Moje malá bachařka - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nová povídková řada, kterou jsem úplně náhodou vymyslela, když jsem čekala na hodinu zpěvu. První díl se pokusím napsat z pohledu otce Gizely, což nevím, jestli se povede. Nikdy jsem nepsala z pohledu muže, ale budu spoléhat, že se zrovna Arnoldův pohled od ženského moc neliší. :)

21.06.2012 (15:00) • Aliska • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 893×

Seděl jsem v kanceláři a sledoval přenosy z kamer po celém podzemí. Každodenní stereotyp mi vždy zcela stereotypně naruší zcela nestereotypní Gizela. Jednoduše je celý den klid a potom si moje dceruška přikráčí k celám a začne provokovat vězně. Zvláště ty nespolupracující nad-upíry z šestého. Drbal jsem se na hlavě, popíjel kávu a sledoval, čím bude ta naše slaďoučká bachařka provokovat dnes. Jde k mužským celám, takže buď jim bude nadávat do posranejch pijavic nebo vsadí na ženské zbraně. Hm... Jak tak vidím ten hluboký výstřih a nikým nedotčené čtyřky, má jasno. Asi bych tak o své dceři uvažovat neměl, ale jen se ji snažím pochopit. Nikdy ji však nepochopím. Usrknul jsem si kávy a sledoval její počínání. Neslyšel jsem její slova. Jen hlasitý smích. Nejspíše je znovu a znovu provokovala. Je to jediné, co ji baví. Nic po mně nezdědila. Možná tak smysl pro znuděnost. Když divadélko skončilo, upíří lomcovali tyčemi a snažili se dostat ven. Marná snaha. Gizela si to vítězoslavně odkráčela z oddělení šest a já se mohl vrátit k pročítání spisů a odsouhlasování přijetí do vazby. Nejčastěji za odhalení nadpřirozena na veřejnosti. Za to se zavíralo na tři tisíce Saturnových let. V přepočtu dva roky Zemských. Kanceláří voněl ještě od ranní návštěvy Gizelin sladký parfém, smíchaný s vůní čerstvě upražené kávy a tiše hráli Kabáti. Neharmonická kombinace, ovšem moje oblíbená. Když jsem tak pročítal spis Rufuse Dumkyglodra a dopíjel poslední lok kávy, do kanceláře vtrhla ona. Štěstí mých dnů, slunce v podzemí, Gizela Preissová.

„Ahoj fotře," řekla tiše, zabouchla za sebou a sesunula se na kovovou židli. Dělal jsem, že ji ignoruji. Ví, co to znamená.

„Dobré ráno, můj milý tatínku," řekla otráveně a zcela z povinnosti. Usmál jsem se a zvedl hlavu.

„Ahoj Gizelo, copak potřebuješ?"

„Nic, jenom bys měl ty nad-upíry z šestýho ukáznit... Pořád lomcují tyčemi."

„Děláš si ze mě srandu?" Úsměv mi zmizel.

„Jo, jenom bych potřebovala spis Frankieho Jigelsona. Zase rozbil palandu, tak mu připíšu osm Plutských měsíců..." řekla. Odsunul jsem židli, zaštrachal v jednom ze stovky šuplíků a výtáhl ten nejtlustší spis ze všech. Nám tolik známý spis Frankieho Jigelsona, na jehož obalu bylo červenou fixou napsáno: SAMOSTATNÁ CELA, EXTRÉMNĚ NEBEZPEČNÝ. Podal jsem ho Gizele a znovu se vrátil ke čtení odstavce osmnáct o dětství Rufuse Dumkyglodra. Nejhorší a nejnudnější práce je ovšem zároveň nejjednoduší. Nezávidím Gizele její práci, ovšem dostává třicet tisíc měsíčně, tak může být spokojená.

„Zavolej mi Martinu," řekl jsem, když vstala a přes rozečtený spis mi hodila tlusté desky.

„Hmmm..." Dveře se za ní za doprovodu obrovské rány zavřely. Zařadil jsem spis a zapnul počítač. Bylo osm hodin ráno. Už dvě hodiny zde tvrdnu a razítkuji. Ozvalo se tichoučké zaklepání.

„Dále..." řekl jsem. Do místnosti vešla Martina. Sto padesáti centimetrová, hubeňoučká brunetka s velkýma, zelenýma očima. Nebyla krásná, ale ani ošklivá. Prostě dvacetileté děvče z Holetína.

„Martino, udělejte mi ještě jedno kafe a doneste ty dnešní spisy," řekl jsem s povzdechem. Ještě minimálně tři hodiny se odsud nedostanu.

„Ano, pane řediteli..."

„Jo a Martinko, říkejte mi Arnolde. Přece jenom už jste tu nějaký čas."

„Ano Arnolde," řekla, usmála se a tiše opustila místnost. Přímý protiklad Gizely. Gizela má krátké, černé vlasy a Martina dlouhé, světle hnědé vlasy. Gizela má oranžové, až červené oči a Martina zelené. Gizela je vysoká, Martina malá. Gizela je hlasitá, Martina je tichá. Gizela je drzá, Martinka se mi bojí říct Arnolde a tak dále...

Znovu upoutaly mou pozornost přenosy z kamer. Gizela přišla k mřížím u cely zydibora Frankieho Jigelsona. Zydiboři jsou agresivní a o to víc Gizelu baví je provokovat. Tentokrát nejen nadávala. Posadila se na kovovou lavičku, vytáhla glock a střílela na něj. Vždycky mu ulítla některá z končetin a znovu mu dorostla. Gizela se jen smála, ale Frankie zuřil. Mlátil sebou a kvičel. Ovšem i kdyby se přetrhl, z té cely se nedostane. I když jsou tu bachaři, včetně Gizely, jenom lidé, tak jim nehrozí žádné nebezpečí. Cely jsou ze speciálně upravovaného kamene z planety Gliese 581d. Frankie ji má navíc obloženou ztvrdlou lávou z nejhlubšího kráteru na Slunci.

Tak co? Jak se vám první díl líbil? Napište, abych věděla, jestli pokračovat...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování