kdo je to? Jsem to já? Je skutečná?

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mí démoni - 4. kapitola: