OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napůl upír, napůl čaroděj: 1. kapitola

19.07.2014 (09:00) • Urinus • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 902×

Luca se procházel 'moderní' částí Seville. Měl hlad, jelikož už několik dní nejedl. Nedělal to rád. Nechtěl zabíjet a ubližovat nevinným lidem, ale neměl na výběr. Potřeboval lidskou krev k přežití. Zahnul do temné uličky, která nebyla nijak osvětlená. Pomalu se začal přibližovat k té zanedbávané části města. Najednou za sebou někoho uslyšel. Věděl, že je v nebezpečí, ať už je za ním kdokoliv. Rychle se otočil, ale nikdo tam nebyl. Teď už byl určitě v maléru.

„Je tu někdo?" zavolal před sebe. Když se nikdo neozýval, otočil se zase zpátky. Ucítil úder do obličeje a prolétl vzduchem.

„Ty fottuto bastardo!" Okamžitě poznal, kdo to je.

„Chiaro? Co tu děláš?" zeptal se překvapeně, když se pokoušel zvednout ze země. Chiara k němu přišla a uštědřila mu kopanec do žeber. Luca se opět nedobrovolně dostal do vzduchu a zády přistál na stěně obchodu. Odrazil se od stěny a dopadl na břicho. Kdyby nebyl upír, určitě by měl vyrazený dech.

„To víš, zlato," pronesla ironicky. Obvzlášť pak poslední slovo. Sehnula se k němu a přitáhla si ho k sobě za vlasy. „Když jsi mě tam nechal téměř uhořet, musela jsem se nějak dostat do místnosti, kde byl stín. Přenesla jsem se do koupelny, kde jsem čekala, než se mi rány zahojí. Potom jsem rychle v celém domě zatáhla závěsy a čekala, než bude noc. A myslím, že bys měl vědět, že jako objekt své pomsty jsem si vybrala tvého otčíma. Chudáci, ti obyvatelé Marseési. Musejí najít nového starostu," vysvětlila mu svůj příběh a poslední dvě věty pronesla naoko lítostivě. Luca nemohl nic dělat. Chiara byla už tak o dost silnější než on a on sám byl teď dost oslabený nedostatkem potravy. „Ale jsem ochotná ti odpustit a zapomenout na to, co se stalo, když se se mnou spojíš," zašeptala mu do ucha.

„A ty si myslíš, že ti budu v něčem pomáhat, když jsi zabila Riccarda?" zeptal se jí.

„No, ty jsi mě malém zabil, takže jsem byla ještě shovívavá. A pokud si nechceš hned teď podepsat rozsudek smrti, měl bys souhlasit," odpověděla mu s hranou laskavostí.

„A co chceš?" nedalo mu.

„Potřebuji společníka. Už mě nebaví být pořád sama, ale jestli něco zkusíš, zabiju tě," zazubila se na něj. „Tak co na to říkáš?" Lucovi nezbylo nic jiného, než souhlasit. S pomocí Chiary se vyškrábal na nohy. „A teď ti najdeme něco k snědku," odtušila a začala ho vést ulicí. Po několika minutách potkali nějakou malou holčičku. Chiara nad ní ohrnula nos. „Není to sice nic moc, ale pro to, aby se ti obnovila síla, bude stačit," zašeptala směrem k Lucovi. Přenesla se k dívce, čímž způsobila, že se Luca sesypal na zem. Holčička se jí dost lekla. „Promiň, zlatíčko. Polekala ses?" zeptala se jí s hranou laskavostí, jak nejsladčeji dovedla.

„A-ano. Madam," vykoktala ze sebe dívenka.

„To mě moc mrzí. A copak tu dělá takové děvčátko v tuto pozdní hodinu samo? Ztratila ses?" předstírala zájem.

„To ne, paní. Já nemám kde bydlet. Jsem sirotek a nemá se o mě kdo postarat," odpovědělo jí děvče. Chiara se otočila na Luca, který se už stihl postavit na nohy a nyní se opíral o strom.

„Slyšíš to Luco? Nemá žádné příbuzné a nemá kde bydlet." Je to ještě snazší, než jsem si myslela, pomyslela si užasle. Luca jen přikývnul. Chiara se obrátila zpátky na dívku. „A jak se jmenuješ, maličká?" nedalo jí se nezeptat.

„Amara," odpovědělo jí děvče. Chiara ji rukou objala kolem ramen.

„Takže, Amaro. Co kdybys šla tady se mnou a s mým přítelem Lucem do našeho domu? Můžeš se tam umýt a seženeme ti nějaké pěkné oblečení. Co ty na to?" snažila se ji nalákat. Amara přikývla a následovala Luca s Chiarou do Lucova domu.

Když vešli, vybídla Amaru, aby se posadila. Poslechla a sedla si do nejbližšího křesla. Bylo dřevěné, ale přesto velmi měkké, potažené sametem. Takhle byly v místnosti další tři a všechny kolem jednoho stolu. Po místnosti se rozléhalo praskání ohně z krbu, na kterém byly vystavené různé vázy.

„Máte to tu moc pěkné," pronesla Amara. „A to křeslo je hrozně pohodlné," dodala.

„To je od tebe milé, zlatíčko," řekla s úsměvem Chiara a posadila se vedle ní.

Začala jí odhrnovat vlasy z krku a zastrkávala jí je za ucho. Chiařin obličej se rychle změnil. Měla ledově modré oči a z úst jí vyčníval pár tesáků. Ještě než se naklonila k Amaře, zabodla svůj zrak do Luca, který celou scénu jen mlčky pozoroval. Potom už ale zabořila své bělostné zuby do dívčina hrdla.

Amara začala křičet bolestí. Upírka si toho ale nevšímala a dál pokračovala ve večeři. Luca se na to už nemohl dívat a odstrčil nenasytnou Chiaru od bezbrané dívky.

„Nech ji být!" obořil se na ni.

„Oh, promiň. Zapoměla jsem ti nabídnout," řekla s úsměvem na rtech.

„Když ji necháš, udělám, cokoliv budeš chtít," snažil se z ní vymámit shovívavost. Chiaře se zablýsklo v očích.

„Fajn. Napij se!" poručila mu a odstrčila na něj Amaru, která samým šokem a bolestí omdlela.

„Ne! Zbláznila ses?" protestoval, když Amaru zachytil.

„Možná, ale řekl jsi, že uděláš cokoliv, když ji pustím. Napij se z ní a já jí dám svobodu."

V Lucovi se rozhořel boj, jestli má Amaru nechat být a odsoudit jí k smrti, nebo jestli se má napít a riskovat, že nebude moci přestat, nebo že Chiara nedodrží slib. Nakonec se i jeho obličej změnil. Jeho ledové oči by bylo možné vidět snad i v té nejčernější tmě. Zabořil své tesáky do její krční tepny. Cítil, jak se mu znovu vrací síla. Pod náhlým návalem energie se mu začala podlamovat kolena a on byl nucen se i s Amarou posadit na křeslo. Ta moc se mu zalíbila a chtěl jí čím dál víc. Nemohl přestat. Chiara se nad tím usmála a zakousla se do dívčina zápěstí. Po chvíli se ale odtrhla, když uslyšela zpomalování Amařina srdce. Luca ale nepřestával sát.

„Luco. Zlato. Nech ji," poručila mu, ale Luca ji ignoroval. Zkusila to ještě jednou. „Luco! Pamatuješ, jak jsi mě prosil, abych ji ušetřila? Já hodlám svůj slib splnit, víš? Takže ji pusť. Už ji zabíjíš," pokoušela se mu vysvětlit. Luca ji od sebe ale odstrčil a pokračoval v krmení. Amařino srdce bilo stále pomaleji. Chiara ho od ní doslova odtrhla. Luca se po ní začal hladově sápat. Chiaře proto nezbylo nic jiného. Vlepila mu facku. „Přestaň! Už je skoro mrtvá!" zakřičela na něj. Luca se jako kouzlem probral ze svého tranzu. Do očí se mu přihrnuly slzy. Teprve teď si uvědomil, co provedl. Amara byla úplně bledá a nedýchala.

„Pane Bože! Já ji zabil," začal se litovat.

„Zatím ne, ale moc nechybělo," pokoušela se ho uklidnit. „Ale myslím, že dlouho nevydrží. Srdce jí sotva tluče," dodala. Teď jí bylo dost líto, že ta dívenka měla zemřít. Ne že by nějak změnila svůj názor na smrtelníky, ale nebavilo jí nedodržovat své sliby. Holt byla ze staré školy a co slíbí, to prostě platí, a Lucovi slíbila, že ji ušetří.

„Už jí nemůžeme nijak pomoci?" zeptal se Chiary a v jeho hlase byla cítit panika. Hodně paniky.

„Jedna možnost by tu byla, ale pochybuji, že se ti to bude líbit," odpověděla.

„Sem s tím. Ať je to cokoliv, udělej to!" pobídl ji.

„Fajn. Jak myslíš," pokrčila rameny. Odběhla do kuchyně, a když se vrátila, svírala v ruce nůž. Posadila se vedle Amary.

„Počkej! Co chceš dělat?" zeptal se polekaně a vytřeštil oči na nůž.

„Řekl jsi, ať udělám cokoli. Já z ní udělám upíra," odpověděla mu a nožem si rozřízla dlaň. Otevřela Amaře ústa a nechala svoji krev stéct do jejího hrdla.

„Zbláznila ses? Co když se z ní stane stejné monstrum, jako jsem já?"

„V pořádku. Vychovám z ní slušného upíra. Tebe nikdo nevychoval. Odepíral sis krev, a když už ses napil, tak jsi někoho zabil. Krev musíš pít pravidelně, jinak nebudeš moci přestat. A nebudeš se umět ovládnout. Když budeš pít pravidelně, nebude to takový problém a bude ti denně stačit třeba jen pár decilitrů a ne litrů," vyčetla mu. Slyšela, jak Amařino srdce dobilo. Zastavilo se. „Snad jsme to stihli," dodala a vzala Amaru do nárudčí. „Kde máš pokoj?" zeptala se ho.

„Druhé dveře vlevo," odpověděl a chvíli ještě zůstal, ale pak se vydal za Chiarou. Dorazil do místnosti, zrovna když ji pokládala do měkké postele. Přikryla ji peřinou a políbila na čelo.

„Doufám, že se brzy vzbudíš," zašeptala a obrátila se k odchodu. Zarazila se, když ve dveřích uviděla smějícího se Luca.

„Co je? Čemu se směješ?" vystartovala po něm.

„Nic. Já jen.... Byla bys skvělá máma." Chiara se na jeho odpověď zatvářila dost překvapeně. Nikdy neuvažovala o tom, že by měla děti. Ani před tím, než se stala upírem. Nevěděla, co na to má říct, a tak se na něj jen usmála. Znovu se rozešla ke dveřím.

„Budeme tu muset ještě pár dní zůstat. Pokud jsi chtěl odjet, tak to nepůjde," vysvětlila mu a odešla. „Alespoň, než se Amara vzbudí," dodala, a i když byla v jiné místnosti, věděla, že ji Luca uslyší.

*     *      *

Den co den se Chiara chodila dívat do dívčina pokoje, jestli se náhodou neprobudila, a ač si to nechtěla sama přiznat, Amaru měla celkem ráda. Uplynul již týden od toho, co jí dala svou krev, ale Amara se stále nehodlala vzbudit. Je sice pravda, že každému trvá přeměna trochu jinak, ale Chiara se nikdy nesetkala s někým, komu by to trvalo více jak týden. Někdo by si mohl myslet, že dítěti to půjde o poznání lépe, ale opak byl pravdou. Alespoň, co se Amary týče. Nikdo ale v celé historii upírů nebyl tak bláhový, aby proměnil dítě. Tedy, podle toho, co se vědělo, a pokud to náhodou někdy někoho napadlo, tak mladý upír rozhodně nepřežil déle než pár dnů, než ho zabili buď jiní upíři, nebo lovci upírů, či čarodějové a čarodějky, jako byl Luca. Nastal osmý den a Amara se stále neprobouzela. Chiara ji ale přesto přišla zkontrolovat. Posadila se vedle ní a vzala její chladnou bezvládnou ruku do těch svých.

„Přísahám ti, Amaro, že pokud se probudíš, nedopustím, aby se ti něco stalo. Nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil. Budu tě chránit, ať to stojí, co to stojí, a to navěky věků," odpřísáhla jak sama sobě, tak Amaře. Stiskla jí ruku tak pevně, div jí nerozdrtila kosti, a jedna neposlušná slza si razila cestu její tváří. Luca vešel do místnosti a opřel se o futra dveří. Jakmile to upírka postřehla, pustila dívčinu ruku a snažila se nějak zbavit slzy na tváři.

„Ještě se neprobrala?" zeptal se s předstíraným údivem. Chiara jen tiše zavrtěla hlavou. Luca se tedy zvedl a odešel do obývacího pokoje. Bylo zrovna dopoledne a v celém domě byly zatáhnuté závěsy. Chiara ještě chvíli zůstala u dívčina lože, ale pak i ona odešla.

Nastal večer a společně s ním i čas zabíjení. Lucovi se sice zabíjení lidí pro krev příčilo, ale musel se čas od času napít, aby zahnal hlad a jak říkala Chiara, musel pít pravidelně, aby se neopakovalo to samé, co s Amarou. Tentokrát šel ale lovit sám. Chiara neměla na krev ani pomyšlení. Sice už přes týden neměla ani kapku krve, ale poprvé za svůj dlouhý život neměla ani hlad, ani touhu zabíjet. Stále jen seděla u Amary a doufala, že se probere. Začalo svítat a Luca se konečně vrátil domů. Hned věděl, kde má svoji stvořitelku hledat.

„Chiaro? Musíš něco sníst. Nemělo by přece cenu, kdyby se probrala a neměl ji kdo chránit, když ty budeš úplně vysušená," zavolal na ni už z chodby. Chiara se tázavě otočila ke dveřím, ve kterých se po pár vteřinách objevil Luca. „Ano, slyšel jsem, co jsi včera říkala," objasnil jí svoji poslední větu.

„Víš, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?" zeptala se naoko uraženě a přinutila se k úsměvu.

„Ono je docela těžké něco neposlouchat, když jsi upír, víš?" oplatil jí úsměv. Oba se zahleděli na Amaru a jejich úsměvy hned povadly. Ve stejnou chvíli sebou ale leknutím trhli, když se Amara prudce zvedla a začala lapat po dechu. Překvapeně se podívala napřed na Chiaru a potom na Lucu.

„Kdo jste?" zeptala se udiveně.

„Ty si na nás nepamatuješ?" zeptal se Luca stejně udiveně jako Amara.

„Ztráta krátkodobé paměti během přeměny je vcelku běžná," obrátila se na Lucu Chiara.

„Jaké přeměny? O čem to mluvíte?" začala se vyděšeně ptát. Ani jeden z upírů nevěděl, zda jí má prozradit to strašné tajemství, že je vlastně mrtvá. Už tak byla dost vyděšená, a tenhle šok by to mohl jen zhoršit. „Odpovíte mi už alespoň na něco?" vyštěkla na ně rozmrzele.

„Ale jistě, zlatíčko. Na co budeš chtít. Jen nesmíš tak rychle. Nemáš hlad? Nebo žízeň?" snažila se získat trochu času.

„No, trochu vody by mi přišlo vhod," přiznala. Chiara se na ni sladce usmála a odešla. U dveří chytila Lucu za rukáv a odtáhla ho do kuchyně.

„Co jí řekneme?" zašeptala. Amara byla upír sice jen pár minut, ale i tak měla vylepšený sluch.

„Co bychom jí měli říct? Ahoj, Amaro, víš o tom, že jsi mrtvá, protože já jsem tě zabil?" vyštěkl na ni a měl co dělat, aby stále šeptal.

„Ne, právě proto si musíme něco vymyslet. Piš si, že se bude ptát. A hodně." Popadla dřevěný pohár a nabrala do něj trochu vody. „A jestli kvůli tobě přijde na to, že ona i my jsme upíři, vlastnoručně ti zabodnu dřevěný kůl do srdce," dodala a potom se vrátila k Amaře a podala jí s úsměvem pohár.

„Já jsem upír?" zeptala se vyděšeně místo toho, aby se napila. Luca mezitím přišel a stál přímo za Chiarou. Na tváři se mu objevil pobavený úšklebek. Chiara sice neviděla, že se směje, ale jistě to věděla.

„Čemu se směješ?" zavrčela na něj bez toho, aby se na něj otočila.

„No, já o tom, že jsme upíři, nic neřekl. Takže... můžu ti ten kůl zabodnout do srdce?" pokusil se o vtip. Chiara ho udeřila loktem do žeber.

„Zlatíčko," začala a vzala Amaru za ruku. Ta se jí ale vyvlékla a uskočila na druhou stranu postele.

„Nesahejte na mě!" vyjekla a strachy se namáčkla na dřevěnou pelest postele. Chiara vztáhla ruce do vzdávajícího se gesta.

„Dobře. Jen v klidu. Slibuji, že na tebe nebudu sahat. Klidně se ptej, na co chceš, a slibuji, že se ti na vše budu snažit odpovědět, pokud to bude v mých silách," snažila se ji uklidnit. Amara sebrala ten malý zbyteček odvahy, co v ní zbyl, a odvážila se přisunout trochu blíž k upírce.

„Já jsem upír?" zeptala se znovu a její zrak začal těkat z Chiary na Lucu. Když se Chiara neměla k odpovědi, odpověděl za ni Luca.

„Ano. Jsi upír," odpověděl.

„A vy dva jste..." nedokončila.

„Taky upíři," skočila jí do řeči Chiara.

„Jak? Jak k tomu došlo?" vykoktala ze sebe.

„Proměnila jsem tě. Umírala jsi. Přes týden jsi byla v bezvědomí," odpověděla jí. Amara se už chtěla nadechnout k další otázce, ale Luca ji přerušil.

„Ale byla to moje vina. Když se krmím, nedokážu přestat. Málem jsem tě připravil o život a Chiara tě jen tak tak zachránila," snažil se vinu hodit na sebe.

„Ano, ale já tě donutila se napít," vyčetla mu a vina padla na ni.

„A já teď budu muset pít lidskou krev?" ptala se dál Amara.

„No, měla bys. Taky můžeš pít zvířecí, ale ta není tak dobrá jako lidská a nebudeš mít tolik energie. Nebudeš tak rychlá ani silná, a ani nebudeš tak dobře slyšet. A pokud se nebudeš krmit pravidelně, tak potom budeš mít problémy přestat, jako tady Luca," vysvětlila jí.

„A budu normálně dál růst, nebo budu pořád vypadat jako devítiletá?" otázala se.

„Řekla bych, že už nikdy nevyrosteš. Nikdy nebudeš vypadat jako dospělá, ale rozumově porosteš stále a za pár let se budeš chovat jako dospělá. Jen tak nebudeš vypadat," odtušila Chiara.

„A co mě může zabít?" ptala se dál.

„Vlastně cokoliv dřevěného v srdci, sluneční světlo a useknutí hlavy. Jo, a ještě pokousání vlkodlakem. Ale pokud ti někdo usekne nějakou část těla, tak by ti měla většinou dorůst. Když včas zmizíš ze slunečního záření někam do stínu, tak se ti všechny spáleniny brzy zahojí. Kdybys na něm ale zůstala, uhořela bys," odpověděla jí. Bylo docela zábavné jí říkat, čím vším je oba může ve spánku zabít. Nechala to ale tak. „Teď bys se ale měla prospat a počkat do večera. Budeš se muset najíst. A věř mi, že nechám čistě na tobě, jakou krev si zvolíš," snažila se ji nevystavit nátlaku. Poté Luca i Chiara odešli a nechali Amaru spát. Nebo alespoň přemýšlet, co bude dělat dál.

Autor: Urinus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napůl upír, napůl čaroděj: 1. kapitola: