OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Naděje v budoucnost - 6. kapitola

31.08.2014 (13:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1041×

Kapitola šestá - Informace

Cesta k hvězdářovu domu proběhla v naprostém tichu. Andrew měl lehké obavy, že se jeho nová pomocnice pokusí utéct při první možné příležitosti, ale neudělala to. Tiše kráčela po jeho boku s hlavou sklopenou k zemi. Prameny černých vlasů uvolněných z copu jí splývaly kolem obličeje, takže se mohl jen domnívat, jaký má výraz.

Jakmile opustili vězení, Georgína začala uvažovat, co to vlastně všechno znamená. Byla smířená s faktem, že ji král nechá ocejchovat. Dokonce měla vymyšlený plán, co udělá, až se to opravdu stane. Jednu věc však nečekala – že ji král přenechá někomu jako pomocnici. Na tuhle novou situaci neuměla zareagovat a neuměla si ji ani vysvětlit! Proč by někdo měl dobrovolně chtít, aby mu dělala pomocnici? Co je to vlastně za člověka, po jehož boku jde? Proč se rozhodl přemlouvat krále? Tyhle a spousta dalších otázek jí vířily hlavou. Skoro si ani nevšimla, že mezitím došli k malému jednopatrovému domku s vysokou věží. Ten dům by vypadal jako většina domů v ulici, ale vysoká věž v zadní části domu jej odlišovala a činila jej neobyčejným.

Andrew otevřel branku a přidržel ji, dokud se jeho pomocnice neocitla na malém předním dvorku, pak za nimi zavřel a zamkl na jeden západ. Georgína, jako bez duše, pokračovala k domovním dveřím. Tam na něj počkala. Andrew za nimi opět zamkl. Rukou ukázal, aby šla na konec dlouhé chodby.

„Dojdi do kuchyně, sedni si ke stolu a počkej, dokud nepřijdu,“ oznámil jí panovačně.

Georgína měla chuť vzdorovat, přeci jej nemusí poslouchat, ale malá část její osobnosti ji zadržela, aby to nedělala. Jen beze slova přikývla, ale vzdorovitý pohled skrýt nedokázala. Otočila se směrem, kterým ukazoval, a vydala se do kuchyně. Po chvíli zaslechla, jak jeho kroky duní po schodech. V hlavě jí okamžitě začaly vířit myšlenky, jak by se odsud mohla dostat, jak by se mohla osvobodit, ale stejná část, která ji zadržela od vzdorování, jí rozmlouvala útěk. Musí si uvědomit, že by to znamenalo jediné – oprátku, které by se už nevyhnula.

Došla ke dveřím a zarazila se. Nemůže přeci jen tak vpadnout do místnosti, kde může někdo být! Lehce zaklepala na dveře a chvíli vyčkávala, jestli se neozve něčí hlas. Neozval. Vzala za kliku a prošla do malé místnosti, uprostřed které stál dlouhý obyčejný stůl a několik stejně obyčejných židlí. V místnosti nikdo nebyl. Přešla k nejbližší židli a posadila se na ni. Z horního patra slyšela, jak mužský hlas na někoho volá, slovům však nerozuměla. Pomyslela si, že to jistě musí být její pán.

Už jen z toho slova se jí ježily vlasy na hlavě a chloupky na rukách. Již ve škole nenáviděla učitele a ostatní zaměstnance, kteří představovali autoritu. Nenáviděla je pro jejich moc, kterou nad ní měli. Nenáviděla tu moc, protože byla v rukou lidí, kteří se nad ni akorát neustále povyšovali a kteří jí neustále dokazovali, jak je oproti nim malinká. Měla ráda volnost a svobodu. Pochybovala však, že slovo „pán“ jí může poskytnout svobodu a volnost, po které už od školy tolik toužila…

&&&

Andrew počkal, až Georgína dojde ke dveřím kuchyně, pak se vydal po schodech do prvního patra. Věděl, že veškeré služebnictvo bude právě tam. Na horní patě schodiště se zastavil a z plných plic začal svolávat všechny do kuchyně. Musí jim oznámit důležité novinky a má pro ně nové rozkazy, které nesnesou dlouhého odkladu. Poté si tišeji odkašlal a zamířil do své ložnice, aby si mohl odložit plášť, který jej v domě akorát nepříjemně hřál.

Plášť visel na háčku a on spěchal do přízemí, do kuchyně. Když otevřel dveře, zjistil, že služebnictvo je již přítomno a nepřátelsky si prohlíží jeho novou pomocnici. Mezi služebnou Lorou a kuchařkou Matyldou probíhala tichá konverzace, která se musela točit jedině kolem dívky, sedící na nejbližší židli u stolu. Andrew přešel za opěradlo její židle. Služebnictvo si jej všimlo a veškerý tichý hlahol okamžitě ustal.

„Svolal jsem si vás, protože vám musím něco oznámit. Přijal jsem do svých služeb tuto dívku jako svoji pomocnici,“ prohlásil, jakmile si byl jistý, že mu svoji pozornost věnují všichni. Lora a Matylda na něj po tomto prohlášení upřely nechápavý pohled, který vyjadřoval i jistý nesouhlas. Andrew jejich pohledu však nevěnoval velkou pozornost a pokračoval: „Mám pro vás taktéž další rozkazy, které jsou mnohem důležitější, než ty předešlé.“ Jeho pohled se setkal s další vlnou nevole. Především od Lory a Matyldy. „Tobias a Peter přenesou do pokoje vedle knihovny postel, truhlu a skříň. Lora připraví koupel a Matylda sežene čisté dámské šaty,“ rozkazoval. Jakmile skončil, jeho služebnictvo se začalo trousit z kuchyně, aby splnilo nové rozkazy. Především dámy však vypadaly, že se jim to nijak nezamlouvá. Remcaly a reptaly, ale pánovu rozhodnutí se vzepřít nemohly. Když už byla kuchyně prázdná, přešel Andrew k volné židli vedle Georgíny a usadil se na ni.

„Taky mi budete takhle rozkazovat?“ zeptala se tichým hláskem. Andrew ji sledoval zvědavým pohledem. Měla hlavu sklopenou, aby jí pohled směřoval na spojené, propletené ruce, ale přesto měla čelist postavenou jako vzdorující dítě – lehce povystrčenou bradu a pevně sevřené čelisti.

„Pokud se mnou budeš spolupracovat, tak ne. Slibuji,“ odpověděl mírně.

Netrpělivost, kterou pociťoval ve vězení, už vyprchala a on pociťoval jen obvyklou vyrovnanost. Georgína k němu zvedla svůj pohled a pátrala po něčem v jeho obličeji. Po čem? To věděla jen ona sama. Nadechovala se, že mu nějak odvětí, ale dveře do kuchyně se otevřely a vešla komorná Lora. Postavila se po Andrewově boku.

„Koupel je připravená, pane,“ pronesla. Andrew ještě chvíli hleděl na Georgínu, ale pak svůj pohled odvrátil a věnoval jej Loře.

„Dobře. Vezmi s sebou tuhle dívku a pomoz jí s koupelí. Matylda ať potom přijde za vámi,“ řekl k Loře. Georgína se na něj nevěřícně podívala – opravdu o ní mluví, jako by v místnosti vůbec nebyla?

Lora jí položila ruku na rameno a jemně ji vybídla, aby šla s ní. Georgína se pomalu zvedla ze židle a vydala se za služebnou. Ta ji zavedla do prvního patra do dveří na levém konci chodby. Za nimi se ukrývala malá koupelna, uprostřed které byla velká dřevěná káď. V ní byla voda, z níž stoupala pára. Lora za nimi zavřela dveře a ještě je zajistila petlicí. Georgína se na ni zmateně podívala. Nemá přece v plánu nikam utíkat.

Lora zachytila její pohled a odpověděla na nevyslovenou otázku: „To je kvůli mužům v době. Aby ti nerušili soukromí, když se koupeš,“ vysvětlila. Její hlas nebyl přátelský, ale ani nepřátelský. Georgína tiše přikývla. „Šaty si dej támhle,“ řekla Lora po chvíli ticha, kdy se Georgína rozhlížela po místnůstce. Opět jen tiše přikývla a vydala se za paraván, na který služebná ukazovala.

Když stála za zástěnou, která ji oddělovala od zbývajícího prostoru v místnosti, dovolila si jeden hluboký nádech, následující stejně hlubokým výdechem. Pomalu začala rozvazovat šňůrky, které držely její šaty pohromadě. Nechala je sklouznout na podlahu, aby je následně zvedla a přehodila přes paraván. Teď za ním stála jen ve spodničce. Ruce vztáhla k vlasům, aby rozpletla svůj cop. Lora hodila přes paraván bílý kus oděvu a oznámila, aby si jej Georgína vzala na sebe. Byla to dlouhá bílá košile, která svým tvarem připomínala spodničku. Georgína Loru bez odmlouvání uposlechla a převlékla se.

Když vyšla zpoza paravánu, Lora akorát stála u kádě a přidávala do ní vonné bylinky. Podle vůně Georgína rozpoznala levanduli, mateřídoušku a mučenku. Georgína si přidržela spodní lem košile a opatrně vstoupila do horké vody. Usadila se v ní, ale stále bedlivě sledovala Loru.

„Sloužíte tu dlouho?“ zeptala se Georgína nesměle. Věděla, že Lora nesouhlasí s hvězdářovým rozhodnutím, a nechtěla si ji znepřátelit ještě víc, než bylo možné. Služebná se na ni úkosem podívala.

„Skoro deset let,“ odpověděla stroze. Otočila se k malé dřevěné truhle a sklonila se nad ni. Georgína věděla, že je nezdvořilé vyptávat se služebnictva na otázky ohledně pánů, ale nemohla si pomoct. Lora sloužila u hvězdáře dost dlouho na to, aby o něm leccos věděla. Teď však zůstávalo otázkou, jestli bude vůbec ochotná Georgíně na její otázky odpovědět.

„Loro, jaký vlastně hvězdář je?“ zeptala se mírně, avšak zvědavost byla v jejím hlase dosti patrná. Lora se na chvíli zarazila, ale nedala to na sobě nijak znát. Vzala osušku, kterou hledala, a pomalu se napřímila, aby se mohla otočit a podívat na Georgínu.

„Co prosím?“ odpověděla zmatenou otázkou. Nikdy předtím se jí nikdo na hvězdáře neptal.

„Jaký je hvězdář jako člověk. Neznám ho a zajímalo by mě, jaký je, abych věděla, ke komu jsem se to vlastně dostala,“ vysvětlovala svoji předešlou otázku. Její slova byla pravdivá a upřímná, což jistě musela slyšet i Lora. Ačkoli značně neochotně.

„Pan Andrew je laskavý člověk, ale na druhou stranu je taky spravedlivý a přísný. Ke králi je loajální, i když ne vždy souhlasí s jeho názory. Není snadno ovlivnitelný a za svými názory a myšlenkami si pevně stojí,“ odpověděla skoro nepřítomně. V rukou svírala okraje velké osušky a zrak nepřítomně upírala na své ruce. Georgína ji pozorovala, přičemž nechávala vodu klouzat mezi prsty na rukou. Když si uvědomila, že Lora už nic dalšího neřekne, zvedla hlavu a podívala se na ni.

„A jaký je k ženám?“ zeptala se opatrně. Věděla, že by se takhle ptát neměla, protože je to nezdvořilé, ale nemohla si pomoci. Lora měla pohled stále stočený k osušce.

„Dokáže se s ženami pohádat, ale nikdy by na žádnou nevztáhl ruku. A pokud touto otázkou myslíš, jestli náhodou nespí se svými služebnými jako většina mužů, tak odpověď zní ne. Nespí a nikdy nespal,“ řekla tvrdě.

Lora přehodila přes paraván osušku a přešla ke kádi. Tvrdě hleděla do Georgíniných očí. Chvíli jedna druhé hleděly do očí, ale nepadlo mezi nimi jedno jediné slovo. Lora najednou zvedla ruku. Georgína se lekla, že ji náhodou služebná uhodí, ale ta jen strčila ruku do vody, aby zjistila její teplotu.

„Měla bys vylézt, voda už je studená,“ prohlásila pevně. Georgína pochopila, že tohle je konec jejich rozhovoru, protože voda nebyla vůbec studená. Služebná se ještě jednou úkosem podívala na Georgínu, ale pak se otočila na patě a zamířila ke dveřím.

Georgína osaměla. Voda byla ještě stále příjemně teplá, ale ona už neměla důvod dál zůstávat. O hvězdáři se dozvěděla něco málo, co byla služebná ochotna povědět, ale nic zásadního, co by pro ni mělo nějaký velký význam.

Po chvíli bludného přemýšlení si umyla vlasy a opustila lázeň. Oblékla se do svých šatů, vlasy si rozpustila na záda, aby mohly volně uschnout, a zamířila na chodbu. Ta byla prázdná, ale pamatovala si, který pokoj pro ni měli připravit. Zamířila do míst, kde tušila knihovnu…

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Naděje v budoucnost - 6. kapitola: