OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 10. kapitola

12.05.2012 (11:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 983×

Nevím, zda jsem v posteli ležela ještě dalších pět minut nebo snad celou hodinu. Upřímně, bylo mi to jedno, neměla jsem na nic náladu – obzvláště ne na tu stupidní večeři, na které mám být oblečená jako Marie.

Bouchly vchodové dveře a vzápětí se ozval mámin hlas, který se nesl celým domem. „Teri, Marie, kde jste kdo?“  

„Já jsem tady, Tera u sebe v pokoji,“ slyšela jsem odpovědět Marii, která byla v obýváku.

„Proč ještě nejsi oblečená, kruciš? A Terka, ta už je aspoň nachystaná?“ ptala se lehce naštvaně. Podrážděně jsem se zvedla z postele a došla ke dveřím.

„Ne, nachystaná nejsem a nikam nejdu!“ zařvala jsem směrem dolů a prudce přibouchla dveře. Jasně, chtěla jsem začít žít znovu, jenže jak se to tady dá? V tomhle domě, kde žije ta osoba, která mě zradila?

„Terezie? Už před týdnem jsem vám to říkala, takže žádný, že nikam nejdeš,“ osočila se na mě máma, která vtrhla do pokoje bez pozvání.

„Co?“ zeptala jsem se unaveně, ale neotočila k ní hlavu.

„Jasně jsem vám o tom říkala, takže mě teď žádné řeči nezajímají,“ zopakovala mi svou předešlou větu.

„Jasný,“ odsekla jsem.

„Nebuď drzá nebo ti jedna přilítne!“ varovala mě výhružně a na důkaz svých slov se ke mně přiblížila.

„Fajn,“ zamumlala jsem.

„Podívej se na mě, když s tebou mluvím,“ promluvila ke mně už normálním tónem. Ale já se neotočila. Jako normální člověk se k ní přece neotočím s rudýma očima, abych byla pod palbou mnoha otázek, co se mi stalo, proč jsem brečela a všechny ty blbosti. „Teri?“ zopakovala máma.

„Momentálně se jdu nachystat na naši... ehm... večeři,“ rezignovala jsem, zvedla se z postele a bez jediného pohledu kolem ní prošla do koupelny, kde jsem se okamžitě zamkla. Ani jsem se nedívala do zrcadla, jak vypadám, protože mi bylo jasné, že oči budou totálně rudé.

„Co se s ní stalo?“ Slyšela jsem ještě mámu, jak se ptá Marie, než jsem spustila sprchu.

Nechala jsem na sebe dopadat jednodlivé kapky příjemně teplé vody a snažila se zapomenout. To by bylo to nejlepší, co bych v tuhle chvíli mohla udělat – zapomenout, že jsem do teď žila nějaký takový život. Bohužel, nebylo mi to dopřáno.

S chmurnými myšlenkami jsem vyšla ze sprchy, kolem sebe si omotala ručník a přešla k zrcadlu. No, musím uznat, že to není až tak hrozné, jak jsem si předtím myslela. Pod očima jsem sice měla kruhy, ale nebylo to něco, co bych nemohla zakrýt pudrem.

S pomocí pudru jsem to nakonec skryla a doufala, že si toho nikdo nevšimne. Během pár minut jsem už byla v pokoji a znovu si lehla na postel. Nevadilo mi, že na sobě mám stále jenom ručník, který zakrývá jen ty nejdůležitější části. Momentálně jsem totiž chtěla jen odpočívat.

Ale pak mi to došlo. Zvedla jsem se z postele a bleskovou rychlostí sešla do obýváku za mamkou a Marií.

„Co si mám vzít za to oblečení?“ vyhrkla jsem a nevšímala si jejich předešlého rozhovoru, do kterého jsem jim teď zasahovala.

„Eh... Je to u mě v pokoji na posteli,“ promluvila ke mně opatrně Marie – s prosícíma očima.

„Ok, díky,“ odpvověděla jsem, odešla k ní do pokoje, kde jsem si z postele vzala jedny z šatů. Nevím, zda tam byly šaty troje, nebo patery. Každopádně jsem si vzala ty, co se mi nejvíce líbíly.

Byly celé černé a sahaly sotva po kolena, spodek šatů byl lehce zkrapatělý. Po celé délce pasu byly cik-cak bílé proužky, které se navzájem střídaly. Celé šaty držely pouze na hrudníku.

Spokojeně jsem koukla do zrcadla, které jsem měla na skříni a šťastně se usmála. To je přesně ono. Přešla jsem přes chodbu znovu do koupelny, kde jsem si na víčka lehce nanesla světle modré stíny, tužkou jsem si obtáhla spodní linku očí, dodala už jenom lesk na rty a poté už konečně sešla do obýváku.

„Tak, můžeme jít,“ přerušila jsem mámu uprostřed řeči a s úsměvem se zatočila v těch nádherných šatech.

„Páni, moc ti to sluší,“ pochválila mě máma a úsměv mi opětovala. Marie zvedla pohled, který stále říkal ‚omlouvám se‘ a také se lehce usmála.

„Jo, sluší ti to,“ přitakala skromně.

Máma se na mě ještě chvíli dívala, ale pak se podívala na Marii. „No, takže se můžeš jít už taky nachystat a můžeme vyrazit,“ pronesla k ní. Ta jen přikývla a odebrala se do svého pokoje.

S úsměvem jsem si opatrně sedla na gauč, abych si nepomačkala šaty, a sledovala, jak venku pomalu všechno utichá. Začala jsem přemýšlet – samozřejmě o blbostech.

Venku se začíná stmívat, to znamená, že už nebude takové teplo. I když ještě není zima, stejně už teď večer bude chladno. Možná jsem si měla na sebe vzít nějaké delší šaty, ne zrovna ty, co končí nad koleny. Ale na druhou stranu, můžu tam někoho – tím myslím nějakého kluka – potkat a v tom případě se mi budou hodin nádherné šaty. A ty mám právě na sobě.

„Co se dneska stalo?“ přerušila mé myšlenkové pochody starostlivá máma. Pohlédla jsem na ni, ale nakonec jsem se uchechtla.

„Nic, proč?“ odpověděla jsem otázkou.

„Nechtěla ses na mě podívat, když jsem s tebou byla v pokoji. A teď máš na sobě pudr, který ty nemáš ráda,“ podotkla na skutečnost. Taky pravda, pudr jsem nikdy neměla ráda a ty, co ho nosily, jsem pomlouvala, že se zbytečně malují.

„No, řekla jsem si, že dneska na tu večeři bych se mohla namalovat trochu víc,“ vymluvila jsem se. Neochotně jsem se zvedla z gauče a přešla k zrcadlu v předsíni, abych si mohla zkontrolovat pudr – nechtěla jsem, aby o tom věděl další člověk.

„Teri, jsem tvá máma. Můžeš mi říct všechno,“ vysvětlovala, ale ve skutečnosti prosila, abych jí to řekla. Otočila jsem se a věnovala jí ironický úsměv.

„No právě. Jsi moje máma, můžu ti říct všechno. Jenže tohle prostě není zrovna to, co bych vykládala každému druhému,“ vyhrkla jsem, protože jsem to už nemohla vydržet. Chce vědět pravdu? Na to ať zapomene.

„Proč ne? Stalo se snad něco ve škole? Máš nějaký průšvih? Provedla jsi něco?“ šílela a pokládala mi miliony otázek.

„Mami, dost. Tohle ti prostě neřeknu, smiř se s tím, prosím,“ přerušila jsem ji mile. Nechtěla jsem na ni být agresivní – už jenom kvůli tomu, že od dnešního večera žiji od začátku.

„Teri,“ zamumlala a chtěla mě obejmout. Ale já na to nebyla připravená, takže jsem o krok ustoupila.

„Dneska ne,“ přerušila jsem ji, „dala jsem si záležet, abych vypadala takhle,“ zalhala jsem. Nerada lidem lžu do očí, ale co se dá dělat, když nic jiného nejde?

„Dobře.“ Usmála se na mě a nakonec odešla do ložnice, kde se také převlékla do společenských šatů. Táta už měl čekat v restauraci s těmi lidmi z práce, jenom máma měla mě a Marii odvést.

Mezitím, co jsem přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, dolů už sešla Marie. Měla na sobě ty samé šaty, jenom místo bílých proužků měla proužky modré. Nebyla to špatná kombinace, ale já dávám přednost ostřejším – pestřejším – barvám.

„Teri, chci se ti moc omluvit,“ promluvila ke mně, ale stále stála těsně pod schody. Jen napůl jsem se k ní pootočila, jinak stále koukala z okna.

„Není za co,“ zamumlala jsem nesrozumitelně.

„Nikdy jsem ti nic takového nechtěla udělat,“ zašeptala. „Říkala jsi, že jsi celou tu dobu myslela, že mě svedl. Jenže já ti řekla, že jsem to udělala ze závisti,“ začala opatrně, snižovala hlas, aby ji náhodou nezaslechla máma. Nikdy nevíte, zda se někde neukrývá a nečeká na vysvětlení našeho nynějšího chování.

„Jo, přesně to jsi mi řekla. Takže mi chceš říct i podrobnosti?“ odsekla jsem. Lehce sebou trhla při mé poznámce, ale přišla blíž ke mně.

„Ne. Jen ti chci říct pravdu,“ špitla.

„Tak pravdu? A co jsi mi teda říkala v tom autě?“ vyjela jsem na ni, nehledě na její slzy v očích. „Hlavně se mi tu nerozbreč, nemíním mámě vysvětlovat, proč i ty máš najednou pudr,“ zamumlala jsem.

„Chtěla jsem ti to říct. Opravdu chtěla. Ale myslela jsem si, že když budeš vědět pravdu, už nikdy se mnou nepromluvíš,“ přiznala tiše.

„Tak to sis myslela správně,“ přitakala jsem.

„Jenže tohle pravda nebyla. Celou dobu jsi měla pravdu. To on mě ten večer svedl. Pamatuješ, když jsem si šla do pokoje pro gumičku? Přišel za mnou a blekotal něco o tom, že mi ještě nepopřál a přibližoval se ke mně. Odrážela jsem jeho námitky, proč je u mě v pokoji, proč není s tebou, ale on se nenechal odradit. Promlouval ke mně, že mi dá speciální dárek, že ví, že...,“ zhluboka se nadechla k pravdě, „že k němu něco cítím. On... Říkal, že ty se to nemusíš dozvědět, že to bude jenom mezi námi,“ pokračovala a začala u toho přecházet po pokoji. „Nevím, jak jsem to mohla dopustit,“ vzlykla a obličej si vložila do dlaní. „Stále jsem si opakovala, že jsi moje sestra, že jsi se na tenhle den tak těšila, že tě nemohu jen tak podvést,“ vyprávěla. „Ale... Mohla jsem za to. Dal mi na výběr. Buď ber nebo jdu pryč. A já...,“ zajíkla se, zřejmě pod tíhou vzpomínek.

„A ty jsi přijmula,“ špitla jsem. Se slzami přikývla a nakonec padla do nedalekého křesla. 

„Věděla jsem, že ti tím ublížím, ale tělo mě neposlouchalo. Chtěla jsem víc a ví-“

„Dost,“ utnula jsem ji. „Nechci slyšet, jak tě povalil na postel a rozdali jste si to spolu. Nepotřebuju vědět každičký detail toho debilního dne,“ vztekala jsem se. „Měla jsem tě za sestru, všechno jsem ti mohla říct. Ty nevíš, jak jsem se cítila, když... Když jsem vás uviděla. Nevěřila jsem vlastním očím, chtěla jsem vás oba dva okamžitě vyhodit. Místo toho jsem zalezla do koupelny, kde jsem se prostě rozbrečela. Nikomu jsem to nemohla říct, bylo jediné štěstí, že všichni už ten večer odešli a naši šli spát. Nebrečela jsem kvůli tomu, že mě ten hajzl podvedl. Brečela jsem kvůli tomu, že mi má jediná sestra, jediná blízká osoba, které jsem ze všech na světě nejvíce důvěřovala, vrazila dýku do zad,“ dokončila jsem s tvrdým výrazem, avšak slzami v očích.

Beze slova jsem kolem ní proletěla do koupelny a zamknula jsem. Vzpomínky mi vytanuly na mysl, ale já to nechtěla znovu vidět. Nechtěla jsem prožít znovu chvíli, kdy se mi zhroutil svět, kdy jsem ztratila důvěru ve své sestře. 

Během chvilky jsem se uklidnila, ale srdce uklidněné nebylo. Znovu, jak před dvěma lety, se rozlomilo na několik malinkých částeček, které se nechtěly zacelit. Slzy jsem setřela z obličeje, nanesla nové stíny, nový pudr a snažila se zakrýt skutečnost, že jsem před chvílí ještě brečela.

„To zvládneš,“ zašeptala jsem si pro svůj odraz v zrcadle, zhluboka se nadechla, nasadila falešný úsměv a sešla za mámou a Marií.

„Můžeme jít?“ zachraptěla jsem, tak jsem si rychle odkašlala. Marie po mně házela smutné pohledy, které prostě prosily o odpuštění, ale já toho nebyla schopná. Ne teď, když všechno začalo nanovo.

„Můžeme,“ ujistila mě máma. V předsíni jsem si vzala bílé lodičky na vysokém podpatku. Ani jsem se nebála, že bych z nich spadla, protože jsem v takovýchto botách už měla zkušenost – ráda jsem v nich chodila. A navíc mi perfektně pasovaly k šatům.

„Tak, děvčata, jdeme se navečeřet,“ pronesla – rádoby slavnostně – máma a s těmito slovy nás doslova vykopala z domu.

Po cestě v autě jsme byly všechny potichu, takže šel slyšet pouze zvuk motoru. Alespoň jsem mohla v klidu přemýšlet, aniž by mě někdo stále přerušoval. Ale jak jsem čekala, moc dlouho máma nevydržela to ticho.

„Holky, nevím, co se mezi vámi děje, ale chci, abyste se při večeři chovaly jako sestry, které se navzájem podporují, ano?“

„Jasně, co jinýho,“ zabrbrala jsem ironicky a zašklebila se na Marii, která mě koutkem oka sledovala.

„Ter?“ varovala mě máma a podívala se na mě pomocí zrcátka.

„Fajn. Nějak to teď přežiju, dobře?“ rezignovala jsem s povzdechem.

„Děkuju,“ špitla Marie neslyšně, ale i přesto jsem ji slyšela. Moc dobře.

Po zbytek cesty do restaurace jsme už projely v klidu. Netrvalo dlouho a během chvilky jsme stavěly před onou restaurací, předpokládám, že asi ne zrovna levnou.

„Tady jste, holky moje,“ přivítal nás okamžitě táta, jakmile jsme přišly ke stolu. „Takže,“ chopil se hned slova. „Tohle jsou mé milované holky a má přímo dokonalá manželka,“ představil nás zbytku osazenstva se smíchem, a pak se k nim otočil. „Tohle je Martin Hefs,“ ukázal na staršího muže oblečeného v černém smokingu, „jeho syn Tomáš,“ pohled mi padl na zhruba třicetiletého muže, stejně oblečeného, „Jiří Tensa,“ pokračoval a pohledem visel na ne až tak moc starším muži, který mohl mít zhruba kolem pětačtyřiceti let, „a nakonec jeho syn – Adam Tensa,“ dokončil s pohledem na muži, u kterého se mi zastavil dech.

„Těší mě,“ pronesl s úsměvem pan Tensa starší ke mně, Marii a mámě. Rozpačitě jsem úsměv oplatila a posadila se vedle mámy, vedle mě si sedla Marie. Pohledem jsem stále vyhledávala svého profesora, ale on si toho – naštěstí – nevšiml. Jenže jak jsem později zjistila, měl oči pro někoho jinýho. Pro Marii.

To překousneš, slíbilas mámě, že dneska se budeš chovat slušně, připomněla jsem si zatrpkle. Zhluboka jsem se nadechla, následně vydechla a snažila se zapojit do konverzace u stolu. Táta s mámou se bavili o nějakém vrahovi, který má jít příští týden k soudu.

Pro vysvětlení, máma i táta jsou oba právníci – navíc oba docela známí, takže se ani nedivím, že sedíme v takovéhle restauraci.

„Pane a paní Stantovi, tak rád vás vidím!“ ozval se za námi až moc známý hlas. Ani jsem se nemusela otáčet, abych věděla, kdo tam je. Stále jsem se dívala na protější zeď a snažila se nevnímat jeho hlas.

„Johne, to je... překvapení,“ vydechla máma, ale usmála se na něj. „Teri, koukej, kdo za tebou přišel,“ říkala mi, ale já se na ni zašklebila, jemu jsem nevěnovala ani jediný svůj pohled.

„Nemyslím si, že jde za mnou,“ vysvětlila jsem a ušklíbla se na Marii. V ten okamžik jsem úplně zapomněla, co jsem předtím slíbila a málem ho tam zmlátila.

„Ale no tak, miláčku,“ promluvil na mě. Fuj, ten slizký hlas už nechci slyšet, pomyslela jsem si. Ale stejně jsem se na něj s úsměvem obrátila – když už jsem něco slíbila, tak to splním. Se vší početností.

„Copak tady nejsi za Marií?“ zeptala jsem se sladce a pokynula k blednoucí Marii. Zřejmě takové překvapení nečekala – stejně jako já. Ostatní u stolu jen nechápavě sledovaly naši... Výměnu názorů a nikdo nic neřekl. Tentokrát ani Marie či rodiče.

„Nezačínej,“ zahrozil mi, ale aby to neypadalo jako výhružka, usmíval se u toho.

„Omluvte mě, prosím,“ pronesla jsem k ostatním u stolu, prošla kolem něj a šla rovnou k záchodkům, kde jsem se opřela o umyvadlo a zírala na svůj odraz v zrcadle.

„Dnešek je plný překvapení, jak se zdá,“ řekla jsem směrem ke svému bledému odrazu. Pudr už ani nepomohl, začala jsem blednout. A proč taky ne? Sedět celý večer vedle ségry, kterou už nepovažuji za svou ségru, nebo celý večer sedět u jednoho stolu s profesorem ze školy a nedát na sobě nic vědět, to ještě zvládnu. Ale to, že přijde můj bývalý, který mě vlastně podvedl s mou ségrou-neségrou a bude dělat, jako že se nic nestalo... Tohle prostě nedám. Každý má svou hranici a tu jsem s překvapením dnešního dne už přetrpěla.

Ani jsem nezaregistrovala, že se otevřely dveře, do doby, dokud se vedle mého odrazu neobjevil ještě jeden a ten stejný – Marie. Nezaváhala jsem a chtěla okamžitě odejít, ale zastavila mě.

„Teri, prosím, nenech mě v tom samotnou,“ prosila, ale já se hořce zasmála.

„Nenech mě v tom samotnou?“ zopakovala jsem, „zvláštní, že ty jsi mi se vším pomáhala!“ obvinila jsem ji, i když jsem věděla, že kdyby mohla, pomohla by.

I ona to tušila a i přesto nic neřekla. Jediný pohled stačil, abych si připomněla, že dneska se mám chovat slušně – a že jsem se zařekla, že začnu znovu žít, pomyslela jsem si trpce.

„Fajn, dneska, nikdy jindy,“ varovala jsem ji a jako za dřívějška jsme se navzájem chytly za paže a společně šly zpátky ke stolu.

Jasně, že jsem vzpomínala na dobu, kdy jsem byla šťastná. Tomu se nedalo jen tak vyhnout, zvlášť ne, když jsem se měla chovat jinak, než se chovám teď. S úsměvem jsme dosedly ke stolu a obě pohlédly na vykuleného Johna, který zřejmě nevěřil svým očím.

„Sbohem, Johne,“ řekly jsme mu zároveň a rozesmály se u toho. A věřte tomu nebo ne, ale já se opravdu po dlouhé době smála přímo od srdce. Jemně jsem věnovala jeden z úsměvů Marii, avšak jsem netušila, zda dělám dobře.

Jen jsem doufala, že na konci této večeře nebudu litovat, že jsem přistoupila na Mariinu nabídku. Že si stále budu stát za svým – čímž jsem si nebyla až tak moc jistá. 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 10. kapitola :