OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nechtěná... - 5. kapitola

15.04.2012 (15:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 874×

„Takže,“ začal a nervozně se u toho na mě podíval.

„Takže?“ zopakovala jsem. Byla jsem tak trochu vyděšená nebo něco takového.

„Asi si půjdeme sednout, ne?“ nabídl.

„Hm.“ Přikývla jsem a rychlejším tempem si šla sednout k jednomu z mnoha stolků. Chvíli jsem počkala, než si ke mně sedne, a pak jsem jen doufala, že nenastane trapné ticho.

„Tak, nejdřív bych si tě rád přezkoušel, co z matematiky ještě umíš, a co si budeme muset zopakovat,“ začal a ze své černé tašky si vytáhl nějaký sešit s poznámkami uvnitř.

„Tak to tu budeme ještě dlouho,“ zamumlala jsem.

„Něco jsi říkala?“ optal se a dál se přehraboval v tašce.

„Ne, ne,“ odpověděla jsem pohotově a podala mu ze své kabelky propisku. Pousmál se na mě, propisku si vzal.

„Díky. Tu svou jsem si asi nechal doma,“ vysvětloval. Přitom si velkými písmeny něco zapsal do sešitu.

„Takže... Budu se tě ptát, co všechno umíš a ty buď řekneš, že umíš, nebo neumíš. Dobře?“

„Hm, hm.“ Přikývla jsem.

„Dobrá... Předpokládám, že násobilku si ještě pamatuješ.“ S otazníkem v očích na mě pohlédl.

„Ano... částečně,“ druhou část jsem jen tak zamumlala, aby to nezaslechl.

„Takže to si někdy zopakujeme. Dál. Geometrie ti jde?“

„Jistě,“ odpověděla jsem a zazubila se na něj. Geometrie mě vždycky bavila.

„To je skvělé. Rovnice?“ Nervozně jsem se ošila.

„Jakž takž.“

„Takže rovnice ti nejdou?“

„Jak říkám – jakž takž. Někdy si dobře tipnu, někdy ne,“ vysvětlila jsem se sklopeným pohledem. Nebylo zrovna příjemné, když tu někomu – i když jen svému učiteli – vykládám, že neumím rovnice.

Prohlížel si mě tím stylem, jako že jsem snad blbá a to mě naštvalo.

„Jestli čekáš, že budu stejně chytrá jako ségra, tak s tím nepočítej!“ vyjela jsem na něj, ale nekřičela jsem. „Teda... nepočítejte,“ opravila jsem se. Kruci, proč když se přestanu ovládat, začnu všem tykat?

„Omlouvám se. Tak jsem to určitě nemyslel. A to s tím tykáním... Hm, radši nic,“ zamumlal.

„Dobře... Takže co teď?“ zakecala jsem to a nechtěla se k tomu ani za nic vracet. „Pane profesore?“ dodala jsem se smíchem. Přidal se ke mně a ten trapný na okamžik rázem zmizel.

„No, jelikož tu sedíme možná půl hodinky,“ koukl na hodinky, „tak zhruba hodinku, no.“

„Aha... Co? Hodinu? Vždyt ses teprve ted začal ptát, ne?“ Byla jsem totálně zmatená, protože mi to připadalo sotva jako pět minut. Maximálně čtvrt hodinky, ale hodinu? Tak dlouho?

„No jistě. Nějakou tu chvilku jsme jenom seděli, pak se chvilku smáli a to nepočítám to, jak jsme se chvilku hádali,“ podotkl a na mé přeřeknutí nereagoval.

„Aha, no... To jsem netušila,“ přiznala jsem.

„To nejsi-jste sama,“ vykoktal. Uvnitř jsem byla štěstím bez sebe, protože se taky přeřekl.

Pohledem jsem se dívala po celé knihovně a snažila se vyhnout jeho pohledu. Kousek od nás bylo přibližně osm počítačů, mezi nimi i takové, co zažily snad i druhou světovou válku. O něco dál seděla za větším stolem nějaká ženská, pročítala si jakousi tlustou knihu a co chvilku zvedla pohled a několik lidí, co tam sedělo před ní, okřikla.

„Hele, tamhle je,“ zaslechla jsem po chvíli mužský hlas kousek od nás. Neragovala jsem na to, protože jsem netušila, že by mohl mluvit na mě.

„Ter, to mě ani nepozdravíš?“ Ohlédla jsem se a uviděla jeho. Mou noční můru, která mě pronásledovala snad každou noc. Polkla jsem knedlík v krku a při jeho obejmutí sebou škubla.

„Johne,“ vykoktala jsem ze sebe zaraženě. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se a odtáhla se od něj, co nejdál to šlo.

„To se ani nemůžu přijet podívat na svou holku?“ odpověděl se smíchem a znovu mě chtěl obejmout.

„Nejsem tvoje holka. Už si to konečně zapamatuj,“ zchladila jsem ho. Nemínila jsem se s ním teď a tady hádat, ale jinak to nešlo. „A pokud vím, tak nejsme už ani kamarádi,“ odsekla jsem.

„Ale no tak, zlato. Už jsme si to přeci vyříkali.“ Začal se ke mně přibližovat, ale já o to víc ustupovala.

„Ne. Už jsem ti to řekla tenkrát a říkám ti to znovu. Nechci s tebou mít už nikdy v životě nic společnýho!“ vyjela jsem na něj.

„Zlato,“ začal znovu.

„Nejsem žádný tvoje zlato, krucinál! Ona byla taky tvoje zlato, nebo si už nevzpomínáš? Co k tomu vedlo? Tak se laskavě zpakuj a vypadni z mýho života!“ odsekávala jsem a přitom mlátila svými pěstmi do jeho hrudi.

„Ty víš, že to bylo nedorozumění. Už jsem ti to přeci vysvětlil. To ona vyjela po mně, ne já po ní. Tebe bych nikdy nepodvedl,“ opakoval to samé, co vždycky.

„To si říkej těmhle tvým kamarádíčkům,“ podotkla jsem a poukázala na ty jeho poskoky, co za ním stáli. „A ted už mi dej konečně pokoj,“ zakončila jsem a prošla kolem něj, abych si mohla vzít svou kabelku. Ale zarazila mě jeho ruka.

„Takhle jsme si to nikdy nedomlouvali. Ty víš, že jsem to nikdy nemyslel vážně, ale dokážu ti ze života udělat peklo. Rozmysli si ještě svou odpověd, než to opravdu udělám,“ varoval mě.

„Udělat ze života peklo? To už jsem slyšela tolikrát... Je mi absolutně jedno, co mi uděláš ze života, protože já už nejsem ta malá holčička, co se všeho bála. I tebe. Tebe se už nebojím, pamatuj si to. A teď zdovolením!“ vykřikla jsem a protáhla se kolem něj. Natáhla jsem se ke své kabelce a vzala si ji.

„Moc se omlouvám, ale dneska už z toho doučování nic nebude,“ prohlásila jsem směrem k učiteli.

„Tak doučování? S tímhle ňoumou? I se mnou to bylo zábavnější!“ provokoval. Měla jsem na jazyku tolik sarkastických odpovědí a věděla přesně, která by pro něj byla nejlepší, ale raději jsem nic neřekla. Místo mě ale ticho prolomil jiný hlas.

„Abys věděl, nejsem žádný ňouma. A jsem si jistý, že tady slečna Stantová s tebou už nechce mít nic společného,“ urval se na něj profesor. Ne! Jen to ne! Bez přemýšlení jsem ho čapla za ruku a odtáhla od ostatních pryč.

„Krucinál, co si myslíš, že děláš?!“ vyjekla jsem, hned co jsme vyšli z knihovny. „S ním si nikdo nezahrává. Chápu, chtěl jste se bránit proti jeho debilním kecům, ale tohle by tomu absolutně nepomohlo!“ Vytočeně jsem bez dalšího slova nasedla do auta a jen tak oddechovala, než mi někdo zatukal na okénko.

„Co?!“ vykřikla jsem, ale rázem se uklidnila. Vyšla jsem z auta a začala přecházet z místa na místo. „Omlouvám se, někdy mě prostě někdo vytočí a pak jsem vytočená na všechny,“ vysvětlovala jsem. „Opravdu se omlouvám, že jste to musel vidět. Nejsem moc štastná, že o tom ví další člověk a ještě ke všemu z města, kde mě nikdo podrobně nezná,“ pokračovala jsem.

„Hej, hej, hej. Klídek,“ uklidňoval mě, ale tím víc mě to ještě vytočilo.

„Víte co? Dneska už chci jenom jet domů. Dneska už nechci mít nic společnýho s touhle debilní knihovnou a tím debilem uvnitř,“ zarazila jsem ho. „A omlouvám se za ty výrazy, ale tahle situace si to vyloženě vyžaduje,“ omluvila jsem se.

„Jo, chápu.“

„A vám doporučuji, abyste odtud co nejrychleji vypadl, protože jak to vypadá – a to dosti zle-, tak John se uráčil mě sledovat. A tím myslím, že by byl schopný vám zmalovat obličej, jestli vás uvidí někde u mě,“ podotkla jsem.

„Ale vždyť spolu nic nemáme, ne? Chci říct... Nemá důvod, proč by to dělal,“ opravil se s pohledem upřeným někam za mě.

„Věřte mi, John nepotřebuje mít důvody. Zmaluje vám obličej tak moc, že vás nikdo už nepozná.“ A to by se mi absolutně nelíbilo.

„Dobře. Chápu. Jen co odjedete, půjdu hned domů. Berete?“ Nejprve jsem chtěla přikývnout, ale pak jsem si všimla, že už je docela tma a okolo jsem skoro nikoho neviděla. Skvělá situace pro „náhodné napadení“ od Johna. A ještě ke všemu zrovna vyšel z knihovny.

„Změna plánu. Nasedněte, já vás odvezu,“ ukončila jsem to a sama zasedla za volant. Zaraženě stál u auta a s vykulenýma očima mě sledoval. Otevřela jsem okénko.

„Tak jdete, nebo chcete mít zítra nový obličej?“

„Raději tu první část,“ zamumlal a nasedl, než stačil John přijít k autu.

„Fajn, připoutejte se,“ podotkla jsem a prudce vyjela. Za autem jsem jen viděla Johna, jak se hrozivě usmívá. Nebojím se ho, nebojím se ho, opakovala jsem si stále dokola.

Celou cestu bylo v autě ticho, ale mně to nevadilo. Potřebovala jsem jenom chvilku klidu, abych se pořádně uklidnila. V autě se ozýval jen profesorův hlas, který mě naváděl, kudy jet.

„Jak jsi mi tenkrát říkala, že nesnášíš sestru od jednoho dne... Byl to ten den, o kterém jste se bavili s tím klukem?“ zeptal se během cesty. Neodpovídala jsem se. Jen jsem stále zírala před sebe na silnici a jela směrem k jeho domu, podle jeho rad.

Přibližně deset minut jsme ještě beze slova jeli, když jsem zastavila před jeho domem. Ruce jsem měla položené pořád na volantu, očima jsem sledovala kočku, která přebíhala po silnici z jedné strany na druhou.

„Ano,“ prolomila jsem ticho. Před očima jsem stále viděla ten okamžik, kdy jsem přišla ze školy domů a chtěla jít do svého pokoje. Ale ze sestřiného pokoje jsem slyšela nějaké zvláštní zvuky, a tak jsem tam nahlédla. Ten obraz vidím každý, den, kdykoliv zavzpomínám.

„S kým tě podvedl?“ zašeptal neslyšeně. Nechtěla jsem se o tom s nikým bavit. Nikdo o tom nevěděl, nikdo neměl ani tušení, proč jsem se tak moc změnila. Všichni to svalovali na pubertu, která mě ovládla a nemíní odejít. Ale někdo už musí znát pravdu. Musím to už někomu konečně říct...

Mezitím otevřel dveře a vystoupil z auta.

„S Marií,“ zvlykla jsem těsně předtím, než dovřel dveře. 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nechtěná... - 5. kapitola: