Elisa je osmiletá dívka. Svým způsobem je půvabná a jistě uchvátí Vaši pozornost. Je to asi nejodvážnější a nejvychytralejší děvčátko té doby. Doby, kdy se bydlelo v kamenných hradech, bojovalo mečem a věřilo se na bájné tvory. V době, kdy ještě existovali draci a jiní úžasní tvorové. Vítejte v království země zvané Violletina.
31.10.2011 (12:00) • Shadow3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1105×
1. kapitola
Elisa co nejopatrněji našlapovala špičkami nohou na spadané listí. Doufala, že svou chůzí neudělá moc hluku a podaří se jí lépe schovat se před Davidem.
Tentokrát měla namířeno do škvíry ve skále porostlé mechem. Tam ji určitě hledat nebude. Do té škvíry se bude vejít tak akorát. Jako myš do díry.
Naneštěstí však nedávala dost pozor a omylem šlápla na suchou větvičku. Ta pod vahou její nohy křupla a rozlomila se na dvě části. Elisa se nechtěla ani otáčet. Jako by čekala, že se hned za ní objeví David s vítězoslavným úsměvem a křikne: „Mám tě! Vyhrál jsem! Teď mě budeš muset nazývat šampiónem ve schovávané!“
Doufám, že to David neslyšel, myslela si prosebně.
Pokračovala dál krkolomnou cestou ke skále. V dálce slyšela Davidovo hlasité počítání. Oddechla si. Nakonec to třeba neslyšel.
Rukou pohladila sametový mech. Tenhle druh mechu měla ráda. Když náhodou rostl na zemi, ráda si do něho lehala. Byl jemňoučký a měkoučký.
Opatrně se rukama podepřela o kraj skály a vlezla jedna nožka po druhé do skalní dutiny.
Zjistila, že vede ještě dál, do nitra skály, kde se postupně zužovala. Zasunula se tedy co nejdál od svitu slunečního světla.
Smutně si pomyslela, že nově vyprané šaty bude mít zase špinavé. A od strýce jistě dostane vynadáno, kde se to toulala. Ale i za to všechno tahle hra stála.
Tiše si dýchala na ruce a vzhlížela k osvětlené díře, jež vedla ven. Byla tu zima, po stěnách lezli pavouci a u nohou cítila všelijaké brouky a žížaly. Ani to ji však neodradilo.
Vyčkávala, až ji David najde. On byl dobrý v hledání. Už uměl i odhadnout, kam se Elisa schová nyní. Čekala, že každou chvíli na ni vybafne a řekne jí, jak hloupě se schovala. Že by tuto skrýš našel i slepý.
Už jí to připadalo jako věčnost. Rozhodla se, že vyleze ze svého úkrytu, ale pak rychle změnila názor. Třeba právě na to David čeká a pak na ni vybafne. Přeci by mu nenaletěla, ne, to ne. Zůstane hezky tady a bude čekat, dokud ji nenajde.
Asi po půl hodině zaslechla dunění kopyt.
Škvírou viděla míhající se těla koní a na nich jezdce. Drželi v rukou stříbrné meče a všichni měli kamenný výraz.
Tyhle vojáky neznala. Ti na jejich hradě nosili červené uniformy, aby bylo vidět, k jakému panství patří. Ale tihle vypadali spíš jako psanci. Pokud ovšem psanci skutečně nebyli.
„Stát!“ slyšela chřaplavý hlas.
„Odkud ty jsi, kluku?“
Elisa slyšela rozhovor dost jasně, ale muže neviděla. Domyslela si, že nejspíš mluví na Davida. V tu chvíli se začala modlit, aby se mu nic nestalo.
Když chlapec po určité chvíli neodpovídal, muž ztratil trpělivost.
Elisa uslyšela Davidův křik. Křičel: „Pomoc! Pomoc! Eliso, pomoc!“
Po tváři jí klouzaly slzy. Bála se vylézt ze svého úkrytu. Bála se, že ji postihne stejný osud jako Davida. Určitě ho vezou někam pryč, kde z něj udělají otroka nebo zvěda. Nebo ho rovnou zabijí, až jim bude k ničemu.
Zhrozila se nad svou slabostí. Najednou se tak strašně styděla. Ona mu nepomohla. Nechala ho osudu, aby si ho vzal a nic neudělala. Byla ohromena tím, co hrozného spáchala, aniž by vůbec něco udělala.
Když si byla jista, že psanci odjeli, rozeběhla se se slzami v očích k domovu. Musela všem předat zprávu, že její bratranec už může být mrtev. Ach, jak hloupá byla! V duchu si nadávala těmi nejhoršími výrazy, co její jazyk znal. Nenáviděla se za to, co provedla.
Snažila se nebrečet jako malé ukňourané dítě, ale stavět se k tomu čelem. Přeci jen už jí bylo osm let, tak by nemusela u každého problému hned brečet.
Běžela rychle, co jí nohy stačily.
Už konečně doběhla na kamenný most a proběhla branou, když uviděla to neštěstí. Celé podhradí, všechny domy, stodoly, hostince… vše hořelo rudým plamenem. Slyšela až sem všechen ten pláč a křik, naříkání a motlitby pro ochranu u Boha.
Chtělo se jí křičet k nebesům. Její duše se mohla roztrhat na kousky, jak nešťastná byla.
V rukou pozvedla své šaty a utíkala dál k vesnici.
Avšak pozdě si všimla, že z vesnice teď odjíždí skupina oněch psanců. Teď už se před nimi nestihne schovat.
Taktéž si povšimla, že jeden z mužů držel na svém koni malého chlapce. Davida.
Oddechla si, že byl naživu. Ale dál prosila Boha, aby se mu dařilo přežít i nadále.
Muži na koních náhle zastavili a prohlíželi si malou dívenku.
Elisa se přitiskla ke kraji mostu a dlaněmi ohmatávala hrubý kámen, z něhož byl postaven.
„A kdopak jsi ty, dívenko?“ spustil přátelsky jejich velitel. Sesedl ze svého hnědáka a přistoupil k Elise. „Jak pak se jmenuješ?“
„Já s cizími lidmi nemluvím. Zvlášť ne s vrahy,“ řekla chladně a pozvedla bradu v neústupném gestu.
Voják si ji překvapeně a se zájmem prohlížel. Pak se zasmál. „Připomínáš mi mou malou dcerku, jež bohužel minulý rok zahynula. Byla taktéž umíněná jako ty. Pojď, tady už nemůžeš zůstat,“ napřáhl k ní svou ruku.
Dívka se nadechla a vydechla. Zvažovala své možnosti.
Rozhodně se jim ale nevydá bez boje. To radši zemře.
„Tak půjdeš? Věř mi, buď to bude po dobrém, nebo po zlém,“ naléhal muž.
Elisa si stoupla na vyvýšení okraj mostu. „Co to zkoušíš, děvče?“ divil se muž a užuž ji chtěl popadnout, když se dívenka otočila a skočila přímo dolů do vody.
Muži chvíli oněměle koukali, ale pak sesedali z koní a seběhli dolů k řece. Pátrali po dívce.
Elisa se snažila co nejlépe schovat. Snažila se plout proti proudu a na dně. Dost těžký úkol.
„Pojďme dál po proudu! Třeba ji řeka někde vyplavila!“ zvolal jeden z nich.
„Ne!“ zastavil je velitel. „Je vychytralá. Popluje proti proudu, abychom ji hůře našli.“ Usmíval se. Byl pobaven. Dívka se mu zalíbila svou neobvyklou odvážností.
Muži se tedy na rozkaz rozeběhli proti proudu řeky a pozorovali hladinu. Čekali jen, až dívce dojde dech a bude se muset vynořit.
Elisa si to moc dobře uvědomovala. Naštěstí ale stál Bůh na její straně. Všimla si totiž na dně rostoucího dutého stonku rákosu a použila ho jako šnorchl.
Bohužel trochu nedomyslela, jak asi bude vypadat dlouhý klacek ve vodě tyčící vzhůru a ještě se bude pohybovat proti řece.
Mužům to tak podivné nepřipadalo, ale velitel byl chytrý. Uměl přemýšlet. Poslal do vody pět mužů a zanedlouho už plavali na břeh i s dívkou.
Elisa se bránila, co jí síly stačily. Křičela na celé kolo, mlátila a bušila do muže pěstmi a kopala do něho nohama. Dokonce ho i několikrát kousla. Jenže s mužem to nepohnula víc jak to, že se začal smát. Posadil ji na černého koně a přikázal, aby se ani nehnula.
„Umíš jezdit na koni?“ zeptal se jí.
„Samozřejmě, že umím,“ řekla hrdě a stiskla v rukou otěže. Třmeny teď neřešila, protože by jí byly stejnak moc dlouhé.
„Výborně. Takže pojedeš na téhle bestii. Aspoň se zasmějeme.“
„Nikdy nenadávej koním. Vrátí se ti to.“ Elisa věděla moc dobře, o čem mluví. Její víra v rovnováhu přírody byla velmi silná. A zvlášť víra ve spravedlnost. Alespoň její spravedlnost. Občas se náhodě muselo trochu pomoci, ale i tak tomu věřila. Muž se však jen smál a smál.
„Dost povyku, vyrážíme!“ zvolal velitel. Elisa z rozhovoru mužů zjistila, že se nejspíš jmenuje Acotas.
Bylo zvláštní, že ji nechali jet na koni samotnou, ale v nitru jim za to děkovala.
Také během cesty zjistila, že muži jejího černého koně nemají příliš v oblibě. Že je prý moc divoký a čekají, jak z něho každou chvíli spadne. Nic dramatického se ale nedělo.
Elisa seděla v sedle vzpřímeně a jemně používala pobídek i otěží. Kůň kráčel po pěšině s uvolněnou hlavou skloněnou dolů a spokojeně přežvykoval udidlo.
Acotas si jejího jezdeckého umění povšiml a nenápadně k ní se svým koněm zamířil. Chvilku jel jen tak vedle ní. Pak se pustil do řeči.
„Jezdíš opravdu dobře a s citem.“
„Já vím.“
„A jsi dost pyšná, viď?“ zasmál se.
„Pýcha je trochu něco jiného než hrdost a znalost své duše. Vím, v čem vynikám, a co mi naopak nejde. Nepotřebuji někomu děkovat za chválu prázdných slov. Děkuji někomu pouze za skutečné činy.“
Acotas pokýval zamyšleně hlavou. „Mluvíš velmi moudře, na to, kolik ti je let, jsi možná dokonce chytřejší jak já. Kdo tě tohle všechno učil?“
„Mou učitelkou byla matka. Když zemřela, učila jsem se podle jejích knih sama.“
„Jsi neskutečné děvče.“
„To říkávala i má matka,“ povzdechla si a pobídla vraníka do cvalu.
„Jak se vůbec jmenuje?“ uvědomila si po chvíli a pohladila koně po krku.
„Varius,“ odpověděl zamyšleně Acotas a vyrazil opět do čela jezdců.
Jeli už asi půl dne, když v dálce zahlédla hrad.
Stál v celé své kráse na mohutném kopci. Na hradbách visely barevné prapory a povlávaly do rytmu větru.
„Tak tohle je naše království. Království Violletiny země. Zde vládne jen spravedlnost,“ pronesl hrdě Acotas.
„Jo, hrad vypadá pěkně,“ uznala jsem. „Ale to mi nevrátí zpět mrtvé obyvatelstvo naší vesnice.“
Acotas si povzdechl. Beze slova jsme vyrazili vstříc hradu.
Přemýšlela jsem, jaký se mnou mají úmysl. A jaký úmysl mají s Davidem. Naše budoucnost teď byla velmi nejasná.
Autor: Shadow3, v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek My Dragon - 1. kapitola:
prosííííííííííím pokračování prosíííííím
No, hodně zajímavé 
A Elisa je opravdu chytrá a odvážná a určitě i půvabná a tak dál 
Míša: Já to tak trochu střídám. :D Nedělám to shcválně, prostě přeskakuju, chvíli vypráví vypravěč, chvíli Elisa. :) Bohužel to dělám nevědomky... :D
maky21: Moc děkuji. Elisa je dost chytrá. Možná jsem jí vážně měla trochu ubrat, ale později bude vysvětleno, proč a jak se vůbec tohle všechno naučila. Tedy... všechno... umí toho víc, ale to až ve 2. kapitole. ;)
S tím strachem na koni... Elisa je neuvěřitelně odvážná dívka. Přijímá jakoukoli výzvu. A tu výzvu momentálně viděla ve Variusovi. Nakonec to zvládla a předvedla bezchybnou jízdu. Je už taková. Stojí si za svým, k problémům se staví čelem a ráda se do nich pouští. :) Strach by nemohla mít. Vždyť už bylo uvedeno, že kdyby se měla vzdát bez boje, raději by umřela. Elisa se smrti nebojí. Bere ji jako spásu. A jakmile byla lapena v pasti a musela sedět na tom "nejhorším" koni, postavila se problému čelem. :)
Velmi, velmi zajímavé. Akorát je trochu divný, že je to nejdřív ve3. rodě a pak to jakoby vypráví ona. 
Moc pěkný začátek, akorát Elisa se mi zdá chytrá až moc 
o trošku malinko míň a řekla bych, že první kapitolka byla úžasná 
to je samozřejmě jen můj osobní názor, že? 
mno... promiň, že tak strašidelně otravuju, ale kdyby mě nějací cizí vojáci odvezli někam na koni, kterýho by mě nechali řídit, tak bych se docela trochu i bála, že? ale tohle by teoreticky moho patřit k její povaze
Jinak moc se ti to povedlo a už se nemůžu dočkat dalšího dílu 
nika: Ano, Elisa na svůj věk mluví až moc dobře, že? :) To vysvětluje to, že je asi nejchytřejší holčičkou té doby a taky ji učila její matka, o čem se pak bude psát dál... Je na svůj věk neskutečně chápavá a proto i ona bude... Nechte se překvapit. ;) :D
Faire: Ano, jedno prozradím. :) V povídce se draci určitě objeví ;)
Vypadá to zajímavě doufám tedy v brzké pokračování.
Mám na tebe otázku týkající se názvu povídky. My dragon znamená můj drak, že?
Značí to snad, že Elis bude mít draka? 
Ta povidka je pekna, jen mi moc neprijde, že se Elisa chova jako osmiletá holka. Osmiletý holky nepouzivaj slova jako obyvatelstvo.
Páni, to vypadá krásně, je to napínavé a Elisu jsem si hned oblíbila. 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!