OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystic queen - 10. kapitola

04.03.2011 (10:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1264×

Zlom

Celý týden mi dával zabrat s tou podělanou koulí tak, že jsem do postele padala mrtvá. Jediný klad na tom byl, že jsem se to konečně naučila.

Včera se tajemě usmíval, když jsem kouli dávala různé tvary, jako třeba tojúhelník. Určitě zase něco vymýšlel, ale to jsem mohla jen hádat.

Tréninky se přesunuly na večer, protože po snídani jsem měla „královské povinnosti“, takže moje večeře byla i mojí snídaní.

„Zařídila jsem ti volný den!“ vrthla do pokoje Harmaa.

„Konečně!“ ulevilo se mi, jenže Harmaa se zatvářila jinak, než jsem čekala.

„Tím „volný den“ jsem myslela jen ráno, po obědě máš normálně trénink, ten mizera se nenechal přemluvit ani když jsem mu slibovala, že ho zahrnu do našich plánů.“

Smutně jsem ohrnula spodní ret a nasadila „psí oči“.

„I tohle jsem zkoušela, nic nezabralo,“ vzdychla.

„To nevadí, aspoň budu mít možnost ho podpálit,“ rozzářila jsem se.

Harmaa mě seznámila se svým plánem na dnešní dopoledne, vypadalo to zajímavě.

„Ještě než začneme, musím ti vybrat vhodné oblečení,“ oznámila a začala se mi hrabat ve skříni.

„Tohle ne, tohle taky ne. To je příšerné!“ kritizovala moje oblečení.

„Opovaž se!“ vykřikla jsem v poslední chvíli, když málem moje nejoblíbenější tričko hodila do koše na odpadky.

„Myslím, že budeme muset zalovit někde jinde.“ Popadla mě za ruku a táhla někam chodbami. Došly jsme k masivním dřevěným dveřím.

„Tohle je tvoje šatna, oficiální,“ oznámila mi a otevřela s obrovským rachotem dveře. Šatna, jestli se tomu ovšem dalo tak říkat, byla obrovská a bylo v ní snad vše, co si holka mohla přát - od šatů po lodičky a různé šminky. Byla jsem z toho paf, ale ona očividně ne. Hned se začala prohrabovat v jednotlivých šuplících a vacích.

Za chvíli našla to co hledala a poslala mě se dozadu obléct. Překvapivě mi to sedělo jako ulité. Čár máry? Možná.

„Ukážu ti moje nejblíbenější místo, ale nejkrásnější je, když je západ Slunce.“ Jelikož bylo něco kolem dvánácté, vytáhla mě do města pozdravit lid a podívat se po okolí.

Bylo tam nádherně, příroda kvetla, zvířátka si hrála. „Lidé“ byli nadmíru spokojeni z mé návštěvy, někteří se mi i klaněli. Potkaly jsme i několik dětí, které si hrály, přidaly jsme se k nim a ony nám za to zapletly vlasy. Harmě to ukrutně seklo.

Postupem času jsme se vracely pomalu do hradu na oběd. Neobvykle se u stolu sešli všichni – Já, Harmaa, Syksy, Oransii a dokonce i Pippuri.

Syksy byl dneska nějaký divný. Když jsem se ho ptala, jestli můžu trénink začít trochu později, jen něco zamumlal. Po obědě šel směrem na cvičiště, ale co tam dělal, jsem netušila.

Harmaa mě vzala na okružní plavbu křížem krážem chodbami hradu. Vysvětlovala mi všechno, co, kde, jak a s kým dělá, nezapomněla na důvody. Dnešní prohlídkou jsem toho zjistila opravdu hodně a našla další své, dosud nepoznané pokoje. Na konci výpravy mě zavedla do ateliéru, který byl samozřejě zase můj. V něm mi vyprávěla o otci a taky o jeho mimořádném umění, nádherně maloval.

„Někdě tady by měly být schované jeho kresby,“ mumlala si pod nosem a zase štrachala ve skříni. Za chvíli vytáhla spoustu pláten s malbami, ale i několik náčrtů tužkou.

Prohlížely jsme si společně jeho obrazy a nesměly jsme zapomenout na komentáře. Poslední obraz zobrazoval nějakou ženu, zaujala mě mnohem více, než ty ostatní.

„Kdo je ta žena?“ Nedalo mi to a zeptala jsem se.

„Nikdo to neví. Víš, tvůj otec nikdy o svých obrazech nemluvil, ale já si myslím, že je to tvoje matka,“ zašeptala.

„Proč si to myslíš?“

„Protože těch obrazů má víc a vždy se na ně tak dlouho díval, ale jen když byl sám, když byl s někým, byl zase někdo úplně jiný.“

„Aha.“

Chodbami jsme se vracely zase zpět do hlavního křídla. Z jednoho jsem zahlédla cvičícího Syksyho. Cvičil jinak, než jsme cvičili společně, přitahoval se k tyči a byl bez trička.

Aniž bych to věděla, zastavila jsem se uprostřed cesty a zírala na něj. Harmaa šla dál a něco brebentila. Myslím, že už jsem ho několikrát bez trička viděla, ale tentokrát to se mnou zamávalo a to dost.

„Violetti!“ slyšela jsem, jak se Harmaa rozkřičela, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Dál jsem se na něj koukala.

„Tady jsi!“ ulevilo se jí.

„Kam to koukáš?“ zeptala se a zahleděla se z okna stejným směrem, kterým já. Chvíli nic neříkala, ale pak se probrala.

„Ty jsi blázen. Koukáš na něj jako na Boha!“ smála se.

„Nekoukám!“ ohradila jsem se a raději pokračovala v cestě.

Neměla zájem o jeho trénink, on neměl zájem o ni. Měl alespoň čas se zbavit té její příšerné vůně, která mu už pomalu, ale jistě lezla na mozek. Šel si tedy zacvičit, potřeboval to ze sebe pořádně vybít.

Na cvičišti toho moc nebylo, ale o kousek dál byly tyče na prádlo. Po tváři mu přeběhl spokojený úsměv.

Přetáhl si tričko přes hlavu, aby si jej samozřejmě nezapotil, a pak se pustil do práce.

Jedna... Dvě... Tři...

Za chvíli vypustil počítání z hlavy a vůbec vše okolo. Jen se přitahoval a nechal myšlenky volně palavat kolem něj.

Ani po několika hodinách ho to neomrzelo, měl rád stereotyp a žádné změny, a proto cvičil výhradně pořád to stejné dokola a zase dokola. Připoutal, tedy spíše jeho tělo připoutalo několik pohledů a samozřejmě i ten Violettin.

Nebylo mu zrovna nejlépe, když na sobě citíl cizí pohled a byl v cizím těle. Měl raději, kdyby obdivovali jej samotného a ne toho podvraťáka, kterého odhodil do opuštěné továrny.

Zaslechl rozhovor mezi dvěma dívkami, sice z takové dálky je nedokázal k nikomu přiřadit, ale slyšel to dost dobře.

„Ty jsi blázen. Koukáš na něj jako na Boha!“ smála se jedna z nich. Naposledy se přitáhnul, a pak seskočil.

„Nekoukám!“ ohradila se ta druhá. Otočil se, ale u okna, od kterého cítil pohled nejintenzivněji, už nikdo nebyl. Chtěl stůj co stůj zjistit, kdo s kým mluvil, ale k nikomu se nedopátral.

Skákaly jsme jako trubky po obřích šutrech. Myslela jsem, že už to snad neskončí, ale nakonec jsme dorazily na jeden sráz, ze kterého byl krásný výhled přímo na...

Zvedla jsem na ni jedno obočí a dostala tik do oka. Jen se usmála a nechala mě se kochat pohledem. Vzdychla jsem si a plácla sebou na jeden šutr. Slunce pomalu zapadalo a mně se začínaly klížit oči. Raději jsem se zvedla a zase odhopkala k hradu a dále ke stolu plného jídla.

Najedla jsem se, jak nejvíce mohla, protože den s Harmou byl děsně únavný. Hned po večeři jsem hopsla do postele a pěkně se zachumlala do dek.

„Vstávat!“ vletěl do pokoje Syksy. Zamručela jsem a ještě více se zachumlala.

„Celý den jsi se ulívala, tak teď budeš makat. Do pěti minut ať jsi na cvičišti!“ Zabouchly se dveře. Co jsem mu udělala? Mohla jsem jen hádat. Byl pěkně napružený a tak jsem se začala zase oblékat, protože jsem ho nechtěla naštvat ještě víc.

Jediným skokem z okna se dostal na cvičiště a netrpělivě si ťukal nohou. Když už konečně přišla, ulevilo se mu.

Nutil mě zase do té koule, a pak jsem ji musela po něm vrhat, pokaždé ji zničil ještě dřív, než se k němu jen přiblížila. Nechávala jsem si klidnou hlavu, ale s postupem času mi trpělivost docházela.

„Pořádně! Takhle by si ani kuře neupekla!“ křičel na mě.

„Kuře strčím do trouby!“

„A když nebude trouba?“

„Hodím ho do ohně!“

„A kde vezmeš oheň?“

„Skauti, říká ti to něco?“ Začal se smát, vážně jsem ho rozesmála. Po tak dlouhé době se zase smál.

„Když myslíš,“ prohodil, když se uklidnil. Zase řekl tu zpropadenou větu, říkal ji snad milionkrát.

„Myslíš si, že oheň nepotřebuješ, tak přejdeme k druhé fázi,“ škodolibě se usmál.

„A to je co?“

„Fyzická obrana.“ Koutky úst se mu roztáhly tak, že ukázal všechny svoje bílé zuby. Nechápala jsem, čemu se smál, fyzická obrana zase nebyla tak hrozná.

„Rozběhni se na mě!“ Poslechla jsem ho, ale hned po třetím kroku mě něco srazilo k zemi. Otřepala jsem se od hlíny a běžela znovu. Tentokrát jsem se té kouličce vyhla – byla to vážně koulička velikosti baseballového míčku, ale šlupka to byla. Nečekala jsem ji z druhé strany a nabrala mě do zad.

„Začínáš mě štvát!“ procedila jsem zkrz zuby. Rozběhla jsem se a nevědomky vzplanula. Kolem mě šlehaly plameny a ničily všechny koule. Pomalu jsem se dostávala k jádru. Plameny mě vyzvedly do výšky a já letěla těsně, ale opravdu těsně, nad zemí. Začaly šlehat i po Syksym, až jsem se bála, že mu ublíží.

Plameny povolily těsně nad ním a já spadla na něj. Podlomila se mu kolena a letěli jsme na zem.

Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho pohledem, byl zkoumavý, prohlížel si mě, a pak se zastavil na jednom místě a koukal tam. Vlasy mi spadly do jehy obličeje, jak jsem se nad ním skláněla. Rychle jsem si je zastrčila za ucho.

„Promiň,“ omluvila jsem se a sklopila pohled do trávy.

„Nemáš za co,“ vyšlo z něj a ani nevěděl jak. Stále se nad ním skláněla a dívala se na něj. Najednou mu ta vůně vůbec nevadila a začal si ji užívat.

„Jej, roztrhala jsem ti tričko.“

„To nevadí,“ zašeptal. Mluvil jako by to měl naučené už roky, plnou pozornost dával pohledu na ni. Chtěla se zvednout, ale zastavila ji jeho ruka. Přidržel si ji těsně u sebe a měl co dělat, aby se ovládl.

Konečně k němu zase vzhlédla, ale koukala jako z jara. Lehce jí přejel rukou po bocích a položil ji na zem. Zvedla se a utekla. Nevěděla, co dělat a nechala ho tam tak ležet.

Shrnutí // 11. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystic queen - 10. kapitola: