OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 20. kapitola

01.07.2013 (10:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 755×

Když jsme dorazili domů, Alex chystala večeři. Velice mě překvapilo, že jsem se Stuem na té pláži byla půlku dne. Čas tam plynul docela rychle, to by ani člověk neřekl. Ale dělala jsem si starost o Deana. Většinu dne už jsem poslední dobou moc netrávila s ním. Pokaždé mi do toho něco vlezlo, ať už jsem chtěla nebo ne. Ale od zítra se mu budu věnovat neustále, slíbila jsem si. No jo, ale stejně potom ještě taky budu muset k Brandonovi, když je Mike nemocný. Slíbila jsem to. Ach jo.

Po večeři se každý rozeběhl do svého pokoje. Teda kromě Stua, který měl věci u Alex a táty. Vzali jsme dárky a odnesli je k tomu hroznému stromku. Pro tátu jsem něco měla - a pro Alex bohužel také - jenže se Stuem jsem rozhodně nepočítala. Položila jsem dárky zabalené v červeném papíru na postel a šla prošmejdit každý kout svého pokoje. Přece tu něco být musí... Aha! Mám to. Našla jsem několik falešných tetování, které se na kůži nalepily pomocí vody. No, když má dredy a ten kroužek v nose, tak mu snad tetování udělá radost.

Večer to byl docela poklidný. S Alex jsme se od sebe drželi co nejdál, takže nepropukla hádka. Za dárky jsme si nikdo ani neděkovali, prostě je přinesl Santa Claus. Jasně... Dostala jsem digitální hodinky, přívěšek s delfínkem a zlaté kruhové naučnice. Na takové blbůstky jsem si nepotrpěla, ale radost jsem stejně tak nějak měla. Přesto jsem se těšila na jedenáctou hodinu, kdy si vzal Stu na gauč peřinu s polštářem, Alex s tátou si zalezli do ložnice a já... Já jsem vpadla do svého pokoje tákhle unavená. Naštěstí tam na mě čekal Dean a já se radostí zatetelila.

„Ahoj,” usmál se a vtiskl mi polibek. 

„Ahoj, promiň, že jsem s tebou dneska nebyla, ale představil se mi Stu. Alexin syn. Ano, ta blonďatá zrůdička má syna!” zasmála jsem se, vlezla do postele a Deana přitáhla k sobě.

„To nic, Erin. To já se vždycky vypařím, a ty mě pak vidíš akorát večer a ráno. Ty promiň,” omluvil se a dal mi pusu na špičku nosu. Bouchla jsem do něj pěstí. Vždycky mě to lechtalo a on to věděl. Proto mi to pořád dělal. Nejradši bych se na tom nose podrbala.

„Tak... A teď už spi,” přikázal mi a já ho s radostí poslechla.

Ráno jsem se probudila na břiše. Ležela jsem na Deanovi. Jak jsem se tam dostala, to jsem vážně nevěděla a raději to ani vědět nechtěla. Určitě jsem si nějaký způsob našla.

„Dobré odpoledne,” usmál se na mě Dean. Taky jsem se na něj usmála, ale vzápětí se zarazila a koutky mi zase hezky spadly dolů. Odpoledne?

„Odpoledne? Proboha, kolik je?” zeptala jsem se vystrašeně. No, nazdar! Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespala.

„Čtvrt na tři.” Jako každý normální člověk bych měla okamžitě vstát a snažit se dohnat to, co jsem nestihla, ale jak známo - já normální nebyla. To, že můžu vidět duchy, je jedinečný důkaz. Slezla jsem z Deana a lehla si vedle něj. Ten se na mě nejdříve nechápavě díval, ale pak se usmál.

„Copak, kočičko, to plánuješ celý den zůstat v posteli?” zasmál se. Na ducha, který je už několik let mrtvý, se směje moc často.

„Jo, přesně to mám v plánu,” přitakala jsem a vylezla z postele. Namířila jsem si to přímo ke dveřím, u kterých jsem zastavila a otočila klíčem. Ozvalo se cvak. Bylo zamknuto. S úsměvem na rtech jsem zase odcupitala zpátky do postele.

„Ale to bude nuda. Klidně se omezím jen na tuhle místnost, ale v posteli celý den nevydržím,” zaprotestoval Dean.

„Fajn, tak já se převléknu a omezíme se na můj pokoj, zatím se můžeš odhmotnit a podívat se, jestli je někdo doma,” navrhla jsem a on přikývl. Jakmile se odhmotnil, propadl se do přízemí. Já mezitím zamířila ke své skříni, ze které jsem vyndala modré kraťásky, spodní prádlo a hodně volné zelené tričko. To všechno oblečení jsem si pak oblékla, učesala se a hned byl u mě Dean.

Sedla jsem si do tureckého sedu na postel a on, jako poslušný chlapeček, šel ke staré televizi, kterou jsem měla na otlučené skřínce, zapnul ji a přepínal kanály sem a tam. Chvilku zkoumal, co dávají, pak něco nechal puštěné a šel si sednout ke mně.

„Co to je?” zeptala jsem se vykuleně a ukázala na televizi, ve které běželo něco, co mi z neznámého důvodu připadalo jako pitomá, dětinská a barbinoidní pohádka od Disneyho.

„Neznáš Arielu?” zasmál se a lehce do mě ťukl ramenem. Ani nestačil říct švec a ležel na zádech, kdežto já na něm obkročmo seděla. „Copak ty nemáš ráda tyhle pohádky, princezno,” zasmál se znovu.

„Já-nejsem-princezna!” zasyčela jsem mu do obličeje pečlivě slovo od slova, ale on se zase jenom zasmál a přetočil se tak, abych tentokrát já byla pod ním.

„Ale jsi moje princezna,” namítl a políbil mě.

„A to řekl jako kdo?” zasmála jsem se pro změnu já a taky se přetočila, abych zase byla nahoře, ale moje postel nebyla dostatečně široká, takže jsme skončili na zemi. No, já přistála na Deanovi, takže to nebolelo.

„Já. A mimochodem - to bolelo,” poznamenal a znovu mě chtěl políbit. Já jsem ale stihla uhnout a postavila jsem se na nohy s tím úmyslem, že půjdu přepnout televizi. Jenže - to by nebyl Dean, aby mě nestrhl zpátky na zem. Samozřejmě tak, abych nedopadla na zem, spíš na něho. Chtěla jsem se mu nějak vykroutit a něco mu naopltáku udělat, ale někdo zaťukal na dveře a já zůstala ležet.

„Erin?” Uslyšela jsem Stuův hlas. 

„Ano?” 

„Uslyšel jsem ránu, děje se něco?”

„Nic, jen jsem spadla z postele.”

„A seš v poho?”

„Jasně.” 

„Jo, abych nezapomněl, volal ti nějakej kluk, jestli k němu nepřijdeš... Nepoložil jsem to, co mu mám říct?”

„Že nepřijdu.”

„Dobře.” 

„Jo.” 

„Fajn.” 

„Fajn.” 

„Tak jo.”

„Tak už běž!” zasmála jsem se a poslouchala, jak dupe po schodech. Nakonec jsem se obrátila zpátky k Deanovi.

„Pitomečku,” zakřenila jsem se na něj. 

„Co jsem zase provedl?” zeptal se s úsměvem na rtech a posadil se i se mnou na klíně.

„Umřel jsi,” konstatovala jsem a rukou mu zajela pod tričko. Svítilo na něj hodně sluníčko, takže měl normální teplotu a jeho kůži zdobila ta krásná nazlátlá barva.

„A já za to snad můžu?” Přikývla jsem. „A co jsem měl podle tebe jako udělat?”

„Měl jsi se narodit ve stejném roce jako já, bydlet v tomhle městě a chodit se mnou do školy,” vyjmenovala jsem mu věci, které měl udělat, ale neudělal je. Kromě toho bydlení. Sice tu bydlel, ale v jiném roce.

„Příště se polepším,” slíbil a políbil mě do dlaně.

„Ne, žádné příště nebude. Já v další život nevěřím,” nesouhlasila jsem.

„Ehm, ehm!” odkašlal si tím způsobem: A co já?!

„Ty nežiješ nějakej další život. Ty jsi taková zbloudilá dušička. Takovej jinej Casper,” zašklebila jsem se.

„Jo, jestli já jsem Casper, tak ty jsi Alex!”

„Fůj!” vykřikla jsem, popadla polštář a mlátila ho jím do obličeje. 

To je prostě můj Dean...

Druhé kulatiny máme za sebou a já jsem, upřímně řečeno, zklamaná. Minule byl pouhý jeden komentář a to od Eolis (moc děkuju) a trochu mě to zklamalo. Trochu víc... Tak nějak jsem uvažovala, jestli má vůbec cenu psát dál, protože já nevím, kolik lidí to čte. Jestli to vůbec někdo (kromě Eolis) čte. Takže - prosím, napište vždycky aspoň ob kapitolu komentář, nebo tak nějak. Budu vám za to moc vděčná a hlavně chci znát váš názor. Ale povídku psát nepřestanu, takový typ nejsem. Jenže, co vás tady takhle buzeruju, když sama píšu kapitolu jednou za půl století - obrazně řečeno. A chci se vám za to omluvit. Takže - Omlouvám se. :( :) Na svoji obhajovu můžu říct, že toho bylo poslední dobou moc. Výlety, kamarádky, povodně, horko, vysvědčení a taky to, že ze školy odchází moje nejlepší kamarádka. Ale tohle neberte jako výmluvu, jen vám to objasňuju. Zase příště, Lealel.

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 20. kapitola: