OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Moje malé druhé Já - I

07.02.2012 (10:00) • Teginka • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 548×

Probudila jsem se na kapačkách. Těžká víčka jsem tak, tak udržela nahoře a jasné světlo kolem mě pálilo do očí. Všechno bylo bílé a nevlídné a mě bolelo snad úplně celé tělo. Bylo mi to líto. To, co se stalo, i to, že jsem se vrátila zpátky, že jsem opustila ten pocit klidu a bezpečí. Měla jsem na vybranou? Snad, ale já stejně vždycky dělala špatná rozhodnutí. Měla jsem zůstat mrtvá.

Už od mala jsem měla podivné sklony a chování, často jsem dostávala záchvaty pláče a vzteku a pak jako blesk z čistého nebe jsem se uklidnila a byla to nejhodnější dítě na světě. Jenže to nikdo netušil proč, ani se to nezdálo podstatné, byla jsem prostě „ta problémová“.

Když jsem povyrostla, zlepšilo se to a všichni si oddechli. Neřešili proč, nechtěli to vidět a já nakonec také ne. Proč taky? Byla jsem krásná, chytrá a oblíbená! Dívky chtěly být moje přítelkyně a chlapci mě zvali na schůzky, byla jsem premiantka a na svoje dětské výkyvy jsem ráda zapomněla. Jenže pak se objevila ona. Nevím, kdy to začalo. Prostě tu najednou byla a nešla dát pryč. Zničila mi život jedním lusknutím prstů… Valerie.

„Holčičko moje, tobě to tolik sluší! Určitě budeš ta nejkrásnější tanečnice z celého ročníku! Ach, moje malá Emily má svůj první ples. Kolik že ti je, miláčku? Čtyři?“ Blahosklonně jsem maminku pohladila po tváři.

„Sedmnáct, mami, ale neboj se,“ uklidňovala jsem ji, „já budu pořád tvoje malá holčička.“ Maminka popotáhla a trošku teatrálně odešla z mého pokoje. Otočila jsem se na sebe do zrcadla a spokojeně se usmála. Bronzové vlasy mi v úhledných lokýnkách splývaly na ramena, velké zelené oči mi zářily jako dva smaragdy, tváře jako z porcelánu a těžko bude mít někdo na plese hezčí šaty než já. Máma má pravdu. Já budu nejkrásnější z ročníku…

-Sebevědomí ti nikdy nechybělo, má drahá.

-Zmlkni! Okřikla jsem hlas v mé hlavě. Tenhle večer mi nezničíš! Cítím v kostech, že bys ráda, ale ty nejsi! Neexistuješ. Jsi výplod mé fantazie! Nezmůžeš se mnou nic!

-Tak proč se tak bojíš? Jsem součást tebe, musíš to přijmout. Nebuď paličatá a raduj se z toho. Vždyť beze mě nejsi nic! To já tě dostala na vrchol.

„To je lež…“ vykřikla jsem nahlas a rychle si zapudrovala rudé skvrny na krku, které se mi tam najednou objevily.

-Uvidíme…

Nedovolím jí to. Ona se sice snaží mluvit a jednat přese mě, ale já ji nepustím ven. Jsem silnější než ona! Můj vlastní odraz v zrcadle se na mě ušklíbl…

„Emi, máš tu odvoz,“ zavolala maminka.

„Už běžím.“ Popadla jsem psaníčko a opatrně sešla dolů ze schodů na vysokých podpatcích.

„Pa, holčičko, hezky si to užij, a vyhraj královnu plesu,“ popřála mi maminka a políbila mě na čelo.

„Bez obav, mami, dobrou noc!“ usmála jsem se a vyběhla ven.

„Em, ty vypadáš přímo báječně!“ To mi říkali celý večer. Všechno bylo dokonalé. Valerie mlčela a já byla za hvězdu.

„Poběž, honem! Soutěž začíná,“ zavolal na mě můj partner a také idol všech dívek ze školy, Oliver.

„Kde jsi byla? Nemohl jsem tě vůbec najít.“

„Vždyť jsem byla celou dobu támhle u baru, povídala jsem si s Jenn.“

„Ne, nebyla. Jenny jsem se ptal, říkala, že tě neviděla…“ odpověděl podezřívavě. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Vždyť já nelhala! Kde jsem byla? Jak to, že si to nepamatuji?!

Neměla jsem čas, se před ním ospravedlňovat, hudba hrála a my už se točili v kole. Byli jsme skvělí, to se prostě musí uznat. Vyhrajeme to s přehledem, ale já se cítila bídně. Nešlo mi do hlavy, co se to vlastně stalo, a měla jsem obrovský strach, co se bude dít dál…

-Celá se klepeš. Děje se něco? Ozval se její ironický hlásek.

-Co jsi mi provedla. Točí se mi hlava! Jak ses dostala ven?!

-Jak? Copak ty nevíš? Sama jsi mě pustila a děláš to už nějaký ten pátek. Vždycky když jsi ve stresu, unavená nebo smutná, pomáhám ti. Říkala jsem ti to! Díky mně jsi úspěšná! Díky mně jsi šťastná!

-Tak proč se mi všechno tak motá? Já jsem něco pila? Nemůžeš dělat rozhodnutí za mě!

-To je v pořádku. Bála ses, tak jsem se o tebe postarala. Zítra mi poděkuješ, uvidíš.

Chtělo se mi brečet a křičet. Chtěla jsem ji vyhnat pryč. Všechno se mi pletlo v hlavě i pod nohama a já ani nevím proč!

„Jsi v pořádku, Emily? Jsi nějaká bledá. Pojď, už budou vyhlašovat. Neměj strach, byli jsme určitě nejlepší,“ uklidňoval mě Oli a vedl na parket.

„… A máme tu vítěze! A představte si to, odnese si od nás hned dvě první ceny! Vítězem dnešní taneční soutěže a zároveň králem a královnou dnešního plesu se stává… Emily Bright a Oliver Wedly! Pojďte na pódium!“ Cítila jsem se rozervaná, Oliver mě táhl na parket a já byla ráda, že jsem po cestě nespadla. Teď jsem doopravdy cítila, jak se ta mrcha dere na povrch. Možná to bylo tím, co jsem měla v sobě, možná, že to doopravdy dělala už dřív. Já nevěděla a neměla jsem sílu si to v hlavě rovnat.

„Gratulujeme vám k výhře! Olivere, nasaďte své královně korunku! Je to zároveň první cena od našeho sponzora Swarovski! Budete v ní jako pravá královna! Chcete něco říci svému lidu?“ Nechtěla jsem. Chtěla jsem domů. V hlavě mi hučelo a bolelo mě břicho, přesto jsem ale… ne já… ona sáhla po mikrofonu a začala promlouvat ke škole.

„Samozřejmě chci poděkovat celé škole za svoje umístění. Je to pro mě velká čest, i když na druhou stranu koho lepšího byste zvolili, že?“ Celá jsem se zajíkla, když jsem se slyšela. V řadách studentů to zašumělo. Chtěla jsem utéct, ale ona mluvila dál.

„Smůla, mrchy! Jsem lepší a vždycky jsem byla! Tohle celé je pro mě jenom formalita, jenom hra, jak vás všechny ještě více ponížit…“ Oliver se probral z šoku a vyrazil mi mikrofon z ruky.

„Co si, sakra, myslíš, že děláš?!“ utrhl se na mě. „Kdo si myslíš, že jsi? Copak ses úplně pomátla?!“ Najednou jsem viděla rudě, měla jsem pocit, že mu musím ublížit. Sekla jsem mu po tváři nehty.

-Vyhrála si, vidíš? Tak se nebraň! Je to naše zásluha, ne jeho! Nech mě, ať se s ním vypořádám!

-Ne! Ne! Jdi pryč! Co jsi mi to udělala?! Říkám dost! Končíš!

-Nebraň se mi!

„A říkám dost! Je konec!“ zařvala jsem sama na sebe. Můj hlas se i bez mikrofonu rozlehal síní. Nikdo se neodvážil ani pípnout. Bála jsem se, že se po cestě zhroutím, ale i tak jsem skočila z pódia dolů a utíkala na toalety. Studenti se přede mnou obezřetně rozestupovali. Pustila jsem si studenou vodu a opláchla si obličej. Bála jsem se podívat do zrcadla, je hrozné s ní mluvit tváří v tvář, ale už bylo pozdě. Nešlo ji zastavit.

„Máš to, co jsi chtěla, princezno!“

„Nech mě být! Proč mě nenecháš být?!“ Naše rozhovory už nebyly v hlavě, mluvila jsem nahlas a to mě vyděsilo ještě víc. Po tvářích mi tekly slzy a viděla jsem rozmazaně. Já takhle nechci žít. Chci pryč. Automaticky jsem sáhla do kabelky a vytáhla žiletku. V šoku jsem se na ni dívala.

„Tu jsi mi tam dala ty? Věděla jsi, že se to stane?! Tak věděla?“ řvala jsem na sebe.

„Já? Podívej se na své zápěstí a pak mě suď.“ Rychle jsem ho zkontrolovala a nevěřícně zírala na rudé čárky na mém zápěstí a pak… jsem se zhroutila.

Autor: Teginka, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malé druhé Já - I: