OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 1. kapitola



Můj (ne)mrtvej přítel - 1. kapitola

Povídka se umístila v soutěži o Nej povídku měsíce května/mája a na prvním místě o Nej povídku měsíce dubna/apríla. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Pro Nikol bude tohle léto trest za všechno, co kdy udělala. Místo do New Yorku jede do pr... nějakých Kotěhůlek k tetě jen kvůli zlepšování vztahů v rodině. A tak se ocitá na místě, kde není wifi, metro a normální lidé. Zato tam je příliš nadšený pes, drbny, podivná skříň a jeden mrtvý, co jí ten pobyt pořádně oživí... Příjemné čtení přeje Tethys.

Kapitola první

Na letišti byl ruch. Lidé volali, loučili se, brečeli, těšili se a hlavně věděli, že už za pár hodin vypadnou z téhle země. A já jsem mezi ně tentokrát nepatřila.

„Je to zrada,“ řekla jsem už asi po padesáté a sledovala, jak si rodiče váží kufry. V Americe jsou na to dost hákliví.

„Ale no tak,“ zamumlala mamka smířlivě a pokukovala po digitální váze. „Dvacet,“ oddechla si nakonec úlevně. „Budeme ti volat.“

„Mně nevadí, že jedete pryč,“ vysvětlila jsem. Poslední dobou jsem ty slova opakovala tak často, že úplně ztrácely na významu. „Mně vadí, že musím trčet tady.“

„Bude to fajn, uvidíš,“ slíbil táta. „Ber to pozitivně. Je začátek června a ty se už nemusíš učit. Jitka navíc říkala, že ani ne pět minut chůze daleko je koupaliště. Všichni se budou šprtat na pololetky, takže bude úplně prázdné!“ Říkal to tak nadšeným tónem, až jsem měla pocit, že to je on, kdo zůstává v Česku.

„Hmmm,“ protáhla jsem a napila se toho šíleně předraženého kafe ze Starbucksu. „Ale proč prostě nemůžu jet s váma?“ Musela jsem se zeptat, i když jsem odpověď znala.

„Protože budeš trávit čas se svými příbuznými,“ odsekla máma přesně tak, jak jsem očekávala.

„A k čemu to bude dobré?“

„Zlepšíš rodinné vztahy.“ Taťka se podíval na hodinky a zamračil se. Jeho veselý hlas ostře kontrastoval s výrazem jeho obličeje.

„Raději bych si zlepšovala angličtinu,“ setřela jsem ho a ušklíbla se na šlehačku v tom velkém kelímku.

„Konec řečí,“ přikázala mamka a zastrčila mi vlasy za ucho, jako kdybych byla malá holka. „Za chvíli nám to letí.“ Snažila se mluvit normálně, ale viděla jsem, že je trochu naměkko. Což vlastně nebylo fér – já jsem měla být naměkko z toho, že neuvidím New York.

„Jo, já vím.“ Kývla jsem s povzdechem. „Tak běžte.“

„Ještě jednou: pojedeš autobusem na metro, které tě zaveze rovnou na nádraží. Vlak do Krnova ti jede v…“

„… 12:58,“ doplnila jsem taťku otráveně. Kdyby mě někdo o půlnoci vzbudil, tak bych mu ty instrukce odvyprávěla slovo od slova. „Tam počkám dvacet minut a nasednu na další vlak, kde vystoupím až na konečný.“

„No vidíš, jak jsi šikovná, když chceš,“ usmál se a silně mě objal. Nechala jsem se jím mačkat tak dlouho, dokud jsem mohla dýchat.

„Tak se mějte hezky,“ popřála jsem jim trochu hořce. Nemohla jsem si pomoct – nebylo to fér! New York byl mým snem snad už od té doby, co jsem dokázala jezdit prstem po mapě.

Mamka mě znovu objala. „Pošleme ti pohled.“

„Super,“ zamrmlala jsem. „Už se nemůžu dočkat.“

Ujistila jsem je, že jim budu nejmíň padesátkrát denně volat a že zvládnu jízdu metrem, autobusem i vlakem. Dostala jsem další dvě objetí, pusu na tvář a pak už jsem sledovala, jak mi oba mizí z dohledu.

Zůstala jsem sama v odletové hale. Dopila jsem kávu, vyhodila ji do koše na plasty a vydala se na autobus. Pořád jsem nemohla uvěřit, že se to vážně stalo – vážně si mí rodiče budou měsíc užívat New York beze mě. A vážně budu sama, celý měsíc. Měla jsem takový podivný pocit, jako kdybych snad odešla z domu a věděla, že už se nikdy nevrátím. Nedokázala jsem ale plně rozpoznat, jestli je dobrý nebo špatný. Asi jako když si člověk dá palačinky s nutellou a neví, jestli si to má vychutnávat, nebo vyčítat.

Ta věta, která mi jen tak mimoděk probleskla hlavou, mě dovedla k zásadní otázce: ví vůbec teta, co to je nutella?! A bude tam Wi-Fi?!

No, tak tohle bude ještě zajímavé.

+++

Cesta byla jednoduše příšerná. V Praze bylo všechno ještě v pohodě, ale jakmile jsem nasedla na vlak do Krnova, začalo se to kazit. Těsně za Kolínem se stala nějaká porucha, pravděpodobně vypadla elektřina nebo tak něco. Každopádně jsme tam uvízli tři hodiny, než to opravili. Ale co jsem zase mohla čekat – České dráhy vždycky budou České dráhy.

Hlavně bylo předem jasné, že ten přestupující vlak nestihnu. Když jsem dorazila na nádraží do Krnova, musela jsem tam další hodinu čekat, než znovu pojede. Nacpala jsem do sebe čokoládovou tyčinku na uklidnění, ale z místních záchodů jsem ji zase málem vyhodila ven. Ale když jsem požadovala po té ženské, co tam byla, aby mi vrátila mých deset korun, vůbec nereagovala. Zato na „blbou hajzl-bábu“ najednou slyšela. Prostě kouzlo.

Do těch Kotěhůlek, nebo jak se to vlastně jmenuje, jsem dorazila o půl osmé naprosto vyřízená. V tu chvíli jsem si přála jen dvě věci: spát a jíst. Unaveně jsem se rozhlížela po tom nádraží a hledala někoho, kdo by mi ty dvě věci mohl poskytnout.

„Nikolo!“ zavolal nějaký hlas.

Vzhledem k tomu, že jsem stála na nástupišti jako jediná, mi bylo jasné, že to budu asi já. „Jmenuju se Nikol a je to nesklonný,“ řekla jsem automaticky a teprve potom se otočila – a hleděla jsem do tváře Jitky. Vypadala pořád stejně, takže nebylo těžké si její obličej přiřadit k rozmazaným vzpomínkám z dětství. Tmavě hnědé vlasy, hnědé oči, pihy a rozevláté oblečení. Mamka by vlastně byla její dvojče, kdyby se stala hippiem.

„Tak promiň,“ zvedla Jitka obranně ruce, ale pořád se usmívala. U ní se vlastně prakticky nestávalo, že by se neusmívala. Tak jsem si ji pamatovala. S úsměvem a zasněným výrazem. „Ale ráda tě vidím,“ dodala a objala mě. Ovanula mě vůně silná vůně dřeva a lesních malin.

„Já tebe taky,“ oplatila jsem jí to, i když bych Sochu svobody viděla o poznání radši.

„Pojď, pojď,“ vzala mi tašku z ruky, „musíš mi toho tolik vyprávět!“ Zdálo se, že je upřímně nadšená z toho, že jsem přijela a já jsem trochu zalitovala toho, jak jsem ji proklínala. „A určitě máš hlad.“

„Jo, to mám!“ souhlasila jsem. Konečně někdo myslí na moje potřeby.

„Za dvacet minut budeme doma, připravila jsem ti speciální jídlo. Ten recept pochází z deštných pralesů, je to vynikající.“

Úsměv mi nepatrně zakolísal, ale přikývla jsem.

„Skládá se ze dvou chodů,“ vysvětlovala Jitka zaníceně a mávala rukama, takže jí moje taška přehozená přes rameno neustále poskakovala. Doufala jsem, že se mi moc nepokrčí věci. „To první je kořeněný humus s klíčky, cizrnou a jemně pikantní omáčkou, a to druhé je vlastně můj recept. Jetel se špenátem a lotosovým kořenem.“

A sakra. To bude mňamka.

+++

Teta řídila příšerně. Obrovské terénní auto se tak otřásalo, že jsem v duchu začala sepisovat svoji závěť.

„Půjčila jsem si ho od Martina,“ zakřičela, aby přehlušila ten šílený kravál, „protože jinak bych se k tobě vůbec nedostala!“

Kývla jsem – i když jsem neměla vůbec ponětí, kdo je Martin - , ale až později mě napadlo, že si mohla myslet, že se mi jen zatřásla hlava.

K dobru jí ale musím přiznat, že jsme po dvaceti minutách kodrcání opravdu dorazily do malé vesnice. Okamžitě se všude rozhrnuly závěsy a z oken vykukovaly staré ženské. Těžko říct, jestli z toho, jak hlasitý byl motor, nebo z toho, že se prostě jen něco dělo. Skoro jsem si připadala jako nějaká celebrita, a kdyby mě bylo slyšet, určitě bych na ně zavolala: „Autogramy až později!“ Třeba by si o mně vážně mysleli, že jsem nějaká filmová hvězda… bůh ví, jestli tady vůbec mají televize.

Jitka zastavila před dřevěným domem, vystřiženým jako z časopisu o bydlení. Všechno bylo ze dřeva – až na okna a velkého psa, který se postavil na plot a mohutně vrtěl ocasem. Jeho kožich byl čistě bílý a šíleně chlupatý, takže vypadal jako menší lední medvěd.

„Brumíku!“ zavolala Jitka a mně došlo, že to je na toho psa. Nějak mi ale nedošlo, proč psa velikosti menší krávy pojmenovali Brumík. Nicméně to fungovalo – Brumík seskočil z plotu a odběhl kousek dál, abychom mohly projít. Dychtivě kulil oči a vyplazeným jazykem se téměř dotýkal země.

„Je moc hodný,“ ujistila mě Jitka, když viděla, jak se tvářím. „Jsou mu teprve dva, hrozně rád si hraje, takže nemusíš mít strach.“

Otevřela branku, já vešla do zahrady, vzduchem se mihla rozmazaná bílá čmouha – a pak jsem najednou ležela na zemi a obličej jsem měla celý mokrý od toho, jak mi někdo lízal obličej.

„Líbíš se mu,“ uslyšela jsem tetin hlas.

„Můž - “ Otevřela jsem pusu, abych jí něco řekla, ale v tu chvíli mi nadšený Brumík strčil jazyk do krku. „Asi budu zvracet,“ vykoktala jsem nakonec místo prosby, aby ho ze mě sundala.

„Brume,“ okřikla psa Jitka a on se stáhl. Pomalu jsem vstala, otřela jsem si obličej mikinou a potom jsem se naklonila a potlačovala to silné nutkání zvracet.

„Vy ho krmíte rybami?“ zeptala jsem se údýchaně.

„Tuňákovými granulemi,“ připustila Jitka zdráhavě.

„Myslela jsem si to,“ stačila jsem říct a pak jsem vyzvracela svůj oběd.

+++

„Moc se omlouvám,“ řekla jsem asi po sté a ukousla si rohlíku. „Nechtěla jsem ti pozvracet růže.“

„To já se moc omlouvám,“ odporovala mi Jitka. Vypadala vážně nešťastně. Bylo mi jí líto. „Ještě nikdy nikomu tohle neudělal.“

„Všechno je jednou poprvý,“ zamumlala jsem. Stejně jako zvracení z dechu psa.

„Je mi to hrozně trapné,“ zakryla si oči rukama, „ty jsi náš host, vidíme se skoro po pěti letech a skončí to tak, že zvracíš.“

„Nemohla jsi vědět, že mi psi nedělaj dobře,“ chlácholila jsem ji. „Ostatně ani ryby mi moc nedělaj dobře.“

„Proč růže strašně smrdí?“ zeptal se někdo a tím tak přerušil nás rozhovor. Obě jsme se podívaly do dveří, kde stál nějaký muž. Měl kudrnaté černé vlasy, husté černé vousy a jeho oblečení bylo špinavé; na některých místech se slepilo na sebe, asi díky smůle. Vypadal trochu jako homo erectus, který pracuje na zahradě.

„Ahoj,“ pozdravila ho Jitka a on jí dal mlaskavou pusu na tvář. „Protože Brumík skočil na Nikol a ona se pozvracela.“

Teď když to řekla nahlas, se to zdálo ještě absurdnější a já jsem si připadala jako úplně blbá. Už jsem skoro viděla, jak si ten chlap pomyslel: „No jo, Pražanda. Ještě nikdy neviděla psa, co?“

„Představím vás. Martine, tohle je Nikol, moje neteř,“ mávla Jitka ke mně a já jsem se neurčitě usmála, „a Nikol, tohle je Martin, můj manžel.“ Aha, takže to je ten Martin, od kterého si teta půjčila auto.

„Těší mě, Nikolo,“ kývl.

„Jsem Nikol a je to nesklonný!“ zavrčela jsem automaticky. Kašlat na první dojem! Proč všichni tak przní mý jméno?

„Tak promiň,“ odsekl. Asi nebyl zvyklý na to, aby mu někdo odporoval. Tak v tom případě bude náš vztah asi smutný příběh.

„A jak ses měl?“ zeptala se Jitka rychle, když nastalo trochu trapné ticho.

„Dobře,“ odpověděl pořád trochu vztekle.

„Děkuju za večeři,“ mávla jsem zbytkem rohlíku a strčila si ho do pusy. Nechám je chvilku osamotě… a on vychladne. „Půjdu si nahoru vybalit věci.“

„No víš.“ Teď se rozpačitě zatvářili oba. „Vzpomínáš si ještě na Marii?“

„Ehm.“ Chvíli jsem pátrala ve vzpomínkách, ale pak mi to došlo. Jitčina dcera z prvního manželství. „Jasně, Marie. Co je s ní?“ Pokud jsem si to dobře pamatovala, bylo jí už přes dvacet a studovala medicínu v Hradci.

„Měla před pěti lety takové temné období,“ vysvětlila Jitka a rozpačitě se usmála. Poprvé se mi zdálo, že se neusmívá úplně upřímně. „Hodně se vyžívala v černém oblečení, hudbě, nechala si propíchat uši skrz naskrz…“

„Jasně, emo,“ kývla jsem a trochu se zasmála. Každý si tím jednou prošel. Pořád jsem ale moc dobře nechápala, proč mi to vyprávějí.

„Koupila si tehdy skříň,“ dodal Martin. „Nejde ani pořádně otevřít, je šíleně těžká, ale když jsme ji chtěli vyhodit, strašně hysterčila. Jakmile dostala trochu rozumu, přestěhovali jsme ji do pokoje pro hosty a je tam doteď. Spoustu lidi děsí, vlastně celkem oprávněně. Je celá černá, vypadá úplně jako rakev.“

„To je v pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou. „To jednou, když jsem byla v IKEI, tak…“ zarazila jsem se, protože jsem si najednou nebyla jistá, jestli vůbec tuší, co to je IKEA. „No prostě, byl tam takovej celej pokoj. Vypadalo to jako doupě od upíra. Ale nemusíte mít strach, vážně už jsem přežila i horší věci než skříň ve tvaru rakve.“

„Dobře,“ přitkala Jitka, „ale kdybys chtěla, můžeme ji zítra přestěhovat zase zpátky do Mariina pokoje. Stejně tady tak často nejezdí.“

Připadalo mi zvláštní, že mají ohledně té skříně takový… strach. Ale na druhou stranu to od nich bylo docela milé. Taky mi nemuseli říkat nic a počkat, až dostanu infarkt, když uvidím v pokoji rakev. „Bude to v pohodě, vážně,“ ujistila jsem je, napila se čaje a i se svými věcmi vystoupala nahoru.

Nahoře byly jen čtyři pokoje – tři ložnice a koupelna. Odpočítala jsem druhé dveře zprava a vešla dovnitř.

Pokoj pro hosty byl nečekaně útulný. Díky těm řečem jsem očekávala snad cokoli, ale ne jednoduše zařízený pokoj, pochopitelně ze dřeva – v téhle prdeli byly dřevěný snad i televize.  Uprostřed stálo letiště, vedle noční stolek s lampičkou. U okna se nacházela velká knihovna, vedle ní leželo plno krabic. Na opačné straně pokoje zase stála komoda. A u dveří, přesně naproti posteli, byla umístěna velká černá skříň, asi tak, aby ji nebylo na první pohled vidět.

Teď už jsem chápala, co mi chtěli říct. Ta skříň doopravdy vypadala jako rakev – ještě přidat věnec s nápisem vzpomínáme a bylo by to perfektní. Takhle jen vzbuzovala podivnej pocit. Shodila jsem tašku na zem a popošla blíž. Celá ta… rakev se podivně leskla, jako kdyby ji právě někdo nalakoval, zároveň jsem ale měla dojem, že je stará nejmíň pár staletí.

Připadala jsem si jako v nějakém hororu. Naskočila mi husí kůže a já se, chtě nechtě, musela otřást. Zaplavilo mě podivné nutkání… a i když všechny instinkty na mě řvaly, ať toho nechám, nemohla jsem je poslechnout a stejně jsem natáhla ruku a na dveře zkusmo zatlačila.  

Nestalo se vůbec nic. Skříň se neotevřela, což jsem očekávala. I tak to ale bylo dost zvláštní. Kdo by vyráběl skříň, která vypadá jako rakev a nejde otevřít? A před patnácti minutami bych ani nevěřila, že existuje někdo, kdo by si takovou skříň koupil. Očividně je naše rodina mnohem více šílená než jsem si myslela.

Zatřásla jsem hlavou. Stejně nemá cenu se tím zabývat. Je to jen emo skříň pro lidi s vyšinutým vkusem, nic víc. Rychle jsem vytáhla z tašky pyžamo a kosmetickej kufřík a vydala se do koupelny. Osprchovala jsem se, vyčistila si zuby a oblékla se do starýho pyžama, trička a trochu natržených kraťasů. Zašla jsem ještě dolů, poděkovat za večeři a popřát dobrou noc. Napsala jsem esemesku mámě, že jsem v pohodě a že se mám fajn. Celou tu dobu jsem se snažila na tu skříň zapomenout a docela se mi to i dařilo. Nakonec jsem zavřela oči – a nemohla usnout.

Nepomohlo mi nic. Počítání oveček, klidný oddechování. Slyšela jsem, jak vedle v koupelně teče voda, pak tlumenej hovor. Cvaknutí lampy, chvíli přetáčení stránek, znovu cvaknutí a tiché pochrupávání. Každý zvuk byl stejně hlasitý, jako rána z děla. O půl třetí ráno, když už byl dům relativně tichý, jsem to vzdala. Pustila jsem si do uší hudbu na plné pecky a zavřela oči. Nemělo smysl se trápit.

Až teprve v tu chvíli mi došlo, že mám prázdniny. Díky dovolené mých rodičů jsem si uzavřela všechny známky, abych mohla odjet. Do Prahy přijedu až na vysvědčení, a mamka s taťkou se pátýho vrací. To znamená, že tady strávím přesně dvacet devět dní. Musela jsem se usmát – hlavou mi bleskla vzpomínka na jednu spolužačku, která si ve škole v přírodě vyrobila odpočítávalo a pak každej večer škrtla jedno políčko. Jenomže to jsme byli ve druhý třídě a odjeli jsme jen na týden, ne na měsíc.

Prostě to tady nějak přežiju. Hned zítra se porozhlédnu po Wi-Fi, postěžuju si svým přátelům na tuhle díru a pustím si nový díl Hry o trůny.

Ta představa byla tak lákavá, až jsem cítila, jak na mě padá únava. Víčka se zdála být neustále těžší a těžší. Poslepu jsem vypnula iPod, vytáhla si sluchátka z uší a natáhla se k nočnímu stolku, abych tam ty sluchátka položila. Chvilku jsem naprázdno šmátrala ve tmě, ale nakonec jsem opatrně rozlepila řasy od sebe – a hleděla jsem do nepřirozeně hnědých očí muže, který se nade mnou skláněl.

„Ááá! Ááá! Ááá!“


Věnováno Blacky, protože to se mnou nevzdala.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 1. kapitola :

11. me
04.04.2015 [7:32]

WTF? Emoticon Musíš mě omluvit, ale cítím se jako Alenka v Říši divů, jelikož v Krnově bydlím :D To je vážně poprvé, co v povídce vystupuje někdo blízko mého města :D Fakt je to vtipné :D

10. Pulsar přispěvatel
16.11.2014 [19:37]

PulsarTak z toho konce jsem si málem cvrkla do textilu! Emoticon Emoticon

9. Gracewhite přispěvatel
10.11.2014 [11:53]

GracewhiteSkvělá povídka! Některá přirovnání mě fakt lámala do kolen. :-D Jen tak dáááál. Emoticon

8. Tethys přispěvatel
22.09.2014 [19:26]

TethysCarol1122, a v anketě o nejpřekvapivější komentář u mé nejnovější salátiny, vyhráváš ty! Emoticon Vzpomínám si, že kdysi dávno (asi minulý srpen), jsi mi komentovala ty mé "reklamní drabbly", a nečekala jsem, že tě tu po tak dlouhé době uvidím. Emoticon Děkuji moc a doufám, že se další bude líbit. Emoticon

7. Carol1122 přispěvatel
22.09.2014 [11:48]

Carol1122A v anketě o další užasnou, humorně zpracovanou povídku (u které se prostě nejde netlemit), super postavami (které mají každý něco do sebe a rozhodně si budou se čtenáři rozumět) a se spoustou dalších super věcí, se stává.... *trapná chvilka napětí* Emoticon "Můj (ne)mrtvej přítel" od Tethys! Emoticon (tedy alespoň pro mě) Emoticon

Tak jo, dost tohohle úvodu Emoticon

Tethys, bylo to senzační, stejně jako tvé ostatní drabble, které jsem si před chvílí přečetla Emoticon Emoticon

(Máš nového stálého čtenáře Emoticon)

Dostala jsi mě hned už tím názvem, kdy jsem si řekla, že prostě musím zjistit kdo to je Emoticon. Že rodiče nevzali Nikol do New Yorku - asi bych se zabalila tajně do kufru na jejím místě Emoticon, ale prázdniny s bezva tetou, nabručeným strejdou, tuňákovým Brumíkem a především se starou skříní jsou prostě nej! Emoticon

Už se těším moc na další Emoticon Emoticon Emoticon

6. Tethys přispěvatel
21.09.2014 [18:01]

TethysFluffy! Ani nevíš, jak moc jsi mě potěšila. Fakt. Emoticon Promiň za tu Jitku, jestli chceš, můžeš mi to oplatit, ale nevím, kde najdeš využití pro Bereniku. Emoticon Ne, nikdo netuší, co to je za skříň... natož pak chudák Nikol. Emoticon Hra o trůny je nejvíc boží knížka (už jsem se stihla zamilovat, ale oni umřeli, že Robbe?) a Starbucks miluju. Emoticon Děkuju, děkuju moc. Emoticon

Blacky, nevím, kde na to bereš patent, ale tvoje komentáře jsou balzámy na duši, navíc mě vždycky šíleně nakopnou. Jo, tak to vám nezávidím, sama jsem až doteď žila v naprostém zadku světa, kde autobus jel jednou za půl hodiny, takže... Emoticon Ano, ta její frustrace je zároveň mojí, ale taky tvojí! Emoticon Duch to není, Dracula možná. Emoticon Snad se v další pobavíš. A díky. Emoticon

Gretta, jsem ráda, že ses pobavila, bála jsem se, že to bude takový ten trapný humor... Emoticon Moc ti děkuju. Emoticon

FantasyNikol, neboj se, Nikol si ještě bude stěžovat, včera v noci jsem tu pasáž zrovna dopsala. Emoticon Děkuju, snad se bude líbit i nadále. Emoticon

mimi, popravdě, ani já jsem netušila, že někdy něco takového napíšu, hlavně když absolutně neumím psát fantasy/sci-fi, tak doufám, že to nebude úplný propadák. Emoticon Děkuju. Emoticon

5. mima33 admin
21.09.2014 [17:37]

mima33Už ten názov ma totálne dostal, o to viac ma nadchlo, keď som uvidela, že to je od teba Emoticon takže oficiálne: Vitaj konečne späť!
Teraz čo to k poviedke. Nikol sa mi páči, je tak akurát sarkastická a myslím, že si s ňou budem rozumieť - hádam chápeš, ako to myslím Emoticon Inak, niečo na spôsob duchárskeho príbehu som od teba teda nečakala.
Super, teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon

4. FantasyNikol přispěvatel
21.09.2014 [16:43]

FantasyNikolLuxus! Vypadá to zajímavě a přestože to byla první kapitola mě to rozhodně nenudilo. Emoticon Líbí se mi, že jsi nechodila kolem horké kaše a rovnou jsi se dostala k věci, aniž by to působilo uspěchaně. Emoticon Nikol vypadá v pohodě a upřímně ji lituji - v takovým zapadákově bych nechtěla bydlet ani já. Nechápu, že nemá na rodiče větší vztek. Já bych se fakt kvůli NYC pěkně naštvala! Tím koncem jsi mě strašně napjala a já se těším na druhou kapču. Emoticon

3. Gretta přispěvatel
21.09.2014 [11:19]

GrettaTohle je vážně skvělý!
Hrozně dobře se to čte. Několikrát jsem se rozesmála nahlas, což se mi tak často nestává. Možná, že to bylo proto, že teta Jitka mi vážně hrozněě připomíná mojí vlastní tetu. :D
Teda, moje teta není hippie, ale nemá k tomu zase tak daleko. :)
A ten konec. To je prostě paráda!

2. Blacky
20.09.2014 [23:08]

Ďakujem za venovačku Emoticon Emoticon
Mám ťa v oblubených autoroch a ja to s nimi nikdy nevzdávam, dokážem byť riadna osina v zadku Emoticon Emoticon

A teraz konečne k poviedke.

dokonalá dĺžka. Milujem dlhé kapitoly. A ty si zatiaľ vždy potešila.

Páči sa mi, že si zvolila našu milovanú Strednú Európu, ty vieš, že ja som dosť silný anti USA fanatik. Takže si mi tým urobila neskutočnú radosť.

My sme raz cestou domov Z Frenu a stáli v Břeclave tri a pól hodiny. to bol mazec, bo posledný vlak do zapadákova, kde som sa narodila nám šiel po pól siedmej večer a my sme museli dať 20ečok, prepočet asi 600 korún, za taxík aby sme sa dostali zo štúrova do čaty, to je dedina zaprdená, kde som vyrastala. Emoticon

Takže som ju úplne videla a chápala čo prežíva.

som zvedavá, čo to bolo za týpka. zrejme dáky Dracula? v truhle?

Alebo duch? Vedela o ňom aj Mária a preto nedovolila aby tú skryňu/truhlu vyhodili?

A som presvedčená, že ju budem milovať. Má takú drzú papulu a aj jej vnútorné pochody sú zábavno mrzuté. Pražáčka ve vsi. dokonalé.

Ak by mi pes vopachal jazyk do huby zgrcala by som sa z podoby. Nie , že by som nemala rada psíky, o tom žiadna, ale vždy keď sa náš nemecký špic pokúsil ochutnať môj dermacol ukázala som mu smer. Lebo to bolo to posledné...

A k jej mrzutosti s prznením mena: Ja viem, že tam vkladáš svoj hnev...

Emoticon


Spomínala som ti, ako mi tvoj štýl chýbal? Máš tak ľahký spôsob vyjadrovania, že to človeku plynie a ani si neuvedomí, že je už koniec.

Teším sa neskutočne na ďalšiu. Kedy ju môžeme očakávať? Emoticon Emoticon


Som presvedčená, že nás v nasledujúcej pobavíš do cvrknutia, Nikol má tú povahu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!