OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Music... My life... 6

18.01.2011 (11:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1463×

Vzala jsem si knížku a lehla si s ní k Tomasovi. Metallica se linula z věže a já stále četla. Tomas si hrál s mými vlasy a mě to nakonec uspalo. Odešla jsem do říše snů…

Zamžourala jsem do noci. Ležela jsem Tomasovi na hrudi, obtočená jeho pažemi. Opatrně jsem ze sebe sundala Tomasovu ruku a sedla si na kraj postele. Hudba stále hrála a venku byla tma. Kolik může být?

Zvedla jsem se a podívala se na mobil. 4:23. No to je skvělí! Podívala jsem se ještě jednou a koukla se co je za den. Byla jsem totálně dezorientovaná. Naštěstí byla sobota a my nikam nemuseli.

Došla jsem do koupelny a vlezla pod sprchu. Nechala jsem stékat horké kapky vody po mém těle a uvolnila se. Mysl jsem pustila na procházku a nevnímala. Zavřela jsem oči a rukama se opřela o zeď, abych nespadla.

Zaklonila jsem hlavu a nechala si bičovat obličej proudem vody. Bylo mi skvěle. Přehrávala jsem si včerejší den. Den, kdy mě Tomas požádal o ruku a já řekla ‚ano‘. Jak jsme se potom milovali před krbem… Myslela jsem na vše, z toho dne.

Poslepu jsem našmátrala šampon a umyla si s ním hlavu. Oholila jsem se a pak ještě vydrhla houbou se sprcháčem. Voněl po růžích, jak jinak.

Domyla jsem se a zase jen tak stála pod tím proudem. Stála a stála… Musela jsem tam být nejméně půl hodiny. Vypnula jsem vodu, vylezla a zamotala se do osušky. Pohled mi padl na vanu. Ach, jak já do ní chtěla! Ale zase teď jsem vylezla ze sprchy…

Moje touha vyhrála a já si začala napouštět vanu. Kápla jsem do ní olejíček, zapálila si svíčky, zhasla a vlezla do ní. Zase jsem přestala přemýšlet a kdo by sem vešel, myslel by si, že jsem usnula.

Zavřela jsem oči. Na mysl mi vytanula vzpomínka na mého otce. Znala jsem ho sice málo, ale on by od nás neodešel, kdyby nemusel. Nechtěl od nás odejít, tedy hlavně ode mě, ale dali mu příkaz a on musel jít. Nick ho znal taky a měl ho velice rád, stejně jako já.

Když máma odjela někam do Evropy, chvíli u nás bydlel, ale pak musel jít.

Máma je pěkná svině. Najde si mýho tátu a pak ho odkopne, protože si našla tátu Nicka. Ten si ho ale pamatuje jen málo, protože když mu bylo pět, zemřel. Zabili ho jeho ‚bratři‘ jak si říkali.

Zdálo se, že ho máma milovala (Nickova otce), ale byla to jen přetvářka, protože se ani snad ne za týden vdala. Na její svatbě jsme nebyli. Byl u nás můj otec. Staral se o nás a pak zmizel. Pamatuji si ten den velice dobře…

Hrála jsem si s Nickem v pokoji, když domů přišel táta. Byl celý ztrhaný a náladu měl pod psa. Přestala jsem si hrát a přešla k němu.

„Tati?“ zeptala jsem se svým vysokým hláskem. Podíval se na mě. V jeho tváři byl vepsán smutek, strach, neúspěch a bolest.

„Tati, co se děje?“ Zvedl mě ze země a objal. Objetí jsem mu vrátila a zabořila svou malou tvářičku do jeho dlouhých vlasů. Objímal mě velmi dlouho. Po několika minutách mě pustil na zem. Klekl si přede mě a své velké dlaně položil na má ramena. Podíval se mi do očí.

„Víš, že tě mám rád, že ano?“ zeptal se. Jeho otázka mě zarazila.

„Ano, vím,“ odpověděla jsem. „Tati, co-“

„Počkej broučku,“ přerušil mě. „Já… musím odejít. Volají mě,“ zašeptal a mě pomalu docházel význam jeho slov. Opustí nás. Už tu s námi nebude. Budeme sami.

„Neodcházej,“ zašeptala jsem prosebně a po tváři mi stekla jedna slza. Palcem ji setřel a znovu mě chytil v objetí.

„Broučku, ty víš, že to nejde. Musím odejít, ale vůbec se mi nechce. Radši bych byl tady a hrál si s vámi, ale nejde to. Já musím jít,“ šeptal zničeně. Pomalu jsem přikývla, ale dělalo se mi to velice těžce. Nechtěla jsem aby odcházel. Ne teď, když jsme ho potřebovali.

„Slib mi něco prosím,“ prosil. „Slib mi, že se o Nicka postaráš. Já vím, není to můj syn, ale považuji ho za něj.Slib mi, že se o něj postaráš a že ho bude chránit. Jsi jeho starší sestra.“ Vše jsem mu slíbila. Naposledy mě objal a pak pustil. Zašel se ještě podívat na Nicka do pokoje a pak odešel. Bez jediného pohledu zpět, protože by se musel vrátit.

Dveře se za ním zavřely a mě se spustily potoky slz. Ne! Musím být silná. Jsem tu kvůli Nickovi…

Otevřela jsem oči. Voda byla studená, já se klepala zimou a svíčky byly dohořené. Velice ochotně jsem vylezla z vany a zabalila se do osušky. Byla mi děsivá zima. Rychle jsem se osušila a šla si pro oblečení.

Tomas ještě spal, tak jsem velmi potichu otevřela skříň a vytáhla z ní tepláky, tričko a mikinu. Pak jsem ještě našla spodní prádlo a odešla zpět do koupelny. Oblíkla jsem si věci černé barvy a vyšla z koupelny. Zapomněla jsem na ponožky. Štrachala jsem ve skříni velice dlouho, než se mi podařilo najít to, co jsem hledala. Tlusté, teplé, vlněné ponožky. Natáhla jsem si je a byla ráda, že jsem si je koupila.

Vzala jsem knížku a posadila se na zem, zády k topení. Tělem mi prostoupilo teplo tak rychle, až jsem se zatřásla. Rozevřela jsem knížku na straně, na které jsem přestala číst a pustila se znovu do děje…

„Tušíte někdo, kde můžeme být?“ pronesla Serigas.

„Ne, ale takhle potupně uvězněná jsem ještě nebyla,“ zamračila se Semiremis.

Všech pět bylo přivázáno ke stromu na okraji lesa a vyhlíželi na travnatou planinu, kde právě odpočívalo dvě stě skřetů. Nebe bylo pokryto chmurnými šedivými mraky.

„Úžasný výhled… Je poledne, dávají si krátký dýchánek,“ poznamenala Reilla

„Mám strašnej hlad,“ vydechl Irvin.

„Myslím, že míříme na severozápad,“ oznámil Tristan klidně.

„Na severozápad?! To znamená… Co? Do Tarny?!“ zašklebil se Irvin vyděšeně.

„Myslím si to. Neříkám, že to tak je,“ vysvětlil.

„Jak dlouho jsme asi na cestě?“ přemýšlela Reilla nahlas.

„Dlouho jsme spali…“ (pozn. autora: úryvek z knihy Půlnoční dáma)

Tomas se začal probouzet a tak jsem knihu zaklapla. Vstala jsem, knihu odložila na stůl a přilehla k Tomasovi. Lehla jsem si na bok, hlavu položenou na ruce a pozorovala ho. Velice pomalu se otočil čelem ke mně a snad ještě pomaleji otevřel oči. Na tváři se mu začal usazovat úsměv, jakmile mě spatřil. Ten úsměv byl sice ospalý, ale byl krásný.

„Dobré ráno,“ zašeptala jsem. Překročil těch pár centimetrů mezi našimi obličeji a políbil mě. Na mých rtech se pohyboval lehce a jemně, jakoby se bál, že při vetší intenzitě se rozplynu.

Odtrhl se ode mě, čelo opřené o to moje. Upřeně se mi díval do očí a já mu to s radostí oplácela.

„Dobré ráno,“ zašeptal na zpět. Od té doby jsme ani jeden nepromluvili. Leželi jsme bez hnutí a jen se dívali do očí toho druhého. Byli jsme tak snad několik minut, když se ozvalo zaklepání. Protestně jsem zamručela a odmítala se zvednout.

Tomas se uchechtnul a šel otevřít. Přetočila jsem se na záda a sledovala ho. Měl na sobě kalhoty, jinak nic. Byl na něj krásný pohled. Jak se jeho svaly vlní při chůzi, jeho pohyby, jak se mu hýbou vlasy do rytmu jeho chůze.

Natáhl se po klice a otevřel dveře. Dovnitř vklouzl Nick a zabouchl dveře. Tvářil se poměrně dost vyděšeně. Okamžitě jsem se zvedla a zamířila k němu. Měla jsem strach, co se mu stalo. Slib je slib…

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Máma chce, abych něco uvařil,“ zašeptal zoufale a já se složila na zem v záchvatu smíchu. Tomas se přidal ke mně a Nick nás pozoroval vražednými pohledy. Postupně jsem se začala uklidňovat, ale Tomasovi se to nějak nedařilo. Pořád se chechtal a nedal se ovládnout.

„Ježiš brácha, já myslela že to je něco vážnýho!“ řekla jsem a zase se začala smát. Ovšem mírněji než před tím. Nick si povzdechl a přešel ke stolu. Tam si sedl na židli a dal hlavu do dlaní.

„Já věděl, že se mi to nevyplatí! Jendou si něco uvařim a hned se mi to vymstí!“ mumlal si.

„No jo, to víš! Takhle to už bývá…“ nechala jsem vyznít větu do ztracena, kterou jsem pronesla s vážnou tváří. Nick na mě stočil pohled a chvíli se na mě díval. Pak jsem to už ovšem nevydržela a začala jsem se dusit smíchy. Ovšem můj smích utichl, když se ozvalo další zaklepání na dveře.

Přešla jsem k nim a otevřela. Za nimi poklepávala nohou máma. Jakmile mě spatřila, klepání ustalo a hodila po mě pohled typu Bože! Tebe tak ráda vidím! Radši někam zalez a nevylejzej! Pohle jsem jí oplatila a to v ještě větší formě.

„Kde je Nick?“ zeptala se. Evidentně se snažila o přátelský tón, ale moc jí to nešlo. Já se o nic nesnažila.

„Je tady. A ne. Ven nepůjde, protože by musel vařit,“ odpověděla jsem.

„Tak to si pro něho dojdu!“ řekla a vykročila. Narazila ale od mě. Odstoupila na krok.

„Pusť mě dovnitř!“ poručila. To se mi přestávalo líbit.

„Ne nepustím. A dokud nebude chtít vyjít sám od sebe, tak nikam nepůjde!“ řekla jsem.

„No to snad nemyslíš vážně, Vasilliso!“ křikla.

„To teda myslím. Mýho bratra do ničeho nutit nebudeš!“ křikla jsem na ní zpět. Asi na sekundu se zarazila, ale pak jí obličej zrudnul. To byla známka asi toho, že je rozčílená. Na mě ale nemá. V rozčilování a vztekání jsem mistr.

„Okamžitě mě pusť!“ řekla a probodla mě pohledem. Kdyby pohled mohl zabíjet, tak tu asi nyní ležím mrtvá.

„Mám ti to říct ještě jednou?“ zeptala jsem se, ale na odpověď jsem nečekala. „Zaprvé. Do mého pokoje nevstoupíš a to nikdy. Zadruhé. Nicka do ničeho nutit nebudeš! Ani do nějakýho pitomýho vaření. Pokud sám nebude chtít, tak vařit, nebo dělat cokoli jiného, nebude,“ dopověděla jsem. Dívala se na mě s otevřenou pusou. Zavřela jsem jí dveře před nosem a nehnutě stála. Dívala jsem se na ty dveře. Propalovala jsem je pohledem a přemýšlela nad tím, proč se tam netvoří díra.

Otočila jsem se a spatřila pohledy těch dvou. Oba dva vypadali jako zkamenělé sochy. Nikdy jsem si nemyslela, že se budu hádat s mámou o Nickovi. Ne takhle.

Dívala jsem se na Nicka a ten mi pohled oplácel. Byl mi vděčný a zvědavý. On ten slib neslyšel, nebo slyšel, ale nepamatuje si ho. Já si ho pamatuji, naštěstí. Zakroutila jsem hlavou a…

Musel jsem utéct, jinak by mě zabili. Porušil jsem náš zákon a to, že se nesmíme sžít s člověkem, pokud ho nechceme proměnit. A k tomu ještě zplodit dítě…

Běžel jsem mou rychlostí a snažil se co nevíce přidat, abych se jim ztratil. Nechtěl jsem zemřít, i když jsem už o tom jednou uvažoval. Věčnost je velice dlouhá doba a já ji žil sám. Pak jsem ale potkal jednu, do které jsem se zamiloval. Věděl jsem, že ona mě nemiluje, protože jak porodila Nicka, mě odkopla s tím, že jsem krvelačná bestie. Pak jsem se ale vrátil a vše jí odpustil. Potřebovala mě a já ji.

„Kurva!“ zařval jsem, když mě Santiago doháněl. Byl to sice mladý upír, ale velice rychlý a silný. Prostě nadaný. Snažil jsem se ještě zrychlit, když jsem do něčeho narazil. Odletěl jsem několik metrů dozadu a snažil se sebrat.

Postavil jsem se na nohy a nestačil udělat ani pár kroků, když mě popadly něčí ruce. Podíval jsem se tomu upírovi do tváře. Jak jinak. Santiago. Hajzl jeden! Říká, že je na mí straně teď hraje s nima.Přitiskl mě na zeď. Přistoupil k nám dvěma náš vůdce. Na tváři měl neústupnou masku. Jen jeho oči prozrazovaly to, co chtěl, aby nikdo nevěděl.

Nesnášel zabíjení bratrů. Nikdo to neměl rád, ale když se porušil zákon, upír musel být potrestán.

„Je mi to líto,“ zašeptal. Poslední, co jsem viděl, byly přibližující se ruce k mému krku. Pak už tma…

Trhnutím jsem otevřela oči, ze kterých se mi spouštěly slzy. Zase jsem je zavřela. To nemohl být on. Nemohl! Ale ano, byl to on. A jeho smrt zavinila ta žena, kterou tolik miloval. Má matka. Zažila jsem smrt Nickova otce. Bože!

Na tváři jsem ucítila teplou dlaň. Věděla jsem, že je to Tomas. Objala jsem ho a začala hlasitě vzlykat. Moje slzy mu smáčely rameno, ale jemu to bylo jedno. Hladil mě po vlasech, zádech a šeptal něco, čemu jsem nerozuměla.

Přesunul si mě do náruče a houpal mě jako malé dítě. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale věděla jsem, že je to pravda. Nikdy jsem neměla trans od někoho, kdo byl mrtvý. Vždy to byli jen vzpomínky živých, nebo položivých. Ale nikdy ne mrtvých.

Už jsem nevzlykala, jen brečela. Ještě nic, mě takovýmto způsobem nerozhodilo. Nikdy jsem před nikým nebrečela. Nikdy, ale vše je jednou poprvé…

Víkend uběhl a já nikomu neřekla, co jsem viděla. Náladu jsem měla velmi špatnou a každá maličkost mě rozčílila. Jestli dnes potkám toho debilního upíra, zmlátím ho, že ho ani vlastní máma nepozná!

Bylo pondělí a ředitel nás všechny svolal do jídelny. Prý nějaké důležité oznámení. Jestli to bude nějaká kravina, vypadnu.

Seděli jsme u našeho stolu, všichni čtyři a čekali na ředitele. Tomas mě držel za ruku a dělal na ni uklidňující kroužky, které ovšem vůbec neuklidňovaly. Byla jsem nevrlá. Chtěla jsem něco dělat, někoho zmlátit. Vybít tu bezmoc a zlost ze sebe. Všechny své pocity dostat ze sebe.

Říďa konečně přišel a v tu ránu bylo ticho. Stoupnul si na židli, aby byl vyšší, i když pochybuju, že se svejma dvěma metrama by ho někdo přehlídl.

„Takže, jsem rád že jsme se tu sešli…“ něco říkal. Takový ty keci na úvod. Zpozorněla jsem, až za pár minut.

„Jak už jsem se zmínil. Za měsíc, přesněji 23., se bude konat ples. Oznamuji vám to proto, že se od vás očekává, že přijdete,“ na chvíli se odmlčel. „Ehm, pardon. Ples je povinný! Ano, ano. Minulý rok nepřišla polovina školy. Tak bych ještě dodal, že to nebude normální ples.

Sice se tam bude tančit a tak, ale bude to maškarní. Jako masky, škrabošky… Ale prosím vás. Ale převleky jako např. klaun, nebo Sněhurka tam nebudou,“ významně se podíval na nějaké lidi před náma.

„Vše je jasné?“ zeptal se. Jídelna zamručela na souhlas a všichni se rozešli. Ples… No to je skvělí!

Blížil se den, kdy se má ples konat. Asi dva týdny před začátkem, jsem si šla koupit to, v čem půjdu. Budu vypadat jako bohyně smrti. Hořce jsem se usmála. Už jen dva dny a bude to tu.

Klukům jsem nic neřekla. Je to sice už měsíc stará záležitost, ale oni mi s tím nedají pokoj. Pořád vyzvídají. Dokonce to zkoušel Tomas tím, že na mě použil svůj šarm, rty, ruce… Včas jsem se ale vzpamatovala, nebo bych mu vyklopila i kód k mému účtu.

Nastal den D. Byl čtvrtek, ale do školy jsme nemuseli. Ples měl začínat až v šest hodin, takže jsem měla čas. Zalezla jsem do koupelny a připravila si vanu. Tenhle den bude jistě hodně zajímavý.

Bylo o tři hodiny později, když jsem vylezla z vody. Možná bych tam zůstala déle, ale musela jsem. Obmotala jsem si osušku okolo těla a stoupla si před zrcadlo. Začala jsem si promýšlet, jak to udělám s líčením. Nakonec jsem se rozhodla.

Vyfénovala jsem si vlasy a pročesala je hřebenem. Žádný složitý účes jsem si nedělala. Spletla jsem je jen do drdolu. Sice jednoduché, ale velmi hezké.

I když budu mít škrabošku, namalovala jsem se. Do ruky jsem nejdřív vzala korektor a vše, co tam nemá být, jsem zakryla. Pak jsem vzala hodně světlý, skoro až bílí make-up a pak i bílí pudr. Udělala jsem si obličej a šla na oči. Černou tužkou jsem zvýraznila spodní víčko a pak i horní. Po té jsem si vzala stíny a i řasenku. Vše bylo dokonalé.

Ještě jsem si namalovala rty rudou rtěnkou a z koupelny vylezla. Vzala jsem si spodní prádlo a oblékla si ho. Škrabošku a šaty jsem položila na postel a boty vedle ní. Oblékla jsem si šaty a nandala moje botičky. Škrabošku jsem vzala do ruky a došla před zrcadlo.

Nasadila jsem si ji a zavázala. Opravdu. Vypadala jsem krásně. Popadla jsem ještě šál a dala si ho přes ramena, aby mi nebylo chladno.

Podívala jsem se na hodiny. Za patnáct minut šest. Vyšla jsem z pokoje nastejno, jako Nick. Měl na sobě černé kalhoty, černou košili na zavazování u krku, ale měl to rozepnuté. Na tváři měl černou škrabošku. Vše kontrastovalo s jeho bílými vlasy, které měl stáhnuté do culíku.

Podíval se na mě a já slyšela, jak se zajíkl. Teda, když je takováto reakce mého bratra, jaká bude Tomasova?

Několik minut se na mě díval. Pak mu ale zazvonil mobil. Hodně se leknul, až sebou trhnul. Zvedl ho, ale nespouštěl ze mě oči. Řekl jedno slovo, pak mobil strčil zpět do kapsy.

„Limuzína je tu,“ řekl. Rozešli jsme se ke dveřím. „Teda ségra, vypadáš jako bohyně!“ sklonil mi poklonu a já cítila, jak se mi hrne červeň do tváří.

Limuzínou jsme jeli k Tomasovi. Měli jsme ho vyzvednout. Dojížděli jsme do jeho ulice a už jsme ho viděli, jak stojí venku a čeká na nás. Limuzína zastavila a Tomas celý nedočkavý vlezl dovnitř. Zavřel dveře a až pak se otočil na nás.

Nemohla jsem si ho pořádně prohlédnout, protože seděl, ale i tak mu to velice slušelo. Podíval se na mě a usmál se. Přitáhl si mě blíž a políbil. Limuzína už vyjela a mi jsme se pořád líbali.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si Nick. Mírně jsem se uchechtla a odtáhla se od Tomase. „Pokud jste si nevšimli, nejste tu sami.“ Omluvně jsem se na něj usmála, ale to už jsme zastavovali.

Tomas mi pomohl vystoupit z auta a já si ho mohla konečně prohlídnout. Vypadal božsky. Černé kalhoty, černá halena u krku rozepnutá, aby mu odhalovala část hrudi a dlouhý černý plášť s kapucí, na kterém byl znak pentagramu. K nakousnutí.

Jenže i jeho oči zabrousily ke mně. Čekala jsem jak zareaguje. Se zatajeným dechem si mě prohlížel a na tváři se mu začal rýsovat úsměv. Na té mé taky. Přitáhl si mě do náruče a vášnivě políbil. Po chvilce se odtáhnul a zašeptal:

„Vypadáš jako pravá bohyně. Všichni mi tě budou jen závidět,“ sklonil mi poklonu.

„Ale jsem jen tvoje bohyně,“ řekla jsem mu a zatřepetala levou rukou před jeho obličejem. Vítězně se usmál a ruku mi políbil.

Nandal si kapuci, urovnal škrabošku a chytil mě za ruku. U vstupních dveří se začala dělat fronta lidí. Stoupli jsme si do ní a čekali, až se posune. Všichni, co procházeli se na nás dívali a já postřehla závistivé pohledy holek okolo mě a žádostivé od kluků. Naštěstí jsem byla jen a jen Tomasova.

Dali jsme vstupenku muži za pultem a ten nás pustil dovnitř. Nicka jsem už neviděla. Asi šel za nějakou holkou.

„Smím prosit?“ zeptal se mě hned Tomas. S radostí jsem přikývla. Když jsme s Nickem končili základku, museli jsme do tanečních. Kupodivu mě to chytlo. Dokonce jsem je s radostí absolvovala znovu. Tanec miluju.

Došli jsme na taneční parket a lidé se za námi otáčeli. Zrovna hráli Waltz. Jeden z mích oblíbených. Zaujali jsme taneční pozici a zařadili se do proudícího davu. Pluli jsme po parketu a každý se za námi otáčel. Slyšela jsem i některé dívky, jak přemýšlejí, kdo jsme.

Jedna si i umanula, že to zjistí. Jsem zvědavá, jestli se jí to podaří. Usmála jsem se.

Začali hrát další píseň a další a mi protančili celý večer. Občas jsme si zašli na sklenku vína, jinak jsme ale byli neustále na parketu.

Bylo okolo jedné hodiny ráno, když lidi z plesu postupně odcházeli. Nohy mě už bolely a byla jsem celkově unavená. Stejně tak i Tomas. Našli jsme Nicka a odešli. Rozhodli jsme se, že se projdeme a i když jsem protestovala, nemohla jsem neříct, že mi čerstvý vzduch pomohl.

Byli jsme jen několik bloků od Tomase, když jsem zaslechla za námi kroky. Ulice byla osvětlená, ale měla jsem špatný pocit. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu, na pažích jsem ucítila studené ruce a pak jsem dopadla na zem.

Byla jsem mimo. Zmocňovaly se mě mdloby, ale vydržela jsem to. Otevřela jsem oči a uviděla dva upíry. Jeden držel pod krkem Nick a tlačil ho zády na zeď. Druhý mlátil Tomase. Ležel na zemi a upír do něj kopal, mlátil… Nemohla jsem se na to dívat.

Jednoho upíra jsem porazila, jenže teď tu sou dva… Vykašlala jsem se na to, že jsou dva a vyřítila se na pomoc klukům. Rozběhla jsem se na toho jednoho upíra, který mlátil Tomase a odhodila ho na stranu. V podpatcích se běhalo těžko, ale rychle jsem to zvládla.

Jenže ten upír se okamžitě vyřítil na mě. Jen tak, tak jsem stačila uhnout. Popadla jsem ho za ruku a škubla mu s ní. Ozvalo se křupnutí, které bylo následováno strašlivým řevem. Na nic jsem nečekala a prokopla mu koleno. Brácha mi jednou říkal, že se upíři uzdravují velice rychle, takže jsem musela i rychle jednat.

Pořád jsem mu držela zlomenou ruku a klečela mu na koleni. Jednou paží jsem ho chytla kolem krku a druhou okamžitě škubla. Jeho tělo se bezvládně svalilo na zem.

Otočila jsem se a uviděla, jak Nick právě zlomil vaz druhému upírovi. Přiklekla jsem k Tomasovi. Byl na něj strašný pohled. Tolik krve! Bože můj!

Chytla jsem ho za ruku. Pohlédl na mě, ale ten jas, který vždy míval v očích, pomalu vyprchával.

„Tomasi! Tomasi, nesmíš usnout! Prosím! Tomasi!“ křičela jsem, ale jeho tělo ochabovalo.

„Nicku! Udělej něco! Prosím!“ pohlédla jsem na něj se slzami v očích, které se mi okamžitě spustily po tvářích. Byl v nich strach.

„Kousni ho,“ zašeptala jsem. Díval se na mě a nic nedělal.

„Dělej!“ zařvala jsem. Okamžitě se sklonil k jeho krku a začal sát. Musela jsem ho od Tomase odtrhnout. Jakmile jsem to udělala, Tomasovo tělo se začalo třást.

Když jsem jakž takž uklidnila Nicka, aby byl schopný něco dělat a už neměl upíří podobu, řekla jsem mu, co má dělat.

„Vezmeš Tomase a odneseš ho k němu domů. Tady jsou klíče,“ podala jsem mu je.

„A co ty?“ zeptal se mě.

„Přijdu tam. Ale ty tam musíš být co nejdřív. Použij svou rychlost,“ řekla jsem. Ani jsem nemrkla a Nick s Tomasem byli pryč.

Celou cestu jsem běžela, několikrát upadla… Nic z toho jsem nevnímala. Chtěla jsem být jen co nejrychleji u Tomase. Potřeboval mě.

Už jsem byla u baráku a za pár vteřin zběsile tloukla na dveře. Nick mi okamžitě otevřel a já vystřelila do pokoje. Ležel tam na posteli a zmítal se v křečích. Přisedla jsem si k němu a chytla ho za ruku. Jeho tělo se uklidnilo, jen několikrát sebou bolestně škublo.

„Jak dlouho?“ zašeptala jsem.

„Já nevím. Nikdy jsem nikoho nepřeměňoval,“ zašeptal Nick nazpět. Pak mě ale něco napadlo.

„Přiveď Patrika,“ řekla jsem. Koukal na mě, ale pak mu asi docvaklo na co. Okamžitě zmizel.

Hladila jsem Tomase po tváři a koukala, jak se mu jedna rána za druhou léčí. Bylo to něco… neuvěřitelného. Stále jsem mu šeptala, jak ho miluju, že mě to mrzí, že to brzy skončí.

Seděla jsem tam několik hodin, když Tomas otevřel oči. Měl je stále stejné, jako předtím. Bolestně vykřikl a zmáčknul mi strašně silně ruku. Sykla jsem. Jeho pohled se stočil na mě a jeho stisk povolil.

Pohladila jsem ho znovu po tváři. Díval se na mě a pohledem mě prosil, aby to už skončilo.

Občas bolestně vykřikl, nebo se do jeho těla dostala křeč. Trpěla jsem s ním. Bylo mi líto, že to takhle muselo být.

Stále jsme si hleděli do očí. Muselo to být už aspoň den. Únava na mě byla jasně viditelná, ale nechtěla jsem ho opustit. Musela jsem tu být, pro něj. Ale neuspěla jsem, pohltila mě tma…

Otevřela jsem oči, ležela jsem na posteli. Okamžitě mi na mysl vytanul Tomas a jeho proměna. Vyšvihla jsem se do sedu a rozhlédla jsem se po místnosti. Nikdo tu nebyl. Rozběhla jsem se do kuchyně. Byli tam všichni tři. Dokonce i Patrik.

Stála jsem ve dveřích a koukala na ně jak z jara. Stáli tam a bavili se. Prohlídla jsem si všechny, u Tomase jsem se zastavila a hledala nějaké viditelné změny. Vše bylo stejné, jen jeho pleť byla trochu bělejší.

Zhluboka jsem se nadechla. Rázem se na mě otočily tři postavy. Patrik, brácha a Tomas. Koukali na mě a já na ně. Pohledem jsem z Tomase sjela na Nicka a začínal se mě zmocňovat vztek. Kde k sakru byl tak dlouho? To se ještě stavili na nějaké večerní svačince, nebo co?

„Kde si k sakru byl?“ vyjela jsem na něj a přiblížila se. Patrik varovně zavrčel, načež zavrčel Tomas. Nevšímala jsem si jich a šla blíž k Nickovi.

„Kde si byl tak dlouho?“ zařvala jsem už. Koukal na mě, ale pak se naštval taky.

„Poslala jsi mě pro Patrika, nepamatuješ?“ zeptal se. Tom ě vytočilo ještě víc.

„Jasně že si to pamatuju, ale cos tam dělal tak dlouho! Ste se stavili ještě někde na svačinku?“ Patrik se začal smát. Podívala jsem se na něj a cítila, jak se třesu. Jeho smích utichl a z jeho hrdla se ozvalo tiché vrčení.

Chtěla jsem po něm vyjet, ale zastavily mě Tomasovi paže. Pod jeho dotekem jsem se uklidnila. Dočista. Otočila jsem se k němu čelem a pohlédla mu do očí. Mohla bych se v nich utopit.

Tak lidičky, doufám, že se Vám kapča líbila. A tky že zanecháte koment nebo smile.

Věnováno ElisR1 a Safiře :)

Vaše Eris

Kapitola 5. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 7.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Music... My life... 6: