OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Na pokraji sil - 1. část

01.08.2015 (09:00) • DawnWolfova • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1251×

Nesnáším se. Jo, nebojím se to o sobě říct. Nenávidím svoje vlasy, nenávidím svůj obličej, svou postavu. Vypadám hrozně. Žádný div, že jsem ještě s nikým nechodila. Jako kdybych na zem spadla z jiného světa. Ha, z Venuše to fakt nebylo, to bych byla stejně žádaná jako Evelyn. Já jsem spadla z Pluta. Z velkého nic, co je hodně, hodně malé a hodně, hodně daleko a tím pádem se to dá vypustit ze sluneční soustavy.

Fajn, nic s tím neudělám. I kdybych se snažila celý den, budu vypadat pořád stejně – hrozně. Rozpustím si vlasy z culíku, abych skryla ty hrozné odstávající plachty. Myslím svoje uši, jestli to chcete vědět. Už se na svůj odraz v zrcadle nemůžu déle dívat. Musím jít, škola volá.

Podívám se na hodinky.

Hm, volala, před pěti minutami. Zase nestíhám. Co je dneska za den? Čtvrtek, super, profesorka Greenová mi to dá pěkně sežrat. Ještě, že jsem udělala domácí úkol.

Vyběhnu z koupelny a v kuchyni popadnu svačinu, kterou jsem si sama připravila. Nesnídám, jen o víkendu si občas ráno něco dám.

Jsem doma sama, nemám se s kým rozloučit. Zamknu dům a vydávám se pěšky do školy. Kdyby sis pospíšila, Christine, mohla jsi jet autobusem, ale ty? Ty ses dívala na svůj úžasný odraz v zrcadle. A pak mi někdo říkejte, že jsem inteligentní.

Aby mi cesta rychleji ubíhala, vytáhnu si z batohu sluchátka. Rozmotám ten černý chuchvalec a zapojím sluchátka do svého předpotopního mobilu.

Dny ve škole jsou… stejné. Stejně monotónní jako žlutá barva stěn na chodbách, kterými denně procházím. Jako kdyby můj život byla jedna velká prázdná chodba, podobná té školní.

Nikdy si člověk neuvědomí, jak moc je sám, jen tady. Na školní chodbě se spoustou lidí, kteří ho nevidí, ale možná trochu vnímají. Dusík, kyslík, oxid uhličitý a vzácné plyny – tak mě vnímají, jsem pro ně jen vzduch. Jsem kolem nich, ale jako kdybych nebyla.

Chodím po chodbách sama a snažím se dívat do země, už znám to staré linoleum nazpaměť. Kdybych se podívala jinam, přepadla by mě lítost. Nepotřebuju vidět holky v oblečení, které si nemůžu dovolit, jak se chichotají s kamarádkami. Nedej bože, kdybych některou z nich viděla, jak se někde v koutě ocucává s nějakým klukem. Asi by se mi udělalo zle.

„Ahoj. Jak to, že jsi dneska přišla pozdě?“

Alicia. Není přímo moje kamarádka, ale je to jediný normální člověk, který se na téhle škole se mnou baví. Tím myslím to, že mě pozdraví a dokáže se mě zeptat i na jiné věci, než je domácí úkol a testy.

„Nestíhala jsem,“ odpovím.

„A co to, že jsi nestíhala?“

Odtrhnu zrak od lina na chodbě a podívám se na ni. V ruce má mobil a s někým si píše na facebooku. Pochybovala jsem o tom, že mě dostatečně vnímá.

„Prostě jsem nestíhala, no. Zaspala jsem.“

Lžu. Nezaspala jsem, ještě nikdy se mi to nepovedlo. Důvod mého pozdního příchodu byl jiný a nebyla to ta dlouhá chvíle u zrcadla. Ten důvod měl jméno – Lynn. Je to na dlouhé povídání.

„Aha,“ řekne Alicia.

„Ahojky, Ali!“

To mi ještě scházelo.

„Ahoj, Mary,“ odpoví jí na pozdrav Alicia.

„Ahoj,“ pípnu já, i když pochybuji o tom, že si toho všimla. Nevšimla by si, ani kdybych to řekla nahlas. Pozdravila jen Aliciu – mě ne.

„Jdeš v pátek na tu akci?“

„Samozřejmě, jak bych mohla chybět? A jde s námi i Kate?“

„Nevím, neptala jsem se jí.“

Mám dost. Pravý čas na to, abych se vypařila a ony si toho nevšimly. Vlastně, aby si toho nevšimla Alicia, Mary mě normálně ignoruje už asi rok. A to s ní dřív byla normální řeč. Stojím jí někdy za pozdrav? Bože, tak drahá nejsem, neřekne mi ani ahoj.

Nasadím rychlejší tempo chůze a jdu do třídy. Na tohle jsem si už zvykla. S Aliciou můžu mluvit, jen když jsme samy, jinak na ni nemám nárok.

Sednu si do lavice a vytáhnu sešit. Bohužel, nemám partu kamarádek, se kterými bych trávila přestávky. Tak se jen učím a doufám, že nebudu na další hodině vyvolaná.

Naše profesorka na španělštinu totiž byla pěkně drsná. Chtěla po nás disciplínu, učení ve dne v noci, úkoly, které nedostávali ani vysokoškoláci. Ale bylo to k něčemu dobré, člověk měl pocit, že se vážně něco naučil.

Nicméně, nikdo neměl na Mary. Možná v prváku jsem ji trochu předčila, ale teď to šlo s mým sebevědomím do kytek a se školními výsledky vlastně taky. Kdykoli se na něco naše španělštinářka zeptala, ona okamžitě vychrlila odpověď. A to, že byla takhle dobrá, jí dělalo moc dobře.

Snažila jsem se jí nezávidět, ale… Chtěla jsem být dobrá alespoň ve škole, když jsem na ostatních frontách prohrávala. A ona mi sebrala i tohle. Níž už klesnout nemůžu.

Hodiny se vlečou pořád ve stejném tempu. Přestávky jsou stejně jednotvárné, pořád ty dva proudy lidí, každý z nich míří jiným směrem. Přesouvání z třídy do třídy, střídání učebnic – matika, španělština, bižule, občanka… Pak oběd a všechno odznova. Není o co stát. A dospěláci by se sem rádi vraceli – jako vážně?

Celý tenhle maraton končí ve tři hodiny odpoledne. Všichni se vyhrnou z tříd jako stádo divé zvěře a chtějí se co nejrychleji dostat ven z toho ústavu. Musíte si dávat bacha, aby vás neušlapali.

Dávám rady, ale sama si nevšímám toho, kam jdu a co dělám. Jsem smetena partou kluků, kteří proběhli kolem mě. Spadnu na zem, učebnice se mi rozsypou po podlaze.

„Sorry!“ zavolá za mnou jeden z nich.

„Prej sorry. To mi fakt pomůže.“

Sbírám ze země učebnice a v hlavě mi pořád zní omluva toho kluka. Pokud se to jako omluva dá brát. Pořád v hlavě zkoumám tu omluvu a přemýšlím, kdo to byl. Nikdo od nás z ročníku určitě ne. Pak jako kdyby se mi nad hlavou rozsvítila malá žárovička a mně všechno došlo.

Jasně. Byl to Erik. Erik Wright. Chcete vědět, kdo to je? Je to… nejúžasnější kluk ze školy. Vidím ho tak i já. Je hezký, chytrý a nadaný. Má vlastní kapelu, jezdí drahým autem. A jeho oči jsou hlubší než Mariánský příkop, i když stejně modré.

Nemyslete si, že jsem ho viděla zblízka, tohle o se o něm proslýchá. Alicia a Mary si o něm často povídají, a i když to vypadá, že nevnímám a čtu si v sešitě, já slyším. Třeba ani nechci, ale občas něco nevědomky zaslechnete nebo uvidíte a zapamatujete si to.

Takže… Erik Wright byl dokonalý, a proto nebyl volný. Měl holku, krásnou holku, která se ho nechtěla vzdát. Minimálně jednou za den jste je museli na školní chodbě vidět spolu. Nezávidím, přeju jim to. Jen ať jsou spolu, stejně se k sobě hodí.

„Christine!“

Hledám v davu Aliciu. Je to dost těžké, ani jedna z nás není z nejvyšších. Nakonec ji zahlédnu, díky jejímu výstřednímu oblečení – růžovému tričku a legínami s lebkami.

„Kam ses ztratila?“ zeptá se mě.

„Měla bych se někam ztrácet? Vyučování skončilo, jdu domů,“ odvětím.

„Takhle je to vždycky,“ postěžuje si. „Co kdybys šla se mnou a s Mary ven?“

S Aliciou a Mary? S Aliciou možná. S oběma najednou ne. Co bych tam dělala? Páté kolo u vozu? Vždyť by se se mnou ani nebavily! Jen bych za nimi tiše chodila a nudila bych se. Nechci, Tole vážně nemusím. Budu se raději sama užírat doma, napíšu si úkoly a pak si budu číst. Stejně mám právě rozečteného Hostitele.

„Já nemám čas,“ vymluvím se.

Otevřu skříňku a vybírám si učebnice. Strkám je do tašky. Alicia stojí vedle mě, ruce v bok a sleduje mě.

„Už si tě na dnešek zamluvily uhlovodíky? Jsou důležitější věci než učení.“

„Já vím.“

„Tak se přestaň takhle vymlouvat a pojď s námi. Jen na hoďku nebo dvě.“ Alicia si řekla, že mě dneska prostě přemluví. „Učení ti neuteče, ty knížky nemají nožičky.“

„A Mary nevadí, že bych šla s vámi?“

„Neptala jsem se, určitě jí to nebude vadit.“

Ty jsi tak naivní, Alicio. Bude jí to vadit, ale do očí ti to neřekne.

„Prosím!“ Smutně se na mě podívá. „Prosím, Christine!“

„Tak dobře,“ souhlasím nakonec, protože vím, že mi nedá pokoj.

Vím, že toho budu v konečném výsledku litovat, ale nemám na vybranou. Alicia je Alicia a ona se jen tak zázrakem nezmění. Nezměním se ani já a Lynn se nezmění už vůbec.

„Super!“ zavýskne nadšeně Alicia. „Počkáme na tebe u schodů.“

„Jo, super,“ zabručím.

Sbalím si do batohu učení, které budu potřebovat následující den. A zároveň se modlím, abych přežila ty dvě hodiny s Mary. Abych se nerozbrečela, abych neutekla.

Nemůžu stát u skříňky půl hodiny, už po pěti minutách jsem připravená k odchodu. Ale jdu pomalu, snažím se to oddálit. Schody se ale nezvratně blíží. Už je vidím, jak tam stojí a povídají si. Alicia a Mary. Člověk, kterého snesu, a člověk, kterého nesnesu. Tyhle sympatie jsou navíc vzájemné.

Přijdu k nim, nic neříkám, neodvažuji se. Ony stejně všechno řeknou za mě.

„Půjdeme?“ zeptá se Mary.

Ani jedna z nás neodpoví, odpovědí bylo to, že jsme šly.

„Našla jsem úplně suprovou kapelu. Stáhla jsem si od nich pár písniček.“ Mary začne vytahovat sluchátka a zapojí je do svého mobilu. Pak ho podá Alicii.

„Páni, to je dobrý!“ řekne po chvíli. „Pošleš mi je?“

Hej! Mě jste taky vzaly s sebou! Že bych si mohla něco poslechnout? Že byste mi řekly, jak se ta kapela jmenuje? Ani vás nehne, že jo…

Tohle jsem přesně čekala. Páté kolo u vozu, jak jinak. Doprovod, abychom vypadaly jako parta, a ne jen dvě kamarádky.

Dojdeme k obchodnímu centru. Tři patra – obchody, restaurace, kavárny, centra zábavy. Dal by se tam strávit celý den, ne-li celý život. A tady s nimi mám strávit dvě hodiny?! Co tu jako budu dělat? Přemýšlet nad nesmrtelností chrousta? To už jsem dávno vymyslela, daly mi k tomu eony času.

„Tak kam půjdeme?“ zeptá se Mary.

„Nevím. Kam bys chtěla, Christine?“

Nevycházím z údivu. To byla první věc, na kterou se mě zeptaly. Ale nejsem šťastná, nevrhnu se jim k nohám a neřeknu „Díky!“.

„Mně je to jedno,“ odpovím nepřítomně.

„Tak půjdeme támhle,“ navrhne Mary a ukáže na jeden z obchodů. Ha! Ani mě nepřekvapí, že je to ten, kde si nekoupím ani ponožky. Za ty ceny si tam nekoupím vůbec nic, i kdybych u sebe zrovna měla peníze.

Moje finanční situace není nejrůžovější. Matka chodí do práce, ale jako kdyby nechodila. A já chodím o víkendech na brigády, abych sehnala nějaké peníze. Moje matka má totiž osobitý styl přístupu k penězům – dokud mám, utrácím. A když dojdou? Do další výplaty nějak přežiju, Christine se postará.

Christine totiž zvládá všechno – chodí do školy, vydělá nějaké ty peníze, postará se o dům… Ale o samotnou Christine se nikdo nepostará. Jak krutá je pravda.

A tak můžu jen vzdychat nad výlohami a trápit se větami typu: Co kdyby… V tuhle chvíli to zahrnovalo i smutnou realitu toho, že Mary a Alicia nakupovaly – já jim jen ochotně dělala nosiče, protože jsem na nic neměla. A taky proto, že se ta práce ke mně hodila. Nemluvila jsem s nimi, nenakupovala jsem… Tak na co jiného bych jim byla?

Ve zkratce – ty dvě hodiny pro mě byly utrpením. Ne proto, že bych nosila tašky, bylo to kvůli tomu, že jsem přemýšlela. Každé jejich gesto a slovo vůči mně jsem si rozebírala do detailů, abych zjistila, jak mizerně na tom jsem. To člověku na sebevědomí rozhodně nepřidá.

Nicméně, nemohla jsem se tomu ubránit. Potřebovala jsem to vědět, nezáleželo na tom, jak moc mě to bolelo.

Otevřu domovní dveře, je přesně pět. Staré hodiny v chodbě začaly odbíjet, podle toho jsem to poznala. Lynn není doma, jako obvykle.

Lynn Wesselsová. Moje matka. Jen málokdy ji ve svých myšlenkách oslovuji jako matku. Je pro mě prostě jen Lynn. Je pro mě ženou, která mě porodila, dala mi krásné dětství, i když bez otce, ale víc nic.

Před pár lety se z ní stala alkoholička a vzdálila se mi. Teď se starám já o ni. Ano, dítě pečuje o svou matku. Někdy se mi zdá, že mně je už přes třicet a ona je teenagerka, která vymetá večírky.

Přijde domů úplně dodělaná, jen málokdy zvládne jít rovně. A pak se opakuje ta známá rutina. Najíst, umýt a do postele. Jako kdybych se starala o malé dítě.

Je dobré mít tuhle zkušenost, člověk alespoň ví, že se nemá ožrat jako prase, protože se pak stává zvířetem, veškerá lidskost se vytrácí. Ale když se to děje pořád… Štve mě to, ale zároveň ji lituji. A ještě víc mě štve, že jí nedokážu nijak pomoci.

Pět hodin. Byl tak akorát čas na to, abych připravila něco k večeři. Nechala jsem si bundu i batoh v hale a šla do naší malé kuchyňky. Moc se to tu nezměnilo za dobu, co tu žiju. Starý dřevěný stůl s květinovým ubrusem. Levandulová linka, stará trouba a bílá lednička, na které byly připevněny fotky pomocí magnetů ve tvaru ovoce. Takový typický obrázek kuchyně.

Bývaly doby, kdy jsem si tady hrála s panenkami a Lynn vařila oběd. To bývalo. Zatřesu hlavou, abych zahnala vzpomínky, které by mě mohly rozesmutnit.

Musím vařit. Musím se soustředit na něco jiného než na smutné vzpomínky. Pustím si rádio, které stojí na lednici. Otevřu ledničku a hledám věci na přípravu večeře. Brzy už jen vnímám texty písniček, které bodují v hitparádách, a krájím zeleninu do salátu.

Kolem sedmé zarachotí klíč v zámku. Lynn se vrátila domů. Slyším, jak se otvírají dveře. Zabouchnutí. Šustění látky – Lynn se svléká z kabátu. O pár minut později se objeví ve dveřích kuchyně.

„Ahoj,“ pozdravím ji.

„Ahoj,“ odvětí mi a sesune se na židli. Vypadá hrozně unaveně. Ale nejen z práce.

„Chceš vodu?“

Přikývne. Podám jí připravenou sklenici. Vypije ji do dna. Dám před ní talíř s večeří.

„Jdu se učit.“

Nedokážu se na ni dívat. Nemůžu. Bolí to. Nejraději bych ji nakopala a seřvala za to, jak vypadá. Chtěla bych to udělat, aby se probrala, aby viděla, co dělá. Jenže to by mě nejprve musela vnímat.

„Christine.“

Zastavím se. Občas mě osloví a na něco se zeptá. Vždycky mě tím jen víc raní. Vždycky. Je lepší, když nemluví, když je chladná.

Otočím se. „Hm?“

„Promiň, Christine,“ zašeptá a dívá se do talíře. „Promiň. Jsem špatná matka. Jsem hrozná matka. Ale nedokážu to. Neumím to jinak…“ Slyším, že brečí.

„Mami.“ Vrhnu se k ní a obejmu ji.

„Prosím, neodcházej, Christine. Neodcházej.“

„Neboj se, mami. Já tu budu.“

Držela jsem ji a utěšovala. Cítila jsem z ní cigaretový kouř. Nevadilo mi to. Teď, teď na tuhle chviličku to byla moje maminka.

„Teď sněz tu večeři,“ řeknu a opatrně ji pustím.

„Dobře.“ Vezme si příbor a začne jíst.

Mami. Mami, proč nám to děláš. Já vím, že mě máš ráda. A vím, že bys mohla být skvělá matka, kdybys chtěla. Tak proč se nedokážeš přinutit a změnit ten svůj styl života?

Nechala jsem ji tam, aby dojedla večeři, a šla jsem do svého pokoje.

9. ledna 2015

Co je horší než to, že jste zkoušeni? To, že jste zkoušeni a vlastně ani nevíte na co, protože nevíte nic. Tak tohle se mi dneska stalo. Začínám kašlat na učení. Neměla bych, ale nemůžu si pomoct. Nedokážu se přinutit něco dělat. Dnešní odpoledne jsem celé proseděla s čokoládou u televize. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo připravit jídlo.

Přemýšlela jsem o včerejšku. O té chvíli, kdy se moje matka chvíli opravdu chovala jako moje matka. Už tolikrát jsem si řekla, že to vzdám a odejdu. Nechám ji tu. A pak se stane tohle. Jako kdyby cítila, že ji chci opustit. Proboha – jestli tohle vnímá, tak v sobě musí mít nějaký mateřský cit, nebo ne?

Dneska se ukázala kolem osmé. Skoro nic mi neřekla. Prostě nic, zase byla tou bezcitnou osobou. Něco snědla a pak zase zmizela neznámo kam. Určitě na nějaký flám. Šla bych hned taky. Možná by mi pořádná opice pomohla dostat se zpět do normálu. Ale jen možná.

10. ledna 2015

Sobota nepřinesla nic dobrého. Máma se nevrátila domů. Zmizela včera večer. Nevím, kam šla, nevím, co s ní je. Napadají, mě i takové myšlenky… Nemůžu vědět, jestli se jí něco nestalo a jestli třeba… Nechci na to myslet, ale myšlenky na smrt jsou u mě časté.

Snažila jsem se nějak zabavit, abych na to nemyslela, uklidila jsem celý dům, uvařila jsem oběd, udělala jsem si už všechny úkoly a čekala jsem. Vždycky se vrátila, dřív nebo později. Spíš později, ale vrátila se. Teď už byla skoro čtyřiadvacet hodin pryč. Mám o ni strach.

Mám čekat? Mám volat na polici? Ne… Ještě bych ji dostala do potíží. Začali by zkoumat to, proč je tak opilá a nestará se o mě. To nejde. Ale nemůžu tu jen tak sedět.

Už jsem se víceméně rozhodla. Půjdu ji hledat. Nevím, kde je, ale musím něco udělat. Nemůžu tu jen tak sedět na zadku a čekat. Jdu ji hledat.

Autor: DawnWolfova (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Na pokraji sil - 1. část: