OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 9. kapitola

07.05.2012 (10:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1116×

Nikdy jsem nedokázala nikomu říct pravdu o tom dni, kdy jsem se vyspala s Johnem. Nikdy nikomu, až dneska jsem to přiznala sestře. Nevím, co to do mě vjelo, ale už jsem to déle nemohla vydržet, musela jsem jí už říct pravdu. Ale pravdou nebylo, že jsem se s ním vyspala ze závisti. Ano, záviděla jsem Terezii Johna, záviděla jsem, že má o tři minuty starší sestra má kluka, se kterým je šťastná. Přála jsem jí to, ale nedokázala jsem tajit své touhy vůči němu. A on toho tenkrát využil.

Zrovna v ten den jsme slavily společné narozeniny. A já ji v ten den ztratila jako sestru.

„Holky! Pojďte dolů!“ zavolala na nás máma z obýváku, a tak jsme se smíchem sešly za ní. Tenkrát jsme ještě byly nerozlučné a každou volnou chvilku jsme trávily spolu – pokud zrovna nebyla s Johnem.

„Chci, abyste si obě oblékly tyhle šaty,“ poukázala na dva vaky, které ležely na gauči, „a kolem páté hodiny budete perfektně nachystané, ano?“ vysvětlovala nám, ale víc nám k tomu neřekla. Pouze jsme si vzaly své šaty a šly s nimi do pokoje, kde jsme se na ně zaráz podívaly.

„Páni,“ vydechla jsem překvapením, když jsem je uviděla. Tera nevydala ani hlásku, jak byla překvapená. Ani jsem si nevšimla, když si je už mezitím oblékla. „Páááni,“ vydechla jsem znovu a musela uznat, že jsou opravdu nádherné.

Dlouhé žluté šaty jí splývaly po celém těle, byly akorát přesné. Na boku byly lehce natrhlé, aby to dodávalo lepší pohled, uprostřed měly černou stuhu, která byla na boku spletená v mašli. Chyběl tomu jen správný účes, a tak jsem nezaváhala a okamžitě se do toho pustila. Sice byla teprve jedna hodina, ale obě jsme se u toho opravdu bavily.

Nejprve jsem zkoušela pár pramínků navlnit pomocí kulmy, ale k její tváři a modrým očím pasovaly vlasy rovné. Žehličkou jsem jí je nažehlila, pár pramínků vhodila na ramena, zbytek jsem jí nechala splývat po zádech, ale nakonec jsem jí z nich udělala drdol, který jsem doplnila žlutou růží.

A až teď jsem musela uznat, že jí to dokonale pasuje. Obě jsme byly prostě rády, protože jsme akorát ten den měly narozeniny, takže jsme čekaly, že nám rodiče uspořádají oslavu – proč jinak tak nádherné šaty?

Netrvalo dlouho a Tera mi z vlasů vytvořila podobný účes jako ten její, jenom mi místo žluté růže dala do vlasů modrou, protože mé šaty nebyly žluté, ale modré. Já jsem vždy měla ráda tmavší barvy, zatímco Tera pestřejší.

„Musím uznat, ségra, že nám to opravdu sluší,“ pronesla se smíchem, když jsme se obě se zájmem pozorovaly v zrcadle, které jsme měly v pokoji. Přidala jsem se k ní a s radostí se dívala na svůj odraz v zrcadle.

Stále jsem doufala, že dneska si mě John konečně všimne. Věděla jsem, že by nikdy Teru nepodvedl – ani já bych jí nic takového nikdy neudělala. Ale stejně jsem v to tajně doufala.

Ani jsem to nepostřehla, ale neochotně jsme se o něm začaly bavit. A tu lásku, co měla Tera v očích, jsem nikdy nikde neviděla. A obzvláště ne u ní, ona byla spíše uzavřená, co se jen málokdy málokomu otevřela. A jak to vypadalo, John mohl být ten pravý.

„Víš, že jsem se na dnešek opravdu těšila?“ začala opatrně s úsměvem na rtech, když jsme ležely už v normálním oblečení na jedné posteli. S úsměvem koukala do stropu a vzpomínala.

„Proč?“ zeptala jsem zajímajíc se o ten důvod.

„Je to přesně rok, co jsme spolu,“ svěřila se mi a koukla po mně. „Ani netušíš, jak moc ho miluju,“ pokračovala stále s úsměvem na rtech. Vlasy měla rozhozené okolo hlavy, nohy v kotnících překřížené. Láska z ní jen vyzařovala. „A navíc mi slíbil, že mi dneska dá nějaký dárek. A já se tak těším!“ Byla jako utržená z řetězu.

Ještě nikdy jsem ji takhle neviděla. Takhle čilou, šťastnou... Ale přála jsem jí to.

Překulila jsem se na břicho, abych jí viděla přímo do očí, a opřela se o lokty.

„Co myslíš, že ti dá?“ vyzvídala jsem jako pravá sestra a přála si to vědět. V tomto věku jsme byly doslova nerozlučné a neměly jsme před sebou ještě nikdy tajemství.

„Upřímně?“ optala se s rozpaky, až jí lehce zrůžověly tváře. Aha, už mi to asi došlo.

„Fakt? Myslíš to vážně? Vždyť už jste rok spolu, já myslela, že už k ‚tomu‘ došlo,“ pokračovala jsem ve vyzvídání a nemínila přestat, dokud mi neřekne pravdu. Jen zakývala hlavou, a pak se rozesmála.

„Sestři, já jsem s ním tak ráda!“ vykřikla šťastně, vyskočila na nohy a začala na posteli poskakovat.

„Hej, hej, skopneš mě!“ varovala jsem ji, ale přidala se k ní. Měla jsem radost z ní, i když jsem ji hluboko v srdci proklínala, že s ním může být ona a ne já.

Netrvalo dlouho a máma nás zavolala dolů do obýváku – samozřejmě už oblečené a nachystané. Obě jsme netrpělivě sešly dolů, úsměv neopouštěl naše rty.

„Překvapení!“ vykřikli všichni zároveň a obývák prosvítily lampy. Po stropech vysely různě barevné balonky, po stěnách byly pověšené různé stuhy. Nevím, kolik jich tu bylo, ale snad polovina celé naší rodiny. Včetně našich kamarádů – a Johna.

Se smíchem jsme obě seskočily posledních pár schodů a vrhly se mezi dav, který se kolem nás začal tvořit. Všichni nám přáli to samé – všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, lásky, spokojenosti a tak dále, a tak dále. Ani jsme se nenadály a celý stůl byl plný dárků.

„To ještě není všechno,“ upozornili nás rodiče a zavedli nás s rukama na očích někam ven. Ani jedna jsme netušily, co po nás chtějí. Jakmile jsme otevřely oči, začaly jsme zároveň pištět.

„Děkujeme, děkujeme!“ křičely jsme na rodiče a zběsile se vrhly k autům, které stály před domem. Netušily jsme, že bychom mohly dostat svá vlastní auta.

Když jsme opět zašly do domu, první jsme se vrhly na své dárky a pomalu je všechny rozbalily. Ostatní jen sledovali naše trápení, když nám to nešlo otevřít. Tolik dárků jsme ještě nikdy snad nedostaly, a tím víc jsme si toho vážily.

***

Uběhlo několik hodin, když už začali všichni pomalu odcházet. Spolu s Terou jsme stály u dveří a každému, kdo odešel, jsme za všechno poděkovaly. Do doby, dokud jsem si neodběhla do pokoje pro gumičku do vlasů – nejraději jsem měla vlasy v culíku či drdolu.

Jen co jsem ale zavřela dveře, někdo je otevřel. Čekala jsem, že to bude buď Tera, nebo mamka, ale Johna jsem opravdu netušila. Otočila jsem se ve chvíli, kdy mě jeho dech pošimral na krku.

„Co tu děláš?“ vykvikla jsem s překvapením. On se namísto odpovědi usmál a ještě víc se ke mně přiblížil.

„Ještě jsem se nedostal k tomu, abych ti popřál,“ vysvětlil, ale já věděla, že tohle ten důvod není. Dole mi už totiž přál – a jeho oči, které mě ten večer sledovaly, mi ani za nic neušly.

„A ten pravý důvod?“ vydechla jsem, když mi začal laskat krk. Myslela jsem, že ztratím dech, že se mi zastaví srdce.

 Co to děláš?! Víš, jak to Tere ublíží, proč jí to děláš?! To mě nakoplo a odtrhla jsem se o něj.

„Počkej, ne,“ špitla jsem. Nemohla jsem najednou najít svůj vlastní hlas. „Tohle jí udělat nemůžu,“ pokračovala jsem a čím jsem toho řekla víc, tím jsem se od něj víc oddalovala.

„Jsi si jistá?“ zeptal se s jiskřičkami v očích, které mě tak dlouho už lákaly. „Nemusela by se to dozvědět,“ ujišťoval mě s úsměvem na jeho nádherných rtech.

„Ne, nemůžu jí to udělat,“ opakovala jsem stále dokola a sledovala jeho ladný pohyb, když se ke mně během jednoho kroku přiblížil.

„Proč?“ zašeptal a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Očima se mi vpíjel do těch mých. Jistě, měla jsem zájem, ale... je to má sestra. Nemůžu to udělat.

„Mám ji ráda,“ odpověděla jsem a olízla si suché rty.

„To já taky,“ pokračoval dál a nepřestával mě hladit po tváři. Jeho ruka pokračovala až na krk, kde se na chvíli zastavil, kde se na chvíli zahleděl, ale pak se vrátil zpátky k mým očím. „Neskutečně mě přitahuješ,“ špitl, následně se čelem opřel o to mé. Zhluboka jsem dýchala, jeho dech jsem cítila na svých rtech a toužila se na ně přitisknout svými rty.

Ne! Stále jsem se tomu vzpírala, ale v hloubi duše už jsem si přiznala, že na to čekám už tak dlouho.

„Věřím, že já tebe taky.“ Bez dalších slov se naklonil a svými rty se přitiskl na mé. Bylo to jako rána elektrickým šokem, okamžitě to mnou proudilo a já mu to s chutí oplácela. Ten hlas, který mě nad tímhle vším varoval, se začal pomalu ale jistě ztrácet v našich polibcích.

„Tak je to správně,“ zamumlal do mých rtů a přesunul se na můj krk, který začala laskat. Byla to prostě krása, nikdy jsem ještě nic takového nezažila.

„To nemůžeme,“ špitla jsem, ale svým tělem se k němu ještě víc přitiskla. Tělo reagovalo úplně jinak, než mozek – a to byla nebezpečná kombinace, obzvláště u mě.

„Jestli to nechceš, nebudu tě nutit,“ zamumlal znovu a napůl se ode mě odtáhl. Zahleděl se do mých očí a já začala jasně přemýšlet. Tohle jí přeci nemůžu udělat, nenáviděla by mě za to, zkazila bych jejich vztah.

Ale pak jsem se podívala do jeho očí a neviděla nic jiného, než odraz mé touhy. Cítí to stejně, prolétlo mi hlavou, a to zvítězilo.

S vášní jsem se k němu přitiskla a rty vyhledala ty jeho. Nečekal a se stejnou vášní mi je začal opětovat. Čekala jsem to a do polibku se pousmála. S ničím neváhal a bez dalších okolností mě opatrně položil na postel.

Netušila jsem, že může být až tak milý, takže jsem byla opravdu překvapená, když na mě nijak netlačil. Překulila jsem se na něj, rukou mu zajela pod tričko a ucítila rýsující se svaly na jeho břiše. Zavzdychal mi do úst a s mou pomocí si tričko vysvlékl.

S úsměvem jsem sledovala jeho obnaženou hruď a své polibky na ni přesunula. Pokračovala jsem přes krk na jeho hruď a každou částečku jsem lehce políbila.

Užívala jsem si to, užívala jsem si chvilku, kdy se všechno netočí okolo Tery. Teď jsem byla na řadě já a toho míním využít. Nebo alespoň do doby, dokud nám je to dopřáno.

Zrovna ve chvíli, kdy mi vysvlékl šaty a já před ním ležela jen v krajkovém spodním prádle, se otevřely dveře. Ani jeden jsme si toho nevšímali, já si jen užívala jeho polibků, kterými zahrnoval každý kousek mého nahého těla a on si naopak užíval, jakou rozkoš mi svými polibky působí.

Zaklonila jsem hlavu dozadu, bylo mi to extra příjemné, ale pak jsem pohled přesunula na Johna, který obdaroval polibky mé břicho. A pak jsem ji uviděla. Teru.

Prudce jsem se posadila a chtěla jí něco říct, ale ona už tam nebyla. John si stále ještě ničeho nevšiml, takže jsem ho okamžitě zarazila. Zdravý rozum se právě ozval.

„Johne, počkej,“ zamumlala jsem směrem k němu a snažila se ho odstrčit, ale on se nedal. „Johne, Tera!“ vykřikla jsem na něj a to ho zarazilo.

„Cože?!“ Rozčíleně se ohlédl po dveřích, které byly dokořán otevřené. Šlehl pohledem po mně a následně se usmál.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně, protože jsem ho nechápala. „Přistihla nás, můžeš si pogratulovat,“ pokračovala jsem a měla chuť ho praštit do tváře. Do tváře, kterou bych mohla líbat...

„Copak tobě to vadí? Dal jsem ti na výběr a chtělas to,“ upozornil mě s jiskřičkama v očích. To je takový...  Má pravdu. Dal mi na výběr, to já jsem to přijala, to já po něm nakonec vyjela.

„Máš pravdu... Bude mě nenávidět,“ vzlykla jsem a obličej si vložila do dlaní. John mi pozvedl prstem obličej a donutil mě tak se na něj podívat. Ale já přes slzy nic neviděla, jenom jeho oči, nic víc.

„Bude to dobré. Slibuji,“ zašeptal a znovu se lačně zmocnil mých rtů. Se slzami jsem teď ale přemýšlela. Můžu to dotáhnout do konce? Poté, co jsem zradila svou sestru?

Je to přesně rok, co jsme spolu, ozvala se mi v hlavě její slova.
Ani netušíš, jak moc ho miluju. Bylo to jako ozvěna, která nemínila přestat.

Ne. Chtěla jsem přestat. Ale už nebyla cesta zpátky, tak moc jsem to chtěla. Nakonec jsem se poddala Johnovým polibkům a snažila se nemyslet na Teru, která teď musela někde brečet.

Věděla jsem, že v ten jsem tenkrát ztratila důvěru u své milované sestry, ale já s tím už nemohla nic udělat. Ten večer jsem prožila své poprvé s tím, koho jsem opravdu milovala. Až pozdě jsem si uvědomila, jaký to byl děvkař, a začala toho litovat.

Také jsem věděla, že to nikdy už nezměním a Tera si to bude už navždy pamatovat. Jak jsem ale mohla tušit, že nás to bude pronásledovat pořád? I po letech, co jsme se přestěhovali pryč?

Celé dva roky jsem věřila, že jsem svou sestru ztratila, ale stále jsem doufala, že mi to jednoho dne odpustí a budeme zase dvě sestry, které nikdo neodtrhne od sebe. Ale dneska, když jsem jí řekla jednu ze svých nacvičených lží, jsem věděla, že jsem se celou tu dobu mýlila.

Až teď jsem sestru doopravdy ztratila.

Ráda bych, kdybyste mi opět zanechali komentáře... =) L.

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 9. kapitola: