OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mystiske Skæbne - Kapitola II.

11.02.2015 (11:00) • KaithneLell • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 796×

Kapitola  II.

„Ale…“

„Copak jsem ti to už neříkala? Marien se na svou dceru vykašlala a nechala ji s mým bratrem samotnou. Kaelynn o ní nic neví a mělo by to tak i zůstat. Někdo takový si dceru nezaslouží. A bůh ví, co jsi vůbec slyšel, nebudu ji hledat kvůli něčemu naprosto zbytečnému.“

„Takže ty mi přece jen nevěříš!“

Mladík nemohl pochopit, že i přes to všechno, co jí řekl, mu nevěří. Myslel si, že jsou na stejné straně.

„Norine, vždyť nemusel přece mluvit zrovna o Kaelynn.“

„Říkal, že s tou napůl elfskou potvorou od Lukase musí konečně něco udělat. O kom jiném asi mluvil?“

„Ale jak by to mohl vědět? Lukas to držel v tajnosti a já potom taky.“

„Tak to asi zjistil od někoho jiného, který to taky věděl,“ nevzdával se Norin.

„A to jsem jen já, ty a tvůj otec.“

„Což znamená?“ zeptal se své matky se zdviženým obočím.

„Ne, to přeci…“ nedořekla Lucia a zavrtěla hlavou.

„Já si myslím, že od něho.“

„Vždyť je to tvůj vlastní otec. Nemůžeš ho obvinit jen tak.“

„Nikdy Kaelynn neměl rád, to sama dobře víš,“ namítl.

„Prostě se mi to nějak nezdá. Třeba jen někdo zahlédl její špičaté uši a domyslel si to.“

Norin se na ni podíval. Přece se jen tak nevzdá.

„Uši mívá vždycky zakryté vlasy. Ale na tom nezáleží, tady může jít o její život! Nemůžeme přece jen přihlížet, jak si sem náš pan král nakráčí a odvede ji bůhvíkam. U její matky by byla určitě aspoň trochu v bezpečí.“

„Vždyť i já mám Kaelynn ráda jako vlastní dceru, jenže ten tvůj plán má pár trhlin. Ty si myslíš, bůhvíjaká ta její matka není. Že je to elfka, ale ještě neznamená, že je hodná. Co je to za matku, která jen tak opustí dítě. A to ani nemluvím o tom, že vůbec nevím, kde přesně se Marien nachází a jestli vůbec ví, co se s Kaelynn děje. A hlavně jestli by byla ochotná něco udělat po tom všem.“

„Je jediná kromě nás, koho Kaelynn má, i když to neví. Copak neexistuje ani jedno řešení.“

„Nevím, Norine, nevím.“

Skleslý tón jeho matky přiměl mladíka, aby se na ni lépe podíval. Všiml si několika změn, které předtím přehlédl. Za dobu, kdy byl pryč, na její tváři přibylo několik vrásek. Modré oči, úplně stejné jako jeho vlastní, se na něj teď dívaly mnohem ustaraněji. Ramena měla svěšená a vsadil by se, že v jejích světlých vlasech zahlédl záblesk stříbra, které tam předtím nebylo.

Nechtěl jí přidělávat ještě více starostí, jenže pro něj byla Kaelynn jedním z nejdůležitějších lidí v jeho životě. Nemohl nechat být to, co se dozvěděl, že jí hrozí.

„Marien je určitě zašitá v nějakém elfském lese a těch není zrovna moc. A co ty vůbec víš? Možná je jiná, než si myslíš. Kdyby Kaelynn -“

„Norine, to nemá cenu,“ přerušila ho a podívala se na něj.

Jen si povzdychl a chtěl odejít. Ale ještě s rukou na klice se obrátil zpátky k matce a řekl: „Tohle si nezaslouží. Proč to aspoň nezkusit?“

Ona se však jen dívala z okna a mlčela. Odpovědi se nedočkal.

~

Kaelynn se přitiskla ke stěně a snažila se dýchat co nejtišeji. Za chvíli uslyšela cvaknutí dveří a kroky na opačnou stranu chodby. Ještě se rychlým ohlédnutím za roh přesvědčila, že mladík skutečně odešel a úlevně si vydechla. Jenže v hlavě jí stále zněl rozhovor, který vyslechla.

Co to mělo znamenat?

Její matka žije? Tak proč si vždy myslela, že zemřela při porodu?

A co mělo být s tím králem? Copak to, že její matka je elfka, způsobuje tolik problémů a starostí nejen jí, ale hlavně jejím nejbližším? Nesnesla by, kdyby se jim kvůli ní něco stalo.

Samé otázky. Proč sem vůbec chodila? Měla raději odejít, jenže teď už je pozdě.

Její uši zaslechly slabý šramot. Norin se vracel? Nebo to byl někdo jiný? Raději na nic nečekala a rychle se vytratila zpátky širokou chodbou do svého pokoje.

Sotva co za sebou zavřela dveře, přešla k posteli a vyčerpaně si na ni sedla. Otázky vířící jí hlavou se už pomalu uklidňovaly a ona si mohla v klidu rozmyslet, co se vlastně stalo.

Připadala si jako zvědavá malá holka, co šmíruje ostatní. Bylo jí nad slunce jasné, že tohle slyšet neměla, ale i když se určitým způsobem cítila provinile, zajímalo ji, co Norin říkal předtím.

Mohla by za ním jít a říct mu, že to všechno omylem vyslechla. Jenže Norin by taky mohl jít za Luciou a ta by se mohla naštvat, že poslouchá cizí rozhovory. Ale zase co když to všechno pochopila špatně a ono to bylo úplně jinak? Mohl by jí to líp vysvětlit. Ale ono to určitě bylo takhle, na tom se nedá nic špatně pochopit. Král po ní jde a Norin ji chce schovat u její matky, která je pravděpodobně živá a zdravá a vůbec ne mrtvá, jak si celý život myslela.

Měla se spíš bát toho, co se stane, až ji král dostane, ale ona musela myslet na to, že jí celý život lhali.

Jak jí mohli všichni takto lhát? Copak si nezaslouží znát pravdu?

Teď s tím ale nemohla nic udělat. Co se stalo, stalo se.

Jen tak ležela na posteli, když najednou pocítila podivné nutkání. Nevěděla, proč zrovna teď si na tu věc vzpomněla, ale zamířila k velké truhle stojící v rohu komnaty. Otevřela ji, chvíli se v ní přehrabovala a nakonec z ní vytáhla řetízek s přívěškem.

Přívěšek měl podobu propletených květin do tvaru kruhu a byl ze zvláštního materiálu, který nikde jinde neviděla. Jako by byl vyroben ze skutečných květin. Drobné kvítky různých odstínů barev vypadaly jako skutečné.

Vzpomněla si na něj až teď, dlouho ležel v truhle. Měla ho totiž odjakživa. Už si nepamatovala, jak se k němu dostala nebo kdo jí ho dal. Jen jí otec kdysi řekl, aby ho nikdy nenosila. Může se na něj podívat, ale nikdy si ho nesmí pověsit na krk.

Nechápala to, ale časem na to zapomněla. Teď si však zase vzpomněla. Nevěděla proč, jen měla pocit, že by ho měla vytáhnout z dávno zapomenutého dna truhly.

Právě když ho držela v ruce, na chvíli něco pocítila. Z přívěsku jí do rukou a do celého těla proudilo zvláštní mrazení, které se postupně měnilo z ledového na příjemné. Do prstů, kterými se ho dotýkala, ji bodaly studené jehličky, zatímco na prsou cítila hřejivé teplo.

Chvíli se na to všechno dívala jako v transu, než se vzpamatovala a přívěšek odhodila pryč tak prudce, až se s hlasitým řachnutím odrazil od stěny a skončil na zemi.

Bylo to, jako by přerušila nějaké spojení. Cítila úlevu, že se toho zvláštního pocitu zbavila a zároveň chtěla zvednout tu podivnou věc ze země a zkusit to ještě jednou.

Nepamatovala si, že by se jí kdysi stalo něco podobného, a to si byla jistá, že ten přívěšek má už hodně dlouho.

Autor: KaithneLell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mystiske Skæbne - Kapitola II.: