OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nahoru a ještě ,víš´ - 1. kapitola



Nahoru a ještě ,víš´ - 1. kapitolaDalší díl je na světě. Snad bude bavit jako prolog. Ale předem říkám, pokud se zamiluješ, on to pozná. LL

„Váš koktejl, pane,“ podával mi číšník kokosový ořech s brčkem a parapletem.

„Díky,“ odvětil jsem a zadíval se do dáli.

Tohle byla ta nejlepší dovolená, kterou jsem si mohl přát. Tři měsíce dokonalého života v přepychu, skvělý servis pětihvězdičkového hotelu a péče laciných holek. Hotový balzám na moje pocuchané nervy. Musím uznat, že tuhle dovolenou jsem si vážně hodně zasloužil.

Přestal jsem myslet na to, že se budu muset brzy vrátit zpátky ke své práci, a užíval si klidu pláže. Pozoroval jsem malé dívky, které se proháněly po břehu a utíkaly před vlnami, aby jim neolízly kotníky. Šíleně u toho pištěly. Postupně jsem přešel pohledem na starší ženy. Jejich těla prozrazovala, že mládí je dočista opustilo. A tak si je aspoň vyhřívaly v něčem, co plavky připomínalo jen při hodně bujné fantazii. Pár mladých dívek si hrálo s nafukovacím míčem. Jejich vnady vesele poskakovaly s nimi. Byl to úžasný pohled. Občas na mě některá z nich mrkla, ale já jsem o ně neměl zájem.

 

Rozvalovala se po posteli. Dívala se na mě. Její pohled prozrazoval, že sice čeká dlouho, ale těšila se na mě. Laškovně se rozesmála a sáhla pod peřinu, během pár vteřin mi přistála na obličeji podprsenka. Usmál jsem se. Věděla, jak na mě.

Skokem jsem přistál vedle ní a rozesmál se taky.

Šmátl jsem pod peřinu na její skoro staré tělo, které popíralo veškeré znaky stárnutí jen díky šikovným prstům jejího plastického chirurga. Nahmatal jsem balónek silikonu a zmáčkl.

„Zas tě nechtěl pustit?“

„Je děsnej. Vymyslel si neexistující plíseň v bazénu a pořád se na mě koukal. Seš si jistá, že není teplej?“

„Kašli na něj,“ houkla a pak se její výraz změnil. „Udělej mi to, zajdo.“

 

Dopil jsem koktejl, zvedl se z lehátka a sebral ručník. Na pláži jsem se už nudil, tak jsem se rozhodl vrátit se do hotelu. Posunul jsem si sluneční brýle, které mi klouzaly na zpoceném nose. Nazul jsem si jednoduché pantofle, ručník přehodil přes rameno a vydal jsem se k hotelu. Potřeboval jsem sprchu.

„Dobrý den, pane Zawalski, jaký jste měl den?“ zeptal se mě recepční hotelu.

Naškrobený tučňák, který se ze mě vždy a za jakoukoli cenu snažil vymáčknout pěkně tučný tuzér, ale na mě si jen tak nepřijde.

„Výborný,“ řekl jsem jen a převzal od něj klíče.

Přešel jsem hotelovou halou k výtahu a čekal. Za chvíli přijel. Mladík obsluhující výtah mě pozdravil a vyčkal na můj požadavek. Sice mě znal velmi dobře, ale přesto vždy počkal na povel, přesně jako pes.

 Myslím, že málokdo, kdo zavítal do tohohle hotelu, si bral jeden z mála nejluxusnějších pokojů. Přece jen, byl zatraceně drahý.

„Desáté,“ zavelel jsem a dál si mladíka nevšímal. Klidná hudba v kóji byla na nervy jdoucí, ale moje sebeovládání bylo dokonale vycvičené.

Další protivný zvuk, něco jako ‚břink‘ mi oznámil, že jsem dojel na svoje patro. S díky jsem vyšel ven a ještě mladíkovi vtiskl pár drobných.

Automaticky jsem odemkl dveře, zavřel za sebou a už od dveří jsem se svlékal. Neměl jsem toho na sobě moc, takže to bylo velmi rychlé. Studená sprcha mi příjemně osvěžila tělo a srovnala myšlenky. Tím jsem si okamžitě vzpomněl, že peníze jsou kulaté a ty papírové jsou lehké, stačí se jen špatně otočit a jsou v prachu. Takže s nějakým utíráním jsem se nezdržoval, jen jsem si kolem pasu omotal ručník, abych se nepřilepil ke koženému křeslu.

Nastal čas vymyslet další plán, jak královsky zbohatnout. Bylo velmi důležité, aby mi zůstalo dost hotovosti. Ale otázka financí ještě počká. Důležitým se stalo, kam se vydám tentokrát.

 

„Ty hajzle!“

„Nech toho…“

„Sráči! Koho pícháš místo mě?!“

„Miluju jen tebe…“

„Lžeš!“

Sklenice se odporoučela ke zdi a jako dílky puzzle dopadla k zemi.

„Nelžu…“

„Tak kde si sakra byl?!“

„Promiň, ale aby ses tu cítila dobře, tak potřebuju víc peněz, než co mi dává tvůj manžel…“

Jak těžké je být pohádkář?

„Tohle ale nemusíš…“

„Nemusím. Ale chci, aby ses tu cítila dobře.“

Výčitky. Její.

„To nemusíš dělat…“

„Musím,“ vyjel jsem jako čertík z krabičky. „Ten kretén neví, co má doma, a já ti to chci dát!“

Polonahá chytla tašku a vyndala z ní peněženku. Rychle ji otevřela. Vytáhla několik bankovek. Hodila je po mně.

„Všechno, co chceš, mám já! Tak se na to vyser!“ ztichla. „Buď se mnou.“

 

Primární byla cesta do Paříže za mým starým dobrým přítelem. Vlastně to nikdy nebyl můj přítel. Pouze jeden ze známých, se kterým jsem měl vynikající obchodní styky, a s takovými není nikdy dobré mít přátelský vztah.

 

„Kam se balíš?“ škytala, když jsem si plnil kufr.

„Daleko, tohle prostě nemá cenu. Sem zdeptanej z tohohle života. Je to jako bejt jen tvůj psíček. Nehodlám bejt vydžovanej,“ pronášel jsem v klidu, zatímco jsem si balil věci.

„Chci jít s tebou,“ špitala.

„Nemůžeš jít. Máš tady manžela.“

„Rozvedu se.“

Zasekl jsem se v pohybu a podíval na ni. Z očí se jí valily krokodýlí slzy, nos měla červený a opuchlý. Konečně vypadala na to, kolik jí ve skutečnosti je.

„Nerozvedeš.“

„Ne, já to udělám.“

Rozhodně si utřela slzy, začala si oblékat svůj kostýmek a kolem krku si uvázala šátek.

„Už s ním nebudu. Počkej na mě dvě hodiny.“

Pak za ní zapadly dveře mého malého a smradlavého bytu…

 

Z minibaru v pokoji jsem si nabídl skotskou. Bylo v něm na výběr mnohem víc druhů whisky, ale proč se ničit hnusným americkým patokem, když mám na výběr tu nejlepší skotskou? Američani umí spoustu věcí, jako je zabrání země, téměř vyhubit domorodý národ, sestavit několik zbraní hromadného ničení, ohánět se vlastenectvím za každé situace, nahrabat si na svůj vlastní píseček, ale whisky se jim vymyká z rukou stejně jako namočené mýdlo.

Vybral jsem širokou a nízkou sklenici, nastavil ji proti světlu a zhlédl její stěny. Rukou jsem sáhl do kyblíku s ledem a vytáhl dvě kostky. Upustil jsem je do sklenice a nechal jsem je obkroužit dvě kola. Rituál přípravy mého oblíbeného moku. A pak jsem pomalu nalil skotskou na led. Jemné praskání ozývající se ze sklenice bylo jako ta nejlepší hudba pro moje uši. Nalil jsem si čtvrtinu sklenice, několik ledů jsem dal do jiné a vzal si lahev ke koženému křeslu.

Došel jsem si pro svůj cestovní atlas. Byl už značně ochmataný a oslí uši naznačovaly, že nejsem zrovna dobrý vlastník knihy, ale co. Komu si bude stěžovat? Vydavateli? To sotva.

Přehodil jsem ručník přes křeslo a pohodlně se do něj usadil. Sklenice se skotskou na mě čekala. Už její barva slibovala báječnou chuť. Přivoněl jsem si k ní. Sběhly se mi sliny, už jsem to nevydržel a dal jsem si doušek zlata.

Dost rozjímaní, řekl jsem si v duchu, je na čase jednat!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nahoru a ještě ,víš´ - 1. kapitola:

3. LeaLee přispěvatel
11.09.2014 [14:20]

LeaLeeAno, mám, ale momentálně jsem řešila a ještě řeším pár existenčních problémů. Myslím si však, že velmi brzy budou další díly. Emoticon

2. Gracewhite přispěvatel
09.09.2014 [17:05]

GracewhiteMáš i další části? (=

1. Jane
17.05.2014 [19:26]

Hezká povídka Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!