OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 10. kapitola

31.10.2014 (16:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1121×

Kapitola desátá

Po večeři jsem pomohla Jitce s nádobím a pak jsem si s ní sedla k televizi. Ani trochu se mi nechtělo, ale po té narážce s kávou mi došlo, že nemůžu celé noci trávit s Albertem a dny prospat, i když by mi to tak vyhovovalo. Nechtěla jsem riskovat, že by Jitka zavolala mamce – a nebyla jsem si jistá, jestli by to byla vůbec schopná udělat. U ní člověk nikdy nevěděl. V jednu chvíli se usmívala a klábosila o tom, jak cvičí jógu, ale slyšela jsem, jak nepříjemná byla na nějaké její kolegyně v Harmonii.

Takže jsme sledovaly Ordinaci v růžové zahradě, ukusovaly jsme tyčinky vyrobené z bio pšeničné mouky a povídaly si. No, ona povídala.

„Martina jsem poznala na jednom plese v Brně…“

V Ordinaci se praly dvě doktorky o jednoho chlapa, který nebyl ani hezký, ani chytrý a ani bohatý. Pokud není v nástupnické linii na britský trůn, nedokázala jsem najít důvod, proč to dělají.

„… měla jsem na sobě takové rudé šaty s výstřihem až k břichu. Možná bych je na půdě ještě našla…“

Blondýna pomlouvala brunetu se sestřičkami na oddělení, ale bruneta zase uměla vařit. Vypadalo to na vyrovnaný souboj.

„… tančili jsme spolu celý večer a bylo to hrozně romantické…“

O nějakých deset minut později se začaly prát. Jako pěstmi. Vzala jsem si ještě jednu tyčinku a napjatě ji ohlodávala. Nemohla jsem se rozhodnout, které fandím, ale jako bruneta jsem musela hlas dát svému barevnému typu.

„… pak jsme spolu začali chodit, psali jsme si, potkávali jsme se pořád častěji a častěji…“

Blondýna se s řevem vrhla na svoji soupeřku. Bruneta sebou házela na všechny strany, kousala a škrábala, takže se jí nějak podařilo vyskočit na nohy. Asi měla svaly jako Arnold Schwarzenegger, protože ta blondýna měla minimálně sto dvacet kilo.

„… samozřejmě jsem se bála, jak to přijme rodina a hlavně Marie, protože…“

„Sakra!“ zanaříkala jsem a zlostně si kousla. Blondýna vyhrála a bruneta zůstala ležet na gauči s roztrhnutým rtem. Proč musí vždycky vyhrát blondýny? Ani jedna Disneyho princezna není bruneta – teda ty, které za to stojí. Pocahontas i Bella jsou prostě divný.

„Prosím?“ zeptala se Jitka zmateně.

„Ehm, no,“ otočila jsem se na ni. Neměla jsem vůbec ponětí, o čem mluvila. „Bylo mi jí vážně líto…“ Mluvila jsem o televizi, ale Jitka si to špatně vyložila.

„Mně taky. Ale zase se mi zdá normální, když si po smrti jednoho z rodičů ten druhý najde partnera. Nikdo by neměl být moc dlouho sám.“

„Aha…?“ Konec věty jsem dala do otázky, protože jsem si nebyla jistá, jestli chci, aby pokračovala.

„Fakt je, že to nezvládala moc dobře. Pořád mě obviňovala, že jsem zapomněla na jejího otce a že chci dělat, jako by nikdy neexistoval… což samozřejmě nebyla pravda,“ dodala spěšně, když viděla můj zděšený výraz. Pomalu mi začalo docházet, o kom mluví.

„To asi muselo být těžké pro vás pro všechny,“ nadhodila jsem opatrně. Nevěděla jsem, co na to říct.

„Zažít bych to znovu nechtěla. Martin mi říkal, že nechce rozbít vztah mezi mnou a Marií, ale nemohl nic dělat. Marie ho nenáviděla jen kvůli tomu, že byl. Z toho měla to temné období. Koupila si tehdy tu skříň, která je u tebe v pokoji.“

Okamžitě jsem zpozorněla. Co když Marie o Albertovi věděla a proto trvala na tom, aby tu skříň nikdo nevyhazoval? Předtím mě ta možnost nenapadla, ale teď to bylo úplně jasné. „Jo, ta skříň je trochu divná,“ řekla jsem rádoby ledabylým hlasem. Chudák Albert. Snad neposlouchá.  

„Divná?“ Jitka se usmála. „To jsme si taky říkali, když ji přitáhla domů. Ta skříň sama o sobě je velmi pěkné a zajímavé umělecké dílo. Ale s Martinem jsme se shodli, že z ní máme jednoduše nepříjemný pocit. Takový nebezpečný, jako bys nevěděla, co z ní vybafne.“

Chtělo se mi smát. Taky jsem nevěděla, co z té skříně vybafne, ale teď jsem za ni byla ráda. „To je pravda. Hlavně tě ale obdivuju. Mamka s taťkou by mi asi takovouhle skříň moc netrpěli.“

„To chápu. Ale co jsem mohla dělat? Byla jsem ráda, že mě Marie zdraví. Neměla jsem moc na výběr.“

V tu chvíli mi bylo Jitky hrozně líto. „Teď už je to ale v pohodě, ne?“ zeptala jsem se povzbudivě.

 „Ano, postupem času to tak nějak všechno vyšumělo. Marie teď studuje druhým rokem medicínu v Hradci, bydlí se svým přítelem, občas sem přijede. Je spokojená, a to je důležité.“ Jitka se usmála. Bylo vidět, že je na svou dceru pyšná.

„A nemá tady teď cestu? Ráda bych ji poznala, určitě je moc milá.“ A třeba taky ví, kdo bydlí ve skříni. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli by to bylo dobře nebo špatně.

Jitka vypadala překvapeně. „Zkusím se jí zeptat,“ slíbila nakonec.

„To by bylo fajn,“ přitkala jsem.

„A jak ses vlastně měla na procházce? Jak se ti to koleno vlastně stalo?“ kývla hlavou na náplast, kterou jsem měla schovanou pod kalhotami. Trvala jsem na tom, ať mi ho Jitka vydezinfikuje. Sice jsem před ní vypadala jako hypochondr, ale nechtěla jsem Alberta dráždit.

„Brumík se chtěl přivítat s jedním chlapem,“ vysvětlila jsem. „Starostou.“

Jitka se zamračila. „Starostou? A jakže se jmenoval?“

Připadalo mi divné, že Jitka neví, jak se jmenuje starosta vesnice, ve které bydlí. „Karel Poláček.“

„Karel Poláček?“ zopakovala Jitka a pak se začala smát. „Nikol, v tom je nějaký problém. My tady máme jen starostku, která se rozhodně nejmenuje jako autor Bylo nás pět.“

„A kdo to teda byl?“ chtěla jsem vědět zmateně. Proč by o sobě někdo prohlašoval, že je starosta, když není?

„Jak ten starosta,“ Jitka naznačila uvozovky, „vypadal?“

„No, takový starý pán,“ vzpomínala jsem a promnula si čelo. V tu chvíli jsem hlavně řešila to, že mi teče krev, a ne nějaký dědek, který za to ještě mohl. „Říkal, že jeho vnuk venčí Brumíka, když ty nebo Martin nemůžete.“

„No jistě! Takže to je určitě starý Pospíšil,“ usmála se a mávla rukou. „Nic si z toho nedělej. Celá vesnice se totiž nějak dozvěděla, že přijedeš, a každý byl na tebe zvědavý. A protože tu žije jen sto padesát lidí, každý se zná s každým, zkusil, jestli jsi to opravdu ty a… sežereš mu to.“

„A já mu to sežrala,“ souhlasila jsem roztrpčeně. Takže to byl jako nějaký test? Super. „Jen mi řekni, proč zrovna starosta?“ Ne, to jsem fakt nepochopila.

Jitka pokrčila rameny. „Normálně je to učitel na místní základce. Asi chtěl zjistit, jak se budeš chovat k někomu, kdo je úplně cizí.“

„Aha. A je aspoň pravda to s tím vnukem?“ Chtěla jsem věřit, že si ze mě neudělal prdel ve všem.

„Ano, to je pravda. Adam se o Brumíka opravdu někdy stará.“

„Tak to se mi ulevilo,“ poznamenala jsem jízlivě.

„Neboj. Až se to Martin dozví, určitě mu to vytmaví,“ zahlásila Jitka s pozitivním úsměvem.

Nevěřila jsem, že by se mě homo erectus doopravdy zastal. Asi na mě, jakožto na homo sapiens sapiens, žárlil. „A kde vůbec Martin je?“

„V hospodě. Šel na jedno,“ zamrkala znalecky Jitka.

Cože? Tady se ještě vážně chodí večer do hospody? Potřebuju si promluvit s někým, kdo má IQ vyšší než světlý ležák a truhlík muškátů. A taky s někým, kdo nikdy nepůjde do hospody. „Asi už se půjdu osprchovat a pak spát,“ řekla jsem.

„Jen běž, ať se pořádně vyspíš,“ usmála se Jitka a zesílila si hlasitost na televizi. Možná chtěla sledovat pokračování boje brunetky a blondýny.

Osprchovaná, v pyžamu a s vyčištěnými zuby jsem byla za jedenáct minut. To byl můj osobní rekord. Dala jsem dobrou noc Jitce a doplahočila se do svého pokoje. Ani mě nepřekvapilo, že na krabici od křesla seděl Albert a četl si.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a svalila se na postel. Byla jsem za celý den utahaná, i když jsem ve skutečnosti nic nedělala. „Jak dlouho jsi tady?“

„Asi dvě hodiny,“ konstatoval Albert při pohledu na hodinky.

„Dvě hodiny?“ zhrozila jsem se. Nemohla jsem mu vyčítat, že o sobě nedal vědět, takže jsem se zeptala: „Slyšel jsi, o čem si povídám s Jitkou?“

„Každou větu,“ souhlasil Albert nezúčastněně.

„Takže víš, že se možná potkám s Marií, které patřila tvoje skříň?“ Netušila jsem, proč z toho Albert není tolik nadšený jako já.

„Teoreticky vzato ta skříň patřila jenom mně, ale ano, vím to,“ zamumlal a zavřel oči.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Jeho nezájem se mě dotkl. A taky trochu zabolel.  

„Zatímco jsem spal, jeden můj přítel zemřel,“ řekl klidně, ale pak prudce otevřel oči. „Ne, někdo ho zavraždil. A ten někdo je tak na vysoké pozici, že ho prostě nejde nějak soudit.“

„To je mi moc líto,“ vyhrkla jsem upřímně. „Ale myslela jsem, že upíři se navzájem nevraždí.“

„Mělo by to tak být. Ale to neznamená, že to tak doopravdy je,“ zamumlal a pak dodal: „Tenhle upír je ale kokot už od té události v sedmnáctém století.“

Překvapeně jsem zamrkala a zacukaly mi koutky. „Kokot? Na dnešní dobu si zvykáš vcelku obstojně.“

Albert se široce usmál. „Celý den jsem byl v Los Angeles a opravdu jsem nechápal, proč všichni mluví tak vulgárně. Teď už jsem ale na to přišel. Je to úlevné.“

„Já vím,“ culila jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Albert, který mluvil sprostě, byl sladší než Milka a všechny romány Rosamundy Plicher dohromady.

„Já vím,“ zopakoval Albert s úsměvem. Pak si ale povzdechl. „Už přes padesát let jsem se tak nerozčílil. Možná bych se měl probudit až za dalších třináct let.“

„Tak to ani náhodou!“ vyvedla jsem ho okamžitě z omylu. „A když už na tom trváš, tak jedině až za tři týdny.“ Napůl jsem si dělala legraci, napůl jsem to brala vážně.

„Proč zrovna za tři týdny?“

„Protože za tři týdny odjíždím zpátky domů,“ vysvětlila jsem. Nedokázala jsem si představit, že bych měla odsud odejít.

„Myslím, že do té doby to bez spánku vydržím,“ slíbil Albert.

„Já nejspíš ne,“ připomněla jsem. „Ale káva to jistí. Cos myslel tou událostí v sedmnáctém století?“ Byla jsem šíleně zvědavá.

„Sedmnácté století bylo skvělé. Lidé byli mladí, my jsme byli staří, bohatí a hladoví. V rozmezí několika let jsme pořádali bály, plesy a oslavy, ze kterých se nikdo nevrátil živý. Jenže pak se na seznam hostů dostal jeden člověk, hlavní úředník v poměrně důležitém a vytíženém městě. Samozřejmě zemřel a lidi si toho všimli. Začalo jim docházet, že bychom s tím možná mohli mít něco společného, a všem nám bylo jasné, že musíme skončit. Jen ten upír, který zavraždil mého přítele, neustále prohlašoval, že jsme přece nadřazení, že nemusíme přestat jen kvůli jednomu bezvýznamnému člověku. Svým způsobem měl pravdu, ale důležitější bylo, aby nikdo nepřišel na naši existenci. Ten upír pak uspořádal ještě tři plesy, všechny během jednoho roku, a zval na ně politicky významné osoby. Trvalo nám hrozně dlouho, než se nám to všechno podařilo ututlat.“

Byla jsem si jistá, že mám oči vypadlé z důlků až někde na podlaze. „Páni,“ podařilo se mi nakonec říct ohromeně. „A ty ses těch bálů zúčastňoval?“

Albertův obličej se stal maskou. „Ano. Zameškal jsem jen dva, ve Španělsku a Francii. Dodneška je mi to líto,“ dodal nakonec váhavě.

Neměla jsem ponětí, co bych na to měla říct. Ne ani proto, že mě jeho prohlášení znechutilo, ale proto, že jsem prostě nemohla najít nic, co by bylo dostatečně chytré. Mně je líto, že už jsem PĚT DNÍ neviděla nic, co by se jen vzdáleně podobalo Wi-Fi! Bloudila jsem očima po pokoji a hledala něco, čím bych mohla začít nějaké téma – a narazila na skříň. „Jak jsi k ní vlastně přišel?“

Takže, první kulatiny za námi a vypadá to, že by ještě jedny měly být před námi! :)

Děkuju moc za první místo v Nej povídce měsíce - vyšlo to tak, že jsem v den vyhlášení dopsala tuhle kapitolu, takový dárek po vás. Taky děkuju za skvělé komentáře, které mi tady zanecháváte, a popravdě bych se vůbec nezlobila, kdybych jich bylo víc. Klidně i smajlík by mi stačil, jen bych chtěla vědět, kolik lidí tuhle tu slátaninu (promiň, Alberte!) čte. ;)

A vážně jste si myslely, že se starosta jmenuje Karel Poláček? :D Chtěla jsem tím jen ukázat, jaká atrakce je Nikol pro ostatní obyvatele. Však ještě uvidíte. :) 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 10. kapitola: