OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nebezpečná krása - 1. kapitola

08.07.2011 (18:00) • RosalieHale3 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 624×

„Nejkrásnější věc,
kterou Bůh stvořil,
je žena a růže.“

Dante Alighieri

Žena, která na mě hleděla ze zlatého rámu, nebyla vůbec ošklivá. Hnědé, vlnité vlasy jí přes rameno končily kdesi v klíně, zelené oči s ledovým pohledem hleděly přímo do těch mých, krásně svítily pod tmavým obočím. Krémově bledá pleť s tmavými vlasy ostře kontrastovala, ale nebyl to nepříjemný pohled.
Zvedla jsem se od toaletního stolku. Nepotřebovala jsem komornou, aby mi připravovala oblečení, i když většina mých vrstevnic to s radostí dělají. Já mám ale ráda, když si své oblečení mohu vybrat sama a Evelina nic nenamítala. Byla ráda, že okolo mě nemusí pořád obskakovat. Zas tak často jsem ji nepotřebovala.
Přistoupila jsem k obrovské bílé šatní skříni a otevřela jsem ji.
Probírala jsem se svými šaty až jsem našla ty, které jsem hledala. Dnes se mi i zdálo, že je mám na sobě, tak proč si je nevzít?
Vytáhla jsem šaty složitého střihu vínové barvy. Ale teď jsem svoji služku skutečně potřebovala.
Vzala jsem zvoneček, který jsem měla položený na malém stolečku vedle postele.
„Evelino!“ zavolala jsem.
Za okamžik stála mezi dveřmi. Jako vždy byla velmi ochotná. Měla jsem ji ráda.
„Ano, madame?“ zeptala se.
„Potřebuji pomoci s oblékáním,“ řekla jsem.
Přikývla a odešla se mnou za paraván, aby mi zašněrovala korzet. Už jsou to roky, co jsem si ho tajně uvolňovala, abych mohla lépe dýchat. Už jsem si zvykla na to, že když jsem nahá či v noční košili, dýchá se mi mnohem lépe.
Pamatuji si na své dětství. Na dobu, kdy mě matka vzala na můj první ples. Bylo mi deset let. V té době jsem měla vlasy o něco světlejší, byly téměř zlatavé. Dnes jsou světle hnědé, ale náznak blonďatých kadeří ještě lze najít.
„Přišel Vám dopis,“ řekla jako mimochodem Evelina, když ukončila šněrování.
„Opravdu?“ zeptala jsem se a za její pomoci jsem se dostala do šatů. „Od koho?“
„Od sira Jeremiaha de Cartini.“
„Ach,“ pokývala jsem hlavou. „Co chce?“
„Doprovázet Vás na dnešní ples, madame.“
„Skutečně?“ zeptala jsem se s předstíraným údivem.
Vlastně jsem nebyla vůbec překvapená, že se nabídl sir Jeremiah de Cartini. Myslím, že by mě mnohem více překvapil jeho bratr Louise de Cartini.
Sedla jsem si ke stolu a napsala jsem krátkou odpověď.

„Sire Jeremiahu de Cartini,
velice si vážím Vaší ochoty, kterou projevujete snahou o můj doprovod. Předem
víte, co Vám napíšu. Vaši nabídku samozřejmě přijímám. Sejdeme se v pět
hodin v salonku.
Annabell de Dannia.“

„Evelino, mohu se na vás spolehnout, že tento dopis se k siru Jeremiahu de Cartini dostane dnes ještě v ranních hodinách?“ zeptala jsem se služky, zatímco jsem jí podávala dopis v obálce se zlatým zdobením na okrajích.
„Samozřejmě, madame,“ přikývla
Evelina a za okamžik jsem byla v pokoji sama.
Dlouho jsem se zde nezdržela, sešla jsem totiž dolů na snídani a také jsem potřebovala pozdravit svého bratra.
„Dobré ráno, Philippe,“ řekla jsem.
Vstal, když jsem si sedala ke stolu. Byl moc milý. Pousmála jsem se. Po nedávné smrti mého manžela mi byl jedinou oporou, kterou jsem měla k dispozici, pokud nepočítám Evelinu. Nikdo nevěděl, jaký vztah k sobě my dvě opravdu máme.
Philippe myslel, že jsme jen paní a služka. Netušil, že jsme dobré přítelkyně. Tak dobré, že si řekneme úplně všechno. Tedy… Téměř všechno. Neřekla jsem jí, jaký je vztah mezi mnou a sirem Jeremiahem de Cartini. Neříkám to nikomu, co by si o mě lidé – mezi které počítám i Evelinu – pomysleli? Určitě nic dobrého.
A takhle by to samozřejmě být nemělo.

Autor: RosalieHale3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nebezpečná krása - 1. kapitola: