Mystic queen - 25. kapitola - Příběh Harmy • OurStories.cz ~ naše povídky

Koledovali jste si o to, tak doufám, že budete spokojení.
Tahle kapitola je většinou z pohledu Harmy, jen pár částí je z toho Lettina a jedna z mého.

28.04.2011 (11:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1173×

Příběh Harmy

Všechno se změnilo, sice Violetti nedávala na sobě nic znát, ale já na ní viděla, že trpí. Kdo by taky netrpěl, kdyby se dopustil něčeho takového. Ona ho zabila, i když ho milovala a stále miluje. Já bych to nikdy nedokázala.

Od té doby s ní nebyla žádná řeč, byla uzavřená a nejčastěji sedávala sama na útesu podobnému tomu a koukala kamsi do prázdna.

Odcházela jsem z hradu, nebylo na výběr. Bráška se milerád ujal vlády po boku Violetti. Syksy se taky snažil, ale Violetti ho nechtěla vidět, moc jí jej připomínal, a tak se časem stáhl.

Kousek od hranic s vyhnanstvím, které už téměř neexistovalo, jsem si zařídila menší domeček. Byl tam klid a byla jsem tam sama. Snažila jsem se tam uvolnit a poté Violetti pomáhat.

Z hradu jsem mizela čím dál tím častěji, protože v něm byla příšerná nálada. Violetti byla polomrtvá – možná zombie – a bráška s radou se obával zbylých vyhnanců. Já jsem si z toho hlavu nedělala. Měli jsme špičkové stráže a navíc nikdo takový jako Taivas už nežil.

Po jeho smrti se vyhnanci rozdělili, takže jsme nemuseli mít strach, protože nám jedinci nijak ublížit nemohli, jedině společně byli silní a Taivas sám je dělal nepřemožitelnými. Jenže Pippuri je perfekcionalista a miluje jistotu, takže dokud bude žít nějaký vyhnanec, nebude žít v pokoji.

Jako obvykle jsem kličkovala, aby nikdo nezjistil, kam mizím. Nikomu jsem to neřekla, ani Pippurimu.

Když jsem konečně doběhla k domku, bylo tam ticho. Ticho tam sice bývalo vždy, ale tohle bylo takové to podezřelé ticho - „ticho před bouří“.

Opatrně jsem otevřela dveře, a pak je zase s největší lehkostí zavřela. Ještě než jsem stihla rozsvítit a moje oči si stihly zvyknout na tmu, někdo mě přišpendlil ke zdi.

Neviděla jsem nic, jen jeho zářivě žluté oči, ty oči, do nichž jsem se na první pohled zamilovala. Hlavou mi problesklo jeho jméno.

Rozsvítil. Musela jsem chvíli počkat, než si mé oči zvykly na to náhlé světlo. Rukou mi stále držel ústa, ale postupně je uvolňoval a já měla za chvíli ústa volná.

„Kosto,“ zašeptala jsem. Byla jsem ohromená, že byl tady. V němém úžasu jsem na něj zírala, ale postupně mě ten pocit opouštěl. Zčista jasna mě polila vlna vzteku a začala jsem mu pěstmi bušit do jeho hrudníku.

„Ty jeden zrádče! Jak si mohl?!“ křičela jsem na něj a stále do něj bušila.

„Klid.“ Tiskl si mě k sobě a já se rozbrečela. Prstem si zvedl mou hlavu k té jeho a svými rty se dotkl těch mých.

Byl to neuvěřitelně krásný pocit, cítit jej zase u sebe. Tiskla jsem se na něj, jak nejvíce jsem mohla a vpíjela se do jeho rtů. Polibek mi oplácel a pomalu jsme se přesouvali k posteli. Zbavovali jsme se oblečení, které nám překáželo v znovu objevení našich těl.

Omotala jsem mu nohy kolem pasu a odnesl mě na postel, tam mě lehce položil a pak si sám lehl.

Líbal mě a hladil na kůži. Mnou se rozlévalo neuvěřitelné teplo, obávala jsem se, abych nevzplála. Neustále mě hladil a já se k němu tulila.

„Budu muset jít,“ zašeptal mezi polibky.

„Kam?“ zvedla jsem hlavu.

„K lidem.“

„Máš tam jinou?“

„Ne, nemám. Víš, že mi tady hrozí trest a jen to, že jsem se dostal tady mě stálo hodně.“ Pohladil mě po vlasech a jeden neposedný pramínek zastrčil za ucho.

„A stálo to za to, riskovat?“

„Samozřejmě, že stálo,“ nádherně se usmál.

„Půjdu s tebou,“ rozhodla jsem se.

„Kam?“

„No, přece k lidem.“

„To nejde. Tohle po Tobě nemůžu chtít a navíc Tvoje místo je tady.“

„Moje místo je u Tebe, ať budeš kdekoli...“

„Bylo by to ode mě moc sobecké a navíc, chyběl by Ti tvůj dosavadní život. Žili bychom jako štvanci, neustále se stěhovat z místa na místo. Byli bychom bez přátel. To chceš?“

„Pro Tebe se vzdám všeho.“

„Ne, nejde to, musím jít sám.“ Sklopil oči.

„Takže ty sis tam přece jenom našel jinou. Chceš si tam založit rodinu a mít děti, protože se mnou to nejde!“ rozkřičela jsem se na něj.

„Nechci rodinu s nikým jiným než s Tebou, ale víš, že to nejde!“ Trochu zvýšil hlas.

„Nechci se hádat...“

„Nechci takhle odejít...“

Přešel ke mně a políbil mě.

„Miluji Tě,“ zašeptal. Zavřela jsem na dlouhou chvíli oči a když jsem otevřela, byl už pryč ani část jeho oděvu tady nezůstala. Zabalená v peřině jsem si sedla zpět na postel a vzdychla si.

Pomalu jsem si začala shánět věci a oblékat se. Když už jsem se upravovala v zrcadla, vletěl do dveří rozzuřený Pippuri.

„Kde je?“ zavrčel.

„Kdo?“ dělala jsem hloupou.

„Ty moc dobře víš, koho myslím!“ zvýšil na mě hlas.

„Netuším, koho myslíš!“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

„Nedělej ze mě debila, Harmo! Smrdí to tu po něm a vsadím se, že postel smrdí nejvíc!“ běsnil.

„Chováš se jako žárlivý manžel! Jsem tvá sestra a ne manželka! Můžu si dělat, co chci!“

„Porušila si pravidla, pokud se to někdo dozví, stihne tě trest!“

„Ten nejkrutější,“ už zašeptal.

„Proto mi řekni, kde je.“

„Já to nevím,“ řekla jsem pravdu.

„Už jednou jsem ti říkal, ať ze mě neděláš blba!“ křikl a rozeběhl se zadním vchodem po jeho pachu. Rozběhla jsem se za ním, ale on byl vždy rychlejší.

„Pippuri, zastav! Pippuri!“ křičela jsem už v hysterii. Věděla jsem, co měl v plánu a Kosto o tom nic nevěděl.

Rozběhla jsem se naplno a běžela těsně za Pippurim. Když si mě všiml, taky zrychlil na maximum, takže mi zase utekl.

„Pippuri, bráško! Prosím, zastav!“ křičela jsem za ním, ale on běžel jako smyslů zbavený. Snažila jsem se, jak nejvíc mohla, ale předběhl mě o pořádný kus. Z dálky jsem slyšela hlasy.

„Pošpinil si mou sestru, kvůli tobě bude muset být potrestána!“ zuřil Pippuri. Viděla jsem, že jeho červené oči vzplály a on poté celý také. Stála jsem mezi nimi a pozorovala je.

„Nepošpinil jsem ji, ona sama to chtěla!“ Vzplál na druhé straně Kosto. Musela jsem něco udělat, Kosto byl sice silný, ale proti Pippurimu nic nezmohl, zabil by ho. Už nebyla slyšet žádná slova, jen se připravovali na útok.

Pippuri byl mnohem rychlejší, viděla jsem na něm, že už ji chce po Kostovi vrhnout, a tak jsem vyrazila z místa.

„Ne!“ zakřičela jsem a někdo se mnou. Po chvíli jsem ucítila obrovskou sílu, která do mě narazila a odhodila mě někam.

Ležela jsem na zemi, nemohla jsem se zvednout. Špatně se mi dýchalo a měla jsem potíže se zrakem. Kosto ke mně hned přiběhl a podepřel mi hlavu.

„Co si to udělal?!“ křičel na brášku.

„Co jsem to udělal?“ opakoval si to bráška pořád dokola, ale slyšela jsem to jen slabě. Otočila jsem hlavu ke Kostovi, měl v očích slzy a jedna se mu svezla po tváři. Utřela jsem mu ji.

„Neplač, počkám na Tebe,“ zachroptěla jsem. Pomalu se mi zavírala víčka.

„Ne, nezavírej oči. Ne, prosím,“ třásl se mnou. Koukla jsem se na druhou stranu, seděla tam Violetti a držela mě za ruku. Taky měla v očích slzy, ale snažila se je zadržet, protože už věděla, co mě čeká. Pippuri stál opodál a pořád si to opakoval dokola.

Z posledních sil jsem zvedla ruku a Kosto mi do ni položil svou tvář. Naposledy jsem se na něj usmála a s klidem zavřela oči.

„Né!“ zaslechla jsem Kosta křičet, ještě než mě pohltila tma.

Nemohla jsem už nic udělat, přiběhla jsem pozdě. Stalo se to tak neuvěřitelně rychle. Zastavila svým tělem celou sílu Pippuriho. Jediné, co jsem udělala, že jsem byla s ní, když naposledy vydechla.

Zavřela jsem oči a po tvářích se mi spustily slzy. Kosto měl opřenou hlavu o její břicho a vzlykal. Když jsem se ohlédla, Pippuri byl opřený o strom s hlavou v dlaních a třásla se mu ramena. Mou pozornost zabrala náhlá záře, která vystupovala z těla Harmy.

Kosto zvedl hlavu i Pippuri. Tělo Harmy se pomalu měnilo na několik miliónů šedých pírek, které stoupaly k nebi. Všichni jsme vzhlédli. Pippuri najednou stál těsně vedle mě, a tak jsem ho uchopila za ruku a pevně ji stiskla. Vděčně se na mě podíval a dál se díval na ta pírka, která se lehce vznášela ve větru. Lehce nás obkroužila, a pak také vyletěla za těmi ostatními.

Jen tak jsme tam stáli, dokud pírka nesplynula s mraky.

Najednou jsem uviděla světlo. Nic mě nebolelo a přede mnou stáli dva největší draci našich dějin – Tiamát a Apsú. Říkalo se, že jen vyvolení je spatří po smrti a já je teď spatřila.

„Vítáme tě, Harmo,“ promluvila jako první Apsú. Poklonila jsem se jim.

„Děkujeme ti za tvou úctu, ale to bychom měli mít mi k tobě,“ přidal se Tiamát.

„Máš můj obrovský obdiv, vrhla si se do rány svého bratra, i když si věděla, že nepřežiješ. Milovala si a byla si milována, a proto ti dávám zpět život.“ Usmála se na mě Apsú.

„Moc Vám za něj děkuji, ale znám někoho, kdo jej potřebuje víc než já.“ Znovu jsem se uklonila.

„Když myslíš,“ pronesl klidně Tiamát. Jako nazavolanou se tady objevil Taivas. Byl zmatený a spočinul svým pohledem na mě.

Přešla jsem k němu a lehce jeho směrem přibližovala svou ruku. Ucukl. Lehce se mi roztáhly koutky. Zřejmě pochopil a zůstal stát.

„Daruji ti můj život. Žij!“ křikla jsem, když jsem se dotkla svou dlaní dotkla místa, kde kdysi míval srdce.

Někde pod útesem v chatrči se otevřely tmavě modré oči a ústa začala opět dýchat vzduch...

Shrnutí // 26. kapitola

Vyčítáte si to? Nebojte, Mystic queen už mám, od té doby co jsem zvěřejnila 16. kapitolu, dávno napsanou, takže už nic neovlivníte, ale pořád jsem zvědavá na vaše názory.

Dále bych chtěla říct - napsat - že ani já se nevyhla přijímačkám, tak mi držte palečky, ale nebojte se Mystic queen bude přibývat normálně.

Lussy

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování